25 Cdo 2348/2025-363 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Hany Tiché a soudců JUDr. Tomáše Novosada a JUDr. Martiny Vršanské v právní věci žalobce: Lesy České republiky, s.p., IČO 42196451, se sídlem Přemyslova 1106/19, 500 08 Hradec Králové, proti žalované: Leoš Novotný, a.s., IČO 46903305, se sídlem Řehořova 908/4, 130 00 Praha 3, zastoupená JUDr. Stanislavem Knotkem, advokátem se sídlem Štefánikova 3072, 760 01 Zlín, o zaplacení 415 494 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Kroměříži pod sp. zn. 18 C 281/2020, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Brně – pobočky ve Zlíně ze dne 8. 4. 2025, č. j. 60 Co 51/2025-333, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Odůvodnění: 1. Okresní soud v Kroměříži rozsudkem ze dne 11. 12. 2024, č. j. 18 C 281/2020-303, ve znění doplňujícího usnesení ze dne 11. 12. 2024, č. j. 18 C 281/2020-308, uložil žalované povinnost zaplatit žalobci 415 494 Kč s příslušenstvím a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vyšel ze zjištění, že žalobce je vlastníkem lesa a žalovaný byl od roku 2013 do roku 2021 uživatelem (nájemcem) honitby na území vlastněném žalobcem. Od podzimu roku 2019 do jara 2020 vznikaly na vysazených porostech žalobce škody, přičemž se jednalo minimálně o dva druhy škod, a to škody způsobené úplným zničením výsadby a škody způsobené snížením přírůstku lesních porostů v důsledku okusu. Škody na sazenicích byly způsobeny černou zvěří. Žalobce činil opatření k zamezení škod zvěří zřizováním oplocenek i chemickou ochranou nových výsadeb. Počty zvěře, které měl žalovaný odlovit v rámci honebního roku, byly sice naplněny, ale až na jaře roku 2020; na přelomu roku 2019 a 2020 (kdy škody vznikaly) byly splněny pouze částečně. Žalobce opakovaně upozorňoval žalovanou na vznik škod, žádal o zvýšený odlov zvěře a odkazoval na situaci v sousedních honitbách, kde v inkriminovaném období probíhal zvýšený odlov černé zvěře, což způsobí, že zvěř se bude přesouvat do honitby žalované a působit tam škody. Žalovaná jeho žádostem nevyhověla. Ze znaleckých posudků znalce Ing. Stanislava Křenka a jeho výslechu soud zjistil, že škody způsobila černá zvěř a nikoli hlodavci, a dále i výši škody za zničení lesního porostu (408 598 Kč) a za snížení přírůstu lesního porostu z důvodu okusu (6 896 Kč). Po právní stránce soud věc posoudil podle § 52 odst. 1 písm. b), § 53, § 55 odst. 1 písm. b) a § 55 odst. 3 zákona č. 449/2001 Sb., o myslivosti, § 32 odst. 1, 5 a 11 zákona č. 289/1995 Sb., lesního zákona, a § 5 vyhlášky Ministerstva zemědělství č. 101/1996 Sb., kterou se stanoví podrobnosti o opatřeních k ochraně lesa a vzor služebního odznaku a vzor průkazu lesní stráže, a dospěl k závěru, že nárok na náhradu škody je důvodný; škoda byla způsobena černou zvěří a nárok byl uplatněn včas. Při stanovení výše náhrady vyšel soud ze znaleckých posudků Ing. Křenka, které posoudil jako podané podle § 127a o. s. ř. poté, kdy znalec při svém výslechu odstranil nedostatek spočívající v absenci prohlášení o následcích podání nepravdivého posudku. Doplnění doložky podle § 127a o. s. ř. během výpovědi tohoto znalce odpovídá ustálené judikatuře (soud odkázal na rozhodnutí sp. zn. II. ÚS 3020/08 a sp. zn. 30 Cdo 3417/2016). Ohledně náhrady škody za zničení lesního porostu znalec vysvětlil, jak k této částce dospěl a jakou metodu k výpočtu použil. K námitce spoluúčasti poškozeného na vzniku škody soud uvedl, že žalobce plnil vše, co mu ukládá vyhláška č. 101/1996 Sb., neboť zřizoval oplocenky a používal chemické přípravky (nátěry a tzv. zapachování) pro odpuzení zvěře. Přípravek na odpuzování černé zvěře (tzv. zapachování) byl sice účinně použit jen jednou (po 14 dnech ztratil účinnost), přesto však soud dovodil plnou odpovědnost žalované za vznik škody. Žalobce činil opatření proti vzniku škody, oproti tomu žalovaná neprojevila žádný reálný zájem o zabránění škod. Přestože ji žalobce opakovaně upozorňoval na zvýšení počtu černé zvěře a žádal o zvýšení odlovu či učinění jiných preventivních opatření, žádostem nevyhověla. Soud proto uzavřel, že žalobce učinil dostatečná preventivní opatření proti vzniku škody, na rozdíl od žalované, která na ně zcela rezignovala. 2. K odvolání žalované Krajský soud v Brně – pobočka ve Zlíně rozsudkem ze dne 8. 4. 2025, č. j. 60 Co 51/2025-333, rozsudek soudu prvního stupně v části, jíž byla žalované uložena povinnost zaplatit žalobci částku 408 598 Kč s příslušenstvím, potvrdil (výrok I) a v části, jíž se žalobce domáhal zaplacení částky 6 896 Kč s příslušenstvím, i ve výroku o náhradě nákladů řízení ho zrušil (výrok II). Ohledně škody za zničení lesního porostu se odvolací soud ztotožnil se skutkovými i právními závěry soudu prvního stupně. K námitkám odvolatele poukázal na to, že volba metody ke stanovení výše škody náleží znalci a výše škody určená znalcem bude v zásadě vždy jen více či méně přesným odhadem objektivně vzniklé škody. Znalec vysvětlil, že v daném případě vzhledem k okolnostem byla jím použitá metoda ke zjištění škody vhodnější. Správně soud posoudil i spoluúčast žalobce na vzniklé škodě. Žalobce nepochybil při výsadbě sazenic, ať již z hlediska sadebního postupu, tak i z hlediska výběru dřevin, natřel sazenice přípravkem typu Cervakol, následně v rámci druhé výsadby vedle většího rozsahu využití přípravku typu Aversol a Stop Z (50 % sazenic) přistoupil rovněž k zapachování pomocí pachového odpuzovače zvěře Hukinol. Prováděl rovněž kontrolu provedené výsadby a po zjištění prvních škod se obrátil na žalovanou s výzvou ke zvýšenému odlovu a učinění jiných opatření. Žalobce nemohl počítat s tím, že žalovaná nebude na výzvu reagovat a k prosinci 2019 splní pouze 25 % z předepsaného plánu lovu. Po žalobci nelze rozumně požadovat, aby prováděl neustálý monitoring všech vysázených ploch, případně zašlapával vyryté sazenice či přijatá opatření neustále opakoval, neboť takový postup je nejen finančně, ale i personálně velmi nákladný. Ve shodě se soudem prvního stupně proto shledal výlučnou odpovědnost žalované za vznik škody. Ohledně nároku za snížení přírůstku lesního porostu dospěl odvolací soud k závěru, že soud pochybil ve způsobu určení výše škody, a proto rozsudek v tomto rozsahu zrušil a vrátil věc soudu prvního stupně k dalšímu řízení. 3. Rozsudek odvolacího soudu ve výroku I napadla žalovaná dovoláním, přičemž jako dovolací důvod uvedla nesprávné právní posouzení věci. Pochybení spatřovala v tom, že k doplnění doložky ve smyslu § 127a o. s. ř. ke znaleckým posudkům Ing. Křenka došlo až po čtyřech a půl letech od jejich vyhotovení, byť se jedná o vadu zhojitelnou. Soudy totiž nevzaly v úvahu všechny okolnosti konkrétního případu. Znalecké posudky se staly znaleckými posudky až v době, kdy bylo zjištění škod a jejich příčin na místě samém dávno vyloučeno, což je nutno zohlednit při hodnocení relevance znaleckých posudků. Doplnění znalecké doložky s časovým odstupem čtyř a půl roku odporuje smyslu a účelu § 127a o. s. ř. Otázku procesního práva, zda je absence znalecké doložky ve smyslu § 127a o. s. ř. vadou odstranitelnou bez časového omezení, dosud dovolací soud neřešil. Dovolatelka má dále výhrady k hodnocení metodiky použité znalcem Ing. Křenkem ze strany odvolacího soudu. Namísto metody matematického výpočtu škody měl znalec použít metodu prostého spočtení zničených sazenic na celých dotčených plochách, čímž by se dospělo ke zjištění skutečné výše škody. Má-li být znaleckým posudkem určena výše škody a existují-li v zásadě dvě metody, jak výši škody určit, musí nutně být použita metoda vedoucí k přesnému a jednoznačnému určení výše škody. Soudy tak při práci se znaleckým posudkem postupovaly v rozporu s nálezem Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 299/06. Soud nemůže pouze převzít znalcovy závěry, aniž by znalecký posudek sám hodnotil. Za nesprávné považuje dovolatelka i posouzení otázky spoluúčasti žalobce na vzniklé újmě, čímž se odvolací soud odchýlil od ustálené judikatury (odkázala na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 3171/2021 nebo 25 Cdo 4393/2018). Soud prvního stupně se nezabýval tím, zda žalobce činil přiměřená opatření k zabránění škod působených zvěří. Odvolací soud sice absentující hodnocení v tomto smyslu doplnil, čímž se však dostal do rozporu se zásadou dvojinstančnosti i rozhodovací praxí dovolacího soudu. Soud nehodnotil plnění povinností žalobce podle § 53 zákona o myslivosti. Splnění povinností podle prováděcí vyhlášky k lesnímu zákonu bez dalšího neznamená plnění prevenční povinnosti vlastníka honebního pozemku podle § 53 zákona o myslivosti. Žalobce dle dovolatelky nečinil žádná preventivní opatření proti škodě způsobené černou zvěří. Pro posouzení případné spoluúčasti je podstatná činnost či nečinnost poškozeného a není rozhodné, co činila žalovaná. Pokud tedy soud své závěry o vyloučení spoluúčasti žalobce staví na tom, že by vše bylo jinak, pokud by zabraňující opatření prováděla žalovaná, pak je takové hodnocení vadné a nesprávné. Jako neřešenou tak dovolatelka formuluje otázku, zda je v případě objektivní odpovědnosti za škodu pro posuzování případné spoluúčasti poškozeného na vzniklé škodě podstatná činnost či nečinnost škůdce. Vady řízení spatřuje dovolatelka v tom, že soud prvního stupně nesplnil svou poučovací povinnost ohledně tvrzení a prokazování opatření učiněných k zabránění vzniku škody, že poučení při jednání dne 16. 10. 2024 bylo nedostatečné a že odvolací soud nevypořádal pro řízení významnou odvolací námitku. Navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu v napadeném rozsahu zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení. 4. Nejvyšší soud posoudil dovolání podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (dále jen „o. s. ř.“) a jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), zastoupeným advokátem ve smyslu § 241 o. s. ř., shledal, že dovolání žalované není přípustné. 5. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. 6. Podle § 241a odst. 1 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. 7. Jako neřešenou předkládá dovolatelka otázku, zda lze do znaleckého posudku doplnit znaleckou doložku s odstupem čtyř a půl roku. V rozsudku ze dne 26. 9. 2018, sp. zn. 30 Cdo 3417/2016, Nejvyšší soud přijal a odůvodnil závěr, že absence znalecké doložky u znaleckého posudku je odstranitelnou vadou znaleckého posudku. Odkázal přitom na judikaturu Ústavního soudu představovanou usneseními ze dne 18. 7. 2006, sp. zn. III. ÚS 248/06, a ze dne 12. 5. 2011, sp. zn. II. ÚS 3020/08, která zjevně připouští doplnění doložky s určitým časovým odstupem. Ale i na rozhodovací praxi Nejvyššího soudu, například podle usnesení ze dne 29. 4. 2019, sp. zn. 22 Cdo 1014/2019, došlo k doplnění znalecké doložky po zhruba 1,5 roce od vypracování znaleckého posudku, přičemž Nejvyšší soud v takovém postupu neshledal pochybení (obdobně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 11. 2023, sp. zn. 23 Cdo 1120/2022). Nejedná se proto o otázku dosud neřešenou a odvolací soud se od citované judikatury neodchýlil. Z argumentace dovolatelky pak není patrné, proč by následné doplnění doložky mělo být rozporné se smyslem a účelem § 127a o. s. ř. Ani okolnost, že bylo vyloučeno zjištění škod a jejich příčin na místě samém v okamžiku doplnění doložky, nemohla mít vliv na správnost postupu soudů. Nic totiž nebránilo žalované, aby si v době, kdy to ještě bylo možné, obstarala vlastní důkazní prostředky. 8. Nelze přisvědčit ani námitkám směřujícím proti metodě výpočtu rozsahu vzniklé škody použité znalcem. Podle ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu znalecký posudek soud hodnotí jako každý jiný důkaz podle § 132 o. s. ř., odborné závěry v něm obsažené však hodnocení soudem nepodléhají. Hodnocení důkazu znaleckým posudkem tedy spočívá v posouzení, zda závěry posudku jsou náležitě odůvodněny, zda jsou podloženy obsahem nálezu, zda bylo přihlédnuto ke všem skutečnostem, s nimiž se bylo třeba vypořádat, zda závěry posudku nejsou v rozporu s výsledky ostatních důkazů a zda odůvodnění znaleckého posudku odpovídá pravidlům logického myšlení (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 4. 2002, sp. zn. 25 Cdo 583/2001, či ze dne 22. 1. 2014, sp. zn. 26 Cdo 3928/2013). Odvolací soud uvedeným požadavkům dostál, neboť přesvědčivě vyložil, jaké skutečnosti a z jakých důvodů vzal na základě znaleckého posudku doplněného výslechem znalce za prokázané. Dovolací soud neshledal v daném ohledu v jeho postupu žádného pochybení. Není důvodná ani námitka, že by odvolací soud alibisticky bez dalšího převzal závěry znaleckého posudku, neboť se důkladně námitkami dovolatelky k metodě použité znalcem ve svém rozhodnutí zabýval a srozumitelně zdůvodnil, z jakých důvodů považoval za přesvědčivé zdůvodnění znalce o vhodnosti použití matematické metody. K tomu lze doplnit, že naprostá většina námitek dovolatelky v tomto směru představuje polemiku s odbornými závěry obsaženými ve znaleckém posudku a s hodnocením tohoto posudku soudem. Dovolatelka tak neuplatňuje jediný způsobilý dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci podle § 241a o. s. ř. 9. Důvodné nejsou ani námitky týkající se tvrzené spoluúčasti žalobce na vzniklé újmě. Obecně platí, že § 2918 o. z. upravující spoluúčast poškozeného se vztahuje na všechny případy, kdy škoda vzniklá poškozenému není v plném rozsahu výsledkem počínání škůdce, nýbrž se na jejím vzniku částečně či zcela podílel sám poškozený. Jde o obecné ustanovení vztahující se ke všem typům odpovědnosti (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2018, sp. zn. 25 Cdo 2320/2018, či rozsudek téhož soudu ze dne 24. 6. 2020, sp. zn. 23 Cdo 202/2020, a judikaturu v těchto rozhodnutích odkazovanou). I v případech tzv. objektivní odpovědnosti škůdce za škodu (o niž se jedná v posuzované věci) je namístě zohlednit případné spoluzpůsobení si škody poškozeným, respektive jemu přičitatelné okolnosti (k tomu obecně viz též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 7. 2020, sp. zn. 25 Cdo 3287/2019, uveřejněný pod č. 24/2021 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní). Z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 15. 6. 2022, sp. zn. 25 Cdo 3171/2021 pak plyne, že § 53 zákona o myslivosti ukládá vlastníkovi (případně nájemci) honebního pozemku prevenční povinnost činit přiměřená opatření proti škodám způsobeným zvěří; tato opatření mohou zahrnovat i volbu vhodných pěstebních postupů, případně skladby a rozsahu pěstovaných plodin. Přiměřenost se vždy posuzuje podle konkrétních okolností případu – jak na straně vlastníka (význam plodiny, dostupnost, proveditelnost, účinnost a nákladnost opatření), tak podle místních podmínek (charakter lokality, její význam pro zvěř a předvídatelná rizika). Současně však nelze požadavky vykládat tak extenzivně, aby oslabovaly přísnou absolutní objektivní odpovědnost uživatele honitby za škodu. Proto má být přiměřenost opatření chápána spíše restriktivně, s ohledem i na zkušenosti z minulých let, očekávatelnou účinnost a ekonomickou únosnost opatření. 10. Odvolací soud se popsanými okolnostmi důkladně zabýval. Žalobce nepochybil při výsadbě sazenic, natíral sazenice různými přípravky, přistoupil k zapachování, prováděl kontrolu a obrátil se i na žalovanou s výzvou ke zvýšení odlovu. Dále odvolací soud vysvětlil, proč nebylo rozumné po žalobci požadovat další opatření (neúčinnost či přílišná nákladnost navrhovaných opatření). Ani dovolací soud tak neshledává na straně žalobce žádnou spoluúčast ve smyslu § 2918 o. z., resp. porušení § 53 zákona o myslivosti žalobcem. 11. Dovolatelka se mýlí, pokud namítá, že se soud prvního stupně spoluúčastí žalobce na vzniklé škodě nezabýval, neboť tak učinil v bodech 41 a 43 svého rozhodnutí. Uvádí-li že žalobce nečinil žádná preventivní opatření, neuplatňuje jediný způsobilý dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci, neboť její námitky vycházejí ze skutkového stavu odlišného od skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně a převzatého soudem odvolacím. Konečně, i kdyby námitky směřující k tomu, že se soudy neměly zabývat tím, co činila, resp. nečinila žalovaná, byly důvodné, nemohlo by to na výsledku řízení nic změnit, a proto se jimi dovolací soud pro nadbytečnost nezabýval. Soudy spoluúčast poškozené na vzniku újmy posoudily především s ohledem na jí činěná preventivní opatření a úvahy směrem k žalované byly spíše podpůrného charakteru. Napadené rozhodnutí pak není v rozporu ani s rozsudkem sp. zn. 25 Cdo 4393/2018, neboť v něm se dovolací soud vůbec problematikou spoluúčasti nezabýval (viz bod 5 tohoto rozhodnutí). Lze uzavřít, že při posouzení spoluúčasti žalobce na vzniku újmy se odvolací soud od ustálené judikatury neodchýlil. 12. Jelikož dovolací soud neshledal dovolání přípustným, nezabýval se dovolatelkou namítanými vadami řízení, které měly spočívat v chybném poučování podle § 118a o. s. ř. a nevypořádání odvolací námitky (srov. § 242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Pro úplnost však dovolací soud doplňuje, že námitku týkající se absence poučení podle § 118a o. s. ř. odvolací soud vypořádal v bodě 29 svého rozhodnutí. K námitce porušení zásady dvojinstančnosti řízení dovolací soud zdůrazňuje, že tato zásada není obecnou zásadou občanského soudního řízení (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 2010, sp. zn. 23 Cdo 2433/2009, nebo ze dne 28. 8. 2013, sp. zn. 25 Cdo 1180/2011), ani ústavně zaručeným právem (srov. nález Ústavního soudu ze dne 6. 11. 2003, sp. zn. III. ÚS 150/03, usnesení ze dne 20. 3. 2008, sp. zn. II. ÚS 2826/07, nebo ze dne 10. 1. 2018, sp. zn. III. ÚS 3860/17). 13. Z těchto důvodů Nejvyšší soud dovolání podle § 243c odst. 1 o. s. ř. jako nepřípustné odmítl. 14. O náhradě nákladů dovolacího řízení rozhodl dovolací soud podle § 243c odst. 3 věta první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. Dovolání žalované bylo odmítnuto, proto by měl žalobce právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Žalobci však v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly, proto soud vyslovil, jak je ve výroku II tohoto rozhodnutí uvedeno. Pro úplnost dovolací soud podotýká, že odvolací soud rozsudek sice částečně zrušil, a to i ve výrocích o náhradě nákladů řízení, avšak poté, kdy ve zrušené části vzal žalobce svou žalobu zpět, rozhodl nejen o zastavení řízení v tomto rozsahu, ale i o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (viz usnesení Okresního soudu v Kroměříži ze dne 17. 7. 2025, č. j. 18 C 281/2020-357). Za této procesní situace rozhodoval dovolací soud již pouze o náhradě nákladů vzniklých v dovolacím řízení. Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. V Brně dne 28. 4. 2026 JUDr. Hana Tichá předsedkyně senátu