25 Cdo 167/2025-110 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Hany Tiché a soudců JUDr. Martiny Vršanské a JUDr. Petra Vojtka v právní věci žalobkyně: G. M., zastoupená Mgr. Michaelou Kubicovou, advokátkou se sídlem tř. T. G. Masaryka 1129, 738 01 Frýdek-Místek, proti žalované: Česká republika – Ministerstvo zdravotnictví, se sídlem Palackého náměstí 375/4, 128 00 Praha 2, za kterou jedná Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových, IČO 69797111, se sídlem Rašínovo nábřeží 390/42, 128 00 Praha 2, o 3 000 000 Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 15 C 22/2024, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 28. 8. 2024, č. j. 13 Co 236/2024-79, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Odůvodnění: 1. Žalobkyně se žalobou podanou dne 9. 2. 2024 v řízení domáhala náhrady nemajetkové újmy ve výši 3 000 000 Kč, která měla jejímu otci vzniknout v důsledku očkování proti onemocnění Covid-19. 2. Obvodní soud pro Prahu 2 rozsudkem ze dne 19. 4. 2024, č. j. 15 C 22/2024-59, zamítl žalobu na zaplacení 3 000 000 Kč a žádnému z účastníků nepřiznal náhradu nákladů řízení. Vyšel ze zjištění, že otec žalobkyně Š. P. (nar. XY), byl v dubnu 2021 očkován první a druhou dávkou mRNA vakcíny Pfizer/Comirnaty od výrobce BioNTech Manufacturing GmbH, a dne 30. 11. 2021 třetí dávkou. Následně prodělal trombózu splavu mozku, při pobytu v nemocnici se nakazil onemocněním Covid-19 a dne 26. 2. 2022 zemřel. Právně soud věc posoudil podle § 2958 a § 2959 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“), § 2 odst. 1 a 2 zákona č. 116/2020 Sb., o náhradě újmy způsobené povinným očkováním, a § 2 odst. 1 zákona č. 569/2020 Sb., o distribuci léčivých přípravků obsahujících látku pro očkování proti onemocnění Covid-19, o náhradě újmy způsobené očkovaným osobám těmito léčivými přípravky a o změně zákona č. 48/1997 Sb., o veřejném zdravotním pojištění a o změně a doplnění některých souvisejících zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon č. 569/2020 Sb.“). Uzavřel, že jelikož ke dni 30. 11. 2022 nebylo očkování pro otce žalobkyně povinné, nelze věc posuzovat podle zákona č. 116/2020 Sb., ale podle zákona č. 569/2020 Sb., podle něhož lze újmu v souvislosti s podáním očkovací látky nahradit pouze osobě, která se nechala léčivým přípravkem obsahujícím očkovací látku proti onemocnění Covid-19 očkovat. Nikoliv tedy žalobkyni jako osobě blízké, která proto není ve věci aktivně legitimována. S odkazem na judikaturu Nejvyššího soudu dodal, že odpovědnost jakéhokoliv subjektu za nepovinné očkování nelze dovodit ani podle ustanovení občanského zákoníku. 3. K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 28. 8. 2024, č. j. 13 Co 236/2024-79, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku o věci samé i ve výroku o náhradě nákladů řízení ve správném znění, a žalované nepřiznal náhradu nákladů odvolacího řízení. Vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně a ztotožnil se s jeho závěrem, že žalobkyně není ve věci aktivně legitimována. K námitce žalobkyně, že její otec nemohl sám uplatnit nárok na odškodnění za újmu na jeho zdraví, a proto žalobu podala jako „pozůstalý za poškozeného“ s tím, že přisouzená částka by se stala součástí pozůstalosti, odvolací soud odkázal na § 8 vyhlášky Ministerstva zdravotnictví č. 537/2006 Sb., o očkování proti infekčním nemocem, ve znění účinném od 11. 12. 2021 (po novele provedené vyhláškou č. 466/2021 Sb.) do 31. 1. 2022 (dle novely provedené vyhláškou č. 21/2022 Sb.). Podle tohoto ustanovení vznikla povinnost očkovat se proti onemocnění Covid-19 osobám starším 60 let (takovou osobou otec žalobkyně byl) jen pro časový úsek od 11. 12. 2021 do 31. 1. 2022, přičemž otec žalobkyně dokončil očkování již dne 30. 11. 2021. Protože nešlo o povinné očkování, není možné postupovat podle zákona č. 116/2020 Sb., ale na danou věc je třeba aplikovat zákon č. 569/2020 Sb. Jako lex specialis vůči obecné občanskoprávní úpravě. Tento zákon v § 2 zakládá právo na odškodnění výslovně pouze osobám, které se nechaly očkovat, nikoliv osobám jim blízkým. Dovolací soud zdůraznil, že úmyslem zákonodárce bylo zákonem č. 569/2020 Sb. odškodnit pouze osoby, které se nechají očkovat příslušnou vakcínou, o čemž svědčí jak důvodová zpráva k zákonu č. 569/2020 Sb., uvádějící pod bodem 5, že toto opatření má za cíl ulehčit osobám, které se nechají očkovat, cestu k odškodnění, tak i skutečnost, že se v případě zákona č. 569/2020 Sb. jedná o právní normu přijatou později než zákon č. 116/2020 Sb., a nejedná se tak o mezeru v zákoně, kterou by byl soud oprávněn vyplnit výkladem. Odvolací soud rovněž uzavřel, že žalobkyně v řízení uplatila nárok na odškodnění za svého zemřelého otce, tedy nikoli nárok svůj. Nárok na odškodnění za újmu na zdraví způsobenou otci očkováním je nárokem osobnostní povahy, který nebyl za života otce uplatněn u orgánu veřejné moci. Nemohl proto přejít na žalobkyni (§ 1475 odst. 2 o. z.) a smrtí jejího otce zanikl (§ 2009 odst. 2 o. z.). 4. Rozsudek odvolacího soudu v celém rozsahu napadla žalobkyně dovoláním. Přípustnost dovolání spatřuje v těchto dosud neřešených otázkách: 1) „Zda lze očkování proti nákaze Covid-19 v době vakcinace jejího otce (30. 11. 2021) považovat za povinné v souladu se zákonem č. 116/2020 Sb.“ Namítá, že rozhodnutí soudů obou stupňů jsou založena na přepjatém formalismu. Poukazuje na to, že její otec byl očkován pouhých 12 dnů předtím, než byla povinnost tohoto očkování pro osoby starší 60 let zavedena. Šlo pouze o formální zařazení očkování proti nákaze Covid-19 mezi povinná očkování (vyhláškou Ministerstva zdravotnictví č. 537/2006 Sb.), přičemž již před očkováním otce třetí dávkou bylo veřejně známo, že očkování bude pro starší osoby v nejbližší době povinné. Rozhodnutí nechat se očkovat učinil její otec pod tíhou restriktivních opatření (zákaz vstupu lidem bez očkování do provozoven různých služeb), hrozeb sankcí, propagace tohoto očkování a zveřejňovaní doporučení Ministerstva zdravotnictví, zdravotních pojišťoven a Vlády ČR. Odvolací soud tím, že očkování otce žalobkyně posoudil jako nepovinné, postupoval formalisticky a nepřihlédl k faktické situaci ve společnosti a všem restriktivním opatřením, která byla v dané době uplatňována vůči neočkovaným osobám, jimž nezbylo nic jiného než se povinně „dobrovolně“ tomuto očkování podrobit. 2) Za neřešenou považuje dovolatelka dále otázku „zda je vyloučeno přiznání odškodnění za duševní útrapy osobám blízkým očkovanému, který v příčinné souvislosti s tímto očkováním byl usmrcen dle zákona č. 569/2020 Sb.“ Namítá nesprávný výklad zákona č. 569/2020 Sb. odvolacím soudem, podle něhož nezahrnutí práva na odškodnění osob blízkých bylo úmyslem zákonodárce. Dovolatelka má naopak za to, že upravuje-li zákon právo přímo poškozené osobě (očkovanému) na odškodnění vzniklá poškozením jejich zdraví v důsledku vakcinace, měly by být odškodněny i duševní útrapy osob blízkých pro případ, že u očkovaného dojde k úmrtí v příčinné souvislosti s očkováním proti nákaze Covid-19. Výklad odvolacího soudu považuje za rozporný s ústavním pořádkem, neboť by tím docházelo k závažnému zásahu do práv a svobod osob blízkých zemřelému očkovanému. Dovolatelka se podivuje nad postupem zákonodárce, který v zákoně č. 569/2020 Sb., jenž vznikl v důsledku výskytu nákazy Covid-19 a s ní spojené vakcinace, nepamatoval na odškodnění osob blízkých po zemřelých v důsledku očkování, a to přesto, že takové právo zakotvily i sousední země (např. Rakousko a Německo) i pro případ pouhého doporučení nechat se očkovat. Navrhla, aby dovolací soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení. 5. Nejvyšší soud posoudil dovolání podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 1. 1. 2022, dále jen „o. s. ř.“, a jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastnicí řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), zastoupenou advokátkou ve smyslu § 241 o. s. ř., shledal, že dovolání žalobkyně není přípustné. 6. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. 7. Podle § 153 odst. 2 o. s. ř. soud může překročit návrhy účastníků a přisoudit něco jiného nebo více, než čeho se domáhají, jen tehdy, jestliže z právního předpisu vyplývá určitý způsob vypořádání vztahu mezi účastníky. 8. Soud v občanském soudním řízení, které je ovládáno dispoziční zásadou, je vázán žalobou, a nemůže tedy přiznat jiná práva a uložit jiné povinnosti, než jsou navrhovány, musí žalobní petit svým rozhodnutím zcela vyčerpat a nesmí jej překročit (k výjimkám z tohoto pravidla srov. § 153 odst. 2 o. s. ř.). Žaloba musí obsahovat (kromě dalších náležitostí) též vylíčení rozhodujících skutečností a musí z ní být patrno, čeho se žalobce domáhá (§ 79 odst. 1 věta druhá o. s. ř.). Rozhodujícími skutečnostmi se rozumí údaje, které jsou zcela nutné k tomu, aby bylo jasné, o čem a na jakém podkladě má soud rozhodnout. Žalobce musí v žalobě uvést takové skutečnosti, jimiž vylíčí skutek (skutkový děj), na jehož základě uplatňuje svůj nárok, a to v takovém rozsahu a v takové kvalitě, které umožňují jeho jednoznačnou individualizaci, tedy aby jej nebylo možné zaměnit s jiným skutkem. Vylíčením rozhodujících skutečností se vymezuje předmět řízení po skutkové stránce. Údaj o tom, čeho se žalobce domáhá (žalobní petit), musí být v žalobě vyjádřen způsobem, který nevzbuzuje pochybnosti o tom, jak mají být vymezena práva a jim odpovídající povinnosti účastníků (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 5. 1996, sp. zn. 2 Cdo 245/96, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 1, ročník 1998, pod č. 4, rozsudek ze dne 11. 1. 2001, sp. zn. 25 Cdo 2618/98, nebo ze dne 14. 12. 2005, sp. zn. 30 Cdo 2892/2004, či usnesení ze dne 29. 4. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2172/2011 a ze dne 23. 5. 2017, sp. zn. 27 Cdo 5738/2016). 9. Žalobkyně svou žalobou uplatnila nárok na náhradu nemajetkové újmy ve výši 3 000 000 Kč, která vznikla jejímu otci tím, že v důsledku očkování vakcínou na Covid-19 zemřel. Žalobu (v níž je označena jako žalobce) opřela o tvrzení, že její otec se nechal dne 30. 11. 2021 očkovat třetí dávkou vakcíny Pfizer/Comirnaty od výrobce BioNTech Manufacturing GmbH. Následně prodělal trombózu splavu mozku, byl nejprve hospitalizován v nemocnici v Ostravě a po zaléčení byl přeložen do nemocnice ve Frýdku-Místku, kde se nakazil onemocněním Covid-19 a dne 26. 2. 2022 zemřel. V žalobě rozebírá otázku odpovědnosti státu za škodu způsobenou očkováním s tím, že její otec pro špatný zdravotní stav nemohl nárok na náhradu uplatnit, a proto žádost o odškodné podala až po jeho smrti. Výslovně uvádí, že stát odpovídá za újmu na zdraví na základě odpovědnosti za provoz zvlášť nebezpečný, případně za zásah do osobnostního práva zemřelého na zdraví. Ohledně výše náhrady je v žalobě uvedeno, že odškodnění má plně vyvážit vytrpěné bolesti, další nemajetkovou újmu i ztížení společenského uplatnění, přičemž v případě zemřelého jde o trvalé poškození zdraví s následkem smrti a požadovaná částka 3 miliony korun je odpovídající závažnosti zdravotního stavu poškozeného s následkem smrti. Petit je formulován tak, že žalovaný je povinen zaplatit žalobci 3 000 000 Kč jako celkové odškodnění újmy na zdraví způsobené očkováním proti Covidu-19 a všech nákladů s tím spojených. Při ústním jednání před soudem prvního stupně žalobkyně na takto formulované žalobě setrvala. Proti zamítavému rozsudku soudu prvního stupně podala žalobkyně odvolání, v němž uvedla, že pozůstalí by měli mít nárok na odškodnění, když blízký člen jejich rodiny zemře v důsledku podání nebezpečné vakcíny, za což odpovídá stát, a proto jako pozůstalá podala žalobu za poškozeného a žádala, aby byl poškozený, který již nežije, odškodněn, čímž by se odškodné stalo součástí dědického řízení. Odvolací soud při ústním jednání shrnul obsah žaloby i průběh řízení před soudem prvního stupně, přičemž výslovně uvedl, že žalobkyně nežaluje nárok svůj, ale svého otce. Na dotaz předsedkyně senátu, zda chce žalobkyně něco doplnit nebo uvést něco dalšího, žalobkyně uvedla, že nikoli. Setrvala tedy na svých dosavadních tvrzeních i uplatnění nároku na náhradu nemajetkové újmy vzniklé jejímu otci. 10. Z toho vyplývá, že žalobkyně v řízení neuplatnila nárok na náhradu své újmy, která by jí vznikla duševními útrapami spojenými s úmrtím jejího otce, ale nárok na náhradu újmy na zdraví, která vznikla jejímu otci. O záměru žalobkyně uplatnit nárok za svého otce nelze pochybovat, neboť rozhodné skutečnosti v žalobě tvrzené se týkají pouze otce a zcela nepochybné je to pak z té části žaloby, jíž byla zdůvodněna výše požadované náhrady. Žaloba naopak neobsahuje žádná skutková tvrzení o tom, že by sama žalobkyně utrpěla úmrtím otce duševní újmu, ani jak se případné duševní útrapy v jejím životě projevily apod. Je-li podle výše citované judikatury nezbytné, aby v žalobě byly uvedeny rozhodující skutečnosti, tedy údaje, které jsou zcela nutné k tomu, aby bylo jasné, o čem a na jakém podkladě má soud rozhodnout, a to způsobem, který nevzbuzuje pochybnosti, potom žalobou, jak byla podána, byl uplatněn pouze nárok, který by případně vznikl otci žalobkyně. Nejedná se tedy o žalobu, kterou by se žalobkyně domáhala náhrady pro sebe jako druhotnou oběť. Na tom nemůže nic změnit skutečnost, že v dovolání žalobkyně již argumentuje tím, že vznikla újma jí jako druhotné oběti. V dovolacím řízení totiž nelze měnit či doplňovat žalobu ani skutková tvrzení. 11. Jak vyplývá z výše uvedené judikatury, je soud vázán žalobou, a nemůže tedy přiznat jiná práva a uložit jiné povinnosti, než jsou navrhovány. Ústavní soud ve své rozhodovací činnosti zdůraznil, že soud nemůže v občanském soudním řízení (až na stanovené výjimky) žalobci přiznat více než požadoval v žalobním petitu a žalovanému nemůže uložit jinou než žalobcem navrhovanou povinnost. Opačný postup by byl v rozporu s ústavními principy. Na porušení této zásady lze v rovině ústavněprávní nahlížet jako na porušení práva na spravedlivý proces a rovněž práva na rovnost účastníků řízení ve smyslu čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (srov. nálezy Ústavního soudu ze dne 6. 6. 1996, sp. zn. IV. ÚS 286/95, ze dne 11. 12. 1997, sp. zn. IV. ÚS 218/95, nebo ze dne 5. 5. 2009, sp. zn. IV. ÚS 2780/08). I když má soud poučovací povinnost, ta se netýká hmotněprávního poučení směřujícího k tomu, aby byla uplatněná žaloba úspěšná, neboť i takové poučení by bylo porušením práva na rovnost účastníků. Žaloba, tak jak byla dovolatelkou podána, byla sama o sobě projednatelná. Skutečnost, že žalobkyně nebyla aktivně legitimována k jejímu podání (jak správně uzavřel odvolací soud), není vadou žaloby, která by ji činila neprojednatelnou. Jestliže žalobkyně nárok svůj jako nárok druhotné oběti žalobou neuplatnila, nemůže být o něm rozhodnuto v žádném stádiu řízení včetně řízení o mimořádném opravném prostředku. Pokud tedy dovolatelka jako neřešenou předkládá otázku týkající se údajně jejího nároku jako druhotné oběti (poprvé uplatněného až v dovolacím řízení), zda lze přiznat náhradu za duševní útrapy vzniklé osobě blízké očkovanému, který zemřel v příčinné souvislosti s očkováním na Covid-19 [obsahově otázka 2)], nemůže být ohledně ní dovolání přípustné, neboť o tomto nároku nebylo řízení vůbec vedeno. 12. Sluší se dodat, že odvolací soud vzhledem k tomu, že žalobkyně neuplatnila svůj nárok jako druhotné oběti, se zabýval i otázkou, zda jej mohla uplatnit jako dědička poškozeného. Uzavřel, že nárok svého zemřelého otce, který je osobnostní povahy (nárok na odškodnění otce za nemajetkovou újmu vzniklou mu v důsledku očkování) na ni jako dědičku nepřešel, neboť nebyl za života jejího otce uplatněn u orgánu veřejné moci (§ 1475 odst. 2 o. z.), a proto není v posuzované věci dána její aktivní věcná legitimace. Ve vztahu k tomuto právnímu závěru vedoucímu k zamítnutí žaloby dovolatelka neuvádí v dovolání žádnou argumentaci a nevymezuje, v čem spatřuje splnění předpokladů jeho přípustnosti (§ 237 až 238a o. s. ř.); tento právní závěr odvolacího soudu proto nebyl dovoláním dotčen. Proto jej dovolací soud, který je vázán kvalitativním rozsahem dovolání, nemohl přezkoumat. Vzhledem k uvedenému se nelze zabývat ani otázkou 1), neboť není-li žalobkyně aktivně legitimována k uplatnění nároku za otce, je odpověď na tuto otázku zcela bez významu pro posouzení věci. 13. Dovolatelka napadla rozsudek odvolacího soudu v celém rozsahu, tedy i ve výroku o náhradě nákladů řízení. Avšak dovolání směřující proti rozhodnutí o náhradě nákladů řízení není přípustné vzhledem k ustanovení § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. 14. Z těchto důvodů Nejvyšší soud dovolání podle § 243c odst. 1 o. s. ř. jako nepřípustné odmítl. 15. Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. V Brně dne 29. 4. 2026 JUDr. Hana Tichá předsedkyně senátu