25 Cdo 1603/2025-115 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Martiny Vršanské a soudců JUDr. PhDr. Filipa Havrdy a JUDr. Roberta Waltra v právní věci žalobců: a) P. H., b) L. Š., c) J. Š., d) L. H., e) J. Š., všichni zastoupeni JUDr. Alešem Tolnayem, advokátem se sídlem nám. Republiky 946, 293 01 Mladá Boleslav, proti žalované: UNIQA pojišťovna, a.s., IČO 49240480, se sídlem Evropská 810/136, 160 00 Praha 6, zastoupená Mgr. Radkem Kocourkem, advokátem se sídlem Havlíčkova 1043/11, 110 00 Praha 1, o náhradu nemajetkové újmy, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 20 C 18/2024, o dovolání žalobců proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 29. 1. 2025, č. j. 39 Co 450/2024-91, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žalované se náhrada nákladů dovolacího řízení nepřiznává. Odůvodnění: 1. Obvodní soud pro Prahu 6 rozsudkem ze dne 12. 9. 2024, č. j. 20 C 18/2024-58, ve spojení s usnesením tohoto soudu ze dne 14. 10. 2024, č. j 20 C 18/2024-64, uložil žalované povinnost zaplatit žalobci a) 1 211 000 Kč s příslušenstvím (výrok I), žalobcům b) a c) 1 190 000 Kč s příslušenstvím (výroky II a III), žalobkyním d) a e) 606 000 Kč s příslušenstvím (výroky IV a V) a ve zbylém rozsahu žalobu zamítl (výrok VI). Soud prvního stupně dále rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok VII) a povinnosti žalované zaplatit soudní poplatek (výrok VIII). Soud prvního stupně vyšel ze zjištěného skutkového stavu, že dne 12. 1. 2023 došlo k dopravní nehodě, při které zemřela paní K. H. (dále jen „poškozená“). Viník dopravní nehody pan L. M. (dále jen „viník dopravní nehody“) se k trestnému činu doznal formou prohlášení viny s projevenou lítostí nad následkem trestného činu a byl pravomocně odsouzen pro přečin usmrcení z nedbalosti rozsudkem Okresního soudu v Mladé Boleslavi ze dne 15. 11. 2023, č. j. 3 T 160/2023-492, a byla mu uložena povinnost zaplatit žalobci a) 3 000 000 Kč, žalobcům b) a c) 2 500 000 Kč a žalobkyním d) a e) 1 500 000 Kč. Viník dopravní nehody měl se žalovanou uzavřenu smlouvu o pojištění odpovědnosti za škodu způsobenou provozem vozidla. Žalobce a) je pozůstalým manželem, žalobci b) a c) jsou rodiči poškozené a žalované d) a e) jsou sestry poškozené. Žalobci dne 7. 8. 2023 nahlásili žalované existenci škodní události a dne 4. 1. 2024 byl žalované předložen pravomocný trestní rozsudek, avšak žalovaná nijak nereagovala, a to ani na dopis žalobců ze dne 30. 1. 2024, předžalobní upomínku ze dne 23. 2. 2024 a e-mail ze dne 4. 3. 2024. Soud prvního stupně při stanovení výše náhrady nemajetkové újmy zohlednil, že viník se dopustil trestného činu z nedbalosti, svého činu litoval, avšak neomluvil se přímo žalobcům, úzké vazby žalobců k poškozené zemřelé ve věku 35 let a skutečnost, že žalobcům nebylo plněno podle trestního rozsudku a žalovaná nezaplatila ani základní částky dovozované judikaturou. Soud prvního stupně na základě těchto kritérií modifikoval základní částku a žalobcům a) až c) přiznal přibližně 150 % toho co v obdobných případech náleží nejbližším osobám a žalobkyním d) a e) přibližně 75 % této částky. 2. Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 29. 1. 2025, č. j. 39 Co 450/2024-91, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v odvoláním napadeném zamítavém výroku VI a nákladovém výroku VII a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud se zcela ztotožnil se skutkovými zjištěními i právními závěry soudu prvního stupně, přičemž akcentoval nadstandardní vztahy poškozené se žalobci, postoj viníka dopravní nehody i jednání žalované. Odvolací soud neshledal v dané věci s odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 10 2017, sp. zn. 31 Cdo 1704/2016, v dané věci předpoklady pro další navýšení náhrady přiznané soudem prvního stupně. 3. Rozsudek odvolacího soudu napadli včasným dovoláním žalobci, kteří nesouhlasí s tím, že odvolací soud v rozporu s rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2019, sp. zn. 25 Cdo 1901/2018, a ze dne 29. 6. 2022, sp. zn. 25 Cdo 2091/2020, nenavýšil u všech žalobců základní hodnotu odškodnění ve formě vícenásobku, když nezohlednil mimořádné okolnosti věci. Mimořádné okolnosti žalobci spatřují v rozsahu psychických útrap vyplývajících z nadstandardních citových vazeb mezi žalobci a poškozenou, absenci účasti a omluvy viníka dopravní nehody a cynickém přístupu žalované, která rezignovala na zákonnou povinnost šetřit pojistnou událost, seznámit žalobce se svými závěry a poskytnout jim pojistné plnění. Soudy opomenuly zhodnotit potenciál rozvoje zemřelé, která se velmi intenzivně sebevzdělávala, a možnosti rozvoje vztahů se žalobci. Zohledněna nebyla ani ztráta podpory žalobce a) při výchově dětí, péči o domácnost a zahradu a materiálním zajištění chodu domácnosti. Soudy ani nezdůvodnily absenci jakéhokoliv navýšení odškodnění u žalobkyň d) a e). Žalobci se neztotožňují ani s názorem převládajícím v judikatuře, že adhezní výrok trestního rozsudku, kterým je přiznána náhrada nemajetkové újmy za smrt blízké osoby v souvislosti s provozem motorového vozidla, není závazný pro pojistitele, který pojistil motorové vozidlo, jímž došlo k usmrcení osoby blízké poškozeným. Žalovaná mohla na základě všeobecných pojistných podmínek aktivně ovlivňovat kroky pojištěného v trestním řízení, stejně tak měla možnost se trestního řízení účastnit, neboť podle § 129 odst. 1 zákona č. 277/2009 Sb., o pojišťovnictví, je takový postup možný. Žalovaná má rovněž právo připojit se k trestnímu řízení jako poškozená podle trestního řádu. Pokud takto žalovaná nepostupovala, ačkoliv o zahájení trestního řízení věděla, nelze to klást k tíži žalobců. Nároky žalobců nelze považovat za přemrštěné, pojistná smlouva upravovala limit pojistného plnění při újmě z titulu usmrcení osoby blízké částkou 60 milionů Kč a nároky žalobců zohledňují hloubku citových vazeb k poškozené a velikost jejich ztráty. Nerespektování závaznosti rozhodnutí soudu v trestním řízení o náhradě škody ve vztahu k pojišťovnám jako k pojistitelům odpovědnosti za provoz vozidla je v příkrém rozporu se záměrem stanoveným směrnicí Evropského parlamentu a Rady ze dne 16. 9. 2009, č. 2009/103/ES, což je důvod, pro který by měla být právní otázka dovolacím soudem posouzena jinak. Žalobci navrhli, aby bylo dovoláním napadené rozhodnutí zrušeno a věc vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení, případně bylo změněno. 4. Žalovaná se ve svém vyjádření ztotožnila se závěry nalézacích soudů, když žalobci opakují tvrzení, s nimiž se již tyto soudy vypořádaly. Žalovaná nezpochybňuje nadstandardní vztahy poškozené se žalobci, avšak základní částka by měla být modifikována zpravidla jen v řádu desítek procent (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2019, sp. zn. 25 Cdo 3111/2018), existence okolností hodných zvláštního zřetele nebyla shledána a přiznané odškodnění dokonce převyšuje částky přiznávané v obdobných případech. Trestní soud ke zjištění vztahů žalobců k poškozené ani neprovedl dostatečné dokazování a pokud žalobci napadají závěr, že civilní soudy nejsou vázány rozhodnutími trestních soudů v otázce výše přiznaného odškodnění, odkázala žalovaná na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 3. 2017, sp. zn. 23 Cdo 4142/2016. Ústavní soud v nálezu ze dne 9. 8. 2016, sp. zn I. ÚS 3456/15, uzavřel, že výrok o povinnosti k náhradě újmy učiněný v adhezním řízení je v plném rozsahu závazný pouze pro pojištěného škůdce, a nikoli pro pojistitele. Jde-li o tvrzení žalobců o dostatečných právech pojišťoven v trestním řízení, tak ty se o probíhajícím trestním řízení často ani nedozví a nemají prostředky, jak povinnosti škůdců vyplývající z pojistných podmínek vymáhat. 5. Nejvyšší soud posoudil dovolání podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (dále jen „o. s. ř.“) a jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobami k tomu oprávněnými – účastníky řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.) zastoupenými advokátem podle § 241 o. s. ř., a proto se zabýval jeho přípustností. 6. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. 7. Ustanovení § 2959 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. z.“) patří k právním normám s relativně neurčitou hypotézou, tj k normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem a která tak přenechává soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2021, sp. zn. 25 Cdo 1527/2020, uveřejněný pod č. 30/2022 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dále jen „Sb. rozh. obč.“). Dovolací soud pak může úvahu odvolacího soudu o tom, jaká výše finanční náhrady v konkrétním případě ztráty osoby blízké plně vyváží utrpení pozůstalého (sekundární oběti), přezkoumat pouze v případě její zjevné nepřiměřenosti (k aplikaci právních norem s relativně neurčitou hypotézou srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 20. 5. 2009, sp. zn. 22 Cdo 1618/2007, nebo ze dne 21. 10. 2008, sp. zn. 21 Cdo 4059/2007). 8. Pro účely objektivizace výše náhrady, která má zamezit libovůli ze strany soudů, byla Ústavním soudem v nálezu ze dne 22. 12. 2015, sp. zn. I. ÚS 2844/14, a Nejvyšším soudem v rozsudku ze dne 19. 9. 2018, sp. zn. 25 Cdo 894/2018, publikovaném pod č. 85/2019 Sb. rozh. obč., demonstrativním způsobem uvedena kritéria, ke kterým mají soudy při stanovení výše náhrady újmy podle § 2959 o. z. přihlédnout. Podle citovaných rozhodnutí je třeba zohlednit okolnosti jak na straně pozůstalého, tak i na straně škůdce. Na straně pozůstalého je významná zejména intenzita jeho vztahu se zemřelým, věk zemřelého a pozůstalých, případná existenční závislost pozůstalých na zemřelém a eventuálně jiná satisfakce (jako např. omluva, správní postih škůdce či jeho trestní odsouzení), jejíž poskytnutí může mít vliv na snížení peněžitého zadostiučinění. Předpokládá se, že běžné rodinné vztahy mají určitou kvalitu, důvodem pro zvýšení náhrady proto mohou být vztahy mimořádně blízké a kvalitní, naopak pro úvahu o nižší náhradě by měly svědčit slabší než obvyklé vazby mezi zemřelým a pozůstalou osobou. Zohlednit lze rovněž, byl-li pozůstalý očitým svědkem škodní události, byl-li s jejími následky bezprostředně konfrontován či jakým způsobem se o nich dozvěděl. Kritéria odvozená od osoby škůdce jsou především jeho postoj ke škodní události, dopad události do jeho duševní sféry, forma a míra zavinění a v omezeném rozsahu i majetkové poměry škůdce, které jsou významné pouze z hlediska toho, aby výše náhrady pro něj nepředstavovala likvidační důsledek. Za základní částku náhrady, modifikovatelnou s užitím zákonných a judikaturou dovozených hledisek, lze považovat v případě nejbližších osob (manžel, rodiče, děti) dvacetinásobek průměrné hrubé měsíční nominální mzdy na přepočtené počty zaměstnanců v národním hospodářství za rok předcházející smrti poškozeného. Má-li mít orientační určení výše náhrad způsobilost sjednotit soudní praxi a dosáhnout účelu sledovaného v § 13 o. z. (tj. v obdobných případech rozhodnout obdobně), měla by základní částka být modifikována s ohledem na specifické okolnosti na straně škůdce či poškozeného zpravidla již jen v řádu desítek procent, nikoli vícenásobků. 9. Otázkou stanovení výše náhrady za duševní útrapy sourozence jako další blízké osoby (§ 22 odst. 1 o. z.) se dovolací soud opakovaně zabýval. Dovodil, že výše odškodnění pro dospělé sourozence bývá zpravidla přibližně o jednu čtvrtinu nižší než u nejbližších osob. Je tomu tak proto, že dospělí sourozenci obvykle mají svou vlastní rodinu a jejich kontakt nebývá srovnatelně intenzivní jako v dětském věku. Ve výjimečných případech však tam, kde jsou sourozenecké vztahy pevnější (např. u sourozenců žijících společně či z jiných opodstatněných důvodů), může se výše náhrady dostat i na úroveň základu osob nejbližších (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 4. 2019, sp. zn. 25 Cdo 3463/2018, ze dne 31. 10. 2023, sp. zn. 25 Cdo 2488/2023, či ze dne 15. 12. 2022, sp. zn. 25 Cdo 54/2021, a nález Ústavního soudu ze dne 31. 3. 2020, sp. zn. IV. ÚS 2578/19). 10. Nalézací soudy těmto kritériím vyhověly a srozumitelně odůvodnily, že vyšly ze zjištění, že vztahy mezi žalobci a poškozenou byly nadstandardní, viník dopravní nehody se sice žalobcům přímo neomluvil, avšak dopravní nehodu zavinil z nedbalosti, svou vinu uznal a následkům svého jednání se nevyhýbal. Nalézací soudy rovněž zohlednily skutečnost, že žalovaná jako pojistitel s žalobci nekomunikovala a neposkytla jim dlouhodobě ani základní plnění. Přidržel-li se odvolací soud za těchto skutkových okolností závěrů judikatury a shledal přiměřeným zvýšení základní částky náhrady nemajetkové újmy o přibližně 50 % pro žalobce a) až c), nejde o úvahu zjevně nepřiměřenou. Odvolací soud respektoval zásadu, že by náhrada za duševní útrapy sekundárních obětí podle § 2959 o. z. měla být v odůvodněných případech zvyšována zpravidla nejvýše o desítky procent, nikoli o násobky základní částky. Shodně tak nelze jako nepřiměřenou shledat úvahu nalézacích soudů, které přiznaly žalobkyním d) a e) odškodnění ve výši přibližně tří čtvrtin částky obvykle přiznávané nejbližším osobám, když zohlednily jejich hluboký vztah s poškozenou, s níž se navštěvovaly a volaly si, avšak nešlo o vztahy mimořádně intenzivní, srovnatelné s osobami nejbližšími. 11. K otázce vázanosti pojistitele výrokem o náhradě újmy vydaného trestním soudem proti škůdci se dlouhodobě a zcela konzistentně vyjadřuje judikatura Ústavního soudu i Nejvyššího soudu tak, že výrok o povinnosti k náhradě újmy z adhezního řízení je v plném rozsahu závazný pouze pro pojištěného škůdce, a nikoliv již pro pojistitele, který nemá v adhezním řízení zákonem zakotveno žádné procesní postavení, a nemá tak procesní prostředky, jak toto řízení ovlivnit (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 9. 8. 2016, sp. zn. I. ÚS 3456/15, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 2. 2017, sp. zn. 6 Tdo 1154/2016). Ostatně i v řízení o žalobě pojištěného proti pojistiteli o pojistné plnění představované tím, co pojištěný škůdce podle pravomocného rozhodnutí vydaného v adhezním řízení zaplatil poškozenému na náhradu škody, je soud vázán jen výrokem o tom, že pojištěnému bylo pravomocným rozhodnutím soudu uloženo nahradit škodu. Otázku, zda je pojišťovna povinna toto plnění pojištěnému nahradit, je oprávněn a povinen posoudit sám (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 2009, sp. zn. 25 Cdo 800/2008, ze dne 15. 12. 2016, sp. zn. 23 Cdo 738/2015, nebo ze dne 16. 4. 2024, sp. zn. 25 Cdo 774/2024). Na tomto závěru nic nemění ani skutečnost, že pojišťovna měla podle § 129 odst. 1 zákona č. 277/2009 Sb., o pojišťovnictví, ve znění účinném do 31. 3. 2024, v řízení správním i soudním při šetření pojistné události postavení účastníka řízení (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 10. 2025, sp. zn. 25 Cdo 2298/2024). Judikatura tedy připouští, že mohou nastat a v praxi nastávají např. případy, kdy je pojistitelem vyplacena poškozenému jako pojistné plnění menší částka, než jaká je výše soudem přiznaného nároku na náhradu újmy vůči pojištěnému škůdci. Také mohou nastat případy, kdy o výplatě pojistného plnění, resp. jeho výši bude veden s pojistitelem spor, zatímco plnění uložené výrokem soudu o povinnosti k náhradě újmy bude vůči pojištěnému již exekuovatelné. 12. Takto jednoznačně formulované judikatorní závěry nepřipouští interpretační výjimky a z předestřeného řešení dotčené otázky je zřejmé, že se žádný prostor pro překonání rozhodovací praxe nevytváří, jestliže dovolatelé ani žádnou relevantní argumentaci nenabízejí. Dovolací soud neshledal ani rozpor napadeného rozhodnutí s cíli sledovanými směrnicí Evropského parlamentu a Rady ze dne 16. 9. 2009, č. 2009/103/ES. 13. Z těchto důvodů dovolací soud podle § 243c odst. 1 o. s. ř. dovolání odmítl. 14. Podle § 243c odst. 3 věty první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. má žalovaná zásadně právo na náhradu nákladů dovolacího řízení proti žalobcům, jejichž dovolání bylo odmítnuto. Nejvyšší soud jí však náhradu nákladů řízení nepřiznal za použití § 150 o. s. ř., neboť v řadě okolností shledal důvody hodné zvláštního zřetele, pro které by uložení povinnosti k náhradě těchto nákladů řízení bylo vůči žalobcům nepřiměřenou tvrdostí; zejména je třeba zohlednit povahu uplatněného nároku a přístup žalované, když žalobci přišli o blízkého člena rodiny a žalovaná na jejich výzvy ani nereagovala. Za těchto okolností by zaplacení nákladů dovolacího řízení bylo pro žalobce mnohem citelnějším zásahem do majetkové sféry než ztráta, kterou utrpí žalovaná jako ekonomicky silná právnická osoba v důsledku aplikace § 150 o. s. ř. Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné soudní rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na jeho soudní výkon (exekuci). V Brně dne 17. 3. 2026 JUDr. Martina Vršanská předsedkyně senátu