25 Cdo 2218/2025-218 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Roberta Waltra a soudkyň JUDr. Hany Tiché a JUDr. Martiny Vršanské v právní věci žalobkyně: Psychiatrická nemocnice Bohnice, IČO 00064220, se sídlem Ústavní 91/7, Praha 8, proti žalovanému: Z. M., zastoupený JUDr. Viktorem Štěpánem, advokátem se sídlem Lidická 1023/63c, Brno, o 84.600 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 3 pod sp. zn. 6 C 322/2023, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12. 2. 2025, č. j. 39 Co 527/2024-176, takto: I. Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 12. 2. 2025, č. j.39 Co 527/2024-176, pokud jím byl potvrzen výrok I rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 30. 5. 2024, č. j. 6 C 322/2023-120, se mění tak, že rozsudek soudu prvního stupně se mění tak, že se zamítá žaloba o zaplacení 84.600 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 84.600 Kč od 22. 6. 2023 do zaplacení. II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení před soudy prvního a druhého stupně 6.030 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku. III. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení 12.990 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám advokáta JUDr. Viktora Štěpána. IV. Žalovanému se povinnost zaplatit České republice – Obvodnímu soudu pro Prahu 3 soudní poplatek ve výši 2.460 Kč neukládá. Odůvodnění: 1. Obvodní soud pro Prahu 3 rozsudkem ze dne 30. 5. 2024, č. j. 6 C 322/2023-120, uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni 84.600 Kč s příslušenstvím v měsíčních splátkách (výrok I), co do 35.400 Kč s příslušenstvím žalobu zamítl (výrok II), rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok III) a uložil žalovanému povinnost zaplatit na soudním poplatku 2.460 Kč (výrok IV). Žalobkyně (psychiatrická nemocnice) se po žalovaném, který v inkriminované době neměl zdravotní pojištění, domáhala zaplacení 120.000 Kč s příslušenstvím jako úhrady za hospitalizaci od 29. 6. 2020 do 10. 7. 2020 na akutním oddělení a od 11. 7. 2020 do 4. 8. 2020 na oddělení následné péče. Usnesením Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 19. 5. 2023, č. j. 19 L 2010/2020-370, ve spojení s usnesením Městského soudu v Praze ze dne 28. 6. 2023, č. j. 39 Co 182/2023-385, bylo rozhodnuto, že hospitalizace žalovaného byla důvodná od 29. 6. 2020 do 22. 7. 2020, ve zbylém období byla nepřípustná. Soud v detenčním řízení vycházel mimo jiné ze znaleckého posudku MUDr. Boreckého. Důvodem hospitalizace byl špatný psychický stav žalovaného a v době přijetí nebylo možné řešit jeho stav méně omezujícím opatřením. Proti rozhodnutí odvolacího soudu v detenčním řízení nepodal žalovaný mimořádný opravný prostředek. Soud prvního stupně odkázal na § 13 odst. 1 zákona č. 48/1997 Sb., o veřejném zdravotním pojištění, a § 28 odst. 3 písm. f), § 38 odst. 1 písm. c) a § 41 odst. 1 písm. c) zákona č. 372/2011 Sb., o zdravotních službách a podmínkách jejich poskytování, dále jen „ZZS“. Zdůraznil, že pacienta lze bez souhlasu hospitalizovat, vyžaduje-li jeho zdravotní stav poskytnutí neodkladné péče a zároveň neumožňuje, aby vyslovil souhlas. Pacient je při poskytování zdravotních služeb povinen hradit poskytovateli cenu poskytnutých zdravotních služeb nehrazených nebo částečně hrazených z veřejného zdravotního pojištění nebo jiných zdrojů, které mu byly poskytnuty s jeho souhlasem. Soud prvního stupně uzavřel, že žalovaný nebyl v rozhodném období pojištěn podle zákona č. 48/1997 Sb., a je proto povinen uhradit žalobkyni péči nehrazenou z veřejného zdravotního pojištění za poskytnuté zdravotní služby vyúčtované podle sazebníku žalobkyně. Žalovaný nemohl být o ceně nehrazených zdravotních služeb dopředu poučen, neboť to jeho stav při přijetí k hospitalizaci neumožňoval s ohledem na provádění úkonů vedoucích k záchraně jeho života a zdraví. Soud prvního stupně rovněž konstatoval, že je bezpředmětná námitka žalovaného, že byl hospitalizován proti své vůli, neboť jeho souhlas byl nahrazen soudním rozhodnutím v souladu s § 78 a násl. zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, dále jen „z. ř. s.“. Žalobkyně tedy prokázala existenci svého nároku, avšak pouze za období od 29. 6. 2020 do 22. 7. 2020, tedy 12 dnů na akutní péči po 4.100 Kč za den a 12 dnů na následné péči po 2.950 Kč za den. Za zbylé období nebyl nárok žalobkyně shledán oprávněným, neboť hospitalizace žalovaného byla soudy v detenčním řízení označena za nepřípustnou. 2. K odvolání žalovaného Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 12. 2. 2025, č. j. 39 Co 527/2024-176, rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I, III a IV potvrdil (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II). Odvolací soud konstatoval, že žalovaný v rozhodné době neměl zdravotní pojištění, přičemž jeho nesouhlas s hospitalizací byl pro dobu od 29. 6. 2020 do 22. 7. 2020 nahrazen soudním rozhodnutím ve smyslu § 38 ZZS. Důvodem hospitalizace bylo možné sebevražedné jednání žalovaného. Žalobkyně se tak pro tuto dobu po žalovaném důvodně domáhá úhrad podle svého ceníku, jenž je volně dostupný na jejích webových stránkách. Odvolací soud zdůraznil, že není oprávněn přezkoumávat pravomocná rozhodnutí vydaná v detenčním řízení, a neztotožnil se s námitkami žalovaného o nedůvodnosti žaloby s ohledem na tvrzené neposkytnutí zdravotní dokumentace a informací o léčbě či na nedostatek odbornosti lékařů žalobkyně. 3. Rozsudek odvolacího soudu napadl žalovaný dovoláním, jehož přípustnost spatřuje v tom, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení právní otázky, která dosud nebyla v rozhodování dovolacího soudu vyřešena. Důvodnost dovolání podle jeho názoru tkví v nesprávném právním posouzení věci. Dovolatel v tomto směru formuloval otázku, „zda je pacient povinen hradit náklady zdravotní péče poskytnuté v rámci nedobrovolné hospitalizace v situaci, kdy nebyly dostatečně prokázány zákonné podmínky její nezbytnosti a zákonného průběhu (§ 28, § 31, § 38 ZZS)“. Namítal, že v řízení nebylo prokázáno, že poslal své bytné SMS zprávu na rozloučenou a odešel s provazem v batohu s cílem ukončit svůj život. Záznamy o suicidálních projevech žalovaného neobsahuje ani zdravotnická dokumentace. Hospitalizace žalovaného tak byla založena toliko na „tvrzení“ bez řádného důkazního podkladu a nelze z ní dovozovat povinnost pacienta hradit její náklady. Uvedl dále, že rozhodnutí o přípustnosti hospitalizace bez souhlasu nemůže automaticky zakládat nárok na úhradu nákladů této péče, respektive nelze z něj vyvozovat presumované splnění všech podmínek zákona o veřejném zdravotním pojištění pro účtování zdravotních výkonů pojištěnci. Soudy se nezabývaly otázkou, zda byla péče v daném případě skutečně neodkladná, zda její rozsah odpovídal stavu pacienta a zda byla v souladu s právními a etickými standardy. Dovolatel v této souvislosti formuloval otázku, „zda lze v řízení o náhradě nákladů nedobrovolné hospitalizace bez dalšího vycházet z předchozího rozhodnutí o přípustnosti takové hospitalizace, aniž by byl zkoumán konkrétní průběh a důvodnost péče z hlediska nákladů“. Namítl rovněž, že mu po dobu hospitalizace nebyla v rozporu s § 31 ZZS zpřístupněna zdravotnická dokumentace (přístup k ní získal teprve více než měsíc po jejím ukončení). Podle názoru žalovaného nebyla jeho zdravotnická dokumentace řádně vedena, neboť v ní není zaznamenáno, jaká konkrétní léčba mu byla poskytnuta, a tvrdil, že žalobkyně neprováděla žádné terapie, nepodávala mu léky a byla mu pouze omezena osobní svoboda. Dovolatel je přesvědčen, že za takových okolností po něm nelze požadovat úhradu za poskytnuté služby, přičemž daná situace je podle něj analogická ke vztahu z vadného plnění, neboť „nelze pojištěnce nutit hradit náklady za výkon, jehož poskytnutí není prokazatelné“. Otázku, zda neúplně vedená zdravotnická dokumentace zbavuje poskytovatele nároku na úhradu péče, označil za dosud neřešenou v judikatuře dovolacího soudu. Žalovaný rovněž zpochybnil svou schopnost posoudit význam účasti na systému veřejného zdravotního pojištění vzhledem k duševní poruše, kterou měl během své hospitalizace podle soudů rozhodujících v detenčních řízeních trpět. Neměl by být tedy odpovědný za plnění závazků, které běžně vyplývají ze smluvního vztahu či ze zákonného režimu zdravotního pojištění. Závěrem dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudky soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. 4. Po uplynutí lhůty pro podání dovolání ve smyslu § 240 odst. 1 věty první o. s. ř. žalovaný předložil dovolacímu soudu podle svých slov nově nabyté důkazy, které vznikly teprve po vydání rozsudků nižších soudů (doložil vyjádření Ministerstva spravedlnosti, Ministerstva zdravotnictví a veřejného ochránce práv, podle nichž orgány státní správy nevykonávají „kontrolu vědecké validity a reliability znaleckých posudků“). Rozporoval též zjištění nalézacích soudů ohledně svého stavu při přijetí k hospitalizaci, přičemž je označil za extrémně rozporná s obsahem spisu. 5. Žalovaná se k dovolání vyjádřila v tom smyslu, že je považuje za nepřípustné. Zákonnost a důvodnost hospitalizace žalovaného již byla předmětem soudního přezkumu v detenčním řízení. Označila za absurdní žalovaným prosazovaný výklad, že by stát prostřednictvím soudu nařídil poskytnutí péče, případně potvrdil nutnost jejího poskytnutí, ale zároveň by poskytovateli péče upřel právo na úhradu vzniklých nákladů. Soudy nižších stupňů zjistily, že zdravotnická dokumentace byla vedena řádně, ani v opačném případě by to však nevedlo k zániku práva na úhradu poskytnuté péče. Náklady, jež žalobkyně vynaložila na poskytnutí péče žalovanému, lze považovat za účelně vynaložené ve prospěch žalovaného a bylo díky nim zabráněno vzniku fatální újmy na jeho zdraví. Žalobkyně tedy navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl, případně zamítl. 6. Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.) zastoupeným advokátem ve smyslu § 241 o. s. ř., a zabýval se proto jeho přípustností. 7. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. 8. Přípustnost dovolání nezakládá otázka „zda je pacient povinen hradit náklady zdravotní péče poskytnuté v rámci nedobrovolné hospitalizace v situaci, kdy nebyly dostatečně prokázány zákonné podmínky její nezbytnosti a zákonného průběhu (§ 28, § 31, § 38 ZZS)“, neboť na jejím řešení napadené rozhodnutí nespočívá. Podle § 237 o. s. ř. je jedním z předpokladů přípustnosti dovolání skutečnost, že na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva napadené rozhodnutí závisí, tedy že odvolacím soudem vyřešená právní otázka je pro jeho rozhodnutí určující (k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. 29 NSČR 53/2013). Dovolací soud k tomu dodává, že nižší soudy v tomto řízení nepřezkoumávaly nezbytnost hospitalizace, neboť ta byla ověřena v detenčním řízení, v němž se soudy zabývaly rozsahem, v němž byla hospitalizace přípustná a v němž nikoliv. Soud ve výroku rozhodnutí o přípustnosti převzetí žalovaného do ústavu zdravotnické péče pravomocně vyslovil, že jeho převzetí do péče žalobkyně bez jeho souhlasu bylo v souladu se zákonem (v daném případě šlo o usnesení Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 3. 7. 2020, č. j. 19 L 2010/2020-10). Posouzení otázky zásahu do základních lidských práv způsobeného převzetím osob do ústavu zdravotnické péče bez jejich souhlasu je imanentní součástí detenčního řízení, které by vždy mělo vést k podrobné a přísné kontrole naplnění podmínek pro nedobrovolné převzetí do ústavu zdravotnické péče. Pokud měl žalovaný za to, že žalobkyně nepostupovala v souladu se zákonem, popř. soudy se v řízení o zákonnosti jeho převzetí dopustily pochybení, která vedla k zásahu do jeho práv, měl brojit právě proti těmto rozhodnutím a využít procesních prostředků, které mu zákon k tomu dává. Pokud tak neučinil, jeho pasivitu nelze zhojit v tomto řízení. Nižší soudy správně vyšly z toho, že posouzením otázky případné protiprávnosti zásahu spočívajícího v převzetí žalovaného jsou vázány (obdobně viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 12. 2021, sp. zn. 25 Cdo 3384/2020). 9. Dovolání není přípustné ani pro řešení otázky, zda neúplně vedená zdravotnická dokumentace zbavuje poskytovatele nároku na úhradu péče, neboť i zde vychází dovolatel z neexistujícího závěru odvolacího soudu, jelikož ten nedospěl k závěru, že by zdravotní dokumentace žalobce byla neúplná, protože neměl důvod se touto otázkou zabývat v situaci, kdy vycházel z pravomocných rozhodnutí vydaných v detenčním řízení. V něm nebylo žádným způsobem zjištěno, že by byla zdravotní dokumentace vedena nedostatečně a bez obtíží z ní vycházel i ustanovený znalec. 10. Přípustnost dovolání však zakládá otázka, zda rozhodnutí o přípustnosti hospitalizace bez souhlasu automaticky zakládá nárok na úhradu nákladů péče, která dosud nebyla za daných skutkových okolností v rámci relevantní právní úpravy dovolacím soudem řešena. 11. Dovolání je důvodné. 12. Nesprávné právní posouzení věci (§ 241a odst. 1 o. s. ř.) může spočívat v tom, že odvolací soud věc posoudil podle nesprávného právního předpisu, nebo že správně použitý právní předpis nesprávně vyložil, případně jej na zjištěný skutkový stav věci nesprávně aplikoval. 13. Podle § 78 odst. 1 z. ř. s., soud v rozhodnutí určí, zda k převzetí došlo ze zákonných důvodů, a pokud ano, zda tyto důvody trvají. 14. Podle § 80 z. ř. s. jestliže soud vyslovil, že převzetí bylo v souladu se zákonnými důvody a že trvají důvody, aby byl člověk nadále omezen ve styku s vnějším světem, pokračuje soud v řízení o vyslovení přípustnosti jeho dalšího držení ve zdravotnickém zařízení. 15. Podle § 83 odst. 1 z. ř. s. je-li do zdravotnického zařízení převzat člověk, jehož zdravotní stav vyžaduje poskytnutí neodkladné péče, není-li vzhledem ke svému zdravotnímu stavu schopen právně jednat a není-li tento stav způsoben duševní poruchou, soud bez jednání rozhodne do 7 dnů ode dne, kdy došlo k převzetí, zda s převzetím souhlasí. 16. Podle § 38 odst. 1 písm. b) ZZS ve znění účinném do 31. 12. 2025 pacienta lze bez souhlasu hospitalizovat, jestliže bezprostředně a závažným způsobem ohrožuje sebe nebo své okolí a jeví známky duševní poruchy nebo touto poruchou trpí nebo je pod vlivem návykové látky, pokud tuto hrozbu nelze odvrátit jinak. 17. Podle § 41 odst. 1 písm. c) ZZS ve znění účinném do 31. 12. 2025 pacient je při poskytování zdravotních služeb povinen uhradit poskytovateli cenu poskytnutých zdravotních služeb nehrazených nebo částečně hrazených z veřejného zdravotního pojištění nebo jiných zdrojů, které mu byly poskytnuty s jeho souhlasem. 18. Podle § 41 odst. 1 písm. c) ZZS ve znění účinném od 1. 1. 2026 pacient je při poskytování zdravotních služeb povinen uhradit poskytovateli cenu poskytnutých zdravotních služeb nehrazených nebo částečně hrazených z veřejného zdravotního pojištění nebo jiných zdrojů, které mu byly poskytnuty s jeho souhlasem nebo které mu byly poskytnuty na základě § 48 odst. 3 i bez jeho souhlasu. 19. Podle § 48 odst. 3 ZZS ve znění účinném do 31. 12. 2025 poskytovatel nesmí odmítnout přijetí pacienta do péče podle odstavce 1 nebo ukončit péči o něj podle odstavce 2 písm. d) nebo e), jde-li o pacienta, kterému je třeba poskytnout neodkladnou péči, jde-li o porod nebo jde o zdravotní služby, které jsou nezbytné z hlediska ochrany veřejného zdraví nebo ochrany zdraví při práci, dále jde-li o krizové situace nebo výkon ochranného léčení nařízeného soudem, pokud jiný právní předpis nestanoví jinak. 20. V nyní posuzované věci není sporu o tom, že zdravotní služby, jejichž úhrady se žalobkyně domáhá, byly žalovanému poskytnuty bez jeho souhlasu, hospitalizován byl proti své vůli (viz bod 2 odůvodnění napadeného rozsudku či bod 1 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně), v opačném případě by ostatně nebyl dán důvod k vedení detenčního řízení, přičemž žalobkyně ani netvrdí, že by žalovaný souhlas s hospitalizací v době od 29. 6. 2020 do 22. 7. 2020 udělil. Ač jsou odůvodnění rozsudků nižších soudů poměrně kusá, je z nich zřejmé, že uložení povinnosti žalovanému zaplatit žalobkyni 84.600 Kč opírají o závěr, že souhlas žalovaného s hospitalizací byl nahrazen soudními rozhodnutími vydanými v detenčním řízení. Klíčová je tedy otázka charakteru rozhodnutí podle § 78 z. ř. s. a § 38 odst. 1 ZZS (případně podle § 81 z. ř. s.) a zda se jím skutečně souhlas člověka převzatého do zdravotnického zařízení nahrazuje. 21. Ustanovení § 78 z. ř. s. zakotvuje povinnost soudu ve stanovené lhůtě 7 dnů rozhodnout nejen o zákonnosti (a tedy i ústavnosti) převzetí ("zda došlo k převzetí ze zákonných důvodů"), ale zároveň "zda tyto důvody stále trvají." Uvedené předpoklady musí být splněny kumulativně. Soud v rámci rozhodování o zákonnosti tzv. zdravotní detence zkoumá nejen to, zda došlo k naplnění některého z uvedených zákonných důvodů, ale i proporcionalitu takového zásahu (opatření). Nedobrovolné převzetí či držení člověka v zařízení poskytujícího zdravotní péči musí být nejen v souladu s vnitrostátní legislativou, ale rovněž musí být tento zásah proporcionální ve vztahu k zamýšlenému cíli (viz komentář k § 78 z. ř. s., Macková, A., Muzikář, L., Kučera, F. a kol. Zákon o zvláštních řízeních soudních. Komentář. [Systém ASPI]. Nakladatelství Leges. Dostupné z: www.aspi.cz.). Soud tedy uvedeným rozhodnutím nevyslovuje souhlas s převzetím člověka do zdravotnického zařízení, ale pouze konstatuje, že byly dány zákonné důvody pro převzetí tohoto člověka bez jeho souhlasu (případně i přes jeho nesouhlas) a nadále trvají, a jde tedy spíše o následnou kontrolu zákonnosti. Právě uvedené se stane ještě zřetelnějším, srovnáme-li úpravu § 78 z. ř. s. s úpravou obsaženou v § 83 z. ř. s. Ten pracuje se situací, kdy je hospitalizována osoba, jejíž zdravotní stav vyžaduje poskytnutí neodkladné péče, není schopna právně jednat a tento stav není způsoben duševní poruchou. Podle důvodové zprávy se jedná o zjednodušené řízení, které má za úkol zefektivnit a zrychlit řízení o vyslovení přípustnosti převzetí ve speciálních případech při současném zachování základních lidských práv a svobod. O speciální případy se jedná v situacích, kdy osoba potřebuje neodkladnou lékařskou pomoc z důvodu ohrožení jejího života a vlivem tohoto stavu není schopna činit právní úkony. Stav však nesmí být způsoben duševní poruchou. V praxi půjde především o případy, kdy jsou osoby přijaty na jednotku intenzivní péče nebo na anesteziologicko-resuscitační oddělení. Důvodová zpráva rovněž uvádí, že toto řízení vychází z koncepce, podle které se ve shora uvedených případech považuje souhlas soudu za nahrazení souhlasu převzaté osoby. Z uvedených tezí vyplývá, že v případě § 83 z. ř. s. se předpokládá, že převzatá osoba by s hospitalizací souhlasila, pouze vzhledem ke svému stavu, jenž není dán duševní poruchou, nemůže souhlas vyslovit a její vůle v tomto směru absentuje, v případě § 78 z. ř. s. se na vůli převzaté osoby nebere zřetel, a dokonce může být s hospitalizací v kolizi. Zatímco § 83 z. ř. s. výslovně hovoří o tom, za jakých okolností soud rozhodne, zda s převzetím souhlasí, a důvodová zpráva přímo předpokládá, že souhlas soudu nahrazuje souhlas převzaté osoby, § 78 pouze ukládá soudu, aby vyslovil, zda k převzetí došlo ze zákonných důvodů a zda případně trvají. Je zjevné, že pokud by zákonodárce zamýšlel koncipovat § 78 z. ř. s. tak, že je podle něj vydaným rozhodnutím nahrazen souhlas člověka s převzetím, použil by obdobnou formulaci jako v případě § 83 z. ř. s. Z právní úpravy tak nikterak nevyplývá, že by rozhodnutí soudu podle § 78 z. ř. s. nahrazovalo souhlas člověka s jeho hospitalizací, jak vyložily nižší soudy. Totéž lze dovodit, pokračuje-li soud v řízení o vyslovení přípustnosti dalšího držení ve zdravotním ústavu ve smyslu § 80 a násl. z. ř. s. 22. V rozsudku ze dne 23. 12. 2021, sp. zn. 33 Cdo 436/2019, Nejvyšší soud posuzoval právo zdravotnického zařízení na úhradu za péči o předčasně narozenou dceru žalované cizinky, jíž byla poskytnuta neodkladná péče bez výslovného souhlasu. Žalovaná byla účastna na veřejném zdravotním pojištění, avšak její dcera byla z formálních důvodů komerčně nepojistitelná (jako předčasně narozené dítě rodičů, kteří jsou cizinci). Dovolací soud v daném případě konstatoval, že zákon (míněno ZZS) o povinnosti uhradit náklady na neodkladnou péči, která byla pacientovi poskytnuta v rámci povinnosti poskytovatele zdravotních služeb poskytnout péči i nepojištěnému cizinci (§ 48 odst. 3 ZZS), mlčí. S přihlédnutím ke čl. 2 odst. 3 Listiny základních práv a svobod, podle něhož každý může činit, co není zákonem zakázáno, a nikdo nesmí být nucen činit, co zákon neukládá, nelze uložit žalované povinnost k plnění, kterou nezakládá zákon. 23. Podle rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 2025, sp. zn. 23 Cdo 1483/2024, pacientu vzniká povinnost k úhradě ceny za poskytnuté zdravotní služby nehrazené z veřejného zdravotního pojištění ve smyslu § 41 odst. 1 písm. c) ZZS na smluvním základě jen tehdy, je-li jím udělen souhlas s poskytnutím těchto zdravotních služeb s vědomím, že za tyto služby je povinen uhradit jejich cenu (odměnu). Neodkladná péče může být poskytnuta i bez souhlasu pacienta. Jde o jednu ze zákonných výjimek (srov. § 38 odst. 1 písm. c/ a odst. 3 ZZS) z obecného pravidla uvedeného v § 28 odst. 1 ZZS, podle kterého lze zdravotní služby pacientovi poskytnout pouze s jeho svobodným a informovaným souhlasem. Poskytovatel v případě neodkladné péče však nemůže odmítnout přijetí pacienta do péče nebo ukončit péči o něj a v tomto ohledu jde o omezení smluvní volnosti poskytovatele veřejnoprávním předpisem – konkrétně ustanovením § 48 ZZS. Ustanovení § 41 odst. 1 písm. c) ZZS ve vztahu ke vzniku povinnosti pacienta k úhradě ceny za poskytnutou péči přitom nerozlišuje mezi jednotlivými druhy poskytované péče a za rozhodující považuje pouze to, zda byla péče poskytnuta se souhlasem pacienta na smluvním základě (tj. zda byla vyjádřena pacientem vůle přijmout poskytnuté zdravotní služby s vědomím povinnosti uhradit jejich cenu). Lze tedy uzavřít, že i v případě poskytnutí neodkladné péče má souhlas pacienta význam pro vznik jeho povinnosti k úhradě ceny poskytnutých služeb podle § 41 odst. 1 písm. c) ZZS. Nebyl-li udělen souhlas s poskytnutím zdravotních služeb (byť dodatečně), bez ohledu na to, zda šlo o poskytnutí neodkladné či jiné zdravotní péče, nevznikne povinnost pacienta k úhradě ceny poskytnutých zdravotních služeb podle § 41 odst. 1 písm. c) ZZS, neboť ta je založena na smluvním základě (na volním projevu souhlasu s poskytnutím zdravotních služeb). 24. Z právě citovaných rozhodnutí je zřejmé, že dovolací soud se již zabýval otázkou, zda je v režimu ZZS pacient bez zdravotního pojištění povinen hradit zdravotní služby, jež mu byly poskytnuty bez jeho výslovného souhlasu (ve věci sp. zn. 33 Cdo 436/2019), či sice s jeho souhlasem, ale bez toho, aby byl rovněž srozuměn s tím, že jde o služby, za něž bude muset cenu uhradit (ve věci sp. zn. 23 Cdo 1483/2024). Na obě tyto otázky odpověděl záporně. Tím méně může být tato povinnost uložena pacientovi, který byl hospitalizován bez svého souhlasu, proti své vůli. Na právě uvedeném nic nemění ani proběhlé řízení podle § 78 z. ř. s., jak bylo vyloženo výše. Ze skutkových zjištění nižších soudů, jež nepodléhají dovolacímu přezkumu, vyplynulo, že žalovaný se svou hospitalizací nesouhlasil. Za takových okolností však na základě § 41 odst. 1 písm. c) ZZS, ve znění účinném do 31. 12. 2025, žalovaného, jenž byl hospitalizován v roce 2020, povinnost uhradit poskytovateli (žalobkyni) cenu poskytnutých zdravotních služeb nestíhá, neboť je v citovaném ustanovení vázána právě na souhlas pacienta (a rovněž jeho vědomí o tom, že bude muset hradit cenu předmětné služby, což v tomto řízení nebylo ani tvrzeno). 25. Je přitom třeba zdůraznit, že uvedená situace platila pouze do 31. 12. 2025, neboť zákonem č. 290/2025 Sb. byl ZZS s účinností od 1. 1. 2026 novelizován mimo jiné tak, že § 41 odst. 1 písm. c) ZZS nově ukládá pacientovi uhradit cenu poskytnutých zdravotních služeb, které nejsou hrazeny z veřejného zdravotního pojištění a byly mu poskytnuty na základě § 48 odst. 3 ZZS i bez jeho souhlasu. Podle důvodové zprávy nová úprava reaguje na judikaturu Nejvyššího soudu, konkrétně rozsudek sp. zn. 33 Cdo 436/2019, který identifikoval v souvislosti s tímto zákonným ustanovením mezeru v zákoně, když před účinností uvedené novely nebyla zákonem stanovena povinnost pacienta uhradit zdravotní péči nehrazenou z veřejného zdravotního pojištění, jestliže předmětné zdravotní služby nebyly poskytnuty s jeho souhlasem. Typicky se jednalo o případy, kdy byly zdravotní služby poskytovány v režimu neodkladné péče nepojištěným pacientům, zejména cizincům ze třetích zemí, k jejichž poskytnutí je poskytovatel na základě § 48 odst. 3 ZZS povinen. Docházelo tak k významné nerovnováze práv a povinností, kdy na jedné straně poskytovatel nesměl u nepojištěných pacientů odmítnout poskytnutí zdravotních služeb uvedených v § 48 odst. 3 ZZS (neodkladná péče, porody, ochrana veřejného zdraví atd.), naproti tomu však nebyla stanovena povinnost nepojištěného pacienta tyto zdravotní služby poskytovateli uhradit. V rámci neodkladné péče o nepojištěné pacienty tak pravidelně vznikaly řádově statisícové pohledávky, k jejichž úhradě nebyl nikdo povinen, a tyto náklady tak byl poskytovatel nucen nést z vlastních zdrojů. Změna dotčeného ustanovení reaguje na tento zjevný nedostatek dosavadní právní úpravy. 26. Sám zákonodárce tedy připustil nedostatek právní úpravy, a přikročil proto k její změně. Za těchto okolností však nelze žalovanému uložit povinnost k úhradě ceny poskytnutých zdravotních služeb, neboť taková povinnost (v rozhodném období) nevyplývala ze zákona a žalovaný se k ní ani smluvně nezavázal. Dovolací soud si je vědom svízelné situace žalobkyně, která má ze zákona povinnost příslušné zdravotní služby poskytnout, avšak její žalobě nelze vzhledem k výše nastíněným důvodům vyhovět. Nutno ovšem dodat, že počínaje 1. 1. 2026 už by podobné situace vyvstávat neměly, protože § 41 odst. 1 písm. c) ZZS v novelizovaném znění pacientovi ukládá povinnost uhradit zdravotní služby poskytnuté nejen s jeho souhlasem, ale též bez jeho souhlasu, jde-li o služby poskytnuté podle § 48 odst. 3 ZZS. 27. Dovolací soud dále podotýká, že podle jeho názoru na posuzovaný případ nelze aplikovat ustanovení o nepřikázaném jednatelství podle § 3006 a násl. o. z., jak bylo naznačeno v rozsudku sp. zn. 23 Cdo 1483/2024, neboť žalobkyně při hospitalizaci žalovaného nejednala mimo své oprávnění, ale naopak plnila svou zákonnou povinnost (v tomto smyslu ostatně vyznívá i rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 8. 2014, sp. zn. 33 Cdo 1745/2014, jehož další závěry však nelze v projednávané věci použít vzhledem k odlišné právní úpravě), přičemž otázka odměny za poskytnuté zdravotní služby je řešena zvláštním předpisem, jímž je v daném případě právě ZZS (srov. komentář k § 3006 o. z. v díle Melzer, F., Tégl, P. a kol., Občanský zákoník – velký komentář, Svazek IX, § 2894-3081, Praha: Leges, 2018, s. 1562, marg. č. 106). Pokud byly v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 12. 11. 2025, sp. zn. 25 Cdo 1050/2024, nižší soudy zavázány, aby zvážily možnost, zda žalobkyni (zdravotnickému zařízení) vznikl vůči žalovaným (rodiče předčasně narozeného dítěte dočasně bez zdravotního pojištění) nárok na zaplacení poskytnutých zdravotních služeb na základě jiných zákonných ustanovení, konstatuje dovolací soud, že šlo o odlišnou situaci oproti nyní posuzované věci. V té totiž žalovaný nejenže nevyslovil souhlas s tím, že by měl hradit cenu poskytnutých služeb, ale nesouhlasil ani se samotnou hospitalizací, kdežto v citované věci byl dán souhlas otce dítěte s hospitalizací a léčbou, a nebylo pouze zjištěno, zda by byl srozuměn s jejich úplatností. 28. Dalšími dovolatelem formulovanými otázkami se dovolací soud pro nadbytečnost nezabýval. 29. Protože dosavadní výsledky řízení ukazují, že o věci je možné rozhodnout, dovolací soud podle § 243d odst. 1 písm. b) o. s. ř. změnil rozsudek odvolacího soudu, pokud jím byl potvrzen výrok rozsudku soudu prvního stupně o platební povinnosti žalovaného tak, že se rozsudek soudu prvního stupně mění tak, že se zamítá žaloba na zaplacení 84.600 Kč s příslušenstvím. 30. Žalovaný byl nakonec v řízení plně úspěšný (v rozsahu 35.400 Kč žalobu zamítl již soud prvního stupně), a proto má podle § 243c odst. 3 věty první, § 224 odst. 1 a 2 a § 142 odst. 1 o. s. ř. právo na náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně a řízení odvolacího i dovolacího. 31. Před soudem prvního stupně a odvolacím soudem vznikly žalovanému náklady v souvislosti s podáním odporu proti platebnímu rozkazu, s účastí na jednáních soudu 7. 3. 2024, 22. 4. 2024, 23. 5. 2024 a 12. 2. 2025 a s podáním odvolání. Náklady na přípisy žalovaného z 20. 4. 2024, 20. 5. 2024, 21. 8. 2024, 24. 8. 2024, 7. 10. 2024 a 30. 1. 2025 nepovažoval dovolací soud vzhledem k jejich obsahu za účelně vynaložené. Žalovaný nebyl v řízení před uvedenými soudy zastoupen advokátem, a jelikož nedoložil ani výši svých hotových výdajů, náleží mu paušální náhrada hotových výdajů podle § 151 odst. 3 o. s. ř. ve výši 300 Kč za každý úkon (§ 2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb.), celkem tedy 1.800 Kč. Žalovaný rovněž zaplatil soudní poplatek z odvolání ve výši 4.230 Kč. Celkové náklady žalovaného před soudem prvního stupně a odvolacím soudem tedy představuje částka 6.030 Kč. 32. V dovolacím řízení má žalovaný proti žalobkyni právo na náhradu nákladů právního zastoupení sestávajících z odměny advokáta za jeden úkon právní služby ve výši 4.500 Kč podle § 1 odst. 2, § 6 odst. 1, § 7 bodu 5, § 8 odst. 1 a § 11 odst. 1 písm. k) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění ke dni podání vyjádření k dovolání, z paušální náhrady hotových výdajů ve výši 450 Kč podle § 2 odst. 1 a § 13 odst. 4 advokátního tarifu, 21% náhrady daně z přidané hodnoty ze součtu uvedených částek, a dále zaplaceného soudního poplatku ve výši 7.000 Kč, celkem 12.990 Kč. 33. Nejvyšší soud neshledal důvody, aby výjimečně nepřiznal náhradu nákladů řízení procesně úspěšnému žalovanému, neboť pro užití ustanovení § 150 o. s. ř. nepostačuje samotná skutečnost, že žalobkyně byla osvobozena od povinnosti platit soudní poplatek. Úvaha soudu o tom, zda jde o výjimečný případ a zda tu jsou důvody hodné zvláštního zřetele, musí vycházet z posouzení všech okolností konkrétní věci. Soud přitom přihlíží zejména k majetkovým, sociálním, osobním a dalším poměrům účastníků řízení, a to nejen u účastníka, který by měl náklady řízení hradit, ale také z pohledu poměrů oprávněného účastníka, k okolnostem, které vedly k uplatnění nároku u soudu prvního stupně nebo k podání odvolání, k postojům účastníků v průběhu řízení apod. Závěr soudu o výjimečnosti případu a důvodech hodných zvláštního zřetele pro nepřiznání náhrady nákladů řízení se musí opírat o takové zjištěné okolnosti, pro které by v konkrétním případě bylo nespravedlivé ukládat náhradu nákladů řízení tomu účastníku, který by měl náklady řízení podle jeho výsledku hradit, a za kterých by zároveň bylo možné spravedlivě požadovat na oprávněném účastníku, aby náklady řízení jím vynaložené nesl ze svého. 34. Žalobkyně nebyla od placení soudního poplatku osvobozena s ohledem na své majetkové poměry, ale s odůvodněním, že je státní příspěvkovou organizací s povinností všechny své neuhrazené pohledávky vymáhat, přičemž její rozpočet je určen primárně k hospodaření v oblasti poskytování zdravotní péče (viz usnesení soudu prvního stupně na č. l. 24 spisu). Takové skutečnosti však neodůvodňují to, aby své náklady musel nést ve sporu plně úspěšný žalovaný, který byl u žalobkyně nedobrovolně hospitalizován mimo jiné proto, že měl psychické problémy a zřejmě i problémy s bydlením (viz protokol o jednání před soudem prvního stupně konaném 7. 3. 2024, č. l. 82 a násl.), a to navíc v situaci, kdy jsou celkové náklady představovány spíše nižší částkou. 35. Soud prvního stupně uložil žalovanému s odkazem na § 2 odst. 3 zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů zaplatit část soudního poplatku odpovídající úspěchu žalobkyně ve věci s ohledem na fakt, že žalobkyně je od soudních poplatků osvobozena. Žalovaný měl v řízení plný úspěch, a uvedenou povinnost mu proto uložit nelze. Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li povinný, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na výkon rozhodnutí (exekuci). V Brně dne 14. 5. 2026 JUDr. Robert Waltr předseda senátu