25 Cdo 2287/2025-518 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Roberta Waltra a soudců JUDr. Martiny Vršanské a JUDr. Petra Vojtka v právní věci žalobců: a) Mgr. Jan Krampera, IČO 73628760, a b) Mgr. Tomáš Procházka, IČO 72015420, oba zastoupeni Mgr. Vojtěchem Faltusem, advokátem, oba žalobci i zástupce se sídlem Jungmannova 26/15, Praha 1, proti žalovaným: 1) Eversheds Sutherland, advokátní kancelář, s.r.o., IČO 29050821, zastoupená Mgr. Vladimírem Foldynou, advokátem, 2) JUDr. Stanislav Dvořák, Ph.D., LL.M., a 3) Mag. Bernhard Hager, LL.M, oba zastoupeni Mgr. Bořivojem Líbalem, advokátem, všichni žalovaní i zástupci se sídlem Pobřežní 394/12, Praha 8, o ochranu osobnosti a o náhradu nemajetkové újmy žalobci a) ve výši 225.000 Kč s příslušenstvím a žalobci b) ve výši 225.000 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 7 C 285/2021, o dovolání žalobců proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. 2. 2025, č. j. 29 Co 419/2024-447, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Na náhradě nákladů dovolacího řízení je povinen každému žalovanému zaplatit žalobce a) 4.150 Kč a žalobce b) 4.150 Kč, vše do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí k rukám advokáta Mgr. Bořivoje Líbala. Odůvodnění: 1. Obvodní soud pro Prahu 8 rozsudkem ze dne 16. 7. 2024, č. j. 7 C 285/2021-385, zamítl žalobu, kterou se žalobci domáhali ochrany osobnosti s návrhem na přiznání náhrady nemajetkové újmy žalobci a) ve výši 225.000 Kč s příslušenstvím a žalobci b) ve výši 225.000 Kč s příslušenstvím, a omluvy ve znění konkretizovaném ve výroku I, dále výroky II a III rozhodl o náhradě nákladů řízení. Dle tvrzení žalobců zásah do jejich osobnostních práv představuje porušení listovního tajemství, které mělo spočívat v nahlížení do obsahu jejich e-mailové korespondence s klienty i narušení soukromé korespondence ze strany žalovaných. 2. Obvodní soud vyšel ze zjištění, že žalovaná 1) poskytla žalobcům na základě smluv o trvalé spolupráci materiálně technické zabezpečení (zahrnující přístup na internet včetně e-mailových schránek ve tvaru jméno.příjmení@eversheds-sutherland.cz) pro účely poskytování právních služeb klientům žalované 1), současně dle článku 2.5 téže smlouvy při poskytování právních služeb třetím osobám nesměli žalobci využívat materiálně technické zabezpečení poskytnuté žalovanou 1) a dále byli povinni zajistit, že jejich poskytování právních služeb třetím osobám nebude nijak spojováno s žalovanou 1). V článku 3.2 téže smlouvy byla sjednána mezi žalovanou 1) a oběma žalobci konkurenční doložka, podle které nesměl žádný z žalobců po dobu 12 měsíců po skončení spolupráce se žalovanou 1) bez předchozího písemného souhlasu žalované 1) jakýmkoli způsobem přímo či nepřímo nabídnout anebo poskytnout právní služby jejím klientům. Po ukončení spolupráce mezi účastníky došlo k znepřístupnění e-mailových schránek žalobců, k jejich přesměrování na žalované 2) a 3) a k jejich archivaci. Žádná z osob, které se z titulu své pracovní pozice účastnily archivace a znepřístupnění e-mailových schránek, obsah e-mailových schránek nečetla. 3. Po právní stránce soud prvního stupně připomenul doktrínu ochrany před neoprávněným zásahem do osobnostních práv fyzické osoby i okolnosti vylučující neoprávněnost zásahu mj. v případě výkonu činnosti advokáta v rámci hájení oprávněných zájmů svého mandanta, resp. klienta, a tato teoretická východiska aplikoval na projednávaný případ. S odkazem na rozhodnutí dovolacího soudu sp. zn. 30 Cdo 64/2004 dovodil, že u komunikace advokáta vůči klientovi nejde o projev osobní povahy, tj. nejde o zásah do osobnostního práva, předmětné e-mailové schránky měly být žalobci využívány pouze pro komunikaci s klienty žalované 1), jejichž zájmy je žalovaná 1) povinna chránit. Pokud e-mailové schránky žalobců obsahovaly též jejich soukromou korespondenci či komunikaci s jejich vlastními klienty, pak tato skutečnost představovala porušení smluvní povinnosti ze strany žalobců. Proto nelze dát přednost ochraně zájmů žalobců. Dále dle soudu i pro případ, že došlo k zásahu do osobnostních práv žalobců, šlo o minimální rozsah v rámci výkonu povinnosti stanovené zákonem. Závěrem soud odmítl argumentaci o ochraně slabší strany, neboť žalobci jsou advokáty znalými svých práv a mohli vyvinout dostatečnou aktivitu, aby k uvedenému sporu nedošlo. Pokud by soud žalobě i jen z části vyhověl, mohlo by v konečném důsledku dojít ke zjevnému zneužití práva na straně žalobců, naopak v případě žalované 1) šlo o minimalizaci zásahu v rámci oprávněného výkonu práva chránit nejlepší zájem svých klientů. Ve vztahu k žalovaným 2) a 3) soud uzavřel, že nejsou ve věci pasivně legitimováni, neboť jejich jednání je plně přičitatelné právnické osobě, v jejímž jméně vykonávali advokacii a jejímiž jsou jednateli. 4. Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 27. 2. 2025, č. j. 29 Co 419/2024-447, potvrdil rozsudek obvodního soudu výrokem I a rozhodl o nákladech odvolacího řízení výroky II a III. Ztotožnil se přitom jak se skutkovými závěry soudu prvního stupně, tak s jeho právním posouzením. Odvolací soud odmítl námitku vad řízení spočívajících v neodůvodnění odmítnutí všech důkazních návrhů a nehodnocení všech listinných důkazů, neboť z rozhodnutí je evidentní, že další důkazní návrhy považoval za nadbytečné a s ohledem na právní posouzení se s tím odvolací soud ztotožnil. Dále odvolací soud uzavřel, že žalovaní 2) a 3) jako společníci a jednatelé žalované 1) nemohou být podle § 2914 o. z. nesamostatní pomocníci neodpovědní za své jednání z titulu závislosti, avšak žaloba není důvodná ani ve vztahu k jednomu ze žalovaných z toho důvodu, že k žádnému zásahu do osobnostních práv žalobců jednáním žalovaných nedošlo a vzhledem ke znění smluv o spolupráci ani dojít nemohlo. Ačkoli zásah do listovního tajemství představuje zásah do osobnostních práv i na pracovišti, v konkrétních okolnostech posuzované věci byly předmětné e-mailové schránky žalobcům poskytnuty žalovanou 1) pouze k poskytování advokátních služeb klientům žalované 1), jiné informace osobní povahy či komunikaci s vlastními klienty neměly v e-mailové schránce vůbec být. Pokud tomu tak bylo, žalobci porušili svou smluvní povinnost a měli tuto neoprávněnou komunikaci odstranit při ukončení smlouvy o spolupráci, k čemuž měli prostor. Z uvedených důvodů nemohlo dojít k zásahu do osobnostních práv žalobců, a proto je nerozhodné, jak probíhal monitoring pošty ze strany zaměstnanců žalované 1). Předběžné opatření na tento závěr nemůže mít vliv, jednalo se o úpravu zatímních poměrů účastníků. 5. Rozsudek odvolacího soudu v celém rozsahu napadli žalobci dovoláním, jehož přípustnost odůvodnili tím, že jednak se odvolací soud odchýlil od nálezu Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 349/05, jednak rozhodnutí závisí na vyřešení otázek dovolacím soudem dosud neřešených, konkrétně otázek, zda je e-mailová schránka zřízená pro pracovní poměr soukromou e-mailovou schránkou zaměstnance, zda její obsah může obsahovat osobní informace, a jak je s nimi zaměstnavatel oprávněn nakládat v případě ukončení spolupráce. Podle dovolatelů dále odvolací soud zatížil řízení vadou, když opomněl provést řadu navržených důkazů, a rozhodnutí je překvapivé. Odvolací soud měl pochybit, když změnil právní náhled na věc, a přesto potvrdil rozsudek soudu prvního stupně. Dle názoru dovolatelů se jednalo o jejich soukromé e-mailové schránky, jejichž obsah byl jejich soukromou poštou. Tento vztah odvozují od vztahu zaměstnance a zaměstnavatele, tím spíše má platit pro obchodní vztah dvou rovnocenných smluvních partnerů za úplatu. Dále dovolatelé nesouhlasí se závěrem, že neměli právo schránku využívat k soukromé komunikaci, neboť tento zákaz neplyne ani ze smlouvy, ani ze zákona, proto bylo rozhodné, jak žalovaní prováděli monitoring jejich e-mailových schránek. Dovolatelé považují závěry odvolacího soudu za absurdní a zjevně nesprávné. Domáhají se vydání kompletního obsahu e-mailových schránek, na který mají právo ať již z titulu obsahu jejich sféry osobní či pracovní, neboť i oni mají povinnost vykonávat advokacii řádně. Závěrem dovolatelé namítají překvapivost napadeného rozhodnutí a opomenutí navržených důkazů, jež potvrzují jejich tvrzení. Podle názoru dovolatelů je právní názor soudu prvního stupně odlišný od závěru soudu odvolacího. Z nesprávného právního posouzení věci samé pak vyplývá rovněž nesprávný závěr ohledně nákladů řízení. Navrhli proto, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. 6. Žalovaní ve svém vyjádření navrhli dovolání odmítnout pro nepřípustnost, neboť jednak na řešení v dovolání předestřených otázek rozhodnutí odvolacího soudu nespočívá, jednak je rozhodnutí odvolacího soudu správné a dovolání je nedůvodné. Odvolací soud se především ztotožnil s právním závěrem soudu prvního stupně, že ze strany žalovaných nedošlo k zásahu do osobnostních práv žalobců. Žalovaní proto navrhují, aby dovolací soud dovolání odmítl pro nepřípustnost, případně zamítl pro nedůvodnost a přiznal jim náhradu nákladů dovolacího řízení. 7. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) shledal, že dovolání bylo podáno včas, účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění zákonné podmínky právního zastoupení dovolatele (§ 241 odst. 1 o. s. ř.), avšak není přípustné (§ 237 o. s. ř.). 8. Předpokladem povinnosti odčinit nemajetkovou újmu způsobenou zásahem do osobnosti fyzické osoby je existence zásahu objektivně způsobilého vyvolat nemajetkovou újmu spočívající buď v porušení, nebo jen ohrožení osobnosti fyzické osoby v její fyzické a morální integritě. Tento zásah musí být neoprávněný (protiprávní) a musí zde být zjištěna existence příčinné souvislosti mezi takovým zásahem a dotčením osobnostní sféry fyzické osoby. Některé zásahy, byť se zdánlivě jeví tak, že odporují objektivnímu právu, není možno posuzovat jako neoprávněné, a to pro existenci okolností vylučujících neoprávněnost zásahu. Jde o případy, kdy k zásahu do osobnosti fyzické osoby došlo při výkonu jiného subjektivního práva stanoveného zákonem, popřípadě kdy jiný subjekt plnil právní povinnost, kterou mu uložil zákon. Pak, pokud nejsou překročeny zákonem stanovené meze, jde o situace, kdy nad individuálními zájmy jednotlivých fyzických osob, do jejichž osobnosti je zasahováno, převládá závažnější, významnější a funkčně vyšší zvláštní veřejný zájem. Takovýto zásah zůstává povoleným za předpokladu, že se stal přiměřeným způsobem a zároveň není-li v rozporu s takovými oprávněnými zájmy fyzické osoby, na kterých je třeba s ohledem na zajištění elementární úcty k důstojnosti její osobnosti trvat (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 12. 2004, sp. zn. 30 Cdo 1526/2004). Zásah je dále třeba vždy posuzovat v kontextu s okolnostmi, za nichž k němu došlo, a dále s přihlédnutím k funkci, kterou výkon dotčených práv či povinností plní (srov. stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 14. 4. 2010, Cpjn 13/2007, uveřejněné pod číslem 54/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dále jen „Sb. rozh. obč.“, na které odkázal sám dovolatel). Zejména nejde-li o bezúčelné a svévolné vyjadřování, ale vyjádření podnícené předchozím jednáním druhé osoby, případně nejde-li o urážky, vulgarity či napadání, či o hodnotící soudy bez dostatečného faktického podkladu, není důvodu mít za to, že by šlo o nepřiměřený způsob výkonu subjektivního práva (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2021, sp. zn. 25 Cdo 4125/2019, nebo ze dne 30. 3. 2021, sp. zn. 25 Cdo 2904/2020). 9. Soud prvního stupně ve svém odůvodnění podrobněji rozvedl jednotlivé úvahy vedoucí k podstatnému právnímu závěru, že ze strany žalovaných nedošlo k neoprávněnému zásahu do osobnostních práv žalobců, neboť ačkoli došlo k nahlížení do jejich e-mailových schránek a archivaci jejich obsahu, jednalo se o dovolený a přípustný výkon práva, resp. povinnosti hájit nejlepší zájem svých klientů. Rozhodnutí odvolacího soudu se plně ztotožnilo se skutkovými i právními závěry soudu prvního stupně, přičemž odvolací soud v souladu s odůvodněním rozsudku soudu prvního stupně akcentoval právě smluvní závazek dovolatelů využívat přidělené e-mailové schránky pouze ke komunikaci s klienty žalované 1), přičemž komunikaci s jinými klienty dovolatelů výslovně zapovídal. Uvedený právní závěr odvolacího soudu je tak v souladu s výše citovanou rozhodovací praxí dovolacího soudu. 10. Jak soud prvního stupně, tak i soud odvolací vysvětlily srozumitelně, jak dospěly k právnímu závěru, že ze strany žalovaných nedošlo k neoprávněnému zásahu do osobnostních práv dovolatelů. Pouhý nesouhlas s tímto závěrem nezpůsobuje nesprávnost ani nepřezkoumatelnost rozsudku odvolacího soudu. Z výše uvedeného je rovněž zřejmé, že námitka dovolatelů, že odvolací soud změnil právní názor či právní posouzení soudu prvního stupně není přiléhavá, neboť odvolací soud se v podstatných ohledech ztotožnil s právním závěrem soudu prvního stupně. Kromě toho samotné odlišné právní posouzení věci odvolacím soudem od posouzení soudu prvního stupně přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. nezakládá. 11. Jedním z předpokladů přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř. je i to, že v dovolání vymezenou otázku odvolací soud řešil a že jeho rozhodnutí na jejím řešení závisí, jinak řečeno, že je pro napadené rozhodnutí určující (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. 29 NSČR 53/2013). Účelem dovolacího řízení není řešit dovolatelem předestřené teoretické (hypotetické) otázky bez podstatnějšího významu pro posouzení správnosti napadeného rozhodnutí (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2019, sp. zn. 28 Cdo 316/2019, ze dne 9. 4. 2019, sp. zn. 28 Cdo 3648/2018, či ze dne 18. 5. 2020, sp. zn. 32 Cdo 1078/2020). Pokud na dané otázce napadené rozhodnutí nezávisí, nemůže založit přípustnost dovolání (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 11. 2020, sp. zn. 25 Cdo 83/2020). 12. Na řešení dovolateli předestřených otázek o obsahu a povaze pracovních e-mailových schránek a povinnosti vydat jejich obsah rozhodnutí odvolacího soudu nespočívá, resp. uvedené otázky odvolací soud vůbec neřešil. Ze skutkových zjištění (správnost skutkových zjištění soudů přezkumu dovolacího soudu – jak vyplývá z ustanovení § 241a odst. 1 a § 242 odst. 3 věty první o. s. ř. – nepodléhá) vyplynulo, že žádný ze zaměstnanců žalované 1) účastnící se archivace a znepřístupnění předmětných e-mailových schránek jejich obsah nečetl. Vydání obsahu e-mailové komunikace se žalobci nedomáhali. 13. Pro úplnost dovolací soud konstatuje, že rozhodnutí odvolacího soudu nespočívá ani v řešení otázky, zda lze považovat e-mailovou schránku, byť pod doménou zaměstnavatele, za jeho soukromou schránku zaměstnance a osobní údaj ve smyslu zákona č. 101/2000 Sb., o ochraně osobních údajů, ve znění pozdějších předpisů a poštu doručenou na tuto adresu za soukromou poštu. 14. Námitka opomenutých důkazů navržených dovolateli bez odůvodnění a nehodnocení části provedených důkazů soudem prvního stupně, nepředstavuje dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci (srov. § 241a odst. 1 o. s. ř.), nýbrž je jí vytýkána vada řízení, k níž dovolací soud přihlédne pouze tehdy, je-li dovolání přípustné (srov. § 242 odst. 3 o. s. ř.). Uplatněním způsobilého dovolacího důvodu není zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při svých právních závěrech odvolací soud, ani zpochybnění samotného hodnocení důkazů odvolacím soudem, opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v § 132 o. s. ř. (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, č. 4/2014 Sb. rozh. obč., či usnesení téhož soudu ze dne 25. 9. 2014, sp. zn. 28 Cdo 1803/2014). 15. Z uvedených důvodů dovolací soud dovolání podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl. 16. O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243c odst. 3 věty první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. S ohledem na odmítnutí dovolání mají žalovaní vůči žalobcům právo na náhradu účelně vynaložených nákladů řízení, které sestávají z nákladů zastoupení advokátem. Výše odměny advokáta za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání) byla vypočtena podle § 6 odst. 1, § 7 bodu 5, § 8 odst. 1, § 9a odst. 1 písm. a) a § 12 odst. 4 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění účinném od 1. 1. 2025 (dále jen „advokátní tarif“). K tomu náleží paušální částka náhrady hotových výdajů ve výši 450 Kč dle § 13 odst. 4 advokátního tarifu, jež je rozdělena každému ze žalovaných v poměru 1/3 a 21% náhrada za daň z přidané hodnoty podle § 137 odst. 3 o. s. ř. Advokát žalovaných učinil ve věci jeden úkon právní služby – vyjádření k dovolání ze dne 25. 7. 2025, za který mu náleží mimosmluvní odměna podle § 11 odst. 1 písm. k) advokátního tarifu. Odměna advokáta společně zastupujícího více účastníků se podle § 12 odst. 4 advokátního tarifu ve znění účinném od 1. 1. 2025 určí tak, že u každého účastníka se plná odměna krátí o aritmetický průměr procentních hodnot uvedených v tomto ustanovení (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 12. 2025, sp. zn. 25 Cdo 1552/2025). Náhrada nákladů zastoupení jednotlivých žalovaných se tedy vypočítá vzhledem k totožnosti předmětu řízení pro každého žalovaného takto: tarifní hodnota 75.000 Kč – nekrácená odměna 4.100 Kč – krácená 3.280 Kč + poměrná část náhrady hotových výdajů 150 Kč + náhrada DPH 720 Kč = 4.150 Kč. Lhůta k plnění byla stanovena podle § 160 odst. 1 o. s. ř., místo plnění podle § 149 odst. 1 o. s. ř. Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li povinný, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na výkon rozhodnutí (exekuci). V Brně dne 17. 3. 2026 JUDr. Robert Waltr předseda senátu