25 Cdo 2120/2025-606 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Roberta Waltra a soudců JUDr. Hany Tiché a JUDr. Petra Vojtka v právní věci žalobkyně: K. K., zastoupená JUDr. Tomášem Sokolem, advokátem se sídlem Na Strži 2102/61a, Praha 4, proti žalovanému: P. N., o ochranu osobnosti a náhradu nemajetkové újmy, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 13 C 1/2020, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 6. 3. 2025, č. j. 29 Co 426/2024-569, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Odůvodnění: 1. Žalobkyně se domáhala, aby soud konstatoval, že žalovaný zasáhl do jejích práv, a uložil mu povinnost zveřejnit a žalobkyni zaslat omluvu a zaplatit jí přiměřené zadostiučinění. Tvrdila, že žalovaný jí vyhrožoval zničením, pronášel o ní nepravdivé výroky a rozšiřoval její podobiznu. Mimo jiné se ji úspěšně snažil ekonomicky poškodit prostřednictvím hanlivých kampaní a útoků směřovaných vůči jejím obchodním partnerům, což obvykle vedlo k ukončení spolupráce (náhradu majetkové újmy žalobkyně po žalovaném vymáhá mimo toto řízení). Žalobkyně tvrdila, že v souvislosti s jednáním žalovaného utrpěla psychickou újmu, jeho tvrzení jsou nepravdivá, urážlivá a snižují její čest a důstojnost. 2. Obvodní soud pro Prahu 5 rozsudkem ze dne 25. 6. 2024, č. j. 13 C 1/2020-535, zamítl žalobu, jíž se žalobkyně domáhala, aby bylo konstatováno, že žalovaný neoprávněně zasáhl do jejích práv (výrok I), uložil žalovanému povinnost zveřejnit omluvy žalobkyni, a to na své náklady v pořadu XY a na svých facebookových profilech (výrok II), uložil žalovanému povinnost zaslat žalobkyni písemné omluvy (výroky III a IV), zamítl žalobu, pokud jde o některé pasáže omluv (výroky V a VI), uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni 100.000 Kč (výrok VII), zamítl žalobu co do 700.000 Kč (výrok VIII) a rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi účastníky (výrok IX) a vůči státu (výroky X a XI). Soud prvního stupně odkázal na § 81 odst. 1 a 2, § 82 odst. 1, § 85 odst. 1, § 86, § 2956, § 2957 a § 2971 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, dále jen „o. z.“. Dospěl k závěru, že se žalovaný dopustil jednání popsaných v žalobě a označil je za protiprávní. Úmyslem žalovaného nebylo žalobkyni legitimně kritizovat, ale poškodit ji. Žalobkyně není povinna snášet útoky žalovaného, a to i přesto, že je osobou těžící z mediálního zájmu, která je obecně povinna snášet větší míru zájmu médií a veřejné kritiky. Z toho důvodu soud prvního stupně vyhověl požadavku žalobkyně na omluvu, souběžný požadavek na konstatování porušení práv žalobkyně však zamítl. Jde-li o výši peněžitého zadostiučinění, provedl soud srovnání s jinými případy žalobkyně (případně její dcery), které jsou před ním projednávány (žalovanými jsou mediální domy), a dospěl k závěru, že odpovídající je v daném případě částka 100.000 Kč. 3. K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 6. 3. 2025, č. j. 29 Co 426/2024-569, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I potvrdil (výrok I), ve výroku VIII jej změnil tak, že žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni 150.000 Kč, jinak jej v tomto výroku potvrdil (výrok II), a uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů (výrok III) a rovněž náhradu nákladů řízení státu (výrok IV). Odvolací soud odkázal mimo jiné na § 2951 odst. 2 o. z. a konstatoval, že nelze žalobkyni poskytnout shodnou morální satisfakci duplicitně, neboť je-li jí přiznána jako morální satisfakce omluva, obsahuje v sobě i konstatování porušení práva. Výši peněžitého zadostiučinění přiznaného soudem prvního stupně považoval odvolací soud za nepřiměřeně nízkou, a to při zdůraznění povahy zásahů do osobnostních práv žalobkyně. Ta byla terčem soustavné a nevyprovokované šikany ze strany žalovaného, který veřejně deklaroval zájem ji profesně zničit. Nebyl přitom veden snahou podnítit veřejnou diskusi, ale pouze úmyslem žalobkyni co nejvíce společensky a materiálně poškodit. Jde-li o žalovaným pronesené skutkové a hybridní výroky, nebyla prokázána jejich pravdivost. Pokud by jednání žalovaného spočívalo pouze v těchto zásazích do osobnostních práv žalobkyně, bylo by podle názoru odvolacího soudu možné považovat přisouzené peněžité zadostiučinění za přiměřené. Vedle těchto zásahů, jež byly mediální povahy, případně byly zveřejněny na profilech žalovaného na sociálních sítích, se však žalovaný dopouštěl dalších zásahů do osobnostních práv žalobkyně, které od něj vyžadovaly mnohem intenzivnější stupeň aktivity a které vůči žalobkyni působily bezprostředněji. Jednalo se o případy, kdy se žalovaný opakovaně (úspěšně) snažil překazit žalobkyni její obchodní či jiné profesní spolupráce. Při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění odvolací soud vycházel z toho, že se v daném případě jednalo o soustavnou šikanu, jíž byla žalobkyně v letech 2016 až 2019 vystavena, a nelze tedy stanovit peněžité zadostiučinění za každý jednotlivý útok. Ke konkrétní výši zadostiučinění odvolací soud dospěl na základě posouzení povahy zásahu do osobnostních práv, jeho intenzity a doby trvání. Jednání žalovaného bylo ve vztahu k žalobkyni velmi závažné, omezující v jejích profesních aktivitách, vedené soustavně po dobu alespoň tří let, nevyprovokovaně a se zlým úmyslem. U žalobkyně vedlo k rozvoji psychických obtíží, sám žalovaný neprojevil ve vztahu k danému jednání žádnou sebereflexi. Odvolací soud však rovněž zdůraznil, že žalobkyně sama vstupuje do mediálního prostoru a snaží se získávat zájem médií, je osobou s mediálně kontroverzní pověstí, a je tedy nucena snášet větší míru i negativního zájmu. Odvolací soud vzal též v úvahu, že žalobkyně avizovala vymáhání případné skutečné škody či ušlého zisku, jež vznikly zmařením jejích profesních aktivit, samostatnou žalobou. Výše přiznaného zadostiučinění za nemajetkovou újmu proto nemůže odrážet potenciální výdělek za zmařené příležitosti. 4. Rozsudek odvolacího soudu v rozsahu výroku II, „jímž odvolací soud změnil výrok VIII rozsudku soudu prvního stupně tak, že uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni ještě částku 150.000 Kč“, napadla žalobkyně dovoláním, jehož přípustnost spatřuje v tom, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, která podle jejího názoru v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, a sice „otázku posouzení přiměřenosti náhrady za újmu způsobovanou dlouhodobě záměrným zneužíváním svobody projevu s cílem poškodit žalobkyni“ a rovněž pro „posouzení otázky významu preventivně-sankční funkce finančního zadostiučinění za zásah do osobnostních práv informacemi publikovanými v médiích a na sociálních sítích“. Napadené rozhodnutí pak rovněž závisí na vyřešení otázek hmotného práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Dovolatelka vyložila skutkové okolnosti dané věci a vyjádřila své přesvědčení, že neexistuje ustálená judikatura exaktně stanovící výši náhrady za zásah do osobnostních práv, neboť ve věcech, jež byly doposud rozhodovány, byly hodnoceny rozdílné okolnosti každého případu. Posuzovanou věc označila za specifickou a ojedinělou, neboť se v daném případě nejedná o exces ze svobody projevu, ale o zneužití této svobody s cílem ji poškodit. Dovolatelka se táže, zda má být „zásah do osobnostního práva vedený přímým úmyslem zranit či zničit dotčenou osobu, narušit její psychiku takovou intenzitou, aby šlo o ublížení na zdraví, posuzován pro účely rozhodování o výši náhrady způsobené újmy stejně, jako excesy z ústavního práva na svobodu projevu spočívající v nepravdivých skutkových tvrzeních nebo nepodložených hodnotících úsudcích, jejichž motivem a důvodem je ale kritika dotčené osoby“. Žalobkyně odkázala na nález Ústavního soudu ze dne 20. 6. 2024, sp. zn. I. ÚS 837/24, podle nějž musí výše finančního zadostiučinění za nemajetkovou újmu dostatečně odrážet intenzitu zásahu do dotčených práv, a vyložila rozdíly mezi projednávaným případem a odvolacím soudem citovanou věcí, o níž rozhodl Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 25. 10. 2023, sp. zn. 25 Cdo 1260/2023. Odkázala na nález Ústavního soudu ze dne 23. 1. 2025, sp. zn. I. ÚS 428/23, podle něhož je přiměřené zadostiučinění jednou ze sankcí, která má odrazovat od obdobného jednání nejen konkrétního rušitele chráněných osobnostních statků, ale také jeho možné následovníky. Dovolatelka se vymezila proti závěru odvolacího soudu, že je mediálně kontroverzní osobou, a musí tedy snést větší míru negativního zájmu, neboť se v posuzované věci nejedná o střet v mediálním prostoru. Shrnula, že výše přisouzeného zadostiučinění je nepřiměřeně nízká, a navrhla, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek ve výroku II změnil tak, že se mění výrok VIII rozsudku soudu prvního stupně tak, že žalovanému bude uložena povinnost zaplatit jí ještě částku 550.000 Kč. 5. Žalovaný se k dovolání nevyjádřil. 6. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou oprávněnou – účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.) zastoupeným advokátem ve smyslu § 241 o. s. ř., dospěl k závěru, že dovolání není přípustné. 7. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. 8. Ačkoliv žalobkyně ve svém dovolání výslovně uvádí, že rozsudek odvolacího soudu napadá v rozsahu výroku II, pokud jím „odvolací soud změnil výrok VIII rozsudku soudu prvního stupně tak, že uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni ještě částku 150.000 Kč“, z obsahu jejího dovolání je zřejmé, že ve skutečnosti brojí proti té části výroku II rozsudku odvolacího soudu, jíž byl potvrzen výrok VIII rozsudku soudu prvního stupně, pokud jím byla žaloba co do 550.000 Kč zamítnuta. Dovolací soud odhlédl od doslovného znění žalobkyní specifikovaného rozsahu dovolání, neboť opačný závěr vedoucí k subjektivní nepřípustnosti dovolání považoval za přehnaně formalistický. 9. Podle § 2951 odst. 2 o. z. nemajetková újma se odčiní přiměřeným zadostiučiněním. Zadostiučinění musí být poskytnuto v penězích, nezajistí-li jeho jiný způsob skutečné a dostatečně účinné odčinění způsobené újmy. 10. Podle § 2956 o. z. vznikne-li škůdci povinnost odčinit člověku újmu na jeho přirozeném právu chráněném ustanoveními první části tohoto zákona, nahradí škodu i nemajetkovou újmu, kterou tím způsobil; jako nemajetkovou újmu odčiní i způsobené duševní útrapy. 11. Podle § 2957 o. z. způsob a výše přiměřeného zadostiučinění musí být určeny tak, aby byly odčiněny i okolnosti zvláštního zřetele hodné. Jimi jsou úmyslné způsobení újmy, zvláště pak způsobení újmy s použitím lsti, pohrůžky, zneužitím závislosti poškozeného na škůdci, násobením účinků zásahu jeho uváděním ve veřejnou známost, nebo v důsledku diskriminace poškozeného se zřetelem na jeho pohlaví, zdravotní stav, etnický původ, víru nebo i jiné obdobně závažné důvody. Vezme se rovněž v úvahu obava poškozeného ze ztráty života nebo vážného poškození zdraví, pokud takovou obavu hrozba nebo jiná příčina vyvolala. 12. Dovolací soud při přezkumu výše zadostiučinění v zásadě posuzuje právní otázky spojené s výkladem zákonných podmínek a kritérií. Stanovení formy nebo výše přiměřeného zadostiučinění je především úkolem soudu prvního stupně a přezkum úvah tohoto soudu úkolem soudu odvolacího. Přípustnost dovolání tak nemůže založit pouhý nesouhlas s formou nebo výší zadostiučinění, neboť ta se odvíjí od okolností každého konkrétního případu a nemůže sama o sobě představovat otázku hmotného práva zakládající přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. Výsledným zadostiučiněním se dovolací soud zabývá až tehdy, bylo-li by zcela zjevně nepřiměřené. Jinými slovy, dovolací soud posuzuje v rámci dovolacího řízení, jakožto řízení o mimořádném opravném prostředku, jen správnost základních úvah odvolacího soudu, jež jsou podkladem pro stanovení výše přiměřeného zadostiučinění (viz rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2017, sp. zn. 30 Cdo 2202/2017, nebo ze dne 21. 11. 2018, sp. zn. 30 Cdo 439/2018, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 4. 2021, sp. zn. 25 Cdo 2422/2019, uveřejněný pod číslem 6/2022 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dále jen „Sb. rozh. obč.“, bod 27, jakož i dovolatelkou citovaný nález Ústavního soudu ze dne 23. 1. 2025, sp. zn. I. ÚS 428/23, bod 72). 13. Obecně platí, že soud musí při úvaze o přiměřenosti navrhované satisfakce za nemajetkovou újmu vzniklou na osobnosti fyzické osoby především vyjít jak z celkové povahy, tak i z jednotlivých okolností konkrétního případu, musí přihlédnout např. k intenzitě, povaze a způsobu neoprávněného zásahu, k charakteru a rozsahu zasažené hodnoty osobnosti, k trvání i vlivu vzniklé nemajetkové újmy pro postavení a uplatnění postižené fyzické osoby ve společnosti apod. (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 2. 2007, sp. zn. 30 Cdo 2206/2006). Při určení výše náhrady je třeba dále zohlednit okolnosti jak na straně poškozeného, tak i na straně škůdce, např. na straně poškozeného jinou satisfakci – omluvu, správní postih škůdce či jeho trestní odsouzení nebo na straně škůdce jeho postoj ke škodní události, formu a míru zavinění a v omezeném rozsahu i jeho majetkové poměry (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 2. 2023, sp. zn. 25 Cdo 2262/2021). 14. Žalobkyně ve svém dovolání zdůrazňuje, že v posuzovaném případě se ze strany žalovaného nejedná o exces ze svobody projevu, ale o její zneužití, a to s ohledem na způsob, jakým k zásahu do osobnostních práv žalobkyně došlo. Z právě citovaných závěrů judikatury je však zřejmé, že soud má při rozhodování o konkrétní výši přiměřeného zadostiučinění zohlednit kritéria, jež přispívají ke stanovení finančního zadostiučinění v přiměřené výši vzhledem k okolnostem na straně původce zásahu i poškozeného. Otázku posouzení přiměřenosti náhrady za újmu způsobovanou dlouhodobě záměrným zneužíváním svobody projevu tedy nelze považovat za dosud neřešenou v judikatuře dovolacího soudu, neboť pravidla pro stanovení přiměřeného zadostiučinění byla v obecné rovině již dříve judikatorně formulována. Například ve věci, o níž Nejvyšší soud rozhodl rozsudkem ze dne 22. 2. 2023, sp. zn. 25 Cdo 2262/2021, žalovaný ve veřejném prostoru opakovaně označoval žalobce, který je transsexuálem, za devianta, naznačoval, že zneužívá malé děti, a prohlašoval, že užívá drogy, alkohol a roznáší nakažlivé nemoci, přestože se žalobce ničeho takového nedopustil. Žalovaný tak bezdůvodně obviňoval žalobce ze společensky nepřijatelného až trestného jednání, vyzýval ke sdílení uvedených informací, přičemž tohoto jednání se dopouštěl i po podání žaloby. Zásah byl shledán nejen urážlivým, ale i zavrženíhodným, neboť byl veden snahou žalobce poškodit. Žalovaný očerňoval žalobce před státními orgány, v důsledku čehož byl žalobce vyšetřován, před jeho zaměstnavateli, ve škole, kam docházely jeho děti, i ve veřejných institucích, a žalobce se tak musel obhajovat. V důsledku protiprávního jednání žalovaného zanechal žalobce veřejné činnosti, trpěl důvodnými obavami, že přijde o zaměstnání, a on sám i jeho děti byli terčem odsudků i posměchu v městě, kde žijí. To vše způsobilo trvalý stres, který se projevil i na jeho zdraví v podobě psychických obtíží a následně i onemocnění srdce. V citované věci, která se v řadě okolností podobá věci nyní projednávané (dlouhodobost zásahu, úmysl žalovaného, dopady do života žalobce), dovolací soud vycházel ze stejných premis, jaké byly vyloženy výše a dospěl k závěru, že částka soudem prvního stupně žalobci přisouzená (350 000 Kč) i ve srovnání s obdobnými případy (např. sp. zn. 25 Cdo 149/2020, sp. zn. 25 Cdo 1752/2019, sp. zn. 25 Cdo 2422/2019, případně sp. zn. 25 Cdo 725/2020) představuje minimální finanční náhradu, která může žalobci poskytnout satisfakci za závažný zásah do jeho osobnostních práv. Uvádí-li dovolatelka, že neexistuje ustálená judikatura exaktně stanovící adekvátní výši náhrady za újmu způsobenou zásahem do osobnostních práv, podotýká dovolací soud, že přiměřené zadostiučinění má být stanoveno na základě individuálních okolností každého případu, přičemž judikatura pouze formuluje kritéria, jež mají být zohledněna, a vytváří rámec, v němž se mají nižší soudy při stanovování přiměřené satisfakce pohybovat. Opačný přístup by vedl k nepatřičnému zmechanizování soudního rozhodování na úkor maximální individualizace, která je při rozhodování o obdobných věcech žádoucí. 15. V nyní posuzované věci vzal odvolací soud při rozhodování o výši přiměřeného zadostiučinění v úvahu, že žalobkyně byla terčem soustavné a nevyprovokované šikany ze strany žalovaného, který veřejně deklaroval zájem ji profesně zničit. Nebyl přitom veden snahou podnítit veřejnou diskusi, ale pouze úmyslem žalobkyni co nejvíce společensky a materiálně poškodit. Působení žalovaného vůči žalobkyni přitom mělo na jedné straně charakter zveřejňování skutkových či hybridních výroků na její adresu v mediálním prostoru a na vlastních profilech na sociálních sítích, u nichž povětšinou nebyla prokázána jejich pravdivost. Kromě toho se žalovaný dopouštěl dalších zásahů do osobnostních práv žalobkyně, které od něj vyžadovaly mnohem intenzivnější stupeň aktivity a které vůči žalobkyni působily bezprostředněji. Šlo o případy, kdy se žalovaný opakovaně (úspěšně) snažil překazit žalobkyni její obchodní spolupráce. Toto jednání žalovaného spočívající v soustavné šikaně bylo vůči žalobkyni velmi závažné, omezující v jejích profesních aktivitách, vedené soustavně po dobu alespoň tří let, nevyprovokovaně a se zlým úmyslem, a ve spojení s mediálními výroky žalovaného mělo negativní vliv na psychický stav žalobkyně. Žalovaný neprojevil žádnou sebereflexi. Sama žalobkyně vstupuje do mediálního prostoru a snaží se získávat zájem médií, je osobou s mediálně kontroverzní pověstí, a je tedy nucena snášet větší míru i negativního zájmu. Odvolacímu soudu tedy nelze vytknout, že by se závažností zásahu do osobnostních práv a relevantními okolnostmi, jak to předpokládá judikatura dovolacího soudu, nezabýval. Dovolací soud připomíná, že náhrada případného ušlého zisku, o nějž mohla žalobkyně přijít v důsledku ztráty obchodních příležitostí působením žalovaného, není v tomto řízení požadována, a na výslednou výši peněžitého zadostiučinění nemůže mít žádný vliv, když dovolatelka navíc avizovala, že uvedený nárok bude uplatňovat v samostatném řízení. 16. Ač dovolatelka tvrdí opak, jí formulovaná otázka směřuje především ke zpochybnění adekvátnosti výše přiznaného zadostiučinění z hlediska okolností neoprávněného zásahu do jejích práv ze strany žalovaného. Vzhledem ke všem uvedeným skutečnostem dovolací soud nepovažuje úvahy odvolacího soudu, jež byly podkladem pro stanovení peněžitého zadostiučinění v posuzovaném případě ve výši 250.000 Kč, za zjevně nepřiměřené. 17. K požadavku dovolatelky na akcentaci preventivně-sankční funkce zadostiučinění dovolací soud uvádí, že si je vědom nejnovější judikatury Ústavního soudu, především jeho nálezu ze dne 23. 1. 2025, sp. zn. I. ÚS 428/23, v němž Ústavní soud zdůraznil existenci (typově spíše omezených) případů neoprávněných zásahů do práva na ochranu osobnosti, které sice nedosahují správněprávní či trestněprávní intenzity, ale přesto je u nich zesílená potřeba uplatnit preventivně-sankční funkci postihu, a to mj. s ohledem na povahu pohnutek a zavinění původce zásahu. Byť je odpovědnost za tento soukromoprávní delikt vystavěna na objektivním principu, subjektivní prvek zavinění je významný právě pro následné stanovení výše peněžitého zadostiučinění jako sankce za porušení právní povinnosti. Základní myšlenkou preventivně-sankční funkce je, že forma a míra zavinění má podstatný vliv na intenzitu zásahu do osobnostních práv, a tudíž přímo ovlivňuje výši peněžitého zadostiučinění. S formou a mírou zavinění rovněž úzce souvisí charakter původce neoprávněného zásahu, ale i další okolnosti protiprávního jednání včetně jeho pohnutek. Ústavní soud vztáhl nutnost zohlednit preventivně-sankční funkci zadostiučinění především k problematice tzv. bulvárních médií, a to s ohledem na charakter jejich podnikatelské činnosti, jež je založena z velké části na úmyslném zveřejňování senzačních pomlouvačných a lidskou důstojnost snižujících nařčení veřejně činných a známých osob. Převažujícím účelem jejich produkce je majetkový prospěch, který se přitom odvíjí od parametrů určujících i intenzitu zásahu. Omezeně lze vycházet i z celkových majetkových poměrů původce zásahu. Výše náhrady nemajetkové újmy ani u tzv. bulvárních médií nemůže být likvidační. Je přitom zřejmé, že výše náhrady naplňující odrazující funkci a zároveň bránící likvidaci původce musí být odlišná u velké, ekonomicky silné obchodní společnosti vydávající bulvární média a u soukromé fyzické osoby. 18. V posuzovaném případě nebylo v řízení ani tvrzeno, že by žalovaný ze svého jednání vůči žalobkyni materiálně profitoval. Újmu žalobkyni však dle zjištění nižších soudů způsobil úmyslně ve formě soustavné šikany. Právě s ohledem na to odvolací soud přikročil k navýšení zadostiučinění přiznaného soudem prvního stupně o 150.000 Kč. Ačkoliv odvolací soud o preventivně-sankční funkci zadostiučinění v odůvodnění svého rozsudku výslovně nehovoří, vzhledem k právě uvedenému ji měl zjevně na paměti, stejně jako cíl odradit žalovaného (či jeho případné následovníky) od podobného protiprávního jednání. 19. Zpochybňuje-li dovolatelka argumentaci odvolacího soudu rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 25. 10. 2023, sp. zn. 25 Cdo 1260/2023, je třeba zdůraznit, že byl použit pouze na podporu závěru, že vzhledem k nedostatku sebereflexe žalovaného má být přiznané zadostiučinění vyšší (viz bod 28 napadeného rozsudku). Jde tedy o argument zcela ve prospěch žalobkyně. Pokud dovolatelka brojí proti závěru odvolacího soudu, že sama vstupuje do mediálního prostoru a snaží se získávat zájem médií, a že se v jejím případě jedná o osobu s mediálně kontroverzní pověstí, jež proto musí snášet větší míru i negativního zájmu, podotýká dovolací soud, že zásah žalovaného do osobnostních práv žalobkyně spočíval i v pronášení hanlivých výroků na její adresu na sociálních sítích či v rámci pořadu známého moderátora, takže jde o argument přiléhavý. Obdobný závěr učinil Nejvyšší soud i v již citovaném rozsudku ze dne 22. 2. 2023, sp. zn. 25 Cdo 2262/2021, nebo ve věci stejné žalobkyně v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2024, sp. zn. 25 Cdo 3332/2022. 20. Jelikož dovolání žalobkyně směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný, Nejvyšší soud je odmítl podle § 243c odst. 1 o. s. ř. 21. O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243c odst. 3 věty první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř., neboť žalobkyně nemá s ohledem na výsledek dovolacího řízení na náhradu nákladů právo a žalovanému v dovolacím řízení náklady nevznikly. Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. V Brně dne 30. 4. 2026 JUDr. Robert Waltr předseda senátu