25 Cdo 1683/2025-174 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Roberta Waltra a soudců JUDr. Martiny Vršanské a JUDr. Petra Vojtka v právní věci žalobce: D. Ř., zastoupený JUDr. Zuzanou Špitálskou, advokátkou se sídlem Plzeňská 232/4, Praha 5, proti žalované: Česká kancelář pojistitelů, se sídlem Milevská 2095/5, Praha 4, IČO 70099618, zastoupená Mgr. Jiřím Gregůrkem, advokátem se sídlem Husovo nám. 82/10, Beroun, o náhradu škody na zdraví, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 11 C 171/2023, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 29. 1. 2025, č. j. 91 Co 372/2024-150, takto: I. Dovolání se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Odůvodnění: 1. Obvodní soud pro Prahu 4 rozsudkem ze dne 6. 8. 2024, č. j. 11 C 171/2023-126, zamítl žalobu o zaplacení 379.156 Kč s příslušenstvím a žalované nepřiznal náhradu nákladů řízení. Vyšel ze zjištění, že žalobce dne 10. 1. 2020 při dopravní nehodě utrpěl těžké polytrauma, které ho přímo ohrozilo na životě, v důsledku úrazu trpí zejména těžkým organickým psychosyndromem a spastickou triparesou. Nároky na bolestné a náhradu za ztížení společenského uplatnění byly žalovanou odškodněny, stejně jako nárok na náhradu za ztrátu na výdělku od 1. 7. 2022. Sporným zůstal pouze nárok na náhradu za ztrátu na výdělku za období od 1. 7. 2020 do 30. 6. 2022, a to z důvodu předpokládaného pokračování žalobce v přípravě na budoucí povolání. Okresní soud vzal za prokázané, že dne 10. 1. 2020 došlo k dopravní nehodě, při níž byl žalobce závažně zraněn, v době dopravní nehody navštěvoval 9. třídu základní školy a na střední školu nenastoupil z důvodu těžkého zdravotního postižení. Byl mu přiznán invalidní důchod III. stupně. Nejprve soud prvního stupně žalovaný nárok přiznal s odůvodněním, že žalobcův předchozí školní prospěch nenaznačoval dostatečnou pravděpodobnost úspěchu v příjímacím řízení na jakýkoli stupeň středního školství, proto přiznal nárok na náhradu za ztrátu na výdělku již od okamžiku ukončení povinné školní docházky. Odvolací soud však napadený rozsudek zrušil a uložil obvodnímu soudu doplnit dokazování k otázce budoucích plánů žalobce. Po doplnění dokazování výpověďmi učitelek žalobce obvodní soud po skutkové stránce uzavřel, že žalobce měl jasnou představu o tom, že po ukončení povinné školní docházky bude pokračovat ve studiu v učebním oboru automechanik nejméně dva roky. Bylo tedy možné předpokládat pokračování soustavné přípravy na budoucí povolání nejméně do 30. 6. 2022, a proto obvodní soud dospěl k závěru, že náhrada za ztrátu na výdělku za období od 1. 7. 2020 do 30. 6. 2022 žalobci podle § 2962 odst. 2 písm. c) zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, dále jen „o. z.“, nepřísluší. 2. Městský soud v Praze k odvolání žalobce rozsudkem ze dne 29. 1. 2025, č. j. 91 Co 372/2024-150, rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Skutková zjištění i právní posouzení soudu prvního stupně označil za správná, nebylo totiž prokázáno, že by se žalobce, nebýt poškození zdraví, po absolvování základní školy již dále nevzdělával. Naopak bylo doloženo, že před svým úrazem měl jasnou představu o svém budoucím profesním směřování, kdy se chtěl vyučit automechanikem a po vyučení v tomto oboru také pracovat. Z dokazování rovněž vyplynulo, že i s výše popsaným nevalným prospěchem měl žalobce v Písku z hlediska možnosti absolvování navazujícího nižšího stupně odborného vzdělání šanci na uplatnění. Obě třídní učitelky hodnotily žalobce jako inteligentního chlapce, v 9. třídě byl navíc již bez výchovných problémů. Odvolací soud proto shledal správným závěr soudu prvního stupně, vycházející z předpokladu, že nebýt škodní události, pokračoval by žalobce (při obvyklém běhu událostí) po ukončení 9. třídy v navazujícím alespoň dvouletém učňovském oboru, a proto nárok žalobce na náhradu ztráty na výdělku za období od 1. 7. 2020 do 30. 6. 2022 není opodstatněný. 3. Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce dovoláním, jehož přípustnost podle § 237 o. s. ř. odvozuje od vyřešení otázky hmotného práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena, příp. při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od názoru dovolacího soudu, a to v rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 4046/2015 ze dne 26. 1. 2016. Důvodem dovolání je, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Podle dovolatele je jeho nárok založen na výslovném ustanovení § 2962 odst. 2 písm. c) o. z. v části týkající se zákonného vymezení okamžiku vzniku nároku (nikoliv doby trvání), dle kterého náleží žáku nebo studentu náhrada za ztrátu na výdělku ode dne, kdy měla skončit povinná školní docházka, studium nebo příprava na povolání po dobu trvání zdravotního postižení vzniklého následkem újmy na zdraví. Jelikož v případě dovolatele skončila povinná školní docházka ke dni 30. 6. 2020 a dále se již na budoucí povolání nepřipravoval, došlo dle jeho názoru ke vzniku nároku bez dalšího. Dovolatel namítá nesprávné právní posouzení spočívající v nesprávném výkladu citovaného ustanovení, tedy že není správným názor odvolacího soudu, dle kterého je třeba zkoumat (modelovat), jaký by byl obvyklý běh věcí – tedy, zda žalobce, který byl v době události žákem 9. třídy základní školy, plánoval po ukončení povinné školní docházky ještě další vzdělávání – například v kategorii učňovského školství, a k jakému datu tedy bylo možné předpokládat ukončení jeho přípravy na budoucí povolání, a tudíž od jakého data žalobci ztráta na výdělku skutečně vznikla, to s poukazem odvolacího soudu na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 1. 2016, sp. zn. 25 Cdo 4046/2015. Dovolatel je přesvědčen, že posouzení pravidelného chodu věcí je výhradně namístě ohledně výše nároku, nikoliv okamžiku vzniku nároku. Závěrem dovolatel zpochybnil neprovedení důkazů prokazujících nemožnost jeho přijetí pro špatný prospěch a porušení práva na rovnost účastníků doplněním dokazování k pravidelnému běhu věcí po koncentraci řízení. Z těchto důvodů navrhuje, aby dovolací soud změnil rozsudek odvolacího soudu a žalobci přiznal náhradu nákladů řízení. 4. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), zastoupeným advokátkou ve smyslu § 241 o. s. ř. a je přípustné podle § 237 o. s. ř., neboť napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky okamžiku vzniku nároku na náhradu za ztrátu na výdělku u žáků či studentů podle § 2962 odst. 2 o. z., která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena. Dovolání však není důvodné. 5. Nesprávné právní posouzení věci (§ 241a odst. 1 o. s. ř.) může spočívat v tom, že odvolací soud věc posoudil podle nesprávného právního předpisu, nebo že správně použitý právní předpis nesprávně vyložil, případně jej na zjištěný skutkový stav věci nesprávně aplikoval. 6. Podle § 2962 odst. 1 se náhrada za ztrátu na výdělku po dobu pracovní neschopnosti poškozeného hradí peněžitým důchodem ve výši rozdílu mezi průměrným výdělkem poškozeného před vznikem újmy a náhradou toho, co poškozenému bylo vyplaceno v důsledku nemoci či úrazu podle jiného právního předpisu. 7. Dle odst. 2 žáku nebo studentu náleží náhrada za ztrátu na výdělku ode dne, kdy měla skončit jeho povinná školní docházka, studium nebo příprava na povolání, po dobu a) o kterou se jeho povinná školní docházka, studium nebo příprava na povolání prodloužily následkem újmy na zdraví, b) neschopnosti následkem újmy na zdraví, c) trvání zdravotního postižení vzniklého následkem újmy na zdraví, které zpravidla brání úplnému zapojení do výdělečné činnosti, nebo d) trvání zdravotního postižení vzniklého následkem újmy na zdraví, které částečně brání zapojení do výdělečné činnosti, pokud nezameškává vlastní vinou příležitost k výdělku výkonem práce pro něho vhodné. 8. Podle § 447 odst. 3 obč. zák. náhrada za ztrátu na výdělku přísluší žáku nebo studentu ode dne, kdy měla skončit povinná školní docházka, studium nebo příprava pro povolání, a) po dobu, o kterou se následkem úrazu, popřípadě nemoci z povolání prodloužila jeho povinná školní docházka, studium nebo příprava pro povolání, b) po dobu neschopnosti pro úraz nebo nemoc z povolání, c) po dobu trvání invalidity třetího stupně vzniklé v souvislosti s úrazem nebo nemocí z povolání, d) po dobu trvání invalidity prvního nebo druhého stupně vzniklé v souvislosti s úrazem nebo nemocí z povolání, nebo byl-li v této souvislosti uznán osobou se zdravotním postižením, pokud vlastní vinou nezameškává příležitost výdělku vykonáváním práce pro něho vhodné. 9. Úprava ztráty na výdělku žáků a studentů od 1. 1. 2014 i přes rozdíly ve formulaci § 2962 o. z. a § 447 odst. 3 zákona 40/1964 Sb., občanského zákoníku, účinného do 31. 12. 2013 (dále jen „obč. zák.“) navazuje na právní úpravu předcházející a stojí na obdobných principech odškodnění, proto lze přiměřeně vycházet z dosavadní judikatury. 10. K výkladu § 447 odst. 3 obč. zák. se Nejvyšší soud podrobně vyjádřil v rozsudku ze dne 26. 1. 2016, sp. zn. 25 Cdo 4046/2015, v němž konstatoval, že toto ustanovení bylo do občanského zákoníku vloženo s účinností od 1. 1. 2007 zákonem č. 264/2006 Sb. V souvislosti s přijetím zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce. Jeho smyslem je umožnit odškodnění ztráty pravděpodobného výdělku (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2013, sp. zn. 25 Cdo 1998/2011), ke které došlo v důsledku újmy na zdraví u žáků a studentů, tedy u osob, které se teprve připravují na své budoucí povolání a v době ztráty pracovní způsobilosti ještě žádného výdělku nedosahují. Zároveň se rozlišují čtyři situace, které se odvíjejí od okamžiku předpokládaného ukončení přípravy na povolání a možného nástupu k výkonu výdělečné činnosti. Újma na zdraví může dobu přípravy prodloužit, proto se hradí ztráta na výdělku za období, od nějž měl poškozený získat pravidelný příjem, do okamžiku, než mu zdravotní stav umožní přípravu dokončit a skutečně do zaměstnání nastoupit [písmeno a)]. Náhrada náleží též za dobu trvající pracovní neschopnosti [písmeno b)]. Jestliže újma na zdraví brání úplnému zapojení do výdělečné činnosti, hradí se ztráta na výdělku po celou dobu, kdy tento stav trvá, tedy teoreticky i po celé produktivní období, které poškozený nemůže využít [písmeno c)]. Stejné pravidlo pak pokrývá i částečnou pracovní nezpůsobilost s výhradou případu, kdy poškozený vlastní vinou zamešká vhodnou příležitost dosáhnout vlastní prací výdělku [písmeno d)]. (Srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 3. 2016, sp. zn. 25 Cdo 5024/2014, uveřejněný pod číslem 71/2017 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní.) Tato úprava vhodně rozlišuje různé situace, které mohou nastat u žáka či studenta dočasně či trvale neschopného práce. Z hlediska povahy tohoto nároku je rozdíl mezi „oddálením“ výdělečné činnosti v důsledku úrazu a trvalým postižením, které má negativní vliv na předpokládanou výdělečnou činnost. 11. Z uvedeného je zřejmé, že okamžik, kdy za obvyklého běhu událostí mělo dojít ke skončení devítileté povinné školní docházky (§ 36 odst. 1 a § 43 školského zákona), nemusí být vždy rozhodující, neboť pokračuje-li žák ve studiu na střední škole či konzervatoři nebo se později stane studentem vysoké školy, odvíjí se okamžik vzniku nároku podle § 447 odst. 3 obč. zák. od ukončení studia či přípravy na povolání, jak plyne z výslovné dikce tohoto ustanovení. Jinými slovy, pokračuje-li žák po skončení povinné školní docházky ve studiu, stále se připravuje na své budoucí povolání, a o případné náhradě za ztrátu na pravděpodobném výdělku tak lze uvažovat až okamžikem, kdy ukončením tohoto studia získá možnost svou pracovní činností dosahovat výdělku. 12. Ačkoli je projednávaná věc posuzována podle nové právní úpravy, zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, je z výše uvedených znění § 447 odst. 3 obč. zák. a § 2962 odst. 2 o. z. zřejmé, že nedošlo k žádné obsahové změně, a úpravy jsou pouze stylistické. Rovněž důvodová zpráva neuvádí k tomuto ustanovení ničeho, a lze tak konstatovat, že záměrem zákonodárce bylo zachovat stávající úpravu vzniku a výše nároku na náhradu za ztrátu na výdělku u dětí a mladistvých, kteří se v době vzniku újmy na zdraví teprve na budoucí možnost dosahovat výdělku připravovali, resp. nebylo záměrem tuto úpravu změnit. Jak uvádí odborná literatura, jde o specifický okruh poškozených, kteří výdělku ještě nedosahují a na budoucí výdělečnou činnost se teprve připravují. Lze u nich vyjít z výdělku potenciálního, založeného na rozumném očekávání a pravidelném chodu věcí [srov. Ryška, M. § 2962 In: Petrov, J., Výtisk, M., Beran, V. a kol. Občanský zákoník. 2. vydání (3. aktualizace). Praha: C. H. Beck, 2024, marg. č. 7]. 13. Zásady pro určení výše náhrady podle pravidel pro zjišťování průměrného výdělku se nemohou uplatnit, neboť žáci ani studenti ještě žádného výdělku nedosahují. Zákon v tomto směru žádné pravidlo nestanoví, logicky se proto nabízí vyjít z tzv. pravděpodobného výdělku, tedy z výdělku, jehož by žák či student s velkou pravděpodobností dosáhl při nástupu do zaměstnání, nezabránila-li by mu v tom škodní událost. Úvaha soudu se musí opírat o analýzu založenou na rozumném očekávání výše příjmu, který by při pravidelném běhu událostí poškozenému náležel vzhledem k povolání, k němuž se chystal, ke mzdové úrovni v tomto oboru i k předpokládaným možnostem jeho uplatnění (srov. též pravidlo rozumného očekávání – Švestka, J., Dvořák, J., Fiala, J. a kol. Občanský zákoník: Komentář, Svazek VI, Praha: Wolters Kluwer, 2014, s. 1129, bod 11). 14. V projednávaném případě se nalézací soudy zabývaly pravděpodobným během událostí, kdyby ke škodní události nedošlo, a dospěly na základě skutkového stavu (jenž podle § 241a odst. 1 o. s. ř. dovolacímu přezkumu nepodléhá) k závěru, že dovolatel nechtěl ukončit přípravu na budoucí povolání již po ukončení povinné školní docházky, naopak měl záměr dále pokračovat ve studiu nejméně na odborném učilišti, neboť měl relativně jasno o tom, že chce být automechanikem, a tento záměr měl i po předmětné škodní události. Ačkoli jeho prospěch nebyl valný, byla prokázána existence velké nabídky učebních oborů i pro žáky s horším prospěchem a při vůli se dále vzdělávat měl žalobce dle obou svých učitelek schopnosti si výsledky opravit. Bylo tedy možno na základě reálného předpokladu obvyklého běhu událostí učinit závěr, že by pokračoval v nejméně dvouletém odborném učení a výdělku, jehož náhrady se dovolatel domáhá, by tedy (nebýt škodní události) nedosahoval (žalovaný náhradu za ztrátu na výdělku vyplácí poškozenému od okamžiku předpokládaného ukončení tohoto učebního oboru). 15. K námitce dovolatele, že pravidelný chod věci či úvahy o potencionálním výdělku založeném na rozumném očekávání se týkají toliko výše nároku, nikoli okamžiku vzniku nároku, dovolací soud konstatuje, že takový výklad nevyplývá ani z citované právní úpravy, ani z odborné literatury, a postrádá základní logický smysl. Nelze oddělit předpokládanou výši výdělku žáka či studenta od délky studia či přípravy na budoucí povolání tento výdělek umožňující. Je tomu tak právě proto, že zákon rozlišuje čtyři situace popsané v odstavci 10. Proto platí, že je-li pro předpokládaný výdělek nezbytné další studium či příprava, je po tuto dobu při obvyklém sledu událostí dosahování výdělku znemožněno. Např. v případě studenta prvního ročníku lékařského studijního programu by bylo možno předpokládat dosahování výdělku neatestovaného lékaře, avšak nejdříve po uplynutí šestiletého vysokoškolského studia, nikoli od vzniku škodní události, neboť bez ukončeného (absolvování) studia, a tudíž ani v jeho průběhu, by takového výdělku nemohl poškozený dosáhnout. 16. Uvádí-li dovolatel, že dovolací soud v rozhodnutí sp. zn. 25 Cdo 4046/2015 řešil otázku poškozené, která v důsledku škodní události byla nucena změnit své plány ohledně budoucího povolání, ale po ukončení povinné školní docházky pokračovala ve studiu, a tedy na projednávanou věc není přiléhavé (v odkazované věci šlo dokonce o žákyni 7. třídy základní školy), pomíjí, že v tomto rozhodnutí se dovolací soud obecně vyjádřil k otázce okamžiku vzniku nároku na náhradu za ztrátu na výdělku a otázce rozumného očekávání a pravděpodobného sledu událostí bez újmy na zdraví, a tyto závěry jsou plně použitelné i pro právě řešený případ dovolatele. Vykládané ustanovení § 2962 odst. 2 o. z. totiž výslovně nevymezuje okamžik vzniku nároku pevně svázaný právě s momentem ukončení povinné školní docházky, nýbrž výslovně jmenuje i studium a přípravu na budoucí povolání. Jak bylo výše uvedeno, odvíjí se vznik nároku od okamžiku předpokládaného ukončení přípravy na budoucí povolání a možného nástupu k výkonu výdělečné činnosti, nikoli od ukončení právě probíhajícího stupně vzdělávání. 17. Při pravidelném běhu událostí lze předpokládat, že žáka či mladistvého do 18 let věku živí a podporují rodiče či jeho zákonní zástupci a výdělku ke své obživě nedosahuje. Není proto rozumného důvodu v případě poškozeného, který již představu o svém budoucím pracovním uplatnění má a má k němu i dispozice, zkracovat délku předpokládané přípravy na budoucí povolání v zájmu dřívějšího vzniku nároku na náhradu ztráty na předpokládaném výdělku, který by však měl být nižší než v případě kvalifikovanějšího pracovníka, a tím v celkovém součtu poškozeného finančně zkrátit. Okamžik vzniku nároku na náhradu za ztrátu na výdělku již od momentu ukončení povinné školní docházky v 15 letech tak lze předpokládat pouze v případě natolik mladých poškozených, u nichž nelze předpokládaný běh událostí a alespoň orientační volbu budoucího vzdělávání určit, protože ještě vůbec nelze odhadnout jejich potenciál, tj. novorozenců, batolat, dětí předškolního věku či žáků na prvním stupni základní školy. V tomto směru je pak liché tvrzení, že by šlo o obsoletní úpravu. 18. Poslední námitkou dovolatel zpochybnil provedení důkazů navržených žalovanou k prokázání plánů dovolatele po ukončení povinné školní docházky po koncentraci řízení, a naopak neprovedení důkazů dle jeho přesvědčení vyvracejících reálnost těchto plánů z důvodu špatného prospěchu a chování dovolatele. Jak však bylo výše podrobně rozvedeno, zkoumání pravděpodobného sledu událostí nebýt vzniku škody je podle ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nezbytné pro rozhodnutí o nároku na náhradu za ztrátu na výdělku nezletilého mladistvého. Navíc tuto argumentaci žalovaná zaujala již v předsoudní fázi řízení a nejedná se o nepřípustné uplatnění novoty po koncentraci řízení, nýbrž jádro právního posouzení projednávané věci. K tvrzení, že špatné výsledky dovolatele neumožňovaly přijetí do preferovaného učebního oboru, lze odkázat na svědeckou výpověď jeho třídních učitelek, podle kterých se dovolatel v posledním ročníku srovnal, výchovné problémy neměl a špatný prospěch byl odůvodněn především velkou absencí, která však byla řádně omluvena. Dle jejich odborného názoru a zkušenosti byl dovolatel velmi inteligentní dítě, byl šikovný a motivovaný, navíc ze sportovní třídy a dle jejich zkušenosti si všechny děti v XY najdou své uplatnění na nějaké střední škole, pokud se chtějí vzdělávat. O svém přání se dále vzdělávat hovořil s jednou ze svědkyň dovolatel i po svém úrazu. Na tomto závěru nemohly nic změnit dovolatelem navrhované důkazy (zpráva ředitelky odborného učiliště, která dovolatele nikdy neviděla a jeho motivaci neznala). Právní závěr odvolacího soudu o pravidelném běhu věcí proto odpovídá provedeným důkazům a zjištěnému skutkovému stavu. 19. Z uvedeného vyplývá, že napadené rozhodnutí je z pohledu uplatněného dovolacího důvodu správné, a Nejvyšší soud proto dovolání žalobce podle § 243d odst. 1 písm. a) o. s. ř. zamítl. 20. O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243c odst. 3 věty první, § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř., neboť dovolání žalobce bylo zamítnuto a žalované žádné náklady v dovolacím řízení nevznikly. Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. V Brně dne 11. 3. 2026 JUDr. Robert Waltr předseda senátu