25 Cdo 3314/2025-271 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Hany Tiché a soudců JUDr. Roberta Waltra a JUDr. Martiny Vršanské v právní věci žalobkyně: Generali Česká pojišťovna a.s., IČO 45272956, se sídlem Spálená 75/16, 110 00 Praha 1, zastoupená Mgr. et Mgr. Adamem Vrbeckým, advokátem se sídlem Opletalova 1603/57, 110 00 Praha 1, proti žalovanému: L. B., zastoupený JUDr. Ivem Panákem, advokátem se sídlem Svatopetrská 35/7, 617 00 Brno, o 271 576 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu Brno-venkov pod sp. zn. 43 C 60/2024, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 16. 7. 2025, č. j. 16 Co 52/2025-229, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni náhradu nákladů dovolacího řízení 11 943 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí k rukám advokáta Mgr. et Mgr Adama Vrbeckého. Odůvodnění: 1. Žalobkyně se domáhá zaplacení 271 576 Kč s příslušenstvím z titulu regresního práva podle § 10 odst. 1 písm. e) zákona č. 168/1999 Sb., o pojištění odpovědnosti za škodu způsobenou provozem vozidla, ve znění účinném v době dopravní nehody (tj. od 23. 9. 2016 do 31. 3. 2024), dále jen „zákon č. 168/1999 Sb.“. 2. Okresní soud Brno-venkov rozsudkem ze dne 10. 9. 2024, č. j. 43 C 60/2024-155, ve znění opravného usnesení ze dne 10. 10. 2024, č. j. 43 C 60/2024-165, uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni 271 576 Kč s příslušenstvím a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vyšel ze zjištění, že dne 18. 10. 2021 v 18:32 hodin došlo v XY k dopravní nehodě, kterou zavinil řidič vozidla tov. zn. Volkswagen Touran, reg. zn. XY (dále jen „Volkswagen“), pojištěného pro případ odpovědnosti za škodu způsobenou provozem vozidla u žalobkyně, který při jízdě křižovatkou nedal přednost v jízdě vozidlu tov. zn. Škoda Octavia, reg. zn. XY jedoucímu po hlavní pozemní komunikaci. Po střetu vozidel se motorové vozidlo Volkswagen odrazilo vlevo, kde narazilo do stojícího motorového vozidla tov. zn. Dacia Logan, reg. zn. XY, které stálo na vedlejší pozemní komunikaci před hranicí křižovatky a dávalo přednost v jízdě vozidlům jedoucím po hlavní pozemní komunikaci. Krátce po střetu řidič vozidla Volkswagen z místa nehody ujel, aniž by účastníkům nehody sdělil údaje ke své osobě. Ještě téhož dne bylo škodní vozidlo dohledáno zaparkované před domem žalovaného, který Policii ČR sdělil, že vozidlo má svěřeno do užívání a stará se o něj, odmítl však sdělit údaje o řidiči vozidla v době nehody s odkazem na osobu blízkou. Vlastníkem a pojistníkem vozidla Volkswagen byl v rozhodné době otec žalovaného. Soud prvního stupně na základě provedených důkazů po skutkové stránce uzavřel, že v době nehody byl řidičem vozidla Volkswagen žalovaný, který se současně o vozidlo stará, neboť je má od svého otce svěřeno do užívání. Náhradu újmy poškozeným zaplatila žalobkyně ve výši žalované částky. Po právní stránce soud věc posoudil podle § 10 odst. 1 písm. e), § 2 písm. f) a § 6 zákona č. 168/1999 Sb. a dospěl k závěru, že žalovaný byl řidičem vozidla v době dopravní nehody a ve smyslu § 2927 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, (dále jen „o. z.“) jeho provozovatelem. I když vozidlo bylo formálně registrováno na otce žalovaného, bylo dlouhodobě svěřeno žalovanému, který vozidlo užíval a staral se o ně. Byly tak splněny obecné předpoklady odpovědnosti žalovaného za škodu podle § 2910 o. z. a žalobkyně má právo na náhradu toho, co plnila za žalovaného. 3. K odvolání žalovaného Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 16. 7. 2025, č. j. 16 Co 52/2025-229, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně a ztotožnil se i s jeho právním posouzením věci. Žalovaný byl v okamžiku nehody provozovatelem vozidla a pojištěným ve smyslu § 2 písm. f) zákona č. 168/1999 Sb. a odpovídá za újmu způsobenou provozem vozidla. Jelikož nesplnil povinnost bez zbytečného odkladu oznámit žalobkyni totožnost řidiče, který bez zřetele hodného důvodu opustil místo dopravní nehody, naplnil postižní důvod podle § 10 odst. 1 písm. e) zákona č. 168/1999 Sb. Z pohledu naplnění podmínek pro uplatnění regresního nároku je proto irelevantní skutečnost, zda byl žalovaný v okamžiku nehody skutečně i řidičem vozidla. 4. Rozsudek odvolacího soudu ve výroku I napadl žalovaný dovoláním. Jako dovolací důvod uvádí nesprávné právní posouzení věci. Namítá, že rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení právních otázek, které nebyly dosud vyloženy jednotně a při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od judikatury Nejvyššího soudu. S odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 3360/2007 a 25 Cdo 1358/2011 namítá nesprávné určení osoby provozovatele vozidla pro účely § 10 zákona č. 168/1999 Sb., pokud osoba vozidlo nevlastní, neřídila je při nehodě a jen jej občas a nepravidelně užívá. Odvolací soud nezkoumal reálný výkon dispozičních práv k vozidlu (držba, údržba, financování, možnost zabránit použití, reálné ovládání vozidla apod.), neboť dovolatel nebyl vlastníkem ani řidičem vozidla a nedisponoval trvalou reálnou kontrolou nad vozidlem, vozidlo trvale neužíval, nesjednával ani neplatil za vozidlo pojištění, neurčoval, kdo a kdy s vozidlem může jezdit, nebyl tedy provozovatelem uvedeného vozidla. Žalobkyně neprokázala, že dovolatel mohl použití vozidla ovlivnit a soud důkazy k prokázání tohoto stavu (důkaz listinami, výslechem svědků) odmítl provést. Nebyly rovněž splněny podmínky regresu podle § 10 odst. 1 písm. e) zákona č. 168/1999 Sb., tedy bezdůvodné nesplnění povinnosti podle § 8 tohoto zákona a kauzální souvislost mezi nesdělením totožnosti řidiče a ztížením šetření (§ 9 odst. 3 zákona č. 168/1999 Sb.). Odvolací soud tyto podmínky presumoval, ke kauzalitě neprovedl žádné dokazování, čímž se odchýlil od rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 23 Cdo 5008/2015. Navrhl proto zrušení rozsudku odvolacího soudu a vrácení věci tomuto soudu k dalšímu řízení. 5. Žalobkyně ve vyjádření uvedla, že podmínky postižního nároku za nesplnění informační povinnosti podle § 10 odst. 1 písm. e) zákona č. 168/1999 Sb. byly splněny, navíc stran totožnosti provozovatele bylo prokázáno, že jediný, kdo vozidlo užívá, je žalovaný, který pomíjí ustálenou judikaturu týkající se odmítnutí sdělení totožnosti řidiče. Ztotožnila se tak se závěry soudů obou stupňů a zabývala se rozborem dovolatelem odkazovaných judikátů, které buď nejsou přiléhavé, nebo jsou v souladu s rozhodnutím odvolacího soudu. Navrhla odmítnutí dovolání jako nepřípustného. 6. Nejvyšší soud posoudil dovolání podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (dále jen „o. s. ř.“) a jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), zastoupeným advokátem ve smyslu § 241 o. s. ř., shledal, že dovolání žalovaného není přípustné. 7. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. 8. Judikatura Nejvyššího soudu je dlouhodobě ustálena v závěru, že poškozený má právo na náhradu škody způsobené provozem motorového vozidla jak vůči provozovateli dopravního prostředku, který odpovídá podle § 2927 o. z. na základě objektivního principu, tak vůči řidiči, na základě odpovědnosti založené na presumovaném zavinění podle § 2910 o. z., pokud způsobil škodu zaviněným porušením právní povinnosti. Rozumí-li se podle § 2 písm. f) zákona č. 168/1999 Sb. pro účely tohoto zákona pojištěným ten, na jehož odpovědnost za škodu se pojištění odpovědnosti vztahuje, a podle § 6 odst. 1 tohoto zákona se pojištění odpovědnosti za škodu vztahuje na každou osobu, která odpovídá za škodu způsobenou provozem vozidla uvedeného v pojistné smlouvě, je třeba za pojištěného považovat nejen provozovatele vozidla, ale i osobu odlišnou od provozovatele, která vozidlo tohoto provozovatele v době dopravní nehody řídila a za škodu odpovídá. Pojištění odpovědnosti za škodu podle citovaného zákona tak dopadá jak na osobu provozovatele vozidla podle § 2927 a násl. o. z., tak i na osobu odpovídající za škodu podle § 2910 o. z., například na řidiče vozidla (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 13. 8 2008, sp. zn. 25 Cdo 2871/2007, ze dne 29. 3. 2011, sp. zn. 25 Cdo 4321/2008, ze dne 20. 7. 2010, sp. zn. 32 Cdo 2875/2009, ze dne 31. 8. 2011, sp. zn. 30 Cdo 4173/2009, ze dne 12. 8. 2013, sp. zn. 32 Cdo 3050/2011, ze dne 31. 8. 2011, sp. zn. 30 Cdo 4173/2009 nebo ze dne 17. 12. 2020, 25 Cdo 171/2019 – byť citované rozsudky byly vydány za předchozí právní úpravy, lze z nich i nadále vycházet, neboť nová úprava řešené problematiky nedoznala podstatných změn). 9. Soudy nižších stupňů po skutkové stránce uzavřely, že žalovaný měl vozidlo ve faktické dispozici, neboť je měl svěřeno do užívání, a současně byl i řidičem vozidla v době nehody (skutkové závěry nepodléhají dovolacímu přezkumu). Jak vyplývá z výše citované judikatury, je pojištěným ten, na jehož odpovědnost za škodu se pojištění odpovědnosti vztahuje, tedy jak provozovatel vozidla, který ve smyslu § 2927 o. z. nese objektivní odpovědnost, tak osoba, která v době dopravní nehody vozidlo řídila a za škodu odpovídá podle § 2910 o. z. Jestliže bylo prokázáno, že dopravní nehodu zavinil řidič vozidla Volkswagen, kterým byl žalovaný, je třeba jej považovat za pojištěného ve smyslu § 2 písm. f) a § 6 odst. 1 zákona č. 168/1999 Sb., ať již jako řidiče nebo provozovatele. 10. Se závěrem odvolacího soudu se lze ztotožnit i v tom, že žalovaný znemožnil žalobkyni řádné šetření pojistné události podle § 9 odst. 3 zákona č. 168/1999 Sb. Žalovaný od nehody ujel a policii odmítl označit osobu, která vozidlo v době nehody řídila. V této souvislosti lze odkázat na nález Ústavního soudu ze dne 24. 1. 2013, sp. zn. III. ÚS 3162/12, podle něhož odmítnutí uvedení skutkového stavu včetně určení totožnosti osoby, která vozidlo v době dopravní nehody řídila, s odvoláním se na to, že v okamžiku dopravní nehody vozidlo řídila osoba blízká, nelze považovat za důvodné odmítnutí splnění této povinnosti. Občanskoprávní důsledky plynoucí pro pojištěného z nesplnění jeho povinnosti informovat pojistitele o skutkovém stavu škodní události (včetně toho, kdo řídil vozidlo), musí nést sám pojištěný. Judikatura dovodila, že při posuzování toho, zda pojištěný ztížil možnost řádného šetření pojistitele, je třeba vždy vycházet ze zjištění konkrétních okolností v řešené věci, individuálně, bez paušálního přesahu (srov. např. usnesení ze dne 3. 12. 2015, sp. zn. 23 Cdo 2431/2015, a ze dne 27. 4. 2016, sp. zn. 23 Cdo 4428/2014). 11. Žalovaný nejen že bez důvodu opustil místo dopravní nehody, odmítl sdělit, kdo v době nehody vozidlo řídil (ať již to byl on sám, nebo jiná osoba, jejíž totožnost znal), ale porušil i § 8 odst. 1 zákona č. 168/1999 Sb. Podle tohoto ustanovení je pojištěný povinen bez zbytečného odkladu písemně oznámit pojistiteli, že došlo ke škodní události s uvedením skutkového stavu týkajícího se této události, předložit k tomu příslušné doklady a v průběhu šetření škodní události postupovat v souladu s pokyny pojistitele. Tyto povinnosti žalovaný nesplnil, neboť dopravní nehodu žalobkyni vůbec neoznámil (jak žalobkyně tvrdí a žalovaný tuto skutečnost nezpochybňuje), a to aniž by k tomu měl jakýkoli zřetele hodný důvod. Za takový důvod ve smyslu § 10 odst. 1 písm. e) zákona č. 168/1999 Sb. lze považovat předem neurčitý okruh situací, které existují objektivně a vyvolávají na účastníka nehody takový tlak, že splnění oznamovací povinnosti je proti tomu méně podstatnou záležitostí (např. zdravotní důvody účastníka nehody, ať již nehodě předcházely, či jí byly vyvolány, zdravotní potíže osob blízkých, které musí řešit, apod.). Za zřetele hodný důvod případného nesdělení jména řidiče (kromě např. zdravotního stavu pojištěného) může být situace, kdy se vozidlo ocitne v dispozici druhé osoby nezávisle na vůli či zcela proti vůli provozovatele vozidla (typicky odcizení vozidla). Žádný z uvedených důvodů nebyl v posuzované věci zjištěn a za této skutkové situace důvod zvláštního zřetele hodný, pro který žalovaný nesplnil svou oznamovací povinnost ve smyslu § 10 odst. 1 písm. e) zákona č. 168/1999 Sb., dán nebyl. 12. Rozhodnutí odvolacího soudu je pak zcela v souladu s dovolatelem odkazovaným rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2017, sp. zn. 23 Cdo 5008/2015. Ve zmíněné věci soudy zamítly regresní žalobu pojistitele proti provozovatelce vozidla, kterým byla způsobena škoda s tím, že neoznámení totožnosti řidiče škodícího vozidla žalovaná neučinila bezdůvodně, nýbrž proto, že totožnost řidiče objektivně neznala (žalovaná přenechala předmětné vozidlo k užívání jiné osobě, která předala řízení třetí osobě, jejíž příjmení si nepamatuje, a ta způsobila škodu). Dovolací soud v citované věci tento závěr neshledal správným s poukazem na to, že žalovaná jako pojištěný byla povinna bez zbytečného odkladu písemně oznámit žalobkyni jako pojistiteli, že došlo ke škodní události s uvedením skutkového stavu týkajícího se této události, včetně určení totožnosti osoby, která vozidlo v době dopravní nehody řídila. Žalovaná ale nesdělila ani jméno osoby, které vozidlo měla poskytnout, a již proto svoji povinnost bezdůvodně nesplnila, a v důsledku toho byla ztížena možnost řádného šetření pojistitele podle § 9 odst. 3 zákona č. 168/1999 Sb. V nyní posuzované věci pak žalovaný škodní událost pojistiteli (žalobkyni) bezdůvodně neoznámil vůbec, takže již tím porušil § 8 odst. 1 zákona č. 168/1999 Sb. (i kdyby nebylo jeho dalšího jednání spočívajícího v bezdůvodnému opuštění místa nehody a nesdělení osoby, která vozidlo v té době řídila). 13. Závěr odvolacího soudu, že žalobkyně má proti žalovanému právo na náhradu toho, co za něho plnila podle § 10 odst. 1 písm. e), ale i c) zákona č. 168/1999 Sb., je v souladu s ustálenou judikaturou dovolacího i Ústavního soudu (srov. rovněž usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 4. 2017, sp. zn. 23 Cdo 3751/2016). 14. Odkaz dovolatele na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 3360/2007 není případný pro zásadní skutkovou i právní odlišnost. V odkazované věci byla škoda způsobena vozidlem bez pojištění odpovědnosti ve vlastnictví leasingového pronajímatele, který nebyl jeho provozovatelem ve smyslu § 427 obč. zák. ani řidičem, který by způsobil škodu zaviněným porušením právní povinnosti podle § 420 odst. 1 obč. zák. Nejvyšší soud v této věci uzavřel, že žalobce - Česká kancelář pojistitelů, která plnila poškozenému, má právo postihu vůči tomu, kdo odpovídá za škodu způsobenou provozem nepojištěného vozidla, a nemůže mít toto postižní právo proti tomu, kdo za škodu nenese odpovědnost, byť by jako vlastník vozidla nesplnil svou povinnost uzavřít pojistnou smlouvu o pojištění odpovědnosti. Odkazovaná věc byla navíc posouzena podle zákona č. 168/1999 Sb. ve znění účinném do 30. 4. 2004, tedy v jiném znění než rozhodném v projednávané věci. Od nyní posuzované věci se pak odlišuje především tím, že žalovaný jako řidič vozidla Volkswagen je za vznik škody odpovědný. 15. Rovněž odkaz na rozhodnutí sp. zn. 25 Cdo 1358/2011 na posuzovanou věc nedopadá. V odkazované věci byla škoda způsobena vozidlem, které řidič použil bez vědomí a souhlasu provozovatele, a to, aniž by mu provozovatel užití vozidla svou nedbalostí umožnil. V nyní posuzované věci však měl žalovaný ve své dispozici škodící vozidlo se souhlasem vlastníka, a navíc škodu způsobil jako řidič. 16. Namítá-li pak dovolatel, že odvolací soud neprovedl dokazování navrhovanými listinami a výslechem svědků, jde o námitky vad řízení, ke kterým však lze podle § 242 odst. 3 o. s. ř. v dovolacím řízení přihlédnout pouze tehdy, je-li dovolání přípustné (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2018, sp. zn. 23 Cdo 3146/2018, a ze dne 2. 4. 2019, sp. zn. 28 Cdo 1430/2018, nebo nález Ústavního soudu ze dne 26. 9 2017, sp. zn. III. ÚS 3717/16), což není tento případ. 17. Z těchto důvodů Nejvyšší soud dovolání žalovaného podle § 243c odst. 1 o. s. ř. jako nepřípustné odmítl. 18. Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné soudní rozhodnutí, může oprávněná podat návrh na jeho soudní výkon (exekuci). V Brně dne 13. 5. 2026 JUDr. Hana Tichá předsedkyně senátu