25 Cdo 1587/2025-407 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Roberta Waltra a soudkyň JUDr. Hany Tiché a JUDr. Martiny Vršanské v právní věci žalobce: K. T., zastoupený JUDr. Zdeňkem Veberem, advokátem se sídlem Purkyňova 593/10, Plzeň, proti žalované: P. K., zastoupená Mgr. Jiřím Kuklíkem, advokátem se sídlem Tyršova 1835/13, Praha 2, o zaplacení 994.198,23 Kč, vedené u Okresního soudu Plzeň-město pod sp. zn. 39 C 298/2022, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 7. 1. 2025, č. j. 64 Co 463/2024-359, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Odůvodnění: 1. Okresní soud Plzeň-město rozsudkem ze dne 23. 4. 2024, č. j. 39 C 298/2022-302, zamítl žalobu, jíž se žalobce po žalované domáhal zaplacení 994.198,23 Kč (výrok I), uložil žalobci povinnost zaplatit žalované náhradu nákladů řízení (výrok II) a rozhodl o vrácení části zálohy žalobci (výrok III). Žalobce se po žalované domáhal zaplacení náhrady za bolest a ztížení společenského uplatnění v celkové výši 994.198,23 Kč v důsledku dopravní nehody, již měla způsobit žalovaná. Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že 24. 6. 2020 došlo v Plzni v ulici XY ke střetu žalobcem řízeného motocyklu s osobním automobilem žalované. Rozhodnutím Magistrátu města Plzně ze dne 22. 7. 2021, č. j. MMP/244623/21, byl žalobce uznán vinným ze spáchání přestupku podle § 4 písm. c) ve spojení s § 125c odst. 1 písm. k) zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změně některých zákonů (zákon o silničním provozu), jelikož nerespektoval dopravní značení a před srážkou jel v pravém jízdním pruhu vyhrazeném pro vozidla MHD a IZS. Zavinění nebylo možné podle správního orgánu žádnému z řidičů prokázat, neboť nelze říci, zda žalovaná zkřížila žalobci jízdní dráhu neočekávaným přejetím do pravého pruhu, nebo naopak žalobce narazil do pravého zadního kola vozidla žalované jedoucí v prostředním pruhu. Obě varianty jsou podle odborného vyjádření znalce z oboru ekonomika, doprava a strojírenství Ing. Stanislava Kopáčka technicky možné. Soud měl kromě výpovědi svědků k dispozici také odborné vyjádření znalce z oboru doprava Ing. Jiřího Pecha, kterým žalobce prokazoval protiprávní jednání žalované, a znalecký posudek Ing. Tomáše Kubeše, jenž konstatoval, že žalovaná nemohla žádným způsobem srážce zabránit a byl to naopak motocykl žalobce, který narazil do zadní části jejího vozidla. 2. Soud prvního stupně odkázal na § 2910, § 2911, § 2927 odst. 2 a § 2932 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, dále jen „o. z.“, a uzavřel, že žalobce neprokázal, že se žalovaná dopustila porušení povinnosti ve smyslu § 12 odst. 5 zákona o silničním provozu, podle nějž řidič nesmí při přejíždění z jednoho pruhu do druhého ohrozit a omezit řidiče v pruhu, do nějž přejíždí. Dále soud odkázal na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2011, sp. zn. 25 Cdo 983/2009, který je použitelný i za současné právní úpravy a podle nějž byla-li škoda způsobena výlučně jednáním poškozeného, je zcela vyloučena odpovědnost provozovatele vozidla, a to z důvodu chybějící příčinné souvislosti mezi okolností, za niž provozovatel objektivně odpovídá, a vznikem újmy na straně poškozeného. Z žádného z provedených důkazů nevyplynulo, že by se žalovaná na dopravní nehodě podílela, ať už zaviněným jednáním či opomenutím. Soud prvního stupně v tomto směru akcentoval znalecký posudek Ing. Kubeše, z něhož vyplynulo, že žalovaná neměla na rozdíl od žalobce možnost dopravní nehodě žádným způsobem zabránit. 3. K odvolání žalobce Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 7. 1. 2025, č. j. 64 Co 463/2024-359, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I) a uložil žalobci povinnost zaplatit náhradu nákladů odvolacího řízení žalované (výrok II) a náhradu nákladů řízení státu (výrok III). Odvolací soud odkázal na § 2895, § 2927 odst. 1 a 2 a § 2932 o. z. Zdůraznil, že podle judikatury je při střetu provozů dvou provozovatelů rozhodná účast, jakou se provozovatelé na vzniklé škodě podíleli, přičemž jejich vypořádání předpokládá zhodnocení všech objektivních i subjektivních okolností vzniku škody spojených jak s porušením právní povinnosti, tak ale i s objektivními skutečnostmi na straně obou provozovatelů. Porušení právní povinnosti, respektive zavinění dopravní nehody tak není otázkou stěžejní či jedinou, ovšem svůj význam nepochybně má v rámci zhodnocení všech skutkových okolností, které byly hlavními příčinami vzniklé škody. Nepostačuje tedy závěr, že žalobce neprokázal tvrzené porušení povinnosti žalovanou, je třeba zhodnotit všechny další okolnosti střetu obou vozidel. Ke zjištění míry podílu účastníků na nehodě posloužil znalecký posudek Ing. Kubeše, který měl k dispozici protokol o nehodě, fotodokumentaci z místa nehody vyhotovenou Policií ČR, fotodokumentaci poškozených vozidel vyhotovenou pojišťovnami, plánek místa a náčrtek dopravní nehody, správní spis, odborné vyjádření Ing. Kopáčka a videozáznam městského kamerového systému. Znalec provedl ohledání místa nehody a znalecký experiment za účelem zjištění vzájemné vzdálenosti vozidel. Uzavřel, že řidič vozidla nemohl střetu s motocyklem zabránit, naproti tomu řidič motocyklu by střetu zabránil, pokud by přizpůsobil jízdu proudu vozidel a pokud by dodržel bezpečnou podélnou vzdálenost za vozidlem, případně příčnou vzdálenost a odstup v příčném směru od vozidla. Motocykl tedy narazil do vozidla a znalec z ničeho nezjistil, že by žalovaná vybočila ze svého pruhu. Ke střetu došlo, když se žalobce snažil zařadit do prostředního pruhu poté, co jel v pravém vyhrazeném pruhu, aby předjel kolonu vozidel. Odvolací soud nesdílel přesvědčení žalobce, že znalecký posudek je v rozporu se všemi ostatními důkazy, neboť vybočení žalované do pravého jízdního pruhu nevyplývá ze správního spisu Magistrátu města Plzně ani z odborného vyjádření Ing. Kopáčka (ten připustil obě varianty). Jediným důkazem, který podporuje verzi žalobce, je odborné vyjádření Ing. Pecha, který dospěl k závěru, že žalovaná se se svým vozidlem přemisťovala vpravo do vyhrazeného pruhu, při prvním kontaktu se vrátila a následně zajela vozidlo odstavit. V tomto vyjádření byla žalovaná označena za viníka nehody s „99% jistotou“. Odvolací soud proto vyslechl Ing. Kubeše a Ing. Pecha s jejich současnou konfrontací, přičemž oba znalci setrvali na svých závěrech, avšak odvolací soud závěry znaleckého posudku Ing. Kubeše považoval za logické a obhájené. Naopak Ing. Pech odmítl vtělit jím prezentované závěry do znaleckého posudku s tím, že k tomu nemá dostatek podkladů, čímž sám zpochybnil hodnověrnost svých odborných názorů. S výjimkou odborného vyjádření Ing. Pecha tak z žádného z provedených důkazů nevyplynulo, že by ke střetu došlo při jízdním manévru žalované. Žalovaná se tedy nepodílela na vzniku škody, a ta tudíž není v příčinné souvislosti s jednáním žalované. Byl to naopak žalobce, kdo porušil své povinnosti, a to tím, že nedodržel bezpečnou vzdálenost mezi vozidly, a navíc jel v levé části pravého pruhu, čímž porušil § 11 odst. 1 zákona o silničním provozu. 4. Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce výslovně v celém rozsahu dovoláním, jehož přípustnost spatřuje v tom, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázek hmotného a procesního práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Důvodnost dovolání podle názoru žalobce tkví v nesprávném právním posouzení věci. Dovolatel namítl, že soudy dostatečně nepřihlédly k jeho tvrzením a nezohlednily jím předložené důkazy. V řízení provedené důkazy zrekapituloval, vyvodil z nich, jakým způsobem k předmětné dopravní nehodě došlo, a konstatoval, že znalecký posudek Ing. Kubeše je v rozporu s odbornými vyjádřeními Ing. Kopáčka a Ing. Pecha. Konfrontace Ing. Kubeše a Ing. Pecha podle názoru žalobce vyzněla ve prospěch naposled jmenovaného znalce, neboť Ing. Kubeš nedokázal vysvětlit rozpory ve svých závěrech. Z nálezu Ústavního soudu ze dne 25. 2. 2009, sp. zn. I. ÚS 2399/08, vyplývá, že jsou-li závěry znaleckých posudků opakovaně rozporné, soud má využít nástrojů, které poskytuje § 127 odst. 3 o. s. ř., například společný znalecký posudek, výslech znalců, jejich konfrontace. Konfrontace provedená odvolacím soudem rozpory neodstranila, ale naopak prohloubila. Podle rozsudku Nejvyššího soudu ze dne ze dne 10. 11. 2015, sp. zn. 21 Cdo 4543/2014, není-li možné odstranit rozpory v závěrech znaleckých posudků výslechem znalců, je třeba dát tyto závěry přezkoumat jiným znalcem, vědeckým ústavem nebo jinou institucí. Dovolatel dále odkázal na závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2013, sp. zn. 25 Cdo 1931/2012, týkající se hodnocení míry účasti provozovatelů na způsobení celkové škody. Konstatoval, že ze strany žalované došlo k protiprávnímu jednání, neboť porušila § 12 odst. 5 zákona o silničním provozu, a připomněl princip omezené důvěry v dopravě, jímž se řídil. Dopravní nehodu tedy zavinila žalovaná. Závěrem dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení. 5. Ačkoliv žalovaná předložila speciální plnou moc svého advokáta pro dovolací řízení a avizovala svůj záměr k dovolání se vyjádřit, do vydání tohoto rozhodnutí k podání vyjádření nedošlo. 6. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou oprávněnou – účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.) zastoupeným advokátem ve smyslu § 241 o. s. ř., dospěl k závěru, že dovolání není přípustné. 7. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. 8. Dovolatel v posuzované věci neformuloval otázku, na níž závisí napadené rozhodnutí a způsob jejíhož řešení odvolacím soudem by činil dovolání přípustným. Z obsahu dovolání lze nicméně dovodit, že spatřuje jeho přípustnost ve způsobu, jakým odvolací soud prováděl dokazování a jak pracoval se znaleckým posudkem. 9. Dovolací soud je vázán skutkovým stavem zjištěným odvolacím soudem a jeho správnost, jakož i samotný způsob a výsledek hodnocení důkazů soudem promítající se do skutkových zjištění, z nichž soud při rozhodování vycházel, nelze úspěšně zpochybnit dovolacím důvodem nesprávného právního posouzení věci (§ 241a odst. 1 o. s. ř. a contrario). Je na zvážení soudu (zásada volného hodnocení důkazů - § 132 o. s. ř.), kterému důkaznímu prostředku přizná větší vypovídací schopnost a věrohodnost (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 19. 5. 2010, sp. zn. 33 Cdo 2441/2008, a ze dne 22. 9. 2010, sp. zn. 33 Cdo 3189/2008). Dovolací soud neshledal hodnocení důkazů odvolacím soudem v extrémním rozporu s jím vyvozenými závěry a nemá za to, že hodnocení důkazů nese znaky libovůle (srov. nález Ústavního soudu ze dne 26. 9. 2005, sp. zn. IV. ÚS 391/05). Uplatněním způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. není zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud, a samotné hodnocení důkazů soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení § 132 o. s. ř.) nelze úspěšně napadnout dovolacím důvodem podle § 241a odst. 1 o. s. ř. 10. V posuzovaném případě vycházel odvolací soud především ze znaleckého posudku Ing. Kubeše, jenž uzavřel, že žalovaná nemohla střetu s motocyklem zabránit, naproti tomu žalobce by střetu zabránil, pokud by přizpůsobil jízdu proudu vozidel a pokud by dodržel bezpečnou podélnou vzdálenost za vozidlem, případně příčnou vzdálenost a odstup v příčném směru od vozidla. Ze závěrů znalce nevyplynulo, že by žalovaná vybočila ze svého pruhu, a byl to naopak motocykl žalobce, který narazil do vozidla žalované. Ke střetu došlo, když se žalobce snažil zařadit do prostředního pruhu poté, co jel v pravém vyhrazeném pruhu, aby předjel kolonu vozidel. Odvolací soud označil závěry znaleckého posudku za logické a obhájené. Pokud za daných okolností žalobce dovozuje, že žalovaná porušila své povinnosti vyplývající z § 12 odst. 5 zákona o silničním provozu, činí tak na základě vlastních skutkových tvrzení, která však odvolací soud nevzal za prokázaná. 11. Vytýká-li dovolatel odvolacímu soudu, že nenechal zpracovat revizní znalecký posudek, nelze než připomenout, že zákon nestanoví předpoklady, za kterých je vypracování revizního znaleckého posudku nutné, a ponechává v tomto směru otevřený prostor diskreci soudu. Vypracování revizního posudku je namístě zejména tam, kde má soud pochybnosti o správnosti již vypracovaného znaleckého posudku; vždy závisí na konkrétní situaci a na úvaze soudu, zda pokládá pochybnosti (zpravidla po slyšení ustanoveného znalce) za odstraněné, či nikoliv (jde o hodnocení důkazu – znaleckého posudku). Podaří-li se pochybnosti soudu o správnosti posudku rozptýlit, není zapotřebí nařídit vypracování revizního posudku. Úvaha soudu nemůže být zcela libovolná, nicméně vždy záleží na konkrétním případu, zda a nakolik lze učinit závěr o zpochybnění posudku (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 7. 2017, sp. zn. 22 Cdo 525/2017, ze dne 7. 11. 2018, sp. zn. 30 Cdo 920/2018, nebo ze dne 23. 4. 2020, sp. zn. 23 Cdo 3933/2019). Ani okolnost, že o správnosti znaleckého posudku pochybuje účastník řízení, jenž není „spokojen“ s odbornými závěry znalce, není bez dalšího důvodem k tomu, aby soud přistoupil (musel přistoupit) k ustanovení revizního znalce (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 11. 2018, sp. zn. 30 Cdo 920/2018, z judikatury Ústavního soudu např. nález ze dne 2. 5. 2023, sp. zn. I. ÚS 2221/22). 12. Pokud odvolací soud přistoupil ke konfrontaci znalců, nelze jeho postupu v daném směru nic vytknout. V nyní posuzované věci navíc nejde o konkurenci dvou znaleckých posudků, ale znaleckého posudku a odborného vyjádření, jehož zpracovatel uvedl, že pro vypracování znaleckého posudku nemá dost podkladů. Za těchto okolností nelze považovat závěr odvolacího soudu, že již tím znalec své odborné závěry zpochybnil, za nepřiměřený. Vyvozuje-li žalobce z provedených důkazů jiné skutkové závěry, než jaké učinil odvolací soud, nejedná se o způsobilý dovolací důvod, jak bylo osvětleno výše. 13. Argument závěry rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 1931/2012 nelze považovat za přiléhavý již proto, že ze skutkových zjištění soudů nižších stupňů nevyplynulo, že by se žalovaná na vzniku škody jakkoliv podílela, a to při zohlednění všech relevantních okolností, a ke vzniku škody tak došlo výhradně v důsledku jednání žalobce. 14. Tzv. princip omezené důvěry v dopravě předpokládá, že účastník silničního provozu může spoléhat na to, že ostatní se chovají tak, aby neporušovali pravidla silničního provozu, pokud z konkrétních okolností nevyplývá opak (srov. nález Ústavního soudu ze dne 31. 5. 2016, sp. zn. III. ÚS 2065/15, rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 8. 2008, sp. zn. 5 As 32/2008, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2023, sp. zn. 25 Cdo 708/2022). Jinými slovy po účastníkovi silničního provozu nelze spravedlivě požadovat, aby bez dalšího předpokládal možné porušení pravidel tohoto provozu jinými účastníky a aby tomu přizpůsobil své počínání; naopak, není-li z okolností, které může účastník silničního provozu běžně vnímat či předvídat, zřejmé, že jiný účastník téhož provozu porušil své povinnosti, je oprávněn očekávat od ostatních účastníků silničního provozu dodržování stanovených pravidel (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 2023, sp. zn. 8 Tdo 184/2023, bod 34). Jak již však bylo vyloženo, žalobce sám pravidla silničního provozu porušil, takže se uvedeného principu může jen stěží dovolávat v situaci, kdy nebylo prokázáno, že by pravidla silničního provozu porušila též žalovaná. Nebylo-li v řízení zjištěno, že by své povinnosti porušila též žalovaná, či že by byly dány jiné skutečnosti na její straně, jež přispěly ke způsobení škody, nelze považovat za nesprávný ani závěr nižších soudů, že za újmu, jež vznikla dovolateli, žalovaná neodpovídá. 15. Dovolání proti výroku o nákladech řízení není vzhledem k § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. přípustné. 16. Jelikož dovolání žalobce směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný, Nejvyšší soud je odmítl podle § 243c odst. 1 o. s. ř. 17. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení netřeba odůvodňovat (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. V Brně dne 17. 3. 2026 JUDr. Robert Waltr předseda senátu