25 Cdo 281/2026-331 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Martiny Vršanské a soudců JUDr. Hany Tiché a JUDr. Roberta Waltra v právní věci žalobce: D. N., zastoupený JUDr. Josefem Tichým, advokátem se sídlem Šaldova 217/7, Ústí nad Labem, proti žalovanému: S. N., zastoupený Mgr. Ladislavem Kudrnou, MBA, advokátem se sídlem Mírové náměstí 157/30, Litoměřice, o zaplacení 1 289 562 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Litoměřicích pod sp. zn. 23 C 37/2024, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 17. 9. 2025, č. j. 10 Co 14/2025-277, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci náhradu nákladů dovolacího řízení 13 008 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí, k rukám advokáta JUDr. Josefa Tichého. Odůvodnění: 1. Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 17. 9. 2025, č. j. 10 Co 14/2025-277, potvrdil rozsudek ze dne 13. 8. 2024, č. j. 23 C 37/2024-230, ve spojení s usnesením ze dne 12. 11. 2024, č. j. 23 C 37/2024-239, jimiž Okresní soud v Litoměřicích uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci 1 289 562 Kč s příslušenstvím (výrok I), uložil žalovanému povinnost nahradit znalečné (výrok II), rozhodl o nákladech státu (výrok III), o poplatkové povinnosti (výrok IV) a o nákladech řízení (V); odvolací soud rovněž rozhodl o nákladech odvolacího řízení. V řízení o náhradu nemajetkové újmy odvolací soud vyšel ze zjištění soudu prvního stupně, že žalobce utrpěl v důsledku útoku ze strany žalovaného újmu na zdraví v podobě posttraumatické stresové poruchy s trvalými psychickými následky. Vztahy mezi účastníky řízení byly dlouhodobě konfliktní, vyústily i v soudní majetkové spory. Žalovaný (otec žalobce) dne 9. 5. 2021 šestkrát vystřelil na žalobce a na jeho manželku (žalobce byl zraněn jen lehce, jeho manželka těžce), čímž se dopustil pokusu vraždy a za to byl rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 18. 11. 2021, č. j. 80 T 14/2021-775, odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 5 let. Žalobce se domáhal po žalovaném zaplacení náhrady za ztížení společenského uplatnění (dále též jen „ZSU“) a náhrady znalečného. Výši náhrady za ZSU stanovil znalec MUDr. Vlastimil Tichý (z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie a stanovení nemateriální újmy na zdraví, dále též jen „znalec“) postupem podle Metodiky k výkladu § 2958 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, (dále jen „o. z.“). Ze znaleckého posudku vyplynulo, že projevy posttraumatické stresové poruchy (např. poruchy spánku, pozornosti, paměti, dále deprese, snížená frustrační tolerance a psychická výkonnost, emoční nestabilita) zasáhly všechny oblasti života žalobce, s výjimkou péče o jeho osobu. Znalec hodnotil pouze míru psychických obtíží žalobce v důsledku útoku a podle Metodiky stanovil procentním podílem stupeň omezení žalobce v obvyklém způsobu života. Odvolací soud se ztotožnil i s právním posouzením věci soudem prvního stupně podle § 2958 o. z., a odkazem např. na rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2021, sp. zn. 25 Cdo 1361/2021 a ze dne 16. 12. 2021, sp. zn. 25 Cdo 2843/2020. Odvolací soud dospěl k závěru (podloženému znaleckým posudkem), že posttraumatická stresová porucha vznikla v příčinné souvislosti s útokem a žalovaný odpovídá za způsobenou újmu žalobci. Při určení výše náhrady za ZSU soudy obou stupňů vyšly z procentního hodnocení znalce, stanovily výši náhrady za ZSU podle Metodiky a důvody k modifikaci náhrady podle § 2957 o. z. neshledaly. Odvolací soud souhlasil i se závěrem soudu prvního stupně o absenci spoluzavinění poškozeného podle § 2918 o. z., která byla posuzována již v trestním řízení, stejně jako otázka příčetnosti žalovaného a jeho pohnutek k trestné činnosti před vydáním odsuzujícího rozsudku. Odvolací soud vysvětlil, že dlouhodobé spory mezi účastníky řízení a jejich rodinnými příslušníky nemohou založit spoluodpovědnost žalobce za vznik újmy. Dále zdůraznil, že žalobce spolu se svou manželkou bezprostředně před útokem žalovaného nevyprovokovali, což bylo prokázáno před soudem prvního stupně žalobcem pořízeným videozáznamem. Odvolací soud se zcela ztotožnil se závěry soudu prvního stupně, a proto jeho rozhodnutí potvrdil. 2. Rozsudek odvolacího soudu napadl žalovaný v celém rozsahu dovoláním, jehož přípustnost spatřuje v tom, že se soudy nižších stupňů odchýlily od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 20. 9. 2017, sp. zn. 8 Tdo 190/2017, ze dne 12. 2. 2020, sp. zn. 7 Tdo 1485/2019 ze dne 16. 12. 2021, sp. zn. 25 Cdo 2843/2020, ze dne 17. 5. 2024, sp. zn. 25 Cdo 3061/2023, a ze dne 29. 8. 2023, sp. zn. 25 Cdo 1898/2022) v otázce určení výše náhrady za ztížení ZSU i v otázce posouzení spoluzavinění poškozeného podle § 2918 o. z. Podle žalovaného je třeba poměrně snížit jeho povinnost k náhradě jím způsobené újmy, neboť byla způsobena okolnostmi, jež lze přičítat žalobci. Žalovaný namítl, že soudy pouze mechanicky převzaly závěry znaleckého posudku a že v řízení došlo k chybné aplikaci Metodiky. Navrhl, aby dovolací soud napadený rozsudek, stejně jako jemu předcházející rozsudek soudu prvního stupně, zrušil, a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Žalovaný navrhl též odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí odvolacího soudu. 3. Žalobce ve vyjádření k dovolání uvedl, že odvolací soud se odpovědně zabýval všemi aspekty ovlivňujícími hodnocení ztížení společenského uplatnění a dovolací důvod v dovolání žalovaného absentuje. Navrhl, aby dovolací soud dovolání odmítl, případně zamítl. 4. Nejvyšší soud posoudil dovolání podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (dále jen „o. s. ř.“) a jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), zastoupeným advokátem ve smyslu § 241 o. s. ř., shledal, že dovolání žalovaného není přípustné. 5. Dovolací soud opakovaně vyjadřuje názor, že ve sporu o náhradu újmy na zdraví představované ztížením společenského uplatnění je na soudu, aby na základě provedeného dokazování učinil skutkový závěr o tom, jakými obtížemi v běžném způsobu života poškozený trpí, zda jsou dané obtíže následkem škodní události způsobené žalovaným a zda poškozený byl či nebyl již před škodní událostí omezen v běžném způsobu života nějakými zdravotními poškozeními či nemocemi; to platí bez ohledu na to, zda soud hodlá postupovat podle Metodiky k náhradě nemajetkové újmy při ublížení na zdraví, tedy k výkladu § 2958 o. z., či nikoli. Rozhodne-li se soud náhradu stanovit za využití Metodiky (podle nálezu pléna Ústavního soudu ze dne 13. 3. 2024, sp. zn. Pl. ÚS 27/23, či nálezu ze dne 15. 11. 2021, sp. zn. II. ÚS 2925/2020, jde o způsobilý a vhodný přístup k naplnění zákonného principu slušnosti podle § 2958 věty druhé o. z. i požadavku legitimního očekávání podle § 13 o. z., nepotlačí-li ovšem prostor pro úvahu soudu a nestane-li se mechanickým přebíráním vzorců či šablon), potřebuje pro právní posouzení odborný lékařský podklad hodnotící snížení či vymizení funkčních schopností v jednotlivých životních činnostech definovaných v Metodice podle upravené verze Mezinárodní klasifikace funkčních schopností, disability a zdraví. Soudní znalec z oboru zdravotnictví, odvětví stanovení nemateriální újmy na zdraví (s účinností od 1. 1. 2021 odvětví hodnocení míry bolesti a funkčních schopností při újmách na zdraví) podle pravidel Metodiky stanoví stupeň (procento) omezení v obvyklém způsobu života a společenského zapojení v důsledku trvalého poškození žalobcova zdraví. Soud pak podle závěru znalce o celkovém procentu omezení žalobce stanoví příslušnou základní částku finanční náhrady za využití výchozí rámcové částky (400násobek průměrné hrubé měsíční nominální mzdy na přepočtené počty zaměstnanců v národním hospodářství za rok předcházející roku, v němž se ustálil zdravotní stav poškozeného, při plném 100% vyřazení ze všech činností) a výslednou náhradu určí (eventuálně s přihlédnutím k doporučení znalce) po vlastní úvaze o nutnosti či vhodnosti případné úpravy (tzv. modifikace) základní částky (podrobněji viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2021, sp. zn. 25 Cdo 1361/2021, publikovaný pod č. 90/2022 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dále jen „Sb. rozh. obč.“). Zákon vyžaduje odůvodněnou úvahu soudu o přiměřenosti náhrady podle principů slušnosti, proto je mechanické převzetí závěrů znalce o částce náhrady nesprávným použitím Metodiky soudem a vede k nesprávné aplikaci § 2958 o. z. (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 12. 2021, sp. zn. 25 Cdo 2843/2020; ke způsobu stanovování náhrady v adhezním řízení též dále usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 9. 2017, sp. zn. 8 Tdo 190/2017, č. 39/2018 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část trestní, a ze dne 25. 1. 2017, sp. zn. 6 Tdo 1791/2016, publikované v časopise Trestněprávní revue č. 2/2018). 6. V dané věci je z obsahu spisu zřejmé, že soudy obou stupňů při zjišťování toho, jakými psychickými obtížemi a dalšími projevy posttraumatické stresové poruchy v běžném způsobu života žalobce trpí, zda jsou následkem škodní události a zda žalobce byl či nebyl již před škodní událostí omezen v běžném způsobu života nějakými zdravotními poškozeními či nemocemi, vyšly ze závěrů znaleckého posudku. K tomu je třeba připomenout, že znalecký posudek je jedním z důkazních prostředků (§ 125, § 127 o. s. ř.), jehož odborné závěry v něm obsažené nepodléhají hodnocení soudem podle zásad § 132 o. s. ř. Hodnocení důkazu znaleckým posudkem spočívá v posouzení, zda závěry posudku jsou náležitě odůvodněny, zda jsou podloženy obsahem nálezu, zda bylo přihlédnuto ke všem skutečnostem, s nimiž se bylo třeba vypořádat, zda závěry posudku nejsou v rozporu s výsledky ostatních důkazů a zda jeho odůvodnění odpovídá pravidlům logického myšlení (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 2. 2011, sp. zn. 22 Cdo 1561/2010). Soud prvního stupně při hodnocení znaleckého posudku postupoval v duchu shora nastíněných zásad, respektovány byly též odvolacím soudem (bod 52 až 57 odůvodnění), který zcela logicky vysvětlil, proč považuje hodnocení důkazů soudem prvního stupně za správné a proč jeho úvaha vychází ze závěrů znaleckého posudku. 7. S dovolatelem nelze souhlasit, že by nalézací soudy mechanicky převzaly závěry znalce o částce náhrady (což by skutečně bylo nesprávným použitím Metodiky). Přes stručnost úvahy soudů obou stupňů v dané věci je zjevné, že na svou povinnost nerezignovaly. Odvolací soud uzavřel, že soud prvního stupně zjistil správně předpoklady pro určení výše náhrady za ztížení společenského uplatnění, že znalecký posudek vytvořil dostatečně podrobný, strukturovaný a pochopitelný skutkový podklad a že soud prvního stupně učinil odpovídající závěr o výši náhrady za nemajetkovou újmu, jemuž nebylo co vytknout. Námitky dovolatele jsou pak fakticky založeny na tom, že dovolatel nesouhlasí se zdravotními obtížemi žalobce (jejich mírou), za které mu byla náhrada přiznána a představují tak námitky skutkové (nikoli právní), které však nemohou založit přípustnost dovolání. Při úvaze o odpovídající výši náhrady za ztížení společenského uplatnění žalobce tedy odvolací soud respektoval shora citovanou judikaturu a vyšel ze zásad z ní vyplývajících. 8. Ani při aplikaci ustanovení § 2918 o. z. se odvolací soud neodchýlil od dosavadní rozhodovací praxe dovolacího soudu, a naopak z ní důsledně vycházel. I nadále (tj. za účinnosti zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku) je přiměřeně použitelný dříve vyslovený judikatorní závěr, že úprava spoluzpůsobení škody poškozeným patří k právním normám s relativně neurčitou hypotézou, tj. k normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem a která tak přenechává soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Dovolací soud je tak oprávněn přezkoumat úvahu odvolacího soudu o tom, v jakém rozsahu se na vzniku újmy podílely okolnosti přičitatelné poškozenému a jednání škůdce, pouze v případě její zjevné nepřiměřenosti (srov. přiměřeně např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2011, sp. zn. 25 Cdo 91/2010, ze dne 27. 10. 2015, sp. zn. 25 Cdo 244/2015, a ze dne 27. 5. 2021, sp. zn. 25 Cdo 2544/2020, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 3. 2021, sp. zn. 25 Cdo 1694/2020). Nejvyšší soud se setrvale vyslovuje k otázce tzv. spoluzpůsobení si újmy poškozeným tak, že úvaha, nakolik se na způsobení újmy podílel sám poškozený, resp. okolnosti na jeho straně, a tedy v jakém rozsahu nese újmu sám, se odvíjí vždy od okolností konkrétního případu po porovnání všech příčin vzniku újmy jak na straně škůdce, tak na straně poškozeného (srov. např. odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 10. 7. 2020, sp. zn. 25 Cdo 3287/2019, uveřejněného pod číslem 24/2021 Sb. rozh. obč., nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 10. 2021, sp. zn. 25 Cdo 2248/2020). Účast poškozeného na vzniku újmy ve smyslu § 2918 o. z. lze dovodit jen tehdy,jsou-li okolnosti na jeho straně prokazatelně jednou z příčin újmy. Přihlíží se k nim zejména v případech, kdy poškozený svým protiprávním jednáním trestný čin proti své osobě vyprovokoval, nebo tam, kde pachatel odvracel útok poškozeného, aniž byly splněny podmínky nutné obrany. Nepřípadnost požadavku dovolatele na poměrné snížení náhrady z důvodu spoluzpůsobení si újmy poškozeným (žalobcem) byla dostatečně vysvětlena odvolacím soudem, který dovodil, že dlouhodobé konflikty a majetkové spory mezi žalobcem a žalovaným nejsou relevantními okolnostmi přičitatelnými poškozenému, jež by představovaly příčinu (nebo jednu z příčin) vzniklé újmy, a tudíž v daném případě nenaplňují předpoklady pro aplikaci § 2918 o. z. 9. Dovolatelem odkazovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu k otázce spoluzpůsobení újmy poškozeným (sp. zn. 25 Cdo 3836/2017 a sp. zn. 25 Cdo 2360/2003) nejsou pro daný případ přiléhavá, neboť se jednalo o skutkově odlišné situace než v posuzované věci. 10. Podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. není dovolání přípustné proti rozhodnutím v části týkající se výroku o nákladech řízení. 11. Dovolací soud proto dovolání podle § 243c odst. 1 o. s. ř. jako nepřípustné odmítl. 12. Dovolatel se domáhal také odkladu právní moci a vykonatelnosti napadeného rozsudku odvolacího soudu. S přihlédnutím k závěrům vyplývajícím z nálezu Ústavního soudu ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. III. ÚS 3425/16, Nejvyšší soud již samostatně nerozhodoval o návrhu dovolatele na odklad vykonatelnosti napadeného rozsudku za situace, kdy přikročil k rozhodnutí o samotném dovolání ve lhůtě přiměřené pro rozhodnutí o návrhu na odklad vykonatelnosti rozhodnutí. 13. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li povinný, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (exekuci). V Brně dne 28. 4. 2026 JUDr. Martina Vršanská předsedkyně senátu