25 Cdo 1634/2025-2055 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Martiny Vršanské a soudců JUDr. Hany Tiché a JUDr. Petra Vojtka v právní věci žalobkyně: V. S., zastoupená opatrovníkem Mgr. Petrem Horáčkem, LL.M., advokátem se sídlem Na Zbořenci 276/14, Praha 2, proti žalované: Krajská nemocnice Liberec a.s., IČO 27283933, se sídlem Husova 1430/34, Liberec I – Staré Město, zastoupená doc. JUDr. Petrem Šustkem, Ph.D., advokátem se sídlem Veleslavínova 59/3, Praha 1, o 1 457 670 Kč, vedené u Okresního soudu v Liberci pod sp. zn. 19 C 295/2014, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 7. 6. 2024, č. j. 29 Co 186/2020-1637, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žalované se nepřiznává náhrada nákladů dovolacího řízení. Odůvodnění: 1. Žalobkyně (dále též jen „pacientka“) se domáhala náhrady nemajetkové újmy (bolestného 322 500 Kč s úrokem z prodlení a náhrady za ztížení společenského uplatnění 750 000 Kč s úrokem z prodlení), kterou jí měla způsobit žalovaná tím, že nedodržela nutnou dobu antikoagulační léčby hluboké žilní trombózy, která se u žalobkyně vyskytla v době její hospitalizace na psychiatrickém oddělení žalované, a propustila žalobkyni do domácí péče s nedoléčenou trombózou, která u žalobkyně vedla k rozvoji oboustranné masivní plicní embolie. 2. Okresní soud v Liberci rozsudkem ze dne 25. 11. 2019, č. j. 19 C 295/2014-764, žalobu zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení. 3. Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci rozsudkem ze dne 7. 6. 2024, č. j. 29 Co 186/2020-1637, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a zamítl žalobu o dalších 385 170 Kč (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II). Návrh žalobkyně na rozšíření žaloby o částku 385 170 Kč odvolací soud v odvolacím řízení připustil s odůvodněním, že nejde o nový nárok, ale jen o změněnou výši původně uplatněného nároku na náhradu za ztížení společenského uplatnění žalobkyně. Odvolací soud vyšel ze zjištění soudu prvního stupně, že žalobkyně je mentálně retardovaná, s dementním syndromem, monstrózně obézní diabetička s omezením hybnosti po úrazu femuru, s chronickou žilní nedostatečností a po prodělané tromboembolii v roce 2004, náchylná ke zvýšené krvácivosti (v minulosti byla její léčba Warfarinem ukončena pro nedodržování jeho dávkování a nahrazena Anopyrinem). Dne 10. 9. 2013 byla dezorientovaná a s pocity depresí přijata na psychiatrické oddělení žalované, byla jí diagnostikována lehká mentální retardace v kombinaci s dementním syndromem a nasazena léčba přípravkem Quetiapin, Anopyrin, profylaktická injekční medikace antikoagulační (snižující krevní srážlivost) Clexane 0,4 ml a Detralex (žilní profylaxe) z důvodu chronického otoku dolních končetin. Byla jí provedena vyšetření (CT mozku, RTG, EKG, laboratorní vyšetření, kompletní ultrazvuk žil). Dne 23. 9. 2013 pro zhoršení otoků dolních končetin byla navýšena dávka Clexane na terapeutickou, tedy 2x 1,2 ml a po duplexní sonografii konstatována hluboká trombóza podkolenní žíly vpravo. Dne 27. 9. 2013 byla žalobkyni změněna medikace, pro krvácivé projevy, které se vyskytly předchozího dne, byla snížena dávka Clexane na 2x 0,6 ml. Ponechán byl Anopyrin. Dne 3. 10. 2013 na základě doporučení internisty MUDr. Nováka byla ukončena antikoagulační léčba a nahrazena ponecháním antiagregační terapie lékem Anopyrin. Dne 7. 10. 2013 byla žalobkyně shledána po psychiatrické stránce zaléčenou, cítila se lépe, nekrvácela, otoky dolních končetin opadly, bylo patrno výrazné zlepšení trombózy. Téhož dne byla propuštěna do domácího ošetřování, což bylo dohodnuto s jejím synem, který ji měl vyzvednout. Protože tak neučinil, byla do bydliště syna po telefonické domluvě odvezena sanitkou. Žalobkyně i její syn (který byl jejím opatrovníkem) byli poučeni o tom, že se žalobkyně má dostavit dne 21. 10. 2013 na kontrolu psychiatrické ambulance a objednat se do tří dnů k praktickému lékaři ke sledování hluboké žilní trombózy. Na psychiatrii se žalobkyně dostavila o tři dny po termínu, tedy 24. 10. 2013, nevykazovala žádné známky zhoršení trombotického stavu, opět jí byla doporučena návštěva praktického lékaře. To žalobkyně neučinila a dne 2. 11. 2013 byla hospitalizována pro masivní oboustrannou plicní embolii. Podrobným dokazováním, zejména posudky znalkyně MUDr. Vlachové, Lékařské fakulty Univerzity Palackého v Olomouci (dále též jen „LF UPO“) a odvolacím soudem doplněným dokazováním revizním posudkem Všeobecné fakultní nemocnice v Praze (dále též jen „VFN“) měly soudy za prokázané, že u žalobkyně byla v průběhu její hospitalizace na psychiatrickém oddělení žalované nasazena správná medikace, odpovídající nejen zjištěné trombóze, ale celkovému zdravotnímu stavu polymorbidní pacientky s prokázaným sklonem ke zvýšené krvácivosti při podávání Warfarinu. Podávání léku Quetiapin ani v kombinaci s ostatními jí podávanými přípravky nelze označit za příčinu vzniku trombózy žalobkyně. Z pohledu ex post lze konstatovat, že byla-li by trombóza žalobkyně léčena antikoagulační léčbou déle (optimálně 3 měsíce), ústavní formou, například v LDN, riziko vzniku plicní embolie by se snížilo (nikoli zcela vyloučilo). Z pohledu ex ante, tedy s přihlédnutím k informacím, které měli a v situaci, v níž se lékaři žalované nacházeli při ukončení hospitalizace žalobkyně, však byl znaleckými posudky shledán správným postup, který byl zvolen, tedy ukončení antikoagulační léčby a převedení na pouze antiagregační léčbu Anopyrinem (který je jinak u trombózy jen preventivním, nikoli léčebným prostředkem). Znalci poukázali na to, že komplikace v podobě závažného a náhlého vnitřního krvácení při léčbě antikoagulační je pro pacienta výrazně horším a hůře řešitelným rizikem než vznik embolie při ukončení antikoagulační léčby a převedení na léčbu antiagregační (Anopyrin). Léčba trombózy probíhá zpravidla v domácím prostředí, hospitalizace je indikována při zhoršení stavu pacienta, vzniku náhlé dušnosti. Vzhledem k pochybnostem o schopnostech žalobkyně dodržovat v domácím prostředí náročnou antikoagulační léčbu a o možnostech jejího syna na tuto léčbu dohlížet, zvolili lékaři žalované postup, který vyhodnotili jako pro pacientku nejbezpečnější. Rozhodnutí propustit žalobkyni za těchto okolností bylo odůvodněno tím, že se její stav nejen z pohledu psychiatrického, ale i z hlediska trombózy výrazně zlepšil a byl předpoklad jeho účinné kontroly praktickým lékařem, jehož návštěva byla žalobkyni doporučena. Lékaři vzali v úvahu také to, že žalobkyně v minulosti pro prodělané embolii nebyla v domácím prostředí schopna dodržovat režim nezbytný pro léčbu Warfarinem, projevily se u ní krvácivé stavy, pro něž byla již v roce 2004 u ní léčba Warfarinem nahrazena Anopyrinem. Odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně po právní stránce věc posoudil podle § 420 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku účinného do 31. 12. 2013, (dále jen „obč. zák.“) a § 4 odst. 5 a § 45 odst. 1 zákona č. 372/2011 Sb., o zdravotních službách a podmínkách jejich poskytování (zákon o zdravotních službách). Vyšel především ze shora uvedených odborných závěrů znaleckých posudků, zejména z revizního posudku Všeobecné fakultní nemocnice v Praze, a na jejich základě uzavřel, že postup žalované, byť z hlediska trvání léčby neodpovídal zcela doporučeným postupům, byl přesto lege artis, odůvodněný konkrétními individuálními okolnostmi pacientky ohrožené jak žilní trombózou, tak krvácivými komplikacemi. 4. Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně dovoláním sepsaným opatrovníkem, advokátem Mgr. Horáčkem, jenž vyjádřil názor, že řízení je stiženo zmatečností, neboť, ač byl odvolacím soudem ustanoven opatrovníkem žalobkyně, ve spise je založena plná moc ze dne 19. 2. 2024, kterou žalobkyně udělila svému synovi J. H. Ten podal na ustanoveného advokáta trestní oznámení, advokát se proto domnívá být ve střetu zájmů. Odvolací soud jej však odmítl zprostit opatrovnictví žalobkyně, proto opatrovník, jako neodkladný úkon, podal toto dovolání k ochraně zájmů žalobkyně. 5. V dovolání žalobkyně uvedla jako dovolací důvod nesprávné právní posouzení věci. Odklon od ustálené rozhodovací praxe spatřuje v posouzení otázky, zda lékaři žalované porušili svou právní povinnost (nepostupovali lege artis). K tomu odkázala na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 1981/2011 a 25 Cdo 878/2014. Namítla, že soudy opřely svá rozhodnutí pouze o závěry znaleckých posudků (ačkoli toto rozhodnutí musí učinit soud), aniž by je blíže vyhodnotily, a aniž by otázku zachování správného medicínského postupu samy posoudily s přihlédnutím ke všem provedeným důkazům. V rozsudku odvolacího soudu pro relevantní závěr o postupu žalované lege artis chybí skutkové podklady. Odvolací soud označil za správný postup propuštění žalobkyně do domácí péče bez zajištění potřebné léčby, ačkoli z provedeného dokazování vyplynulo, že uznávaným a doporučeným medicínským postupem pro řádné vyléčení hluboké žilní trombózy (a tedy i prevenci plicní embolie) je podávání antikoagulačního přípravku po dobu tří měsíců. Případné pochybnosti o schopnosti žalobkyně a jejího syna zajistit v domácím prostředí řádné podávání léku Warfarin neměly vést k ukončení léčby žalobkyně, ale k jejímu přeložení na jiné pracoviště žalované nebo do jiného zdravotnického zařízení, kde by byla trombóza řádně doléčena. A to tím spíše, že je žalobkyně pacientkou s mnoha onemocněními, léčenými přípravky, které mohou při vzájemné kombinaci mít nepříznivé účinky. Žalobkyně je přesvědčena, že žalovaná porušila své povinnosti také současným podávání léků Quetiapin, Anopyrin, Tanakan a Clexane, které mohlo u ní vyvolat krvácení a zhoršit trombózu. Při hodnocení léčebného postupu žalované odvolací soud hodnotil provedené důkazy selektivně (větší váhu přikládal posudkům a výpovědím znalců a lékařů, kteří označili jednání žalované za souladné s požadavky řádné péče), nevypořádal se s některými jednotlivými zjištěními, která odporují závěru o skutkovém stavu věci (nepodání léku Warfarin dne 23. 9. 2013 mělo být odůvodněno krvácivými projevy, podle zdravotní dokumentace však byly tyto projevy u žalobkyně zaznamenány až 27. 9. 2013) a zcela pominul některé důkazy (například sociální kartu žalobkyně). Odvolací soud se nevypořádal ani s tím, že žalobkyně měla být přeložena na oddělení dlouhodobě nemocných, ale tam ji odmítli přijmout, a proto byla pak propuštěna, aniž by předtím proběhlo nějaké sociální šetření k tomu, zda by mohla být v domácím prostředí zajištěna její léčba Warfarinem, a přesto, že on s jejím propuštěním nesouhlasil. Rozhodnutí neléčit žalobkyni Warfarinem a převést ji na antiagregační léčbu Anopyrinem učinil MUDr. Novák. Soud jej nevyslechl jako svědka a spokojil se s přečtením jeho výpovědi na Policii ČR, ačkoli právě tento lékař by měl vysvětlit, z jakého důvodu nebyla žalobkyně ponechána v ústavní péči k dokončení léčby trombózy. Podle žalobkyně jsou závěry odvolacího soudu v extrémním rozporu s provedeným dokazováním. Žalobkyně také vytkla odvolacímu soudu, že neposoudil jednání lékařů žalované jako úmyslný pokus vraždy, že nepřerušil řízení do doby, než bude rozhodnuto v trestním řízení vedeném proti lékařům žalované. Dovolací soud by se měl vyjádřit k přenosu důkazního břemene o důvodech lékařů odchýlit se od doporučených postupů a povinnosti takové rozhodnutí zdokumentovat ve zdravotnické dokumentaci. Žalobkyně navrhla odložení právní moci napadeného rozsudku a jeho zrušení, stejně jako zrušení rozsudku okresního soudu. 6. Žalovaná ve vyjádření k dovolání uvedla, že žalobce pouze polemizuje s hodnocením důkazů ze strany soudů obou stupňů a jejich skutkovými závěry. Protiprávnost jednání žalované vyloučily znalecké posudky. Žalobkyně byla hospitalizovaná na psychiatrickém oddělení žalované, proto jakmile u ní pominuly důvody pro hospitalizaci založené na psychickém stavu, byla v souladu s § 45 a násl. zákona o zdravotních službách propuštěna. Nebyla prokázána ani příčinná souvislost s jednáním žalované a embolií. Podle posudku Lékařské fakulty Univerzity Palackého v Olomouci nelze vyloučit, že se stav žalobkyně za dobu od propuštění do vzniku embolie významně změnil. Embolie mohla být vzhledem k mnoha dalším zdravotním obtížím žalobkyně vyvolána i jinými příčinami a mimo jiné se na jejím vzniku mohlo podílet i to, že žalobkyně se po propuštění nedostavila k praktickému lékaři, jak měla. Otázka příčinné souvislosti je navíc otázkou skutkovou, která přezkumu dovolacím soudem nepodléhá. Žalovaná navrhla odmítnutí, případně zamítnutí dovolání. 7. Nejvyšší soud předně vyšel ze zjištění, že žalobkyně byla omezena ve svéprávnosti rozhodnutím soudu, které nabylo právní moci dne 18. 9. 2017, a to na dobu 5 let, opatrovníkem žalobkyně byl jmenován její syn J. H. Toto opatrovnictví zaniklo dne 6. 9. 2023, a dne 20. 2. 2024 bylo zahájeno nové řízení o omezení svéprávnosti žalobkyně, které dosud nebylo pravomocně skončeno. Odvolací soud v nyní projednávané věci dospěl k závěru, že žalobkyně není schopna ze zdravotních důvodů hájit svá práva v řízení, proto jí ustanovil dne 22. 2 2024 opatrovníkem podle § 29 odst. 1 o. s. ř. syna J. H. Usnesením ze dne 9. 4. 2024, č. j. 29 Co 186/2020-1453, které nabylo právní moci dne 12. 4. 2024, odvolací soud zrušil opatrovnictví syna žalobkyně (jehož shledal k zastupování žalobkyně v soudním řízení nezpůsobilým) a ustanovil žalobkyni (na návrh J. H. ze dne 8. 4. 2024) opatrovníkem Mgr. Petra Horáčka, advokáta. Poté usnesením ze dne 6. 6. 2024, č. j. 29 Co 186/2020-1599, které nabylo právní moci dne 7. 6. 2024, odvolací soud zamítl návrh Mgr. Horáčka na jeho zproštění opatrovnictví a nepřipustil zastoupení žalobkyně jejím synem. Své rozhodnutí odůvodnil tím, že žalobkyně nebyla dne 19. 2. 2024 vzhledem ke svému trvajícímu duševnímu onemocnění schopna udělit plnou moc k zastupování svému synovi, který navíc byl odvolacím soudem shledán zjevně nezpůsobilým žalobkyni zastupovat v soudním řízení. Usnesením ze dne 28. 6. 2024, č. j. 29 Co 186/2020-1651, pak odvolací soud znovu zamítl další návrh Mgr. Horáčka na jeho zproštění funkce opatrovníka žalobkyně, toto usnesení nabylo právní moci dne 4. 7. 2024, ústavní stížnost proti němu podaná byla Ústavním soudem zamítnuta. Dovolací soud uzavírá, že odvolací soud zajistil ochranu procesních práv žalobkyně, která je řádně zastoupena opatrovníkem – advokátem. 8. Nejvyšší soud dále posoudil dovolání podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (dále jen „o. s. ř.“), a jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastnicí řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), zastoupenou podle § 241 o. s. ř. opatrovníkem ustanoveným podle § 29 odst. 4 o. s. ř., který je advokátem, shledal, že dovolání není přípustné. 9. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. 10. Poskytovatelé zdravotních služeb jsou povinni poskytovat zdravotní služby na náležité odborné úrovni, tj. podle pravidel vědy a uznávaných medicínských postupů, při respektování individuality pacienta, s ohledem na konkrétní podmínky a objektivní možnosti (§ 4 odst. 5, § 28 odst. 2 a § 45 odst. 1 zákona č. 382/2011 Sb., o zdravotních službách a podmínkách jejich poskytování, ve znění pozdějších předpisů), respektive s péčí řádného odborníka a v souladu s pravidly svého oboru (§ 2643 odst. 1 o. z.), případně v souladu s příslušnými profesními povinnostmi a standardy, přičemž takový postup je označován jako „lege artis“ (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 2020, sp. zn. 25 Cdo 4536/2018, uveřejněný pod č. 106/2020 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní). Nedodržení těchto pravidel je protiprávním jednáním. Každá konkrétní situace se přitom posuzuje individuálně, neboť lékařská věda disponuje různými a různě účinnými a bezpečnými postupy k provedení konkrétního léčebného zákroku. Zvažuje se též, zda poskytovatel zdravotní služby (lékař) zvolil postup adekvátní charakteru nemoci a šetrný k pacientovi a zda způsob provedení byl bez vad. Vše je třeba posuzovat tzv. ex ante, tj. na základě poznatků, které měl lékař k dispozici v době svého rozhodnutí, respektive v době provádění zákroku (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2015, sp. zn. 25 Cdo 259/2012, a ze dne 19. 9. 2023, sp. zn. 25 Cdo 13/2023). 11. Specifikum sporů o náhradu škody v souvislosti s poskytováním zdravotní péče spočívá v tom, že otázku, zda poskytovatel zdravotní péče postupoval v souladu se současnými dostupnými poznatky lékařské vědy (lege artis), je nutno posuzovat za pomoci znalců – lékařů, a podkladem pro závěr o porušení uvedené povinnosti je zpravidla znalecký posudek z oboru zdravotnictví. Jak škůdce jednal, je otázkou skutkovou; jak měl jednat, je sice právní úvahou, avšak prakticky převoditelnou na otázku, jak v daných okolnostech jedná patřičně rozumná a zodpovědná osoba dané profese a kvalifikace. Tím se v podstatě rovněž blíží otázce skutkové, kterou soud zjišťuje cestou znaleckého posouzení, tedy dokazováním. Z hlediska aplikační praxe je tedy otázka standardu náležité zdravotní péče přiměřeného konkrétním okolnostem případu fakticky rovněž otázkou skutkovou, přinejmenším v tom smyslu, že odpověď na ni je vyvozována z provedeného dokazování (srov. Holčapek, T. Dokazování v medicínskoprávních sporech, Praha: Wolters Kluwer ČR, 2011, s. 96; rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 26. 10. 2011, sp. zn. 25 Cdo 4223/2009, ze dne 27. 5. 2015, sp. zn. 25 Cdo 259/2012, nebo ze dne 18. 4. 2019, sp. zn. 25 Cdo 3386/2018). Znalecký posudek je tedy skutkovým podkladem (jedním z více podkladů) pro právní závěr soudu o postupu (non) lege artis (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 2016, sp. zn. 25 Cdo 878/2014). 12. Závěr, zda poskytovatel zdravotní péče postupoval lege artis ve smyslu, jak tento pojem užívá odborná literatura a judikatura, tedy v souladu se současnými dostupnými poznatky lékařské vědy, přesto přísluší soudu a nikoli znalci. Byl-li léčebný zákrok z pohledu odborného (medicínského) objektivně nesprávný a současně šlo o chybu odvratitelnou, nelze postup lékaře považovat za lege artis. Soud tudíž nemůže mechanicky přebírat závěr znalců, zda určitý postup byl nebo nebyl lege artis (pokud svůj závěr takto formulují), zejména je-li tento závěr ve zjevném rozporu s konkrétními zjištěními o souladu či rozporu postupu se současnými dostupnými poznatky lékařské vědy. Je třeba hodnotit celkový výkon též ve vztahu k následku, o jehož odškodnění se jedná (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 18. 4. 2019, sp. zn. 25 Cdo 3386/2018, či ze dne 30. 5. 2019, sp. zn. 25 Cdo 2793/2017). 13. Z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 9. 2. 2011, sp. zn. 22 Cdo 1561/2010, vyplývá, že znalecký posudek je jedním z důkazních prostředků, který soud sice hodnotí jako každý jiný důkaz podle § 132 o. s. ř., od jiných se však liší tím, že odborné závěry v něm obsažené nepodléhají hodnocení soudem podle zásad § 132 o. s. ř. Soud hodnotí přesvědčivost posudku co do jeho úplnosti ve vztahu k zadání, logické odůvodnění jeho závěrů a soulad s ostatními provedenými důkazy. Hodnocení důkazu znaleckým posudkem tedy spočívá v posouzení, zda znalec dodržel soudem uložené zadání, závěry posudku jsou náležitě odůvodněny a netrpí rozpory, zda jsou podloženy obsahem nálezu, zda bylo přihlédnuto ke všem skutečnostem, s nimiž se bylo třeba vypořádat, zda závěry posudku nejsou v rozporu s výsledky ostatních důkazů a zda odůvodnění znaleckého posudku odpovídá pravidlům logického myšlení (srov. též rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 25. 4. 2002, sp. zn. 25 Cdo 583/2001, ze dne 6. 1. 2010, sp. zn. 30 Cdo 5359/2007, ze dne 27. 4. 2012, sp. zn. 33 Cdo 4323/2010, ze dne 22. 1. 2014, sp. zn. 26 Cdo 3928/2013). 14. V posuzovaném případě odvolací soud dostál požadavkům stanoveným judikaturou, když v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů všechny v řízení k důkazu provedené znalecké posudky (včetně výslechů znalců) i další důkazy hodnotil a na základě odborných závěrů zejména MUDr. Vlachové, LF UPO a revizního posudku VFN včetně závěrů plynoucích z výpovědi zpracovatelky MUDr. Karetové uzavřel, že žalovaná v léčebném postupu nepochybila. Námitka, že odvolací soud nehodnotil všechny důkazy a pouze mechanicky převzal závěry znalců, které mu vyhovovaly a ostatní pominul, není důvodná. Odvolací soud vysvětlil, že MUDr. Černý hodnotil vhodnost medikace zvolené žalovanou z pohledu své odbornosti, tedy farmakologie, aniž mohl relevantním způsobem uvážit všechny důvody, které vedly lékaře internistu k zvolenému způsobu léčby (individuální okolnosti dané celkovým zdravotním stavem konkrétní pacientky, její anamnézou a sociálním zázemím). Posudek MUDr. Emmerové pak odvolací soud pokládal s přihlédnutím k podkladům, které měla jeho zpracovatelka k dispozici a též k jeho rozsahu a způsobu zpracování, jako méně přesvědčivý a pomíjející konkrétní okolnosti daného případu (podrobné a přesvědčivé vysvětlení úvah odvolacího soudu ohledně jednotlivých důkazů obsahu je v odst. 26 napadeného rozsudku). 15. Námitka žalobkyně, že soudy pochybily, pokud nesprávně posoudily otázku důkazního břemene, není důvodná. Obrácení důkazního břemene přichází v úvahu jako poslední možnost ve chvíli, kdy zdravotnická dokumentace chybí nebo je zcela nedostatečná, což by ve sporu neúměrně procesně znevýhodnilo pacienta, který měl utrpět újmu, případně jeho pozůstalé. Takový postup však není odůvodněn v situaci, kdy žalovaná zdravotnickou dokumentaci vedla a žalobkyně se neocitla v důkazní nouzi v tom směru, že by se nepodařilo prokázat některá tvrzení, o nichž by panovala nejistota. Judikatorní výklad (srov. nálezy Ústavního soudu ze dne 9. 5. 2018, sp. zn. IV. ÚS 14/17, či ze dne 28. 6. 2022, sp. zn. I. ÚS 1785/21, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2019, sp. zn. 25 Cdo 2793/2017) nevychází z toho, že by jakékoliv nedostatky v záznamech ve zdravotnické dokumentaci automaticky odůvodňovaly tzv. obrácení důkazního břemene. To by bylo opodstatněno až tehdy, pokud by žalovaná zdravotnickou dokumentaci v rozporu se svými povinnostmi nevydala, neuchovala či ji v rozporu se zákonnými povinnostmi zatížila takovými nedostatky, že by vůbec nebyly zjistitelné rozhodující údaje o stavu a léčbě dotčené osoby (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2024, sp. zn. 25 Cdo 1224/2023). V posuzované věci ale nebyly zjištěny nedostatky zdravotnické dokumentace, které by obrácení důkazního břemene mohly odůvodnit, neboť na jejím základě byly zpracovány i znalecké posudky, přičemž kvalita dokumentace nebyla znalci zásadně zpochybňována (že by např. zcela chyběla nebo byla zcela nepřehledná). K tomu, z jakých důvodů se lékaři v této konkrétní věci rozhodli odchýlit od standardně doporučeného způsobu podávání antikoagulačního léku, bylo dokazování provedeno a odvolací soud jej hodnotil, jak shora uvedeno. Vysvětlil, že lékaři byli nuceni volit ve složité situaci péče o polymorbidní pacientku takovou kombinaci preparátů, které by představovaly co nejmenší riziko vzniku závažných a život ohrožujících komplikací. Ty nebylo možno vyloučit, jen jejich výskyt, pokud možno, omezit a zvolit rizika potenciálně snáze řešitelná. Propuštění žalobkyně do domácí péče bylo výsledkem dohody ošetřujícího personálu (MUDr. Tesárkové) s jejím synem, který deklaroval zajištění péče a byl poučen o potřebě kontroly žalobkyně praktickým lékařem. Za situace, kdy zpravidla probíhá léčba žilní trombózy v domácím prostředí, jevilo se propuštění žalobkyně s ponecháním léčby Anopyrinem i vzhledem k zjevnému ústupu trombotických obtíží (otoku), dostatečným zajištěním péče o pacientku, jejíž pobyt na psychiatrickém oddělení žalované nebyl nadále opodstatněn. 16. Námitka, že odvolací soud neposoudil jednání lékařů žalované jako trestný čin vraždy, je v občanskoprávním řízení o náhradu újmy irelevantní. 17. Z uvedených důvodů dovolatelkou formulované otázky přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. nezakládají, neboť odvolací soud se při jejich řešení od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu neodchýlil. 18. Zbývající námitky nemohou založit přípustnost dovolání, neboť jimi dovolatelka pouze polemizuje se skutkovými závěry (že s propuštěním žalobkyně do domácího prostředí souhlasil její syn a o péči o žalobkyni byl poučen), procesem hodnocení důkazů a zpochybňuje závěry znaleckých posudků. S právním posouzením věci nesouhlasí nikoliv z důvodu mylné aplikace práva, nýbrž proto, že soud po právní stránce posoudil skutkový stav, s nímž ona nesouhlasí. Námitky směřující proti zjištěnému skutkovému stavu a proti hodnocení důkazů včetně znaleckých posudků nejsou předmětem dovolacího přezkumu a ani nezakládají přípustnost dovolání, neboť jimi dovolatelka neuplatňuje jediný způsobilý dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci (§ 241a o. s. ř.). 19. Vytýká-li dovolatelka odvolacímu soudu nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí, že se nevypořádal s veškerou její argumentací, nebyly provedeny veškeré jí navržené důkazy a vyslechnuti jí navržení svědci, jde o námitky vad řízení, ke kterým však lze podle § 242 odst. 3 o. s. ř. v dovolacím řízení přihlédnout pouze tehdy, je-li dovolání přípustné (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2018, sp. zn. 23 Cdo 3146/2018, a ze dne 2. 4. 2019, sp. zn. 28 Cdo 1430/2018, nebo nález Ústavního soudu ze dne 26. 9. 2017, sp. zn. III. ÚS 3717/16), což není tento případ. 20. Dovolání proti rozhodnutí o náhradě nákladů řízení není přípustné vzhledem k ustanovení § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. 21. Z těchto důvodů Nejvyšší soud dovolání podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl. 22. O návrhu na odklad právní moci napadeného rozhodnutí podle § 243 o. s. ř. nebylo samostatně rozhodováno, neboť dovolací soud rozhodl o dovolání samotném bez zbytečných odkladů po předložení věci (srov. nález Ústavního soudu ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. III. ÚS 3425/16, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 10. 2017, sp. zn. 20 Cdo 4097/2017). 23. O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243c odst. 3 věta první, § 224 odst. 1 a § 150 o. s. ř. Dovolání žalobkyně bylo odmítnuto, proto by měla žalovaná právo na náhradu nákladů dovolacího řízení (§ 146 odst. 3 o. s. ř.). Nejvyšší soud jí však náhradu nákladů řízení nepřiznal za použití § 150 o. s. ř., neboť v okolnostech případu, ale především v osobních a majetkových poměrech žalobkyně shledal důvody hodné zvláštního zřetele, pro které by uložení povinnosti k peněžitému plnění bylo vůči žalobkyni nepřiměřenou tvrdostí. Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. V Brně dne 18. 3. 2026 JUDr. Martina Vršanská předsedkyně senátu