25 Cdo 1846/2025-223 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Roberta Waltra a soudců JUDr. Martiny Vršanské a JUDr. Petra Vojtka v právní věci žalobce: J. H., zastoupený Mgr. Miroslavem Němcem, advokátem se sídlem Borská 588/13, Plzeň, proti žalované: Nationale-Nederlanden Levensverzekering Maatschappij N. V., zahraniční osoba registrovaná pod č. 24042211, se sídlem Weena 505, Rotterdam, Nizozemské království, zastoupená Mgr. Kateřinou Grézlovou, advokátkou se sídlem Rostovská 341/19, Praha 10, o 38.536 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 46 C 150/2024, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12. 3. 2025, č. j. 21 Co 12/2025-205 takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Odůvodnění: 1. Žalobce se po žalované původně domáhal zaplacení 122.000 Kč s příslušenstvím coby zaplaceného pojistného z pojistné smlouvy na životní pojištění NN SMART pro případ smrti nebo dožití s pojistným 2.000 Kč měsíčně. Vrácení zaplaceného pojistného žalobce požadoval z titulu bezdůvodného obohacení, neboť tvrdil, že pojistná smlouva je nicotná a neplatná, neboť ji uzavřel s pobočkou žalované, tedy s „non subjektem“ bez právní osobnosti. Dalším důvodem neplatnosti měla být absence pojištění, neboť pojistná částka pro případ smrti byla sjednána ve výši 10.000 Kč, takže žalovaná nepřevzala téměř žádné pojistné riziko. Pojistná smlouva podle názoru žalobce obsahovala pouze investiční složku, což je však v rozporu se zákonem. 2. Obvodní soud pro Prahu 5 rozsudkem ze dne 20. 9. 2024, č. j. 46 C 150/2024-145, zamítl žalobu, jíž se žalobce domáhal zaplacení 38.536 Kč s příslušenstvím (výrok I), a uložil žalobci povinnost zaplatit náhradu nákladů řízení žalované (výrok II). Soud prvního stupně mimo jiné zjistil, že na základě žádosti žalobce o ukončení pojistné smlouvy mu žalovaná vyplatila odkupné 83.464 Kč (v tomto rozsahu řízení zastavil usnesením ze dne 25. 7. 2024, č. j. 46 C 150/2024-123, vzhledem ke zpětvzetí žaloby v daném rozsahu). Předmětnou pojistnou smlouvu uzavřela nizozemská mateřská pojišťovna prostřednictvím své organizační složky. Ve smluvních dokumentech je žalovaná označena uvedením české pobočky s označením jejího zřizovatele. Soud prvního stupně odkázal na § 545, § 574, § 2758 a § 2774 odst. 1 a 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku. Argumentaci žalobce ohledně jednání subjektu bez právní osobnosti považoval za účelovou. Neshledal ani neplatnost pojistné smlouvy pro absenci pojištění v materiálním smyslu, neboť zákon nestanoví minimální částku, která by měla být sjednána jako plnění pro případ smrti. Částka 10.000 Kč není zanedbatelná, a navíc jde o částku minimální, která se měla užít pouze v případě, že by aktuální hodnota podílového účtu žalobce byla ke dni pojistné události nižší, přičemž samotné vyplacené odkupné bylo podle hodnoty podílového účtu vyplaceno ve výši 83.464 Kč. Námitkou promlčení se soud prvního stupně nezabýval. 3. K odvolání žalobce Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 12. 3. 2025, č. j. 21 Co 12/2025-205, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I potvrdil (výrok I), ve výroku II jej změnil tak, že uložil žalované povinnost zaplatit náhradu nákladů řízení žalobci (výrok II), a uložil žalobci povinnost zaplatit žalované náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok III). Odvolací soud shodně se soudem prvního stupně dospěl k závěru o platnosti předmětné pojistné smlouvy. Pojistitelem byla zahraniční právnická osoba (žalovaná), která na území České republiky jednala prostřednictvím své organizační složky (čemuž odpovídá i označení pojistitele v žádosti žalobce o ukončení pojistné smlouvy), a žalobce tedy neuzavřel smlouvu se subjektem bez právní osobnosti. Odvolací soud nepovažoval sjednanou pojistnou částku ve výši 10.000 Kč za ryze formální, neboť měla sloužit k alespoň částečné ochraně žalobce pro případ, že by například pojistná událost nastala bezprostředně po uzavření smlouvy. V dané pojistné smlouvě byla obsažena složka pojistná i složka investiční. Nelze dospět k závěru o absenci pojistného zájmu žalované nebo nepřevzetí pojistného rizika. K dalšímu důvodu neplatnosti smlouvy, jenž žalobce uplatnil teprve v odvolacím řízení, a sice že rizikové pojistné nebylo sjednáno určitým způsobem, odvolací soud uvedl, že se jedná o nové tvrzení, ke kterému nemůže být v odvolacím řízení přihlédnuto. Připustil, že zdánlivost právního jednání nastává přímo ze zákona a soud k ní musí přihlížet z úřední povinnosti, avšak jen na základě rozhodných skutkových tvrzení ze strany žalobce uplatněných před soudem prvního stupně před poučením podle § 118b a § 119a o. s. ř., a to s ohledem na princip neúplné apelace v odvolacím řízení. 4. Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce „v plném rozsahu“ dovoláním, jehož přípustnost spatřuje v tom, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení právní otázky, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a sice zda se soud může nezabývat nicotností či absolutní neplatností smlouvy s odůvodněním, že argument nicotnosti či absolutní neplatnosti byl vznesen až v odvolacím řízení. Důvodnost dovolání tkví podle názoru žalobce v nesprávném právním posouzení věci. Dovolatel zrekapituloval dosavadní průběh řízení, principy fungování příslušného pojistného produktu a své argumenty podporující závěr, že uzavřená pojistná smlouva je nicotná pro neurčitost sjednání rizikového pojistného. Vyjádřil svůj nesouhlas se závěrem odvolacího soudu, že námitka týkající se nicotnosti pojistné smlouvy z důvodu neurčitosti rizikového pojistného představuje nepřípustné novum, k němuž nemohl být v odvolacím řízení přihlédnuto. Žalobce v tomto směru odkázal na nález Ústavního soudu ze dne 9. 12. 2010, sp. zn. IV. ÚS 2600/09, podle kterého je soud povinen zabývat se otázkou absolutní neplatnosti právního úkonu z úřední povinnosti, pokud průběh předchozího řízení takovou možnost naznačuje. Závěrem dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. 5. Žalovaná se k dovolání nevyjádřila. 6. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou oprávněnou – účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.) zastoupeným advokátem ve smyslu § 241 o. s. ř., dospěl k závěru, že dovolání není přípustné. 7. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. 8. Jedním z předpokladů přípustnosti dovolání je podle § 237 o. s. ř. skutečnost, že na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva napadené rozhodnutí závisí, tedy že odvolacím soudem vyřešená právní otázka je pro jeho rozhodnutí určující (k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. 29 NSČR 53/2013). K dovolatelem předestřené argumentaci vztahující se k důvodům neplatnosti pojistné smlouvy proto dovolací soud nepřihlédl, neboť na jejím posouzení napadené rozhodnutí nespočívá, protože odvolací soud se jejím řešením vůbec nezabýval. 9. Podle § 241a odst. 1 až 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení. 10. Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi zdůrazňuje, že požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle § 241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř., je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné. Tvrzení, podle kterého napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, může být způsobilým vymezením přípustnosti dovolání ve smyslu § 241a odst. 2 o. s. ř. jen tehdy, je-li z dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde a od které „ustálené rozhodovací praxe“ se řešení této otázky odvolacím soudem odchyluje (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dále jen „Sb. rozh. obč.“). 11. Takový údaj se však z dovolání nepodává. Dovolatel pouze vyjádřil své přesvědčení, že odvolací soud pochybil, jestliže tvrzení o neplatnosti pojistné smlouvy vzhledem k neurčitě sjednanému rizikovému pojistnému považoval za nepřípustnou novotu. Z dovolání tedy je patrné, přezkum které odvolacím soudem vyřešené otázky dovolatel požaduje, avšak nikoliv to, od které judikatury Nejvyššího soudu se odvolací soud odchýlil, neboť žalobce v dovolání žádnou judikaturu Nejvyššího soudu (ani z hlediska obsahového) neuvedl. Dovolatel citoval pouze nález Ústavního soudu ze dne 9. 12. 2010, sp. zn. IV. ÚS 2600/09, avšak nekonkretizoval, z jakého důvodu jeho závěry na posuzovanou věc dopadají, když po skutkové i právní stránce se jednalo o odlišnou věc, v níž Ústavní soud vytkl obecným soudům, že se nezabývaly otázkou možné neplatnosti smlouvy pro rozpor s dobrými mravy, ač se jí žalovaný již během řízení před soudem prvního stupně dovolával. V nyní posuzované věci však žalobce netvrdí, že by důvod neplatnosti smlouvy spočívající v neurčitě sjednaném rizikovém pojistném před soudem prvního stupně byť jen naznačoval. Ústavní soud v odkazované věci přitom uvedl, že otázkou absolutní neplatnosti právního úkonu se má soud zabývat z úřední povinnosti za podmínky, že průběh předchozího řízení, provedeného dokazování, takovou možnost naznačuje, což však není právě posuzovaný případ. 12. Pro úplnost dovolací soud odkazuje na závěry usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 12. 2022, sp. zn. 26 Cdo 3033/2022, podle nichž k absolutní neplatnosti právního úkonu přihlíží soud z úřední povinnosti, avšak jen tehdy, jestliže se o důvodu neplatnosti procesně korektním způsobem dozví. Není-li konkrétní důvod absolutní neplatnosti v řízení tvrzen a ani jinak nevyjde najevo, není důvod pro to, aby po takové okolnosti soud z vlastní iniciativy pátral a nahrazoval tak ve sporném řízení zákonem předpokládanou aktivitu účastníků (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 2007, sp. zn. 29 Odo 784/2005, uveřejněný pod č. 25/2008 Sb. rozh. obč., či rozsudek ze dne 29. 10. 2008, sp. zn. 21 Cdo 4841/2007, uveřejněný pod č. 71/2009 Sb. rozh. obč.). Jestliže tedy dovolatel začal konkrétní důvod neplatnosti tvrdit až v odvolání, a současně tyto okolnosti nevyšly v řízení jinak najevo, nemohl se jimi soud prvního stupně zabývat a neměl též povinnost po nich „pátrat“ z vlastní iniciativy. V citovaném usnesení dovolací soud rovněž aproboval postup odvolacího soudu, jenž vycházel ze skutkového stavu zjištěného před soudem prvního stupně a nepřipustil v režimu neúplné apelace nová skutková tvrzení o důvodech absolutní neplatnosti smlouvy uplatněná až v odvolacím řízení (srov. opět již citovaný rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 4841/2007, či jeho usnesení z 19. 2. 2020, sp. zn. 26 Cdo 2280/2019). 13. V nyní posuzované věci dovolatel netvrdí, že by v odvolání specifikovaný důvod neplatnosti uváděl již v řízení před soudem prvního stupně, případně že by jinak vyšel najevo. Dovolací soud si je vědom, že tvrzená neplatnost pojistné smlouvy by s ohledem na neurčitě sjednané rizikové pojistné případně byla dána smluvními dokumenty, jež jsou součástí soudního spisu. Po soudu však nelze žádat, aby v každém řízení zkoumal rozsáhlé smluvní dokumenty (v této konkrétní věci se jedná o desítky stran), zda v nich neobjeví důvod neplatnosti, který účastník v dané chvíli netvrdí a nic v řízení nenaznačuje, že by mohl být dán. To by ostatně bylo zcela v rozporu se zásadou hospodárnosti řízení. 14. Ačkoli dovolatel uvádí, že dovoláním napadá rozsudek odvolacího soudu „v plném rozsahu“, ve skutečnosti veškeré námitky směřuje proti potvrzujícímu výroku o věci samé, a nikoli proti výroku o nákladech řízení; ostatně dovolání proti rozhodnutí o náhradě nákladů řízení není dle výslovného znění § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. přípustné. 15. Z uvedených důvodů Nejvyšší soud podle § 243c odst. 1 o. s. ř. dovolání odmítl. 16. O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243c odst. 3 věty první, § 224 odst. 1, § 146 odst. 3 o. s. ř., neboť dovolání žalobce bylo odmítnuto a žalované v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly. Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. V Brně dne 30. 4. 2026 JUDr. Robert Waltr předseda senátu