25 Nd 166/2026-370 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Hany Tiché a soudců JUDr. Tomáše Novosada a JUDr. Martiny Vršanské v právní věci žalobců: a) R. U., b) A. U., c) Z. U., všichni zastoupeni Mgr. Michalem Víškem, advokátem se sídlem Štefánikova 16/29, 150 00 Praha 5, za účasti: Ředitelství silnic a dálnic s. p., IČO 65993390, se sídlem Čerčanská 2023/12, 140 00 Praha 4, zastoupený Mgr. Petrem Kuchařem, advokátem se sídlem Na Pankráci 404/30a, 140 00 Praha 4, o žalobě na nahrazení rozhodnutí správního orgánu ve věci náhrady za vyvlastnění, vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 38 C 44/2019, o odvolání účastníka proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 20. 3. 2025, č. j. 38 C 44/2019-323, o námitce podjatosti a návrhu na přikázání věci, takto: I. Soudci Vrchního soudu v Praze JUDr. Michal Mědílek, JUDr. Jiří Švehla a JUDr. Jana Sedlářová nejsou vyloučeni z projednávání a rozhodnutí věci vedené u tohoto soudu pod sp. zn. 4 Co 76/2025. II. Věc vedená u Vrchního soudu v Praze pod sp. zn. 4 Co 76/2025 se nepřikazuje k projednávání a rozhodnutí Vrchnímu soudu v Olomouci. Odůvodnění: Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 20. 3. 2025, č. j. 38 C 44/2019-323, stanovil pro všechny žalobce náhradu za vyvlastnění (výrok I, II a III), tím nahradil výroky 4, 5 a 6 rozhodnutí Městského úřadu Černošice, odbor právní, ze dne 27. 3. 2019, č. j. MUCE 21100/2019 PO, sp. zn. S-MUCE 86185/2016, ve znění rozhodnutí Krajského úřadu Středočeského kraje, odboru územního plánování a stavebního úřadu ze dne 5. 8. 2019, č. j. 078976/2019/KUSK, sp. zn. SZ 065049/2019/KUSK ÚSŘ/Ha (výrok IV) a rozhodl o náhradě nákladů řízení žalobců (výrok V) a státu s tím, že jejich výše bude stanovena samostatným usnesením (výrok VI). Proti tomuto rozsudku podal účastník řízení (Ředitelství silnic a dálnic s. p.; dále jen účastník) k Vrchnímu soudu v Praze odvolání. Podáním ze dne 12. 2. 2026 vznesl účastník námitku podjatosti soudců tohoto soudu a navrhl, aby věc byla podle § 12 odst. 1, eventuálně odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2022 (dále jen o. s. ř.) přikázána Vrchnímu soudu v Olomouci. Návrh odůvodnil tím, že se mu dostala na vědomí žádost prvního místopředsedy Vrchního soudu v Praze JUDr. Františka Kučery ze dne 28. 8. 2025 adresovaná předsedovi senátu 11 Cmo JUDr. Michalu Mědílkovi o umožnění nahlédnout do spisu vedeného u Vrchního soudu v Praze pod sp. zn. 11 Cmo 24/2025 a činit z tohoto spisu výpisy a opisy. Žádost je odůvodněna tím, že JUDr. Kučera jako místopředseda soudu podal vyjádření ohledně vhodnosti zveřejnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 2. 12. 2024, sp. zn. 24 Cdo 2813/2024, ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek. V tomto vyjádření, které bylo k žádosti připojeno, JUDr. Kučera poukazuje na konkrétní rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva a Ústavního soudu vydaná ve vztahu k řízení vedenému před Městským soudem v Praze ve věci sp. zn. 66 C 17/2008. Rozsudek vydaný v prvostupňovém řízení pod sp. zn. 66 C 17/2008 byl napaden odvoláním, o kterém bude rozhodovat senát 11 Cmo Vrchního soudu v Praze. Vzhledem k tomu, že problematika řešená v napadeném rozsudku a rozhodnutí Nejvyššího soudu je podle JUDr. Kučery prakticky totožná, a protože Městský soud v Praze by měl být závěry rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva a Ústavního soudu vázán, žádá JUDr. Kučera o nahlédnutí do spisu, aby se mohl s napadeným rozsudkem a obsahem celého spisu seznámit pro účely případného doplnění nebo upřesnění svého vyjádření. Ve vyjádření k otázce zveřejnění rozhodnutí Nejvyššího soudu ve Sbírce pak JUDr. Kučera uvedl, že Nejvyšší soud v řízení vedoucím k vydání předmětného rozsudku vůbec nezvažoval citovanou judikaturu ohledně pravidel, za jakých je přiznávána náhrada za vyvlastnění, proto se podle JUDr. Kučery rozhodnutí Nejvyššího soudu k uveřejnění ve Sbírce nehodí. Podotýká, že s touto problematikou má osobní zkušenosti, avšak účastníkem řízení ve věci 24 Cdo 2813/2024 nebyl. Účastník řízení se domnívá, že kombinace okolností, kdy JUDr. Kučera vykonává funkci prvního místopředsedy Vrchního soudu v Praze, zastupuje předsedu soudu, disponuje významnou administrativní a organizační pravomocí, vykonává další dohledové a řídící pravomoci vůči soudcům tohoto soudu, nahlížel do spisu, čímž nestandardně seznámil senát se svým právním názorem k souvisejícím právním otázkám, může představovat zásah do nestrannosti zákonného soudce tím, že mu nadřízený podsouvá právní názor na dosud neskončenou věc. Soudci, kteří budou ve věci rozhodovat, tak získali o věci poznatky jiným než regulérním procesním způsobem. JUDr. Kučera současně vystupuje jako žalobce v jiných soudních řízeních vedených proti účastníku týkajících se totožné právní problematiky (náhrada za vyvlastněné pozemky) a výklad přijatý Vrchním soudem v Praze může mít dopad na jeho vlastní majetková práva. Tyto skutečnosti zakládají pochybnosti o nepodjatosti nejen ve vztahu k osobě JUDr. Kučery, ale také ve vztahu k členům senátu 4 Co (stejný okruh soudců jako v senátu 11 Cmo) a vůbec ke všem soudcům Vrchního soudu v Praze. Žalobci pokládají námitku podjatosti i návrh účastníka na přikázání věci Vrchnímu soudu v Olomouci za nedůvodné. Jde jen o pokus účastníka oddálit rozhodnutí ve věci. Není označena žádná okolnost svědčící o pochybnosti o nepodjatosti soudců. Nesouhlas s názorem soudce nemůže založit pochybnost o nepodjatosti. Odborná činnost místopředsedy soudu je od rozhodovací činnosti jednotlivých senátů zcela oddělena. Návrh na přikázání věci jinému soudu postrádá odůvodnění a jde pouze o snahu přemístit věc k jinému odvolacímu soudu, který má být pro účastníka příznivější. Nic neodůvodňuje podjatost soudců Vrchního soudu v Praze, potažmo přikázání věci jinému soudu. K námitce podjatosti se vyjádřili členové senátu 4 Co, který má podle rozvrhu práce o věci rozhodnout, JUDr. Michal Mědílek, JUDr. Jiří Švehla a JUDr. Jana Sedlářová. Shodně uvedli, že s JUDr. Františkem Kučerou je pojí běžný kolegiální vztah, který probíhá výlučně na pracovišti. Jejich rozhodovací činnost JUDr. Kučera neovlivňuje. K účastníkům řízení ani k věci samé nemají vztah. Mají za to, že není dán důvod pro jejich vyloučení z projednávání a rozhodnutí této věci. Podle § 12 odst. 1 o. s. ř. nemůže-li příslušný soud o věci jednat, protože jeho soudci jsou vyloučeni (§ 14, § 15 odst. 2 a § 16a), musí být věc přikázána jinému soudu téhož stupně. Podle § 14 odst. 1 o. s. ř. soudci a přísedící jsou vyloučeni z projednávání a rozhodnutí věci, jestliže se zřetelem na jejich poměr k věci, k účastníkům nebo k jejich zástupcům je tu důvod pochybovat o jejich nepodjatosti. Podle ustáleného výkladu § 14 odst. 1 o. s. ř., jenž zakotvuje podmínky vyloučení soudce z projednávání a rozhodnutí věci (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 4. 2012, sp. zn. 29 NSČR 26/2012, uveřejněné pod číslem 85/2012 Sbírky), tam vymezený soudcův poměr k věci může vyplývat především z jeho přímého právního zájmu na projednávané věci, mohl-li by být rozhodnutím soudu přímo dotčen ve svých právech, a rozumí se jím i stav, kdy soudce získal o věci poznatky jiným než regulérně procesním způsobem, zatímco soudcův poměr k účastníkům nebo jejich zástupcům pak může být založen především příbuzenským nebo jemu obdobným vztahem, jemuž na roveň může v konkrétním případě stát vztah přátelský či naopak zjevně nepřátelský. Musí se ale jednat vždy o okolnosti, které zakládají důvodné pochybnosti, že určitý soudce nebude schopen ve věci nepodjatě rozhodnout. Poměr k účastníkům řízení nelze bez dalšího založit na skutečnosti, že účastník je rovněž soudcem stejného soudu. Vztahy mezi soudci nepřekračující běžný pracovně kolegiální rámec nemají samy o sobě povahu důvodů pro vyloučení soudce podle § 14 odst. 1 o. s. ř., jestliže by tyto vztahy spočívaly pouze v tom, že se soudci navzájem znají, protože jsou pro výkon funkce zařazeni na stejném soudu, v tomtéž oddělení či senátě. Pokud by totiž byl na uvedeném základě dovozován opačný závěr, tj. pochybnosti o tom, že takoví soudci budou schopni nepodjatě a spravedlivě rozhodovat, znamenalo by to de facto i v obecné rovině přijmout presumpci o porušování soudcovských povinností a zásad soudcovské etiky založenou výlučně na pracovně kolegiálním vztahu mezi soudci (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 5. 2001, sp. zn. 4 Nd 114/2001). K závěru, že vztahy mezi soudci nepřekračující běžný pracovně kolegiální rámec nemají samy o sobě povahu důvodů pro vyloučení soudce z projednávání a rozhodnutí ve věci, jestliže tyto vztahy spočívají pouze v tom, že se soudci navzájem znají nebo jsou pro výkon funkce zařazeni na stejném soudu, v tomtéž oddělení či senátě, se Nejvyšší soud poté přihlásil opakovaně (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 1. 2011, sp. zn. 11 Nd 456/2010, ze dne 11. 7. 2013, sp. zn. 29 Nd 33/2013, ze dne 30. 9. 2014, sp. zn. 29 Nd 318/2014, ze dne 16. 10. 2017, sp. zn. 32 Nd 117/2017, nebo ze dne 30. 8. 2018, sp. zn. 29 NSČR 35/2016, a další rozhodnutí tam uvedená). Akceptoval jej i Ústavní soud (usnesení Ústavního soudu ze dne 24. 3. 2009, sp. zn. I. ÚS 274/09). Účastník námitku podjatosti odůvodnil tím, že místopředseda Vrchního soudu v Praze JUDr. Kučera nahlížel do spisu vedeného v podobné věci projednávané stejnými soudci, neboť má osobní zájem na řešení otázek tam posuzovaných, které jsou obdobné právním otázkám řešeným ve sporech, ve kterých sám vystupuje jako žalobce, a mohou mít dopad na jejich výsledek, navíc vykonává správní činnost v rámci Vrchního soudu v Praze. Jak vyplývá z výše citované ustálené judikatury Nejvyššího soudu, okolnosti kolegiality na pracovišti mezi soudci samy o sobě nepostačují k závěru o jejich podjatosti. Musely by k nim přistoupit další okolnosti vyvolávající oprávněné pochybnosti o nepodjatosti. Navíc v projednávané věci nejde ani o řízení ve věci, v níž by byl účastníkem řízení JUDr. Kučera. Prezentuje-li místopředseda soudu své právní názory na otázku řešenou v konkrétní projednávané věci v souvislosti se sjednocováním soudní judikatury, jímž je i publikace vybraných významných rozhodnutí ve Sbírce, jde o činnost spadající do výkonu soudcovské funkce. Jestliže místopředseda soudu, který je z této funkce též představitelem státní správy na úseku justice, přitom zohledňuje své osobní zkušenosti z účastenství v podobné právní věci, mohou vyvstat pochybnosti spíše o jeho nepodjatosti, nikoliv však bez dalšího o nepodjatosti soudců senátu, který má rozhodovat v nyní projednávané věci; jde o věc odlišnou, přímo se práv či povinností v osobní věci místopředsedy soudu netýkající a související s ní jen právní otázkou, která má být řešena. Kromě nahlédnutí do spisu nebylo zjištěno (a účastník to ani netvrdí), že by místopředseda soudu vůči členům senátu, který má podle rozvrhu práce rozhodnout v nyní projednávané věci, vyvinul jakýkoliv vliv (či pokus o něj), který by byl způsobilý zpochybnit rozhodovací integritu soudců. Nebyly tedy zjištěny žádné okolnosti, na jejichž základě by bylo možné dovodit, že je tu důvod pochybovat o nepodjatosti soudců Vrchního soudu v Praze, kteří mají věc vedenou pod sp. zn. 4 Co 76/2025 projednávat a rozhodovat. Jak vyplývá z jejich vyjádření, k místopředsedovi soudu JUDr. Kučerovi mají běžný kolegiální vztah, přičemž se s ním stýkají výlučně na pracovišti; k účastníkovi, právním zástupcům účastníků ani k projednávané věci žádný vztah nemají (a není to ani namítáno účastníkem řízení). Z hlediska § 14 odst. 1 o. s. ř. tedy není dán jakýkoli významný vztah, který by mohl představovat důvod k jejich vyloučení z projednávání a rozhodnutí věci. Nic takového nevyplývá ani z obsahu spisu. Vztah předpokládaný citovaným ustanovením nelze dovodit ani ze samotné skutečnosti, že JUDr. František Kučera vykonává funkci místopředsedy soudu, případně zastupuje předsedu soudu. Vzhledem k ústavně zakotvené zásadě nezávislosti soudců při výkonu funkce nelze předjímat, že by soudní funkcionář z titulu své funkce mohl zasahovat do nezávislého rozhodování soudců působících na soudě, neboť tím by byla apriori zpochybňována nezávislost soudní moci zakotvená v čl. 82 odst. 1 Ústavy či § 79 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích, ale i v obecné rovině bez důvodu předpokládáno porušování soudcovských povinností a zásad soudcovské etiky. Lze tedy uzavřít, že soudci senátu, který podle rozvrhu práce má posuzovanou věc projednávat, nejsou z projednávání a rozhodnutí vyloučeni. Tím méně lze s úspěchem paušálně (neadresně) namítat, že z téhož důvodu jsou vyloučeni všichni soudci Vrchního soudu v Praze. Ze všech těchto důvodů není námitka podjatosti důvodná. Proto Nejvyšší soud rozhodl (§ 16 odst. 1 věta první o. s. ř.), že soudci Vrchního soudu v Praze - členové senátu 4 Co nejsou z projednávání a rozhodnutí věci vedené u tohoto soudu pod sp. zn. 4 Co 76/2025 vyloučeni. Vzhledem k tomu, že Nejvyšší soud námitku podjatosti neshledal důvodnou, rozhodl též, že věc se nepřikazuje k projednávání a rozhodnutí Vrchnímu soudu v Olomouci, neboť pro to nejsou splněny předpoklady ani podle § 12 odst. 1 o. s. ř., ani podle § 12 odst. 2 o. s. ř. Argumenty pro přikázání věci jinému soudu z důvodu vhodnosti dle § 12 odst. 2 o. s. ř. ostatně účastník řízení ve svém návrhu neuvedl. Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. V Brně dne 10. 6. 2026 JUDr. Hana Tichá předsedkyně senátu