25 Cdo 2164/2025-178 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Roberta Waltra a soudců JUDr. Tomáše Novosada a JUDr. Martiny Vršanské v právní věci žalobce: Ředitelství silnic a dálnic s. p., IČO 65993390, se sídlem Čerčanská 2023/12, Praha 4, zastoupený JUDr. Ondřejem Hladkým, advokátem se sídlem Politických vězňů 1511/5, Praha 1, proti žalované: TONITRANS s.r.o., IČO 29192137, se sídlem Svitavská 500/7, Blansko, zastoupená JUDr. Janem Paroulkem, advokátem se sídlem Čelakovského 1859/6, Blansko, za účasti: UNIQA pojišťovna, a.s., IČO 49240480, se sídlem Evropská 810/136, Praha 6, jako vedlejší účastnice na straně žalované, zastoupená JUDr. Radimem Kroftou, advokátem se sídlem Rybná 678/9, Praha 1, o 899.547,55 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Blansku pod sp. zn. 706 C 27/2022, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 26. 3. 2025, č. j. 38 Co 235/2024-149, takto: Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 26. 3. 2025, č. j. 38 Co 235/2024-149, a rozsudek Okresního soudu v Blansku ze dne 14. 5. 2024, č. j 706 C 27/2022-118, se zrušují a věc se vrací soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Odůvodnění: 1. Okresní soud v Blansku rozsudkem ze dne 14. 5. 2024, č. j 706 C 27/2022-118, zamítl žalobu o zaplacení 899.547,55 Kč s příslušenstvím a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vyšel ze zjištění, že na žalobce byla postoupena všechna práva a povinnosti ze smlouvy o službách se společností Kapsch, na jejímž základě byla provedena oprava mýtné brány poškozené žalovanou dne 13. 9. 2016. Okresní soud konstatoval, že mezi stranami bylo nesporné, že dne 13. 9. 2016 došlo k poškození mýtné brány ve vlastnictví ČR, jejíž správu vykonává žalobce, poškození brány způsobil nákladní automobil žalované a opravu zajistilo konsorcium Kapsch na základě smlouvy o službě údržby systému, jejímž předmětem byla mj. údržba a oprava všech mýtných bran za paušální měsíční odměnu. Dále okresní soud uzavřel, že podání žaloby předcházelo jednání, jehož závěrem nebylo uznání dluhu podle § 2053 o. z., neboť nedošlo k určení konkrétního věřitele závazku. Po právní stránce okresní soud dále uzavřel, že není pochyb o tom, že byla způsobena škoda definovaná jako újma na jmění podle § 2894 o. z., ani že ji způsobila žalovaná při své činnosti a byla by odpovědná podle § 2927 o. z., podle obvyklého běhu věcí by tak žalované vznikla povinnost škodu nahradit. V dané věci však nedošlo k rozdílu v majetkovém stavu poškozeného před a po poškození, neboť škoda byla odstraněna v rámci plnění smlouvy o údržbě za pevnou měsíční paušální odměnu, přičemž dle této smlouvy provádí společnost Kapsch opravy bezplatně, došlo tak k reparaci majetkové újmy ve sféře vlastníka, tedy k náhradě škody, a vlastník věci za to nevynaložil žádné dodatečné platby, vzniklá škoda tak byla odstraněna v rámci smluvního vztahu zcela nezávislého na vzniklé škodě. Žalovaný nárok tedy nelze přiznat ani z titulu náhrady škody, ani z titulu bezdůvodného obohacení. Nebylo proto třeba se zabývat námitkou promlčení. 2. Krajský soud v Brně k odvolání žalobce rozsudkem ze dne 26. 3. 2025, č. j. 38 Co 235/2024-149, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud shledal dokazování provedené soudem prvního stupně dostatečným a jeho skutkové závěry správnými a ztotožnil se i s jeho právním posouzením. Odmítl námitku nerespektování závazného právního názoru o zvýšených nákladech na opravu vyjádřeného Krajským soudem v Brně v totožné věci, neboť takové závěry z citovaného rozsudku nevyplývají. Odvolací soud konstatoval, že je nepochybné, že poškozením mýtné brány došlo k zásahu do majetkové sféry vlastníka, kterým je Česká republika, že došlo ke vzniku majetkové újmy způsobené provozem dopravního prostředku žalované, avšak k opravě mýtné brány došlo na základě smlouvy o poskytování služeb ze dne 29. 3. 2006, ve znění dodatků, kterými se společnost Kapsch zavázala k opravám všech škod na mýtných branách za paušální měsíční částku, která byla hrazena bez ohledu na skutečnost, zda nějaká škoda vznikne. Žalobce tedy nevynaložil na opravu mýtné brány žádnou dodatečnou platbu a škoda, která na jeho majetku (majetku České republiky) vznikla, byla uhrazena v rámci smluvního vztahu mezi vlastníkem mýtné brány a společností Kapsch, které byla za jeho práce zahrnující též předmětnou opravu mýtné brány vyplacena paušální odměna. Nedošlo tedy ke vzniku nároku na náhradu škody, ani z titulu bezdůvodného obohacení, neboť ten je dán jen v případě plnění za osobu, která po právu měla plnit sama, za předpokladu, že subjekt, který plnil za dlužníka, neměl povinnost plnit vůči věřiteli. Vůči žalobci měla povinnost plnit společnost Kapsch na základě uzavřené smlouvy o službách, citované výše, kdy měla povinnost udržovat zařízení mýtného systému v provozu, tj. povinnost uvést mýtnou bránu do původního stavu, a to i v případě jejího poškození třetí osobou, za což získávala paušální odměnu. Nárok žalobce proto není důvodný ani z titulu náhrady škody ani z titulu bezdůvodného obohacení. 3. Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce dovoláním s tím, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném řešení právních otázek, jímž se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Nesouhlasí se závěrem, že ačkoli bylo zjištěno protiprávní jednání žalovaného i poškození mýtné brány ve vlastnictví dovolatele, jejíž opravu zajistil dovolatel za žalovaného prostřednictvím třetího subjektu, nevznikla újma dovolateli a zároveň ani nedošlo k bezdůvodnému obohacení na straně žalovaného. Tyto závěry jsou dle dovolatele v rozporu např. s rozsudkem dovolacího soudu sp. zn. 25 Cdo 3074/2010. Dále podle dovolatele odvolací soud pochybil, když nerespektoval závazný právní názor vyjádřený ve svém rozsudku ze dne 12. 4. 2022, č.j. 47 Co 195/2020-465, v němž konstatoval, že dovolateli vznikla majetková újma, případně tento odklon od svého vlastního právního názoru nijak neodůvodnil. Odůvodnění napadeného rozsudku považuje dovolatel za nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů, a proto rozporné s rozsudkem dovolacího soudu sp. zn. 28 Cdo 4118/2010. Podle dovolatele se odvolací soud odchýlil rovněž od rozsudků Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 3073/2020 nebo sp. zn. 25 Cdo 154/2023, v nichž byla konstatována odpovědnost škůdce jako provozovatele dopravního prostředku za škodu způsobenou provozem dopravy podle § 2927 o. z., a dále od právního závěru rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 1214/2023, podle kterého je ve smyslu § 2991 o. z. dána povinnost obohaceného vydat ochuzenému bezdůvodné obohacení odpovídající částce, o kterou se nesnížila jeho majetková sféra, když ochuzený plnil za obohaceného jeho zákonnou povinnost, a sice povinnost žalovaného nahradit dovolateli způsobenou škodu – uvedením věci do předešlého stavu, resp. v penězích. Nad rámec uvedeného dále dovolatel vymezil tři další otázky, které by podle něj mohly založit přípustnost dovolání jako otázky dovolacím soudem dosud neřešené, a to otázky teoretické, zda je podstatné, jak poškozený s poškozenou věcí naloží; zda vzniká odškodnitelná majetková újma i v případě, kdy si poškozený věc sám opraví, nebo na opravu vynaloží částku nižší či je opravena zdarma; zda je právem poškozeného volba, jak určí výši majetkové újmy, a dále otázku bezdůvodného obohacení v situaci, kdy ochuzený a věřitel jsou touž osobou, tedy, že poškozený na své náklady zajistil opravu poškozené věci, aniž by se snížila majetkové sféra obohaceného, který měl povinnost újmu nahradit. Závěry odvolacího soudu považuje za absurdní, neboť je jisté, že došlo k protiprávnímu jednání i vzniku majetkové újmy v jeho sféře, přesto dovolatel podle napadeného rozhodnutí nemá nárok ani na náhradu majetkové újmy, ani z titulu bezdůvodného obohacení. Ze všech uvedených důvodů má dovolatel za to, že je dovolání důvodné, a proto navrhl, aby rozsudek odvolacího soudu i soudu prvního stupně byly zrušeny a věc byla vrácena k dalšímu řízení. 4. Žalovaná ve svém vyjádření uvedla, že dovolání žalobce není přípustné, neboť v něm předestřené otázky jsou bez vlivu na rozhodnutí ve věci, že napadené rozhodnutí na jejich řešení nezávisí. Jakýkoliv nárok dovolatele je již promlčený. Nad rámec uvedeného pak považuje napadený rozsudek za správný a ztotožňuje se se závěrem odvolacího soudu, že nárok není dán ani z důvodu náhrady škody, ani z titulu bezdůvodného obohacení. Klíčové je, že poškození mýtné brány bylo opraveno za sjednanou paušální částku bez ohledu na to, zda by ke škodě došlo či nikoliv. Navrhla odmítnutí, příp. zamítnutí dovolání. 5. Vedlejší účastník na straně žalované ve svém vyjádření uvedl, že dovolání považuje za nepřípustné, případně zcela nedůvodné. Dále věcně vypořádal dovolací námitky, když zdůraznil, že dovolání je ve skutečnosti jen účelovým pokusem dovolatele zneužít institut náhrady škody k tomu, aby získal dvojí plnění: jednak opravu hrazenou v rámci servisní smlouvy, jednak peněžitou náhradu od žalovaného. Tím by se vyhnul ekonomickým důsledkům obchodního rizika, které sám dobrovolně a vědomě alokoval na třetí subjekt, kterým byla společnost Kapsch, a to prostřednictvím komplexní a finančně rozsáhlé servisní smlouvy, založené na principu paušální odměny. Navrhl proto, aby dovolací soud dovolání odmítl jako nepřípustné, případně zamítl jako nedůvodné. 6. Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno osobou oprávněnou, zastoupenou advokátem (§ 241 odst. 1 o. s. ř.), a to ve lhůtě stanovené v § 240 odst. 1 o. s. ř., shledal Nejvyšší soud dovolání přípustným podle § 237 o. s. ř. pro řešení otázky vzniku škody spočívající v nákladech na opravu mýtné brány, které správce brány nevynaložil, nýbrž k opravě došlo v rámci paušální měsíční odměny servisní společnosti, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. 7. Dovolání je důvodné. 8. Podle § 2894 odst. 1 o. z. povinnost nahradit jinému újmu zahrnuje vždy povinnost k náhradě újmy na jmění (škody). 9. Podle § 2910 o. z. škůdce, který vlastním zaviněním poruší povinnost stanovenou zákonem a zasáhne tak do absolutního práva poškozeného, nahradí poškozenému, co tím způsobil. Povinnost k náhradě vznikne i škůdci, který zasáhne do jiného práva poškozeného zaviněným porušením zákonné povinnosti stanovené na ochranu takového práva. 10. Podle § 2952 o. z. se hradí skutečná škoda a to, co poškozenému ušlo (ušlý zisk). Záleží-li skutečná škoda ve vzniku dluhu, má poškozený právo, aby ho škůdce dluhu zprostil nebo mu poskytl náhradu. 11. Podle § 2969 odst. 1 o. z. při určení výše škody na věci se vychází z její obvyklé ceny v době poškození a zohlední se, co poškozený musí k obnovení nebo nahrazení funkce věci účelně vynaložit. 12. Obecně se se v právní teorii i praxi za škodu považuje újma, která nastala v majetkové sféře poškozeného a je objektivně vyjádřitelná penězi. Skutečnou škodou na věci je nutno rozumět takovou újmu, která znamená zmenšení majetkového stavu poškozeného oproti stavu před škodní událostí a která představuje majetkové hodnoty, jež je třeba vynaložit k uvedení věci do předešlého stavu. Zásadně přicházejí v úvahu dva způsoby určení výše peněžní náhrady za škodu způsobenou na věci, a to porovnání ceny obvyklé, jakou věc měla před poškozením, s obvyklou cenou po poškození, a náhrada nákladů potřebných k tomu, aby si poškozený uvedl věc do stavu před poškozením. Je-li účelem náhrady majetkové újmy a z ní vyplývající povinnosti k náhradě způsobené škody vytvoření stavu, který zde existoval před vznikem škody, přičemž ho má být dosaženo reparací veškeré vzniklé škody, má poškozený zásadně nárok na nahrazení poškozené věci minimálně do výše její původní obvyklé ceny. Výše náhrady škody na věci se proto odvozuje od její ceny, která se zásadně určuje jako cena obvyklá. Cenu obvyklou (obecnou, tržní) představuje cena, za kterou lze v daném místě a čase pořídit náhradní věc stejných kvalit a zahrnuje tedy i hledisko "prodejnosti" věci (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 10. 2017, sp. zn. 25 Cdo 2782/2017, publikovaný pod č. 8/2019 Sb. rozh. obč.). 13. Judikatura je dále ustálena v závěru, že výši škody nelze činit závislou na tom, jak poškozený s věcí naloží, např. zda ji opraví sám, nechá opravit, někomu daruje, prodá nebo vymění a za jakou cenu (protihodnotu), neboť tyto okolnosti jsou nahodilé a bez souvislosti s příčinou vzniku škody (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ČSR ze dne 30. 11. 1988, sp. zn. 1 Cz 82/88, publikovaný pod č. 25/1990 Sb. rozh. obč., nebo rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2001, sp. zn. 25 Cdo 347/2000, a ze dne 23. 9. 2008, sp. zn. 25 Cdo 977/2007, i bod 34 nálezu Ústavního soudu ze dne 27. 4. 2017, sp. zn. II. ÚS 795/16). Škůdci nemůže jít k tíži ani ku prospěchu způsob, jímž poškozený vyřešil následky škodní události. Z toho vyplývá, že majetkový stav poškozeného se zmenšuje již v okamžiku škodní události. Bylo by v rozporu s obecnými principy spravedlnosti a zákonné úpravy náhrady škody, aby se škůdce, který nepochybně způsobil zaviněným protiprávním jednáním škodu na majetku, zprostil povinnosti k její náhradě poukazem na to, jakým způsobem si poškozený zajistil nápravu takové škody. Nelze tedy připustit, aby žalobce v konečném důsledku nesl škody způsobené na mýtném systému ze svých prostředků jen proto, že si jejich opravu předem smluvně zajistil prostřednictvím servisní společnosti, jíž za sjednané služby platí paušální náhradu. 14. Z uvedeného vyplývá, že dovolací důvody nesprávného právního posouzení věci odvolacím soudem jsou naplněny. Jelikož dovolací soud neshledal podmínky pro změnu rozsudku odvolacího soudu, napadený rozsudek bez jednání zrušil (§ 243a odst. 1 věta první, § 243e odst. 1 o. s. ř.); protože důvody, pro které bylo rozhodnutí odvolacího soudu zrušeno, platí také na rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil i toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§ 243e odst. 1 a 2 o. s. ř.). 15. S ohledem na uvedené závěry bylo nadbytečné zabývat se ostatními právními otázkami a námitkami vznesenými dovolatelem. Jelikož se vzhledem ke svému chybnému právnímu názoru soud prvního stupně ani soud odvolací nezabývaly žalovaným vznesenou námitkou promlčení, nemohl se jí zabývat ani dovolací soud. 16. Soudy jsou ve smyslu § 243g odst. 1 části první věty za středníkem o. s. ř. ve spojení s § 226 o. s. ř. vázány právními názory dovolacího soudu v tomto rozhodnutí vyslovenými. V dalším řízení soud se bude soud prvního stupně zabývat i námitkou promlčení. 17. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud v novém rozhodnutí o věci samé (§ 243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. V Brně dne 29. 4. 2026 JUDr. Robert Waltr předseda senátu