25 Cdo 600/2026-487 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Martiny Vršanské a soudců JUDr. Petra Vojtka a JUDr. Tomáše Novosada v právní věci žalobce: R. Nr, zastoupený JUDr. Vojtěchem Veverkou, advokátem se sídlem Hajnova 40, Kladno, proti žalovanému: Mgr. Petr Pazdera, o zaplacení 1 501 218,72 Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 30 C 119/2020, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 2. 10. 2025, č. j. 19 Co 259/2025-450, takto: Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 2. 10. 2025, č. j. 19 Co 259/2025-450, se ve výroku II v rozsahu, ve kterém odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I co do 29 113,70 Kč a žalobu zamítl, a ve výrocích III a IV zrušuje a věc se v tomto rozsahu vrací Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení; jinak se dovolání odmítá. Odůvodnění: 1. Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 6. 5. 2025, č. j. 30 C 119/2020-398, uložil žalovanému zaplatit žalobci 352 093 Kč (výrok I), zamítl žalobu co do 1 149 125,72 Kč (výrok II) a rozhodl o nákladech řízení (výrok III a IV). V řízení o nároku na náhradu škody (spočívající v nákladech vynaložených na exekuci ve výši 124 842,30 Kč a na právní zastoupení v exekučním řízení 29 700 Kč, v ušlém nájemném z bytu 107 835,60 Kč, v nákladech na byt 70 402,39 Kč, v ušlém výdělku po dobu pracovní neschopnosti 165 729 Kč, v bankovním poplatku z blokace účtu 2 709,43 Kč a v nemajetkové újmě na zdraví 1 000 000 Kč) způsobené výkonem advokacie žalovaného advokáta vyšel ze zjištění, že žalovaný žalobce jako svého klienta v soudním řízení náležitě nepoučil o tom, že podání dovolání nemá odkladný účinek, a že v případě nesplnění uložené povinnosti proti němu může být vedena exekuce. Protože žalobce včas nesplnil povinnost, uloženou mu vykonatelným rozhodnutím, byla na jeho majetek exekuce skutečně vedena. V důsledku pochybení žalovaného advokáta nastala u žalobce ztráta na výdělku po dobu jeho pracovní neschopnosti ve výši 165 729 Kč, musel vynaložit náklady na exekuci ve výši 124 842,30 Kč, na právní zastoupení ve výši 29 700 Kč a na bankovní poplatky ve výši 2 709 Kč. Současně se u něj v důsledku vedení exekuce na jeho majetek rozvinula psychická porucha, jejíž náhradu soud vyčíslil na 29 113,70 Kč. Vyšel přitom z posudku MUDr. Vlastimila Tichého (znalce z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie a stanovení nemateriální újmy na zdraví, dále též jen „znalec“), podle kterého žalobce trpěl v důsledku vedené exekuce psychickou poruchou po dobu asi 2-3 měsíců. Jinak neměl za prokázané, že by žalobce utrpěl nějakou újmu na zdraví, pro kterou by mu bylo třeba nahradit vytrpěnou bolest, nebo která by u něj vedla ke vzniku ztížení společenského uplatnění či jiné nemajetkové újmy. Obvodní soud pro Prahu 1 posoudil nárok podle § 16, § 24 zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii, ve spojení s § 2952, § 2958 a § 2962 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, (dále jen „o. z.“) a shledal ho částečně důvodným. Soud prvního stupně přitom neshledal žádný z žalobcem uplatněných nároků promlčeným, neboť o zahájení exekučního řízení se žalobce mohl nejpozději dozvědět z výzvy exekutora dne 14. 7. 2016 a nároky uplatnil žalobou doručenou soudu dne 3. 9. 2018, tedy před uplynutím promlčecí lhůty podle § 629 odst. 1 o. z. Nárok žalobce neshledal důvodným a zamítl jej co do 1 149 125,72 Kč (a to včetně částky 970 886,30 Kč představující tvrzenou újmu na zdraví). 2. Městský soud v Praze k odvolání obou účastníků rozsudkem ze dne 2. 10. 2025, č. j. 19 Co 259/2025-450, potvrdil zamítavý výrok soudu prvního stupně ve věci samé (výrok I), potvrdil vyhovující výrok o věci samé co do 285 416 Kč a změnil jej co do 66 677 Kč tak, že žalobu v tomto rozsahu zamítl (výrok II), a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů (výrok III a IV). Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně a ztotožnil se rovněž s jeho právním posouzením. Pouze ve vztahu k nároku na náhradu nákladů exekuce a újmy na zdraví stanovil odlišně počátek běhu promlčecí lhůty. Nárok na zaplacení nákladů exekuce ve výši 37 565,30 Kč shledal odvolací soud promlčeným s ohledem na jeho uplatnění až doplněním žaloby dne 31. 3. 2022. Nárok na náhradu újmy na zdraví považoval odvolací soud za uplatněný až podáním ze dne 10. 7. 2023, což bylo po uplynutí tříleté subjektivní promlčecí lhůty ve smyslu § 629 odst. 1 o. z., neboť léčba žalobce skončila již 5. 9. 2019. Celý nárok na náhradu újmy vyčíslený žalobcem na 1 000 000 Kč tak shledal promlčeným. Odvolací soud proto na rozdíl od soudu prvního stupně považoval nároky žalobce za důvodné pouze v souhrnné výši 285 416 Kč, ve zbytku nároků ve výši 66 679 Kč (37 565,30 Kč představující náklady exekuce a 29 113,70 Kč představující bolestné) je shledal promlčenými. 3. Žalobce napadl dovoláním tu část výroku I rozsudku odvolacího soudu, kterým potvrdil zamítavý výrok soudu prvního stupně co do 970 886,30 Kč, a tu část výroku II odvolacího soudu, kterou změnil vyhovující výrok soudu prvního stupně co do 29 113,70 Kč a žalobu v tomto rozsahu zamítl. Přípustnost dovolání spatřuje v tom, že se odvolací soud při posouzení otázky počátku běhu promlčecí lhůty nároku na náhradu újmy na zdraví odchýlil od rozhodovací praxe dovolacího soudu. Dovolatel je přesvědčen, že ke stavení běhu promlčecí lhůty podle § 648 o. z. došlo již okamžikem podání vadné žaloby, kterou řízení v roce 2018 zahájil. Již v ní uplatnil nárok na náhradu újmy na zdraví s výhradou, že přesné vyčíslení je závislé na znaleckém posudku. Přestože soud prvního stupně opakovaně vyzýval k odstranění vad, žalobu nikdy (ani částečně) neodmítl. Poté, co žalobce na základě poučení soudu v podání ze dne 10. 7. 2023 nárok vyčíslil částkou 1 000 000 Kč, došlo k řádnému odstranění vad žaloby s účinky ex tunc. S odkazem na judikaturu dovolacího soudu (např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 8. 2018, sp. zn. 25 Cdo 4238/2017) proto žalobce dovozuje, že v řízení řádně pokračoval, a promlčecí lhůta se tak po celou dobu řízení stavěla. Žalobce navrhl, aby dovolací soud rozhodnutí odvolacího soudu v dovoláním napadené části zrušil, jakož i rozhodnutí soudu prvního stupně, a věc vrátil Obvodnímu soudu pro Prahu 1 k dalšímu řízení. 4. Žalovaný se ve vyjádření ztotožnil s právním posouzením odvolacího soudu a navrhl dovolání jako nepřípustné odmítnout, popř. jako nedůvodné zamítnout. 5. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) shledal, že dovolání bylo podáno včas, účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění zákonné podmínky právního zastoupení dovolatele (§ 241 odst. 1 o. s. ř..), je podle § 237 o. s. ř. přípustné a zčásti je rovněž důvodné, neboť se odvolací soud při výkladu stavení běhu promlčecí lhůty odchýlil od ustálené judikatury dovolacího soudu. 6. Podle § 648 věty první o. z. uplatní-li věřitel v promlčecí lhůtě právo u orgánu veřejné moci a pokračuje-li řádně v zahájeném řízení, promlčecí lhůta neběží. 7. Podle ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu se změnou návrhu ve smyslu § 95 o. s. ř. rozumí zejména změna spočívající v tom, že žalobce na základě stejného skutkového základu požaduje stejné plnění ve větším rozsahu, než se domáhal v návrhu (jde o tzv. rozšíření návrhu); na základě stejného skutkového základu požaduje jiné plnění, např. místo uložení povinnosti k nepeněžitému plnění se domáhá zaplacení peněžité částky; na základě stejného skutkového stavu požaduje místo splnění povinnosti vydání určujícího výroku nebo naopak, tj. mění žalobu o plnění na určovací žalobu; požaduje sice stejné plnění, ale na základě jiného skutkového stavu, než jak ho vylíčil v návrhu, a to buď zcela nového, nebo doplněného o další rozhodující skutečnosti; na základě jiného skutkového stavu požaduje jiné plnění (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 10. 2008, sp. zn. 32 Odo 1186/2005). 8. Od změny žaloby je ovšem třeba odlišit podání, kterými žalobce odstraňuje vady žaloby nebo doplňuje žalobu o skutkové okolnosti odůvodňující uplatněný nárok z hlediska hmotněprávního ustanovení dopadajícího na danou věc (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 7. 2003, sp. zn. 25 Cdo 1934/2001, uveřejněný pod č. 78/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dle jen „Sb. rozh. obč.“, nebo usnesení ze dne 26. 9. 2012, sp. zn. 33 Cdo 3162/2011). Právní teorie i soudní praxe je jednotná v závěru, že neúplné nebo nesprávné žaloby mají hmotněprávní účinek v podobě stavení promlčecích dob (§ 112 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, a § 648 o. z.) již od jejich podání tehdy, jsou-li vady těchto podání dodatečně odstraněny, a v řízení je tudíž řádně pokračováno (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 1. 2022, sp. zn. 25 Cdo 561/2020, a judikatura, na niž je v něm odkazováno). Platí rovněž, že navrhuje-li žalobce, aby bylo rozhodnuto o více peněžitých nárocích (např. na náhradu škody) se samostatným skutkovým základem, musí v žalobě uvést ohledně jednotlivých uplatněných nároků skutečnosti, kterými u těchto nároků vylíčí skutek (skutkový děj), a rovněž musí uvést peněžitou částku, kterou z titulu každého jednotlivého nároku požaduje zaplatit. Neučiní-li tak, nemůže soud jednat o věci samé (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 2003, sp. zn. 25 Cdo 1310/2003, nebo rozsudek ze dne 19. 3. 2019, sp. zn. 21 Cdo 6073/2017, či ze dne 26. 2. 2025, sp. zn. 25 Cdo 2250/2023). 9. V daném případě žalobce v žalobě doručené soudu dne 3. 9. 2018 uplatnil více nároků včetně náhrady nemajetkové újmy na zdraví. V žalobě poukazoval na zdravotní problémy spojené s kolapsy spočívajícími zejména v okamžité ztrátě vědomí s nebezpečím pádu, pro které pravidelně navštěvuje lékaře a je v péči psychiatrického oddělení Ústřední vojenské nemocnice v Praze, kde mu bylo diagnostikováno onemocnění F 45.8 (psychogenní pseudosynkopy) v důsledku nepřiměřeného psychického zatížení a velkého stresu. Navrhl k důkazu zdravotní dokumentaci vedenou Ústřední vojenskou nemocnicí v Praze. Tyto obtíže výslovně spojoval s pochybením advokáta a vedením exekuce na jeho majetek. Současně uvedl, že náhrada nemajetkové újmy („náhrada škody na zdraví a ztížení společenského uplatnění“) není ke dni podání žaloby vyčíslena, neboť závisí na vyhodnocení znalcem určeným soudem. V reakci na výzvy soudu k odstranění vad žalobce podáními doručenými ve dnech 17. 12. 2018 a 10. 3. 2020 opakovaně vysvětlil, že není schopen vyčíslit újmu na zdraví a navrhoval ustanovení znalce soudem, neboť jím oslovení lékaři odmítli zpracování znaleckého posudku. Na výzvu soudu při jednání dne 8. 6. 2021 reagoval žalobce podáním doručeným 31. 3. 2022, ve kterém podrobněji vylíčil své onemocnění a předložil lékařské zprávy; výši nároku však stále nevyčíslil. Následně proběhlo několik jednání, avšak žádné z nich se nikterak netýkalo nároku na náhradu nemajetkové újmy. Podáním doručeným soudu 7. 12. 2022 žalobce upomínal svůj návrh na ustanovení znalce pro účely vyčíslení újmy na zdraví. K vyčíslení nároku částkou 1 000 000 Kč přistoupil až v podání doručeném soudu 10. 7. 2023, a to v přímé reakci na poučení soudu podle § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř. udělené mu při jednání dne 9. 5. 2023. 10. Ze shora uvedeného vyplývá, že žaloba obsahovala dostatečná tvrzení týkající újmy na zdraví. Žalobce tedy uvedl skutkové okolnosti, od nichž odvíjel nárok na náhradu nemajetkové újmy na zdraví, který uplatnil. Takto formulovaný návrh lze považovat za vyhovující § 79 o. s. ř. s výjimkou nedostatku konkrétního vyčíslení nároku. Tuto odstranitelnou vadu, která činila žalobu u uvedeného nároku neprojednatelnou, odstranil žalobce podáním ze dne 10. 7. 2023 (č. l. 218 spisu), neboť uvedl výši náhrady, kterou požaduje. Nejednalo se tedy o změnu žaloby, ale o odstranění jejích vad. Dospěl-li odvolací soud k závěru, že se promlčecí lhůta u tohoto nároku od podání žaloby do doby, kdy byly vady žaloby odstraněny, nestavěla (§ 648 o. z.), nepostupoval v souladu s výše citovanou ustálenou judikaturou dovolacího soudu (včetně dovolatelem odkazovaného rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 22. 8. 2018, sp. zn. 25 Cdo 4238/2017). Z toho vyplývá, že nárok žalobce na náhradu nemajetkové újmy promlčen není. 11. Dovolání proti rozsudku odvolacího soudu je tedy důvodné, neboť odvolací soud vyřešil otázku promlčení nároku na náhradu újmy na zdraví nesprávně. Dovolací soud proto rozsudek odvolacího soudu ve výroku II v rozsahu, ve kterém odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I co do 29 113,70 Kč tak, že v tomto rozsahu žalobu zamítl, a v závislých nákladových výrocích zrušil (§ 243e odst. 1 o. s. ř.) a věc mu vrátil k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 o. s. ř.). 12. Ve vztahu k výroku I odvolacího soudu v části, v níž potvrdil zamítavý výrok soudu prvního stupně co do 970 886,30 Kč, je dovolání podle § 237 o. s. ř. nepřípustné a Nejvyšší soud je proto podle § 243c odst. 1 o. s. ř. v tomto rozsahu odmítl. Zamítavý výrok nalézacích soudů totiž nestojí pouze na závěru o promlčení nároku na náhradu újmy na zdraví, ale rovněž na závěru, že žádná další újma na zdraví žalobci nevznikla. Žalobce přitom v dovolání zpochybňuje pouze závěr o promlčení nároku. Obstojí-li jeden z důvodů, na nichž nalézací soudy své rozhodnutí založily, nemůže žádný další dovolací důvod naplnit podmínky přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř., neboť ani odlišné vyřešení takto vymezeného předmětu dovolacího řízení by se nemohlo v poměrech dovolatele nijak projevit, což činí jeho dovolání v tomto rozsahu nepřípustným (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 1998, sp. zn. 2 Cdon 119/97, publikovaný pod č. 55/1999 Sb. rozh. obč, či usnesení téhož soudu ze dne 27. 10. 2005, sp. zn. 29 Odo 663/2003, publikované pod č. 48/2006 Sb. rozh. obč.). 13. Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný. O náhradě nákladů dovolacího řízení bude nalézacím soudem rozhodnuto v konečném rozhodnutí o věci samé. Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. V Brně dne 28. 4. 2026 JUDr. Martina Vršanská předsedkyně senátu