25 Cdo 3209/2025-104 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Hany Tiché a soudců JUDr. Roberta Waltra a JUDr. Martiny Vršanské v právní věci žalobce: V. P., zastoupený Mgr. Ing. Jakubem Maškem, advokátem se sídlem Týnská 1053/21, 110 00 Praha 1, proti žalovaným: 1. Generali Česká pojišťovna a.s., IČO 45272956, se sídlem Spálená 75/16, 110 00 Praha 1, 2. K. K., zastoupená Mgr. Josefem Jašíčkem, advokátem se sídlem Vladislavova 1390/17, 110 00 Praha 1, o zaplacení 178 412 Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 20 C 38/2024, o dovolání 2. žalované proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 10. 6. 2025, č. j. 51 Co 102/2025-74, takto: Dovolání se odmítá. Odůvodnění: 1. Žalobce se původně pouze po 1. žalované domáhal zaplacení částky 178 412 Kč s tvrzením, že jde o náklady, které vynaložil na odstranění následků havárie, ke které došlo 14. 2. 2023 v domě v ulici XY, Praha XY. Uvedeného dne došlo k vytopení bytové jednotky č. XY (která je ve vlastnictví žalobce a jeho manželky) zatečením vody z bytové jednotky č. XY, již vlastní 2. žalovaná, která je pojištěna u 1. žalované. První žalovaná před podáním žaloby poskytla žalobci částečné plnění na náhradu škody vzniklé havárií. Toto plnění nepovažoval žalobce za dostatečné, proto podal žalobu. Dne 18. 10. 2024 proběhlo ve věci první jednání, při němž soud provedl listinné důkazy, vyslechl dva svědky (manželku žalobce a M. S.) a řízení bylo koncentrováno. V průběhu koncentrační lhůty vznesla 1. žalovaná námitku nedostatku aktivní legitimace na straně žalobce s odkazem na § 2861 o. z. V reakci na to navrhl žalobce přistoupení 2. žalované do řízení s tím, že škoda vznikla zatečením z bytu v jejím vlastnictví i užívání a považuje za hospodárné, aby neprobíhala dvě řízení o stejné věci. Současně navrhl změnu petitu žaloby tak, že žalované jsou povinny zaplatit žalovanou částku tak, že plněním jedné ze žalovaných zaniká v rozsahu plnění povinnost druhé žalované. 2. Obvodní soud pro Prahu 1 usnesením ze dne 3. 2. 2025, č. j. 20 C 38/2024-49, přistoupení 2. žalované do řízení připustil. Uzavřel, že 2. žalovaná vlastní bytovou jednotku nad bytem žalobce, v níž došlo k prasknutí odpadu, čímž mu byla způsobena škoda; přistoupení s ohledem na předmět řízení neshledal v rozporu se zásadou hospodárnosti. 3. K odvolání 2. žalované Městský soud v Praze usnesením ze dne 10. 6. 2025, č. j. 51 Co 102/2025-74, usnesení soudu prvního stupně potvrdil. Shrnul dosavadní průběh řízení, citoval § 92 o. s. ř. a odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 652/2010, 20 Cdo 2026/2005 nebo 29 Odo 121/2003. Dospěl k závěru, že žalobce se návrhem na přistoupení 2. žalované snaží zhojit případný nedostatek pasivní legitimace na straně žalované, neboť si není jist, kdo má být žalován. Nenavrhuje záměnu účastníků, o čemž svědčí to, že nedošlo ke zpětvzetí žaloby. Případný nedostatek věcné legitimace tu byl již v době zahájení řízení (nenastal po zahájení řízení). Odvolací soud zdůraznil, že účastníci nemohou přistoupením 2. žalované utrpět žádnou újmu. Otázka pasivní věcné legitimace se totiž promítne do rozhodnutí o náhradě nákladů řízení. Připuštění přistoupení 2. žalované je v souladu se zásadou hospodárnosti, neboť by bylo nehospodárné projednávat stejnou žalobu vůči 2. žalované u jiného místně příslušného soudu. 4. Usnesení odvolacího soudu v celém jeho rozsahu napadla 2. žalovaná dovoláním, jehož přípustnost spatřuje v odklonu od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu při řešení procesní otázky předpokladů pro přistoupení účastníka. Jako dovolací důvod uvádí nesprávné právní posouzení věci. Namítá, že odvolací soud nesprávně vyhodnotil otázku „zjevnosti“ nedostatku pasivní legitimace 1. žalované a nesprávně použil zásadu hospodárnosti k legitimizaci přistoupení, které fakticky nahrazuje záměnu účastníků. Žalobce se po 1. žalované nedomáhá pojistného plnění jakožto přímého nároku vůči pojistiteli, ale požaduje po ní náhradu škody, avšak pojistitel není nositelem této hmotněprávní povinnosti. Nedostatek pasivní legitimace plyne přímo ze zákona a žalobce netvrdí žádný zvláštní titul přímého nároku. Od počátku je zjevné (na první pohled patrné), že žalovaná nemohla být nositelkou tvrzené povinnosti, a proto žalobce návrhem na přistoupení další žalované obchází záměnu účastníků. Takový postup není podle judikatury Nejvyššího soudu přípustný (srov. rozhodnutí sp. zn. 21 Cdo 1421/2005; 29 Odo 119/2006; 28 Cdo 5450/2017; 23 Cdo 2102/2018). Absence přímého nároku poškozeného plyne přímo z § 2861 o. z. a ani argumentem hospodárnosti nelze legitimizovat postup žalobce. Navíc i sám odvolací soud připouští, že bude nutné po přistoupení 2. žalované provést nové dokazování, což je postup těžko slučitelný se zásadou hospodárnosti. Dovolatelka navrhuje, aby dovolací soud napadené usnesení společně s usnesením soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. 5. Nejvyšší soud posoudil dovolání podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (dále jen „o. s. ř.“) a jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) dospěl k závěru, že dovolání bylo podáno včas, osobou oprávněnou – účastnicí řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), zastoupenou advokátem ve smyslu § 241 o. s. ř.; shledal však, že dovolání není přípustné. 6. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. 7. Z dispoziční zásady ovládající zahájení sporného řízení vyplývá, že je na žalobci, aby určil, kdo bude v řízení žalovaným, případně aby nesl za toto své určení (okruhu účastníků) procesní odpovědnost; jestliže jako žalovaného označí osobu, jíž z hlediska uplatněného nároku nesvědčí tzv. pasivní věcná legitimace podle hmotného práva (a naopak svědčí osobě jiné), ponese důsledky procesního neúspěchu, který se projeví zamítnutím žaloby. V řízení sporném se tedy vymezení účastníků zakládá procesním způsobem; o tom, kdo bude v řízení vystupovat jako žalovaný, rozhoduje žalobce tím, koho v žalobě za žalovaného označí. Označením účastníků v žalobě však nemusí být jejich okruh konečný. Ustanovení § 92 o. s. ř. umožňuje žalobci, aby jej v průběhu řízení měnil tím, že navrhne, buď aby k dosavadnímu účastníku přistoupil účastník další a oba pokračovali v řízení (tzv. přistoupení účastníka podle § 92 odst. 1 o. s. ř.), anebo aby dosavadní účastník byl nahrazen účastníkem jiným s tím, že původní účastník již v řízení figurovat nebude (tzv. záměna účastníků podle § 92 odst. 2 o. s. ř.). V obou případech dochází k procesnímu účinku až rozhodnutím soudu, který o návrhu podle § 92 o. s. ř. rozhodne. Nápravu nedostatku pasivní věcné legitimace lze řešit především pomocí procesního institutu záměny účastníka na straně žalované, přistoupení dalšího účastníka podle § 92 odst. 1 o. s. ř. má oproti tomu procesní smysl při odstraňování mezer v žalobcem původně vymezeném účastenství na straně žalované tehdy, jestliže žalobce až po podání žaloby usoudil, že dosavadní okruh žalovaných je na místě rozšířit, a to pro skutečnosti nastalé před podáním žaloby. Tento postup je užíván i tam, kde žalobce v průběhu řízení, mnohdy s ohledem na obranu tvrzenou žalovaným, znejistěl v původním označení žalovaného coby důvodně žalovaného subjektu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 11. 2005, sp. zn. 20 Cdo 2026/2005). 8. Výklad podávaný soudní praxí je ustálen v závěru, že přistoupení dalšího účastníka do řízení soud nepřipustí zejména tehdy, kdyby v jeho důsledku nastal nedostatek podmínky řízení, pro který by bylo nutné řízení zastavit, kdyby nebylo nepochybné, čeho se žalobce domáhá proti tomu, kdo má do řízení přistoupit na straně žalované, kdyby nebylo jednoznačné, čeho se proti žalovanému domáhá ten, kdo má do řízení přistoupit jako další žalobce, nebo kdyby přistoupení dalšího účastníka do řízení bylo v rozporu se zásadou hospodárnosti řízení (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2001, sp. zn. 29 Odo 232/2001, publikované pod č. 9/2002 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní, dále jen „Sb. rozh. obč.“). 9. Je přitom nepřípustné, aby návrhem na přistoupení dalšího účastníka do řízení, byl obcházen institut záměny účastníka ve smyslu § 92 odst. 2 o. s. ř. Je-li při rozhodování o navrženém přistoupení do řízení zřejmé (nepochybné), že dosavadní žalovaný již v době zahájení řízení nebyl ve sporu pasivně věcně legitimován, nejsou splněny podmínky k tomu, aby soud připustil přistoupení dalšího účastníka na jeho stranu; nápravu v tomto případě lze zjednat jen prostřednictvím záměny účastníka ve smyslu § 92 odst. 2 o. s. ř. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 2. 2006, sp. zn. 29 Odo 119/2006, publikované pod č. 1/2007 Sb. rozh. obč.). Tím, zda další žalobce nebo žalovaný, jehož přistoupení do řízení žalobce navrhl, je ve věci legitimován, se soud při rozhodování o návrhu na přistoupení účastníka do řízení nezabývá. Věcná legitimace účastníka řízení (na straně žalobce i žalovaného) je totiž, jakožto otázka hmotněprávní, předmětem dokazování, soud ji může řešit na základě výsledků dokazování a jen v souvislosti s rozhodováním ve věci samé a nedostatek věcné legitimace není důvodem pro zastavení řízení nebo odmítnutí žaloby, ale pro zamítnutí žaloby (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 11. 2001, sp. zn. 25 Cdo 1767/2001, ze dne 7. 12. 2005, sp. zn. 21 Cdo 1421/2005, nebo ze dne 14. 7. 2010, sp. zn. 28 Cdo 652/2010). 10. Vzhledem k tomu, že sporné řízení je ovládáno zásadou dispoziční, z níž vyplývá, že je zásadně věcí žalobce, koho chce žalovat, je nutno omezující zásahy ze strany soudu vykládat (jako každou výjimku z pravidla) restriktivně, a proto též výše citovaná judikatura vyžaduje, že rozpor se zásadou procesní ekonomie či nedostatek věcné legitimace dosavadního účastníka řízení musí být zjevný (nepochybný). Nelze-li pro účely rozhodování o přistoupení dalšího účastníka do řízení posuzovat jeho věcnou legitimaci, pak zásadně nelze posuzovat ani věcnou legitimaci dosavadního účastníka řízení. Proto je třeba zohlednit případnou žalobcovu nejistotu o pasivně legitimované osobě, jakož i skutečnost, že „pánem sporu“ je žalobce a rozhodné je, co je či bylo (v okamžiku zahájení řízení) zřejmé jemu, nikoliv soudu (srov. usnesení Nejvyššího sodu ze dne 22. 10. 2009, sp. zn. 25 Cdo 825/2009, ze dne 17. 12. 2012, sp. zn. 25 Cdo 2087/2012, ze dne 25. 9. 2017, sp. zn. 23 Cdo 2413/2017, nebo ze dne 17. 10. 2018, sp. zn. 23 Cdo 2102/2018). 11. V posuzované věci žalobce v průběhu řízení, poté, kdy 1. žalovaná namítla nedostatek aktivní legitimace žalobce, usoudil, že je třeba okruh účastníků rozšířit o 2. žalovanou proto, že je vlastnicí bytové jednotky, z níž unikla voda, která způsobila škodu na jeho majetku. Považoval totiž za nehospodárné, aby stejné řízení (pouze proti jiné žalované) probíhalo paralelně u různých soudů. V souladu s tímto návrhem změnil i petit žaloby tak, že plnit jsou povinny obě žalované s tím, že plněním jedné z nich zaniká v rozsahu plnění povinnost druhé žalované. 12. Za této procesní situace se lze ztotožnit se závěrem odvolacího soudu, že návrhu na přistoupení 2. žalované do řízení nic nebrání. Připuštěním přistoupení 2. žalované nenastala situace, kdy by bylo třeba řízení zastavit pro nedostatek podmínky řízení. Žalobce rovněž srozumitelně vysvětlil, čeho se po 2. žalované domáhá. Přistoupení není v rozporu se zásadou hospodárnosti řízení, neboť nenastane podstatně jiná skutková situace než v dosavadním řízení. Skutková situace, tedy nutnost zjištění rozsahu a výše škody vzniklé žalobci, je ve vztahu k oběma žalovaným totožná. I když bude třeba již provedené důkazy zopakovat, je hospodárnější, aby nárok uplatněný proti oběma žalovaným byl projednán v jednom řízení (zvlášť když 1. žalovaná navrhla dokazování znaleckým posudkem a takový důkaz by byl pravděpodobně navržen i v samostatném řízení proti 2. žalované). 13. Procesní postup žalobce (návrh na přistoupení) nesvědčí o tom, že by jím sledoval obcházení institutu záměny účastníka ve smyslu § 92 odst. 2 o. s. ř. Je totiž zjevné, že žalobci v době zahájení řízení nebylo zřejmé (nepochybné), že 1. žalovaná nebyla ve sporu pasivně věcně legitimována. Žalobce o náhradě škody opakovaně jednal s 1. žalovanou, která mu částečně plnila. Z toho mohl právem nabýt dojmu, že vůči ní může uplatnit nárok na náhradu zbývající škody, jež mu vznikla. Zcela v rozporu s nyní namítanou zjevností nedostatku pasivní legitimace 1. žalované je pak skutečnost, že sama 1. žalovaná ve svém vyjádření k žalobě tuto námitku nevznesla, přestože jde o společnost, která se odškodňováním zabývá a disponuje odborným aparátem. Konečně o záměru žalobce, aby 2. žalovaná do řízení přistoupila jako další účastník, svědčí i jím navržená změna petitu žaloby. 14. Z těchto důvodů dovolací soud uzavírá, že posouzení věci odvolacím soudem je zcela v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu (včetně rozhodnutí dovolatelkou odkazovaných) a dovolání 2. žalované není podle § 237 o. s. ř. přípustné. Proto Nejvyšší soud dovolání 2. žalované podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl. 15. Tímto rozhodnutím se řízení nekončí; o náhradě případných nákladů tohoto dovolacího řízení bude rozhodnuto v konečném rozhodnutí (§ 243b, § 151 odst. 1 o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. V Brně dne 29. 4. 2026 JUDr. Hana Tichá předsedkyně senátu