25 Cdo 716/2025-353 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Martiny Vršanské a soudců JUDr. Petra Vojtka a JUDr. Roberta Waltra v právní věci žalobců: a) Tomáš Pfeffer, b) Ing. Martin Kovařík, c) Mgr. Vítězslava Kukáková, všichni zastoupeni Mgr. Ladislavem Rychtářem, advokátem se sídlem U Hadovky 564/3, Praha 6, proti žalované: Česká advokátní komora, IČO 66000777, se sídlem Národní 118/16, Praha 1, o ochranu osobnosti, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 31 C 131/2020, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 3. 10. 2024, č. j. 29 Co 228/2024-312, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žalovaná je povinna každému z žalobců zaplatit náhradu nákladů dovolacího řízení 3778 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí k rukám advokáta Mgr. Ladislava Rychtáře. Odůvodnění: 1. Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 23. 2. 2024, č. j. 31 C 131/2020-239, uložil žalované povinnost odstranit z webových stránek www.cak.cz z článku „ČAK upozorňuje na činnost sdružení INDOC“ tam uvedené věty (výrok I), dále povinnost odstranit z článku „Šmejdi s tradicí“ slova „Sdružení INDOC“ a odkaz http://www.indoc.cz/ (výrok II), zdržet se výroků na adresu žalobců a sdružení INDOC, že i) by žalobci byli „právními šmejdy“, „zloději“, „pokoutníky“ či „vinkláři“, ii) by žalobci vykonávali svoji činnost neodborně, iii) nedoporučuje veřejnosti spolupracovat s žalobci (výrok III), dále zamítl žalobu ohledně zdržení se jakéhokoliv zmiňování žalobců nebo sdružení INDOC v rubrice „Deska (ne)cti“ na stránkách žalované (výrok IV), zamítl žalobu o zaplacení zadostiučinění 100 000 Kč (výrok V), dále uložil žalované povinnost zaslat žalobcům omluvu ve znění: „Omlouváme se, že jsme v článku s názvem „ČAK upozorňuje na činnost sdružení INDOC“ dostupném na internetové adrese https://www.cak.cz/scripts/detail.php?id=23023 uvedli, že: na základě živnostenského oprávnění Předmět podnikání: Výroba, obchod a služby neuvedené v přílohách 1 až 3 živnostenského zákona Obor činnosti: Služby v oblasti administrativní správy a služby organizačně hospodářské povahy, nejste oprávněn zastupovat zadavatele a dodavatele při zadávání veřejných zakázek, neboť se jednalo o nepravdivou informaci“; ve zbytku textu („včetně poskytování právních služeb“) žalobu zamítl (výrok VI), dále zamítl žalobu o zaslání omluvy žalobcům v požadovaném znění (výrok VII), uložil žalované povinnost zaslat každému z žalobců omluvu ve znění: „Dále se omlouváme, že jsme v článku s názvem „Šmejdi s tradicí“ dostupném na internetové adrese https://www.cak.cz/scripts/detail.php?id=22969 uvedli sdružení INDOC na Desce (ne)cti s podtitulem Pozor na právní šmejdy! s ikonou zloděje s pytlem peněz na zádech, čímž jsme vzali spravedlnost do vlastních rukou bez respektu k vaší presumpci neviny“ (výrok VIII) a rozhodl o nákladech řízení (výrok IX). V řízení o ochranu osobnosti bylo prokázáno, že žalovaná zveřejnila na svých webových stránkách dva články „ČAK upozorňuje na činnost sdružení INDOC“ a „Šmejdi s tradicí“, kterými označila za nezákonnou činnost sdružení žalobců i jednotlivých žalobců jako fyzických osob (tzv. vinklaření) v oblasti veřejných zakázek a odrazovala veřejnost od spolupráce s nimi. Žalobci se domáhali omluvy, odstranění inkriminovaných článků nebo jejich sporných částí z webových stránek žalované, zdržení se zmínek o žalobcích v rubrice Deska (ne)cti na webových stránkách žalované a finanční satisfakce 100 000 Kč. Měli za to, že zveřejněním vytýkaných výroků bylo zasaženo do jejich osobnostních práv, neboť je stavěly do pozice pokoutníků či tzv. vinklářů, přestože v době jejich zveřejnění byla otázka (ne)zákonnosti jejich činnosti teprve přezkoumávána v trestním řízení. Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že žalobci podnikali na základě živnostenského oprávnění, jehož náplní bylo poskytování služeb při výkonu zadavatelských činností pro zadávání veřejných zakázek a další služby hospodářské povahy. Na základě oznámení Ministerstva spravedlnosti byly proti žalobcům zahájeny úkony trestního řízení ve věci neoprávněného poskytování právních služeb. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 3. 2. 2022, sp. zn. 3 T 82/2021, byli žalobci zproštěni obžaloby. V řízení před soudem prvního stupně nebylo prokázáno, že by žalobci v rámci své činnosti porušili zákonnou povinnost, ani že by jimi poskytované poradenské služby naplňovaly znaky výkonu advokacie (poskytování právních služeb) podle zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii, (dále jen „zákon o advokacii“). Soud prvního stupně věc právně posoudil podle příslušných ustanovení zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, (dále jen „o. z.“), zákona o advokacii, zákona č. 455/1991 Sb., o živnostenském podnikání, a nařízení vlády č. 278/2008 Sb.; dále odkázal na rozhodnutí Ústavního a Nejvyššího soudu (např. sp. zn. II. ÚS 2051/14, sp. zn. I. ÚS 4022/17, sp. zn. Pl. ÚS 30/21, sp. zn. 23 Cdo 1323/2012 a sp. zn. 30 Cdo 608/2007). Soud prvního stupně uzavřel, že výrok, že žalobci nejsou oprávněni zastupovat zadavatele a dodavatele při zadávání veřejných zakázek, se nezakládal na pravdě, byl způsobilý zasáhnout do osobnostních práv žalobců a požadovaná formulace omluvy vystihovala povahu neoprávněného zásahu. Protože však žalobci tímto zásahem neutrpěli závažnou újmu, shledal soud prvního stupně omluvu dostatečnou morální satisfakcí a požadavek žalobců na přiznání finančního zadostiučinění zamítl. 2. K odvolání všech účastníků Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 3. 10. 2024, č. j. 29 Co 228/2024-312, výrokem I změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I a II tak, že žalobu zčásti zamítl, ve výroku III, v části výroku VI, v níž bylo žalované uloženo omluvit se žalobcům za výrok „na základě živnostenského oprávnění Předmět podnikání: Výroba, obchod a služby neuvedené v přílohách 1 až 3 živnostenského zákona Obor činnosti: Služby v oblasti administrativní správy a služby organizačně hospodářské povahy, nejste oprávněn zastupovat zadavatele a dodavatele při zadávání veřejných zakázek“ (zbývající část výroku VI, jíž byla zamítnuta žaloba na omluvu za tvrzení, že žalobci nejsou oprávněni zastupovat zadavatele a dodavatele při zadávání veřejných zakázek „včetně poskytování právních služeb“ nebyla odvoláním napadena), a ve výroku VIII rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Výrokem II rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů. Odvolací soud zamítl požadavky na uložení povinnosti k odstranění předmětných článků, neboť žalovaná již splnila povinnost odstranit vytýkané články, resp. závadné pasáže v nich, uloženou jí předběžným opatřením ze dne 13. 8. 2019, sp. zn. 22 Co 147/2020, vydaným Městským soudem v Praze před podáním žaloby. Ztotožnil se s právním posouzením povahy podnikání žalobců, jak jej hodnotil soud v trestním řízení (ač není zprošťujícím rozsudkem vázán), neboť vzal za prokázané, že žalobci byli na základě své živnosti oprávněni poskytovat poradenské služby dodavatelům (nikoliv jen zadavatelům) veřejných zakázek a v souvislosti s touto činností je zastupovat i ve správních řízeních před Úřadem pro ochranu hospodářské soutěže (dále jen „ÚOHS“), která mají svá odborná a technická specifika. Vyšel ze zjištění soudu prvního stupně, že činnost žalobců v rámci komplexního procesu získání veřejné zakázky zahrnovala zejména rozbor zadávacích podmínek, zpracování nabídky a dalších podkladů k získání veřejné zakázky a okrajově uplatnění opravných prostředků. Žalobci disponují dlouholetou praxí v oboru veřejných zakázek. Odvolací soud vysvětlil, že zastupování v řízení před ÚOHS představovalo pouze marginální službu v rámci komplexního procesu získání veřejné zakázky, a to pouze tehdy, nezískal-li klient veřejnou zakázku. Zastupování žalobci považoval odvolací soud za logické proto, že ti byli již seznámeni s poměry dané veřejné zakázky, a disponovali tak informacemi, včetně těch věcných a technických týkajících se veřejné zakázky, k podání žádosti o zahájení řízení o přezkoumání úkonů zadavatele. Uplatňované námitky byly především technického charakteru, nejednalo se tedy o kvalifikovanou právní pomoc, která by představovala výkon advokacie. Ztotožnil se se soudem prvního stupně ohledně formulace požadované omluvy (citované ve vyhovující části výroku VI) a dospěl k závěru, že pokoutný výkon advokacie žalobci nebyl prokázán, a tvrzení, že žalobci vykonávají svou činnost neodborně a nejsou k ní oprávněni, nemá pravdivý základ. Navíc odvolací soud uzavřel, že obsah inkriminovaných výroků navozoval dojem, že žalobci páchali trestnou činnost. Zveřejněním expresivních výrazů „pozor na právní šmejdy“ či „šmejdi s tradicí“ na adresu sdružení žalobců (i jednotlivých žalobců) a grafickým připodobňováním jejich podnikání k činnosti zloděje nesoucího pytel peněz na zádech, došlo rovněž k porušení presumpce neviny, a tedy k zásahu do osobnostních práv žalobců. Odvolacímu soudu se omluva jevila jako přiléhavá a dostatečná forma satisfakce. 3. Proti části rozsudku odvolacího soudu, kterou potvrdil vyhovující část výroku VI rozsudku soudu prvního stupně (povinnost zaslat omluvu za článek a v něm zveřejněnou informaci, že sdružení není na základě živnostenského oprávnění oprávněno zastupovat zadavatele a dodavatele při zadávání veřejných zakázek), podala žalovaná dovolání, neboť má za to, že rozhodnutí odvolacího soudu závisí na řešení otázky hmotného práva dovolacím soudem dosud neřešené, a to: „zda živnostenské oprávnění (předmět podnikání: Výroba, obchod a služby neuvedené v přílohách 1 až 3 živnostenského zákona, obor činnosti: Služby v oblasti administrativní správy a služby organizačně hospodářské povahy) opravňuje jeho držitele k zastupování (opakovaně a za úplatu) ve správním řízení zejména před ÚOHS o přezkoumání úkonů zadavatele při zadávání veřejných zakázek“. Vysvětlila, že podle jejího názoru je zastupování před ÚOHS poskytováním právních služeb, a to v rozporu s § 1 odst. 2 zákona o advokacii. Ten, kdo poskytne právní služby opakovaně a za úplatu, ačkoli není osobou oprávněnou k jejich poskytování podle § 2 odst. 1 zákona o advokacii, dopouští se přestupku podle § 52d odst. 1 písm. b) zákona o advokacii. K tomu odkázala na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 4. 2024, sp. zn. 5 Tdo 409/2024, jež se zabývalo neoprávněným podnikáním spočívajícím v opakovaném zastupování (tj. soustavně a za úplatu) ve správních řízeních. Žalovaná dále namítla, že článek s názvem „ČAK upozorňuje na činnost sdružení INDOC“ neobsahuje větu, že žalobci nejsou oprávněni v rámci své živnosti zastupovat zadavatele a dodavatele při zadávání veřejných zakázek, za níž se žalovaná musela podle výroku VI napadeného rozsudku omluvit, a proto pro uložení omluvy chybí skutkový podklad. Navrhla proto, aby dovolací soud napadené rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení, případně zrušil i rozhodnutí soudu prvního stupně a věc mu vrátil k dalšímu řízení. 4. Žalobci se ve svém vyjádření ztotožnili s odůvodněním rozsudku odvolacího soudu a poukázali na rozhodnutí sp. zn. 5 Tdo 209/2011, kterým dovolací soud vysvětlil, že poskytování právních služeb není vyhrazeno pouze advokátům (např. poskytování právních služeb v rámci výkonu realitní činnosti). Žalobci byli toho názoru, že povaha jejich činnosti je obdobou činnosti realitní. Připomněli, že při poskytování poradenských služeb ve veřejných zakázkách je zastupování účastníka ve správním řízení před ÚOHS běžnou praxí (v souladu s § 249 a násl. zákona č. 134/2016 Sb., o zadávání veřejných zakázek). 5. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), zastoupeným advokátem ve smyslu § 241 o. s. ř., není však přípustné. 6. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. 7. Dovoláním napadeným výrokem odvolací soud uložil žalované, aby se žalobcům omluvila za tvrzení, že na základě živnostenského oprávnění Předmět podnikání: Výroba, obchod a služby neuvedené v přílohách 1 až 3 živnostenského zákona Obor činnosti: Služby v oblasti administrativní správy a služby organizačně hospodářské povahy, nejsou oprávněni zastupovat zadavatele a dodavatele při zadávání veřejných zakázek. Odvolací soud své rozhodnutí založil na závěru, že z dané definice živnostenského oprávnění nevyplývá, že by se oprávnění mělo vztahovat jen na poskytovatele služeb pro zadavatele při zadávání veřejných zakázek a že by je nebylo možno označit za administrativní a organizačně hospodářské služby. V tomto rozsahu proto žalobě na omluvu vyhověl. V odůvodnění napadeného rozhodnutí se sice též podrobně zabýval otázkou, zda zastupování klientů před ÚOHS je třeba pokládat za poskytování právních služeb, či nikoli, nicméně rozhodnutí soudu prvního stupně o žalobě na omluvu za tvrzení, že žalobci nejsou oprávněni poskytovat právní služby, nebylo předmětem odvolacího přezkumu (žalobci napadli odvoláním jen výroky o nákladech řízení). 8. Žalovaná nicméně svou dovolací argumentaci soustředila k posouzení otázky, zda žalobci jsou oprávněni poskytovat klientům v procesu získávání veřejných zakázek právní služby, představované zastupováním v řízení před ÚOHS. Tato otázka, byť se jí odvolací soud v odůvodnění zabýval, však nevystihuje podstatu tvrzení obsaženého v dovoláním napadené části výroku I rozsudku odvolacího soudu, tedy zcela obecného tvrzení, že sdružení není na základě živnostenského oprávnění oprávněno zastupovat zadavatele a dodavatele při zadávání veřejných zakázek. Žalovanou formulovaná a za dosud neřešenou označená otázka, „zda živnostenské oprávnění žalobců opravňuje jeho držitele k zastupování (opakovaně a za úplatu) ve správním řízení zejména před ÚOHS o přezkoumání úkonů zadavatele při zadávání veřejných zakázek“, není otázkou, na které by záviselo právní posouzení dovoláním napadeného výroku. Výrok rozsudku soudu prvního stupně, jímž byla zčásti zamítnuta žaloba o omluvu ohledně tvrzení, že žalobci nejsou oprávněni poskytovat právní služby, nebyl napaden odvoláním ani dovoláním a nemůže být přezkoumán v dovolacím řízení. 9. Pro dovození přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř. je však klíčové, zda je dovolatelem vymezená právní otázka (tímto vymezením je dovolací soud vázán v rámci tzv. kvalitativního rozsahu dovolacího přezkumu podle § 242 odst. 3 věty první o. s. ř.) pro napadené rozhodnutí určující, či nikoliv (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. 29 NSČR 53/2013). Skutečnost, že v dovolání vymezenou otázku odvolací soud řešil a že jeho rozhodnutí na jejím řešení závisí (pro napadené rozhodnutí bylo určující), je jedním z předpokladů přípustnosti dovolání podle ustanovení § 237 o. s. ř. (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. 29 NSČR 53/2013, nebo ze dne 28. 1. 2022, sp. zn. 24 Cdo 1710/2020). Účelem dovolacího řízení není řešit v dovolání předestřené teoretické (hypotetické) otázky bez podstatnějšího významu pro posouzení správnosti napadeného rozhodnutí (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2019, sp. zn. 28 Cdo 316/2019, ze dne 9. 4. 2019, sp. zn. 28 Cdo 3648/2018, či ze dne 18. 5. 2020, sp. zn. 32 Cdo 1078/2020). Na dovolatelkou kladené otázce se napadené rozhodnutí nezakládá, proto nemůže založit ani přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. 10. Námitka dovolatelky, že článek „ČAK upozorňuje na činnost sdružení INDOC“ neobsahuje větu, za níž se žalovaná musela podle napadeného výroku VI omluvit, je námitkou proti zjištěnému skutkovému stavu, kterou dovolací soud není povolán přezkoumat. Dovolatelka nenapadla skutková zjištění soudu prvního stupně v odvolání, odvolací soud tuto otázku neřešil a v dovolacím řízení taková námitka nepředstavuje podle § 241a odst. 1 o. s. ř. důvod způsobilý založit přípustnost dovolání. K tomu lze však dodat, že požadovaný text omluvy je nutno vyložit v kontextu celého článku, který vyzníval tak, že žalobci vykonávají svou činnost nejen neodborně, ale i nezákonně a bez oprávnění, a navodil dojem, že páchali trestnou činnost. K osobě autora nutno připomenout, že žalovaná jako expertka v oboru zveřejnila na svých oficiálních stránkách tvrzení založená na nepodložených domněnkách, aniž by vynaložila přiměřené úsilí za účelem zjištění, zda jsou jí publikované výroky na adresu žalobců pravdivé. Míra tohoto úsilí, kterou je od autora výroku coby profesního sdružení advokátů možno oprávněně požadovat, navíc měla být v daném případě o to intenzivnější, neboť odborná veřejnost přistupuje k uveřejněným informacím a doporučením žalované jako k ověřenému a spolehlivému zdroji. 11. Z uvedených důvodů dovolací soud dovolání podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl. 12. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li povinný, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na výkon rozhodnutí (exekuci). V Brně dne 28. 5. 2026 JUDr. Martina Vršanská předsedkyně senátu