25 Cdo 842/2026-284 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Vojtka a soudců JUDr. Martiny Vršanské a JUDr. Roberta Waltra v právní věci žalobce: M. P., zastoupený Mgr. Lukášem Trefilem, advokátem se sídlem náměstí Míru 142/88, 568 02 Svitavy, proti žalovanému: M. T. P., zastoupený JUDr. Tomášem Tintěrou, advokátem se sídlem Olomoucká 26, 568 02 Svitavy, o zaplacení 386 771 Kč, vedené u Okresního soudu ve Svitavách pod sp. zn. 6 C 131/2020, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 15. 9. 2025, č. j. 18 Co 128/2025-247, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Odůvodnění: 1. Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích rozsudkem ze dne 15. 9. 2025, č. j. 18 Co 128/2025-247, potvrdil (vyjma odvoláním nenapadeného zamítavého výroku) rozsudek ze dne 13. 3. 2025, č. j. 6 C 131/2020-221, jímž Okresní soud ve Svitavách uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci 181 603,50 Kč v pravidelných měsíčních splátkách (ve výroku blíže specifikovaných) a rozhodl o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi účastníky a vůči státu a o povinnosti zaplatit soudní poplatek; odvolací soud rovněž rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, že dne 3. 9. 2017 došlo ke konfliktu mezi žalobcem, žalovaným a jeho přítelkyní a při vzájemném slovním a poté i fyzickém útoku žalobce utrpěl poranění pravého akromioklavikulárního kloubu spojujícího konec klíční kosti s lopatkou a zlomeninu V. žebra vpravo bez úlomku. Zranění žalobce zanechalo i po skončení léčení trvalé následky, poškozený kloub se nevrátil do původního stavu, a žalobce tak může jen omezeně upažovat, zapažovat a připažovat pravou paží a má sníženou svalovou sílu pravé ruky. Znalkyně z oboru zdravotnictví, odvětví stanovení nemateriální újmy na zdraví, ohodnotila ztížení společenského uplatnění žalobce v důsledku těchto trvalých následků na 366 771 Kč; žalobce za posudek zaplatil znalkyni 20 000 Kč. Po rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2024, č. j. 25 Cdo 272/2024-203, jímž byla zrušena předchozí rozhodnutí soudů obou stupňů, v dalším řízení soud prvního stupně podle odvolacího soudu správně vyslechl žalobce k jeho předchozím aktivitám a způsobu života před zraněním, posoudil a stanovil výši újmy základního ohodnocení v částce platné pro rok 2017 (rok předcházející ustálení zdravotního stavu žalobce). Rovněž správně a v souladu se závazným právním názorem dovolacího soudu vysvětlil, proč neshledal důvody pro další modifikaci základní částky náhrady (§ 2957 o. z.) a stanovil výši náhrady částkou 343 207 Kč, kterou snížil o tzv. spoluzavinění poškozeného na vzniklé škodě v rozsahu 50 %. Žalovaný neprokázal, že by potíže popisované žalobcem byly fabulací, když jím popsaný způsob jeho života se jeví zcela běžným a omezení mají oporu v provedeném dokazování. 2. Rozsudek odvolacího soudu napadl žalovaný včasným dovoláním, jehož přípustnost spatřuje v tom, že se soudy nižších stupňů odchýlily od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 2216/2019, 25 Cdo 611/2025, 25 Cdo 4463/2017 a 25 Cdo 2216/2019) v otázce posouzení spoluúčasti poškozeného na vzniklé škodě, institutu nutné obrany a důvodnosti zadání revizního znaleckého posudku. Dále namítá, že „nebyl naplněn důkazní standard, když zákon ani judikatura vyšších soudů v tomto směru nestanoví, že by v daných případech postačoval nižší důkazní standard, že se žalobcem tvrzené skutečnosti mohou například jevit jako možné“. V řízení podle něj nebylo prokázáno, že příčinou špatného zdravotního stavu žalobce a nepodařené léčby byly právě jen události ze dne 3. 9. 2017, a ne i jiné faktory jako predispozice žalobce, zvolená léčba nebo nedodržování léčebného režimu. Závěry o příčinné souvislosti proto nebylo možné učinit, protože podstatné okolnosti pro posouzení věci nadále zůstávají neobjasněné. Dovolatel navrhl, aby dovolací soud odložil vykonatelnost napadeného rozsudku a aby jej zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. 3. Nejvyšší soud posoudil dovolání podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (dále jen „o. s. ř.“), a jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), zastoupenou advokátem ve smyslu § 241 o. s. ř., shledal, že dovolání žalovaného není přípustné. 4. Předně je třeba uvést, že žalovaným předložené otázky (vztahující se k posouzení spoluúčasti poškozeného na vzniklé škodě, institutu nutné obrany a důvodnosti zadání revizního znaleckého posudku), při jejichž řešení se měl odvolací soud odchýlit od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, již byly v předchozím rozhodnutí dovolacího soudu č. j. 25 Cdo 272/2024-203 označeny za nezpůsobilé založit přípustnost dovolání. Dovolací soud se s nimi tehdy dostatečně vypořádal, a protože v novém řízení nedošlo u těchto otázek k žádné změně (po skutkové ani právní stránce), dovolací soud nemá důvod se jimi opětovně zabývat a může na své předchozí závěry v tomto smyslu odkázat. 5. V nyní přezkoumávaném rozhodnutí odvolacího soudu je v souladu se závazným právním názorem obsaženým v uvedeném rozhodnutí dovolacího soudu a v souladu s tam uvedenou rozhodovací praxí obsažena odůvodněná úvaha o přiměřenosti náhrady nemajetkové újmy podle principů slušnosti (§ 2958 o. z.). Odvolací soud uzavřel, že soud prvního stupně zjistil správně předpoklady pro určení výše náhrady za ztížení společenského uplatnění, že znalecký posudek vytvořil dostatečně podrobný, strukturovaný a pochopitelný skutkový podklad a že soud prvního stupně po doplnění dokazování o výslech žalobce učinil odpovídající závěr o výši náhrady za nemajetkovou újmu. Soudy obou stupňů vysvětlily, z jakého důvodu základní částku náhrady žádným způsobem nemodifikovaly. Úvahy, které je k tomu vedly, řádně a srozumitelně odůvodnily, přičemž se vypořádaly se všemi argumenty a námitkami, které účastníci v řízení uplatnili. 6. Nesouhlasí-li dovolatel se závěry odvolacího soudu ohledně rozsahu zdravotních obtíží, které tíží žalobce v příčinné souvislosti se škodní událostí a za které mu byla přiznána náhrada nemajetkové újmy na zdraví, domáhá se přezkumu skutkových závěrů, z nichž vychází napadené rozhodnutí; nesprávnost právního posouzení žalovaný odvozuje nikoliv z mylné aplikace práva, nýbrž proto, že po právní stránce byl posouzen skutkový stav, s nímž nesouhlasí. Jestliže dovolatel buduje právní posouzení na vlastních skutkových závěrech, neuplatňuje způsobilý dovolací důvod (§ 241a odst. 1 o. s. ř.). Námitky proti zjištěnému skutkovému stavu či proti hodnocení důkazů totiž nejsou předmětem dovolacího přezkumu a nezakládají přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2011, sen. zn. 29 NSČR 29/2009, č. 108/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, včetně tam obsaženého odkazu na nález Ústavního soudu ze dne 6. 1. 1997, sp. zn. IV. ÚS 191/96, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, publikované tamtéž pod č. 4/2014). 7. Z těchto důvodů Nejvyšší soud dovolání podle § 243c odst. 1 o. s. ř. jako nepřípustné odmítl. 8. Žalovaný se domáhal odkladu vykonatelnosti rozsudku odvolacího soudu. S přihlédnutím k závěrům vyplývajícím z nálezu Ústavního soudu ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. III. ÚS 3425/16, Nejvyšší soud již samostatně o tomto návrhu nerozhodoval za situace, kdy přikročil k rozhodnutí o samotném dovolání ve lhůtě přiměřené pro rozhodnutí o návrhu na odklad vykonatelnosti rozhodnutí a tento návrh jako akcesorický nemohl vedle odmítnutí dovolání obstát. 9. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. V Brně dne 21. 4. 2026 JUDr. Petr Vojtek předseda senátu