25 Cdo 1641/2025-118 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Vojtka a soudců JUDr. Tomáše Novosada a JUDr. Hany Tiché v právní věci žalobkyně: TOPIVAK s. r. o., IČO 04631374, se sídlem Zelinova 5592, Zlín, zastoupená JUDr. Radkem Dvořákem, advokátem se sídlem Sadová 7250, Zlín, proti žalované: Generali Česká pojišťovna a. s., IČO 45272956, se sídlem Spálená 75/16, Praha 1, zastoupená Mgr. Michalem Dlabolou, advokátem se sídlem U Studánky 250/3, Praha 7, o 145 672 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 16 C 25/2024, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. 2. 2025, č. j. 53 Co 21/2025-84, takto: Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 27. 2. 2025, č. j. 53 Co 21/2025-84, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 27. 9. 2024, č. j. 16 C 25/2024-45, se zrušují a věc se vrací soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Odůvodnění: 1. Žalobkyně se domáhá pojistného plnění z pojistné smlouvy č. 84805741-19, uzavřené 7. 10. 2016 mezi společností SPUNT s. r. o. jako pojistníkem a žalovanou jako pojistitelem pro případ přerušení provozu z důvodu úředního zásahu. Předmětem pojištění byly mimo jiné stálé náklady představované nájemným za nebytové prostory (provozovna hostinské činnosti žalobkyně v XY). Žalovaná částka přestavuje nájemné zaplacené za dobu od 14. 3. 2020 do 25. 5. 2020 ve výši 165 672 Kč snížené o spoluúčast pojištěného 20 000 Kč. V uvedené době byl provoz zařízení žalobkyně přerušen z důvodu nouzového stavu vyhlášeného 14. 3. 2020 vládou České republiky v důsledku koronavirové pandemie. Žalovaná pojišťovna odmítla plnit s odůvodněním, že na základě téže smlouvy ze stejného důvodu již vyplatila (byť jiné oprávněné osobě, respektive pojištěnému, a to společnostem SPUNT s. r. o. a KUALA s. r. o.) pojistné plnění v celkové výši 1 000 000 Kč, což je limit sjednaný pro tento druh pojištění. 2. Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 27. 9. 2024, č. j. 16 C 25/2024-45, žalobu zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Dospěl k závěru o aktivní věcné legitimaci žalobkyně jako osoby oprávněné (vedle dalších 26 subjektů) k plnění z pojistné smlouvy, avšak dovodil, že ze smlouvy srozumitelně vyplývá, že pro pojistné plnění uplatňované z pojištění přerušení provozu, které je sjednané jako pojištění prvního rizika, platí pro všechny pojistné události nastalé v průběhu pojistného roku (zde 10. 10. 2019 až 9. 10. 2020) u všech touto smlouvou pojištěných subjektů horní limit pojistného plnění 1 000 000 Kč, jehož bylo dosaženo výplatou jiným dvěma oprávněným osobám (pojištěným). 3. K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 27. 2. 2025, č. j. 53 Co 21/2025-84, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud nepovažoval přílohu pojistné smlouvy RN01/2016 za samostatnou dohodu smluvních stran o pojištění přerušení provozu z důvodu úředního zásahu, neboť zde není obsažen předmět pojištění. Z uvozující věty přílohy ohledně pojištění přerušení provozu vyplývá, že v případě, že je v pojistné smlouvě sjednáno pojištění přerušení provozu podle doplňkových pojistných podmínek DPPP-P-01/2014 (jedná se o tento případ), vztahují se k tomuto pojištění také smluvní ujednání pro pojištění přerušení provozu, tj. body A22 a A23 přílohy, přičemž bod A23 upravuje právě přerušení provozu v důsledku úředního zásahu. Z toho bezpochyby vyplývá, že body A22 a A23 přílohy doplňují již existující úpravu obsaženou v pojištění přerušení provozu podle doplňkových pojistných podmínek. Příloha je speciální úpravou rozšiřující pojistná nebezpečí, tj. předmět pojištění upravený v pojištění přerušení provozu podle doplňkových pojistných podmínek, která však upravuje jen odlišnosti od obecné úpravy rozsahu předmětu pojištění obsažené v čl. 4 pojištění přerušení provozu. Ujednaný limit pojistného plnění je zároveň horní hranicí úhrnu pojistných plnění ze všech pojistných událostí nastalých v průběhu jednoho pojistného roku nebo v době určité, na kterou bylo pojištění sjednáno. Je tak zcela přiléhavý závěr soudu prvního stupně, že pro pojistná plnění za všechny pojistné události týkající se všech pojištěných podle pojištění provozu v průběhu jednoho pojistného roku je stanoven horní limit maximálního součtu ve výši 1 000 000 Kč s tím, že se tento limit vztahuje k předmětu pojištění a všem pojistným událostem v průběhu jednoho pojistného roku, a nikoliv k jednotlivým pojištěným, či místům pojištění. Vyplatila-li tedy žalovaná v pojistném roce již uvedenou částku, není k dalšímu plnění povinna. 4. Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně dovoláním, jehož přípustnost spatřuje v tom, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, jde-li o problematiku výkladu právního jednání a zjišťování skutečného obsahu právního jednání a skutečné vůle smluvních stran. Důvodnost dovolání podle jejího názoru tkví v nesprávném právním posouzení věci. Dovolatelka se domnívá, že odvolací soud se vůbec nezabýval výkladem některých relevantních smluvních ujednání, jeho úvahy jsou pak při aplikaci výkladových metod zatíženy chybou v logice. Vznáší otázky, týkající se výkladu konkrétních ujednání příslušných smluvních dokumentů, a to jde-li o jejich vzájemný vztah, o konkrétní výši limitu pojistného plnění v daném případě a rovněž o to, zda daný limit platí pro každého pojištěného zvlášť nebo pro všechny společně. Dovolatelka vyjádřila nesouhlas se závěrem odvolacího soudu, že úřední zásah podle přílohy představuje další pojistné nebezpečí nad rámec těch, jež jsou specifikována ve zvláštní části, a že i pro něj platí dohodnuté pojistné podmínky, tedy předmět pojištění, pojistné a pojistná částka. Podle jejího názoru nejsou čl. 4 zvláštní části a čl. A23 přílohy ve vztahu speciality, ale ujednávají dva různé předměty pojištění. Dovolatelka rovněž polemizovala se závěry odvolacího soudu ohledně aplikovatelnosti limitu 1 000 000 Kč předpokládaného zvláštní částí na pojištění přerušení provozu úředním zásahem, přičemž podle jejího názoru má být naopak použit limit 10 000 000 Kč, a to zvlášť pro každého pojištěného, jak o tom byl zástupcem žalované ujištěn pojistník. Dovolatelka navrhla, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudky soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. 5. Žalovaná se k dovolání vyjádřila v tom smyslu, že je považuje za neopodstatněné, zatímco rozhodnutí odvolacího soudu je podle jejího názoru správné. Vznik věcné škody není v případě pojištění přerušení provozu v důsledku úředního zásahu, na rozdíl od pojištění provozu podle Doplňkových pojistných podmínek, vyžadován. Limit pojistného plnění byl sjednán v čl. 4 zvláštní části a vztahuje se i na posuzovaný případ. Žalovaná proto navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání zamítl. 6. Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastnicí řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.) zastoupenou advokátem ve smyslu § 241 o. s. ř. Napadené rozhodnutí je v rozporu s judikaturou dovolacího soudu k otázce výkladu smluvního ustanovení coby dvoustranného právního jednání a pro řešení této otázky je dovolání přípustné. Dovolací soud přezkoumal rozsudek odvolacího soudu ve smyslu § 242 o. s. ř. a dospěl k závěru, že dovolání je též důvodné. 7. Nesprávné právní posouzení věci (§ 241a odst. 1 o. s. ř.) může spočívat v tom, že odvolací soud věc posoudil podle nesprávného právního předpisu, nebo že správně použitý právní předpis nesprávně vyložil, případně jej na zjištěný skutkový stav věci nesprávně aplikoval. 8. Podle § 556 odst. 1 o. z. co je vyjádřeno slovy nebo jinak, vyloží se podle úmyslu jednajícího, byl-li takový úmysl druhé straně znám, anebo musela-li o něm vědět. Nelze-li zjistit úmysl jednajícího, přisuzuje se projevu vůle význam, jaký by mu zpravidla přikládala osoba v postavení toho, jemuž je projev vůle určen. 9. Podle § 556 odst. 2 o. z. se při výkladu projevu vůle přihlédne k praxi zavedené mezi stranami v právním styku, k tomu, co právnímu jednání předcházelo, i k tomu, jak strany následně daly najevo, jaký obsah a význam právnímu jednání přikládají. 10. Z právní úpravy i z konstantní judikatury Nejvyššího soudu vyjadřující se k výkladu adresovaných právních jednání (podle § 556 o. z.) vyplývá závěr, že základním hlediskem je zde podle právní úpravy účinné od 1. 1. 2014 u vícestranných jednání společný úmysl jednajících stran. Soud nejprve zjišťuje, jaká byla skutečná vůle (úmysl) jednajícího, a to při zohlednění všech v úvahu přicházejících zjištěných okolností. Skutečnou vůli jednajícího je přitom třeba posuzovat k okamžiku, kdy projev vůle učinil (kdy se stal perfektním). Při zjišťování úmyslu jednajícího soud přihlíží toliko k těm okolnostem, které mohl vnímat i adresát právního jednání. Při nalézání tohoto úmyslu je třeba zohlednit též praxi zavedenou mezi stranami v právním styku, to, co právnímu jednání předcházelo, i to, jak strany následně daly najevo, jaký obsah a význam právnímu jednání přikládají. Jinými slovy, pro výklad právního jednání je určující skutečná vůle (úmysl) jednajícího (která byla anebo musela být známa adresátovi), již je třeba upřednostnit před jejím vnějším projevem (např. objektivním významem užitých slov). Teprve tehdy, nelze-li zjistit skutečnou vůli jednajícího, přisuzuje se projevu vůle význam, jaký by mu zpravidla přikládala osoba v postavení toho, jemuž je projev vůle určen (viz rozsudek velkého senátu Nejvyššího soudu ze dne 9. 9. 2020, sp. zn. 31 Cdo 684/2020, uveřejněný pod číslem 37/2021 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, či rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 25. 4. 2017, sp. zn. 21 Cdo 5281/2016, a ze dne 28. 3. 2022, sp. zn. 22 Cdo 381/2022). 11. Takto musí soud postupovat i tehdy, interpretují-li účastníci ve svých přednesech či výpovědích v průběhu řízení projev vůle odlišným způsobem. Taková situace totiž neznamená, že obsah projevené vůle nelze zjistit, neboť zájmy a postoje účastníků v průběhu soudního řízení již nemusejí odpovídat jejich původní vůli, kterou projevili. Jde tedy o to, aby obsah projevu vůle byl vyložen v souladu se stavem, který existoval v době, kdy byl učiněn. Při výkladu projevu vůle je třeba pečlivě přihlížet ke všem okolnostem, za kterých bylo slovní nebo jiné vyjádření učiněno, a významné rovněž je, jak bylo vyjádření pochopeno tím, komu byl projev vůle určen (k tomu srovnej obdobně namátkou rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2012, sp. zn. 21 Cdo 1138/2011, nebo ze dne 8. 7. 2014, sp zn. 21 Cdo 949/2013). 12. Vedle toho nelze při výkladu právního jednání opomenout interpretační předpoklad racionálních aktérů, podle něhož je při odstraňování pochybností o obsahu právního jednání třeba vycházet z úsudku, že strany jednaly racionálně. Volní projev je nutné vykládat tak, aby nevyústil v nesmyslné (absurdní) závěry o projevené vůli (podle pravidla výkladu ve prospěch efektivnosti). Zde lze přihlédnout ke konkrétním okolnostem a zájmům jednajícího i adresáta (za všechny viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2021, sp. zn. 23 Cdo 107/2020, a v něm citovaná rozhodnutí). 13. Výsledek, k němuž odvolací soud dospěl na základě zjištěného skutkového stavu věci a za užití zákonných interpretačních pravidel při odstraňování pochybností o obsahu právního jednání (o skutečné vůli stran jimi projevené), není zpravidla řešením otázky hmotného práva v intencích § 237 o. s. ř., jež by bylo možno porovnávat s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu. Od ustálené judikatury se odvolací soud může odchýlit pouze v postupu, jímž k takovému výsledku (k závěru o obsahu právního jednání) dospěl, např. že by nevyužil příslušné výkladové metody či že by jeho úvahy při jejich aplikaci byly zatíženy chybou v logice (srov. především rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 10. 2023, sp. zn. 23 Cdo 1872/2023). Rozhodovací praxe dovolacího soudu vychází z plné aplikovatelnosti zákonem upravených interpretačních metod při výkladu pojistných smluv, tedy i pojistných podmínek (k tomu usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2019, sp. zn. 23 Cdo 2069/2017, či rozsudek ze dne 15. 12. 2021, sp. zn. 23 Cdo 788/2021). 14. Promítnuto do poměrů nyní posuzované věci je z citovaných závěrů zřejmé, že odvolací soud se dostatečně skutečnou vůlí smluvních stran v okamžiku uzavření pojistné smlouvy nezabýval. V daném případě je klíčová otázka, zda bylo společným úmyslem stran uzavírajících pojistnou smlouvu ohledně pojištění přerušení provozu z důvodu úředního zásahu stanovit roční limit pojistného plnění 1 000 000 Kč (či jiný), a pokud ano, zda jde o limit společný pro všechny pojištěné. Odvolací soud na uvedenou otázku odpověděl kladně, avšak k výkladu příslušných ustanovení smluvních dokumentů přistoupil spíše prostřednictvím objektivní metody ve smyslu § 556 odst. 1 věty druhé o. z. Takový postup je však namístě teprve v okamžiku, kdy nelze v souladu s § 556 odst. 1 větou první o. z. zjistit společný úmysl jednajících stran v okamžiku uzavření smlouvy, a to za použití kritérií příkladmo uvedených v § 556 odst. 2 o. z. [viz komentář k § 556 o. z., Lavický, P., a kol. Občanský zákoník I. Obecná část (§ 1-654). Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2022, s. 1769, marg. č. 25]. Svou roli přitom může hrát rovněž tvrzení žalobkyně, že pojistník byl zástupcem žalované ujištěn, že pojistný limit platí pro každého pojištěného samostatně, kterým se však odvolací soud nezabýval. 15. Vzhledem k výše nastíněným judikatorním závěrům je dovolací soud oprávněn přezkoumat pouze postup, jímž odvolací soud dospěl k závěru o obsahu právního jednání. Výsledek tohoto postupu dovolacímu přezkumu nepodléhá, a dovolací soud tedy zdůrazňuje, že důvodem, proč napadené rozhodnutí zrušuje, je neúplně provedený výklad smlouvy. Nikterak přitom nepředjímá a ani nenaznačuje, s jakým výsledkem by měl být řádný výklad proveden, respektive jaký by měl být výsledek tohoto řízení. 16. Pro úplnost lze konstatovat, že zmatečnosti [§ 229 odst. 1, odst. 2 písm. a), b) a odst. 3 o. s. ř.] ani jiné vady řízení, které by mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí o věci a k nimž dovolací soud u přípustného dovolání přihlíží z úřední povinnosti (§ 242 odst. 3 o. s. ř.), se z obsahu spisu nepodávají a dovolatelka je ani netvrdí. 17. Lze tedy uzavřít, že uplatněný dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci je naplněn. Jelikož dovolací soud neshledal podmínky pro změnu rozsudku odvolacího soudu, napadený rozsudek bez jednání zrušil (§ 243a odst. 1 věta první, § 243e odst. 1 o. s. ř.), a protože důvody, pro které bylo rozhodnutí odvolacího soudu zrušeno, platí také na rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil i toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§ 243e odst. 1 a 2 o. s. ř.). 18. Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný. V dalším řízení soud podle naznačených výkladových pravidel vyloží příslušná ustanovení relevantních smluvních dokumentů a své závěry aplikuje na zjištěný skutkový stav. V závislosti na tom zhodnotí, zda se na žalobkyní uplatněný nárok vztahuje limit 1 000 000 Kč (či jiný) a zda případně tento limit platí pro všechny pojištěné dohromady, či se aplikuje na každého zvlášť. 19. V novém rozhodnutí o věci soud rozhodne o náhradě všech nákladů řízení včetně řízení dovolacího (§ 243g odst. 1 o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. V Brně dne 28. 4. 2026 JUDr. Petr Vojtek předseda senátu