25 Cdo 526/2026-676 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Vojtka a soudců JUDr. Tomáše Novosada a JUDr. Hany Tiché v právní věci žalobkyně: Česká podnikatelská pojišťovna, a.s., Vienna Insurance Group, IČO 63998530, se sídlem Pobřežní 665/23, Praha 8, zastoupená JUDr. Tomášem Hlaváčkem, advokátem se sídlem Kořenského 1107/15, Praha 5, proti žalovanému: J. H., zastoupený Mgr. Magdalenou Rudolfovou, advokátkou se sídlem Zátkovo nábřeží 448/7, České Budějovice, o 952 624 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 35 C 324/2016, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 28. 8. 2025, č. j. 8 Co 725/2025-597, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Odůvodnění: 1. Okresní soud v Českých Budějovicích již třetím rozsudkem ve věci ze dne 17. 1. 2025, č. j. 35 C 324/2016-572, uložil žalovanému zaplatit žalobkyni 952 624 Kč s příslušenstvím a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Předmětná částka představuje regresní nárok na náhradu nákladů léčení V. H. (dále jen „poškozená“), které za žalovaného uhradila žalobkyně jako pojistitelka jeho odpovědnosti za újmu způsobenou provozem vozidla poté, co žalovaný dne 17. 9. 2015 způsobil po požití alkoholu dopravní nehodu, neboť při předjíždění jiného vozidla svým automobilem srazil poškozenou, jedoucí na kole, a způsobil jí četná a vážná zranění. Soud vzal za prokázané, že újma poškozené byla způsobena výlučně jednáním žalovaného, který tím, že řídil vozidlo pod vlivem alkoholu, porušil základní povinnost týkající se provozu na pozemních komunikacích. Nalézací soud byl vázán pravomocným rozhodnutím trestního soudu (trestní příkaz Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 12. 1. 2016, č. j. 31 T 9/2016-104) o protiprávním jednání žalovaného, o vzniku újmy poškozené a příčinné souvislosti mezi nimi. Žalobkyni tak vznikl regresní nárok na náhradu pojistného plnění, které zaplatila zdravotní pojišťovně poškozené za poskytnuté zdravotnické výkony. Žalobkyně vyzvala žalovaného k plnění, ten řádně a včas (do podání žaloby zaplatil pouze 5 000 Kč) požadovanou částku neuhradil, a dostal se tak do prodlení. Proto soud žalobě vyhověl, včetně požadavku na náhradu nákladů na vyhotovení znaleckého posudku pro posouzení oprávněnosti uplatněných nároků v částce 2 050 Kč, které soud vyhodnotil jako účelně vynaložené, bylo-li následkem tohoto posouzení sníženo zdravotní pojišťovně vyplacené pojistné plnění o částku 30 890 Kč. 2. Krajský soud v Českých Budějovicích k odvolání žalovaného rozsudkem ze dne 28. 8. 2025, č. j. 8 Co 725/2025-597, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Uzavřel, že skutkové závěry o absenci spoluzavinění poškozené na nehodovém ději nebyly v průběhu řízení zpochybněny, soud prvního stupně se v souladu s pokyny soudu odvolacího zabýval i možnými důsledky zjištění, že poškozená v době dopravní nehody neměla cyklistickou helmu a trpěla osteoporózou, ve vazbě na žalovaným zpochybňovaný rozsah regresně uplatňovaných nákladů léčení a jejich (ne)souvislost s újmou způsobenou poškozené při hodnocené dopravní nehodě. Nalézací soud provedl podrobné dokazování, na jehož základě dospěl k závěru, že poškozená utrpěla při nehodě polytrauma, kdy pro věc je podstatný celkový léčený stav pacientky a nikoli jednotlivé diagnózy, proto správně dospěl k závěru o žalobkyní prokázané důvodnosti regresního nároku daného ustanovením § 10 odst. 1 písm. b) zákona č. 168/1999 Sb., o pojištění odpovědnosti za škodu způsobenou provozem vozidla, ve znění účinném ke dni dopravní nehody. K námitkám odvolatele uvedl, že rozsudek soudu prvního stupně není nepřezkoumatelný pro nedostatečné vymezení vynaložených nákladů léčení poškozené, předmět řízení nebyl vydaným rozhodnutím překročen a rozsah těchto nákladů je doplňován vyúčtováním zdravotních služeb a jejich posouzením lékařským posudkem v podání ze dne 14. 10. 2016, čímž byl předmět řízení jasně, dostatečně a přezkoumatelně vymezen bez potřeby rozlišení, které náklady byly vynaloženy na léčení v trestním příkazu vyjmenovaných zranění poškozené (pro potřeby trestního řízení a naplnění znaků trestného činu). Jestliže žalobkyně uplatňuje regresní náhradu z jednoho skutku – z dopravní nehody zaviněné žalovaným pod vlivem alkoholu – a předmět řízení byl vymezen výší poskytnutého plnění zdravotní pojišťovně v souvislosti s ní, nebylo potřeba ukládat znalci povinnost rozlišit náklady léčení na ty, které souvisejí se zraněními poškozené uváděnými v trestním příkazu, a na náklady „další“. Žalovaného opakující se požadavek na zkoumání spoluzavinění poškozené na nehodovém ději (§ 2918 o. z.) ani výtka nedostatečného zohlednění reakční doby účastníků nehody nejsou důvodné, neboť nehodový děj byl v řízení řádně prokázán a relevantní závěry znalce respektovány. Byl to žalovaný, který nedodržel pravidla silničního provozu (řídil pod vlivem alkoholu), žalovaná svým jednáním k nehodovému ději nepřispěla, v době nehody byla plně zařazena ve svém jízdním pruhu při jeho pravé části na hlavní silnici. Naopak žalovaný vjel při předjíždění jiného vozidla do protisměru, nemaje dostatečný rozhled a oslněn sluncem (a nehodu ani nezaregistroval). Odvolací soud doplnil, že opakovanost řízení pod vlivem alkoholu žalovaným byla v daném řízení bez relevance a pro nalézací soud nebyla důvodem pro vyhovění žalobě v situaci, kdy nehodový děj byl řádně a bezpečně prokázán. 3. Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost založil na tvrzení, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá v nesprávném právním posouzení věci. Odvolacímu soudu vytkl, že skutkový závěr o nehodovém ději učinil na základě posudku doc. Ing. Aleše Vémoly, Ph.D., z nějž izolovaně převzal závěr, že ke střetu vozidla žalovaného s jízdním kolem poškozené došlo v jízdním pruhu poškozené při jeho pravé části, kam se poškozená bezpečně zařadila (jednalo se o čelní střet), a že žalovaný nevyčkal ve svém jízdním pruhu odbočení před ním jedoucího vozidla, které mu zakrývalo výhled na vozovku. Odvolací soud nepovažoval za podstatné, zda se poškozená do místa střetu, které se nacházelo na hlavní komunikaci, dostala z vedlejší komunikace, a současně uvedl, že tato okolnost nebyla v řízení ze strany žalovaného, který nese důkazní břemeno, prokázána. Dovolatel je přesvědčen, že tyto závěry odvolacího soudu jsou extrémně rozporné s provedenými důkazy a tento svévolný postup odvolacího soudu vylučuje spravedlnost soudního řízení ve smyslu § 1 o. s. ř., resp. čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 3. 5. 2010, sp. zn. I. ÚS 2864/09, rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 19. 4. 2001, sp. zn. 29 Cdo 1583/2000, ze dne 24. 11. 2010, sp. zn. 28 Cdo 3158/2010, a ze dne 30. 5. 2025, sp. zn. 33 Cdo 921/2024, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 11. 2022, sp. zn. 33 Cdo 1467/2022, ze dne 29. 8. 2023, sp. zn. 33 Cdo 831/2023, a ze dne 31. 10. 2019, sp. zn. 33 Cdo 3466/2019), když se měl soud zabývat uceleně všemi závěry znaleckého posudku. Pokud by tak učinil, musel by dojít k závěru, že žalovaný (ani jakýkoli jiný řidič) nebyl objektivně schopen vozidlo zastavit a střet s poškozenou odvrátit, neboť v okamžiku, kdy žalovaný začal odbočující vozidlo s přívěsem předjíždět, se poškozená ještě na hlavní komunikaci vůbec nenacházela. Ačkoli odvolací soud v napadeném rozsudku uvádí, že v souladu s judikaturou dovolacího soudu (např. 25 Cdo 818/2004, 25 Cdo 562/1999 nebo 25 Cdo 4502/2018) je oprávněn řešit otázku spoluzavinění poškozené, pak ve skutečnosti je napadený rozsudek s touto judikaturou v rozporu, neboť se odvolací soud spoluzaviněním poškozené reálně nezabýval a pominul, nakolik se na škodlivém následku podílely jednotlivé příčiny na obou stranách, tedy jak na straně škůdce, tak na straně poškozené. Postup odvolacího soudu je tak v rozporu např. s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2013, sp. zn. 25 Cdo 290/2012, rozsudkem ze dne 28. 4. 2015, sp. zn. 25 Cdo 969/2014, nebo rozsudkem ze dne 29. 11. 2017, sp. zn. 25 Cdo 4463/2017). Postup odvolacího soudu tedy vede k nespravedlivému rozhodnutí, protože nebere v úvahu, co se ve skutečnosti stalo, a odporuje závěrům rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 13. 10. 2025, sp. zn. 25 Cdo 2298/2024, z něhož ve vztahu k § 135 odst. 1 o. s. ř. vyplývá, že pokud „okolnosti případu nasvědčují, že na vzniku škody se kromě pachatele trestného činu podílela svým spoluzaviněním i další osoba, vázanost trestním rozhodnutím se při zkoumání podmínek spoluodpovědnosti této osoby neuplatní.“ Pokud odvolací soud v dané věci nezohlednil míru spoluzavinění poškozené, nemohl uzavřít, že žalobkyně má právo na plnou náhradu nákladů léčení poškozené. Jeho rozhodnutí tak odporuje např. rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 13. 6. 2024, sp. zn. 25 Cdo 331/2023, nebo rozsudku ze dne 17. 12. 2020, sp. zn. 25 Cdo 171/2019, publikovanému pod č. 84/2021 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dále jen „Sb. rozh. obč.“. Dále dovolatel namítá, že požaduje-li žalobkyně regresní náhradu nákladů vynaložených na léčení poškozené, pak je potřeba uvést, o jaká konkrétní zranění se jednalo. Žalobkyně uvedla pouze to, že „došlo k těžkému zranění cyklistky“, odkázala na vydaný trestní příkaz a doložila seznam zdravotních úkonů, ze kterého však nevyplývá, jakých konkrétních zranění se týká. Žalovaný tak vycházel z toho, že předmětem řízení je náhrada nákladů na léčení pouze zranění uvedených v trestním příkazu. Tímto skutkovým vymezením nároku žalobkyně byl soud vázán podle § 153 odst. 2 o. s. ř., bez ohledu na to, že v řízení vyšlo najevo (konkrétně z výslechu znalce MUDr. Zdeňka Šenkýře u jednání nalézacího soudu dne 27. 10. 2023), že poškozená kromě shora uvedených zranění utrpěla i další zranění, čehož si byl odvolací soud vědom (viz bod 16 odůvodnění napadeného rozsudku). Jestliže odvolací soud rozhodl napadeným rozhodnutím o povinnosti žalovaného zaplatit žalobkyni celou požadovanou částku 952 624 Kč, aniž bylo zjištěno, že tato částka byla žalobkyní vynaložena právě a jen na léčení zranění poškozené uvedených v trestním příkazu, nepřípustně překročil žalobkyní vymezený předmět řízení. Takový postup je pak v rozporu např. s usnesením Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 2025, sp. zn. 30 Cdo 2125/2025. Protože žalobkyni přiznanou náhradu nelze přiřadit k léčení konkrétních zranění, která žalobkyně učinila předmětem řízení, je napadený rozsudek v části týkající se výše regresní náhrady nepřezkoumatelný. Navrhl proto, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení a aby rozhodl o odkladu vykonatelnosti napadeného rozsudku. 4. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), zastoupeným advokátem, není však přípustné. 5. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. 6. Namítá-li dovolatel, že soudy nesprávně vyhodnotily obsah provedených důkazů a dospěly k nesprávným skutkovým zjištěním o průběhu dopravní nehody, především tím, že izolovaně přihlédly k některým skutečnostem ze znaleckého posudku doc. Ing. Aleše Vémoly, Ph.D., a činí-li vlastní skutkové závěry, které podle jeho názoru vyplývají z provedených důkazů, neuplatňuje tím (jediný možný) dovolací důvod uvedený v § 241a odst. 1 o. s. ř., podle nějž nesprávné právní posouzení věci může spočívat v tom, že odvolací soud věc posoudil podle nesprávného právního předpisu, nebo že správně použitý právní předpis nesprávně vyložil, případně jej na zjištěný skutkový stav věci nesprávně aplikoval. Takové námitky postrádají charakter právní otázky, kterou by měl dovolací soud řešit, neboť nesměřují proti právnímu posouzení věci odvolacím soudem. V podstatě se dovolatel domáhá přezkumu skutkových závěrů, z nichž vychází napadené rozhodnutí; nesprávnost právního posouzení odvozuje nikoliv z důvodu mylné aplikace práva, nýbrž proto, že po právní stránce byl posouzen skutkový stav, s nímž on nesouhlasí. Uplatněním způsobilého dovolacího důvodu (§ 241a odst. 1 o. s. ř.) však není zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud, ani zpochybnění samotného hodnocení důkazů soudem prvního stupně nebo odvolacím soudem, opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení § 132 o. s. ř. (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, č. 4/2014 Sb. rozh. obč.). Dovolací soud se proto těmito výhradami nezabýval, neboť skutkovým stavem je vázán a není oprávněn jeho správnost přezkoumávat (§ 241a odst. 1 a § 242 odst. 3 o. s. ř.). 7. Dovolací řízení, které je obvykle neveřejné, zásadně ke zjišťování a přehodnocování skutkového stavu neslouží a sloužit nemůže. Podle judikatury Ústavního soudu nicméně mohou zcela výjimečně nastat případy, kdy právě skutková zjištění soudů jsou natolik vadná, že ve svém důsledku představují porušení práv garantovaných čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (jde o tzv. extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními). Otázka, zda soudy při zjišťování skutkového stavu respektovaly procesní zásady, je přitom již otázkou právní (otázkou procesního práva) a jako taková může být prezentována i Nejvyššímu soudu v dovolání s náležitostmi uvedenými v § 241a odst. 2 a § 237 o. s. ř. (stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl.ÚS-st. 45/16, body 54 a 55). O takovou situaci v daném případě nejde. Odvolací soud podrobně vyložil, na základě jakých závěrů znaleckého posudku dovodil průběh dopravní nehody a podrobně se zabýval rovněž způsobem jízdy poškozené, v němž i s ohledem na odborné posouzení znalce neshledal žádnou míru její účasti na kolizi z hlediska § 2918 o. z. Nelze přehlédnout, že dovolací argumentace popisující počínání poškozené před nehodou směřuje paradoxně k závěru o jejím plném zavinění střetu, což by ovšem vedlo k nepřípustnému zpochybnění pravomocného odsuzujícího rozhodnutí trestního soudu. Za této situace není důvod dovozovat extrémní nesoulad skutkových zjištění s provedenými důkazy. 8. Další dovolatelem vznesená otázka vázanosti soudu předmětem řízení, jenž byl skutkově vymezen vzneseným žalobním požadavkem, při jejímž řešení se měl se odvolací soud odchýlit od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu představované jeho usnesením ze dne 30. 9. 2025, sp. zn. 30 Cdo 2125/2025, přípustnost podaného dovolání taktéž nezakládá. Ze žalobních tvrzení, jež byly v průběhu řízení dále upřesňovány, je zřejmé, že žalobkyně vznesený nárok odvozovala od jasně vymezeného skutku, předmět řízení byl vymezen výší poskytnutého plnění, které žalobkyně vyplatila zdravotní pojišťovně za náklady léčení, související se zraněními poškozené, které utrpěla při dopravní nehodě zaviněné žalovaným. I v tomto ohledu vyšel odvolací soud ze skutkových zjištění, jejichž správnost nepodléhá dovolacímu přezkumu. 9. Protože žádný z uplatněných důvodů přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. nezakládá, Nejvyšší soud dovolání žalovaného podle § 243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl. 10. O odkladu vykonatelnosti napadeného rozhodnutí podle § 243 o. s. ř. nelze uvažovat, je-li zřejmé, že samotnému dovolání nemůže být vyhověno. Za situace, kdy Nejvyšší soud bez zbytečných odkladů po předložení věci dovolání odmítl, nerozhodoval již samostatně o návrhu žalobce na odklad vykonatelnosti (srov. nález Ústavního soudu ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. III. ÚS 3425/16, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 2. 2018, sp. zn. 20 Cdo 4987/2017, č. 47/2019 Sb. rozh. obč., či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 10. 2018, sp. zn. 26 Cdo 3041/2018). 11. Výrok o náhradě nákladů řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. V Brně dne 30. 3. 2026 JUDr. Petr Vojtek předseda senátu