26 Cdo 1009/2026-277 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Pavlíny Brzobohaté a soudkyň JUDr. Jitky Dýškové a Mgr. Lucie Jackwerthové v právní věci žalobce M. V., zastoupeného JUDr. Jaromírem Štůskem, LL.M., Ph.D., advokátem se sídlem v Praze, Jandova 185/6, proti žalovanému J. V., zastoupenému Mgr. Petrem Mimochodkem, advokátem se sídlem v Praze 2 – Vinohradech, Mánesova 752/10, o vyklizení nemovitosti, vedené u Okresního soudu v Mělníku pod sp. zn. 16 C 250/2024, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 3. 12. 2025, č. j. 26 Co 256/2025-222, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 3.327,50 Kč k rukám JUDr. Jaromíra Štůska, LL.M., Ph.D., advokáta se sídlem v Praze, Jandova 185/6, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení. Odůvodnění: 1. Krajský soud v Praze (odvolací soud) rozsudkem ze dne 3. 12. 2025, č. j. 26 Co 256/2025-222, potvrdil rozsudek Okresního soudu v Mělníku (soud prvního stupně) ze dne 2. 6. 2025, č. j. 16 C 250/2024-180, kterým uložil žalovanému povinnost vyklidit tam specifikované nemovitosti do 30 dnů od právní moci rozsudku, a rozhodl o náhradě nákladů řízení; současně rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. 2. Dovolání žalovaného proti rozsudku odvolacího soudu není přípustné podle § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), neboť otázku, zda výkon práva žalobce není v rozporu s dobrými mravy, posoudil odvolací soud (stejně jako soud prvního stupně) v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, od níž není důvod se odchýlit ani v této projednávané věci. 3. Předně je třeba zdůraznit, že dovolatel zpochybňuje správnost právního posouzení učiněného odvolacím soudem zejména prostřednictvím skutkových námitek. Nesouhlasí s jeho skutkovými zjištěními a hodnocením provedeného dokazování (zejména svědeckých výpovědí) a uplatňuje tak jiný dovolací důvod, než který je uveden v § 241a odst. 1 o. s. ř. Samotné hodnocení důkazů opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů, zakotvenou v § 132 o. s. ř., nelze úspěšně napadnout (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 3. 2017, sp. zn. 31 Cdo 3375/2015, uveřejněný pod č. 78/2018 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Přitom skutková zjištění, k nimž odvolací soud (soud prvního stupně) dospěl, nejsou vadná v tom smyslu, že by ve svém důsledku představovala porušení práv garantovaných čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod; nešlo zde tedy o tzv. extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními (srov. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, uveřejněné pod č. 460/2017 Sbírky zákonů). 4. Zamítnutí žaloby na vyklizení bytu nebo nemovitosti (její části) sloužící k bydlení pro odepření ochrany výkonu vlastnického práva, který je uplatňován v rozporu s dobrými mravy (§ 2 odst. 3, § 8 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, dále jen „o. z.“), má být až poslední možností – ultima ratio, jak ve zcela mimořádných případech odstranit přílišnou tvrdost zákona – viz např. stanovisko Nejvyššího soudu ze dne 14. 10. 2009, sp. zn. Cpjn 6/2009, uveřejněné pod č. 6/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (judikatura přijatá k výkladu rozporu s dobrými mravy podle § 3 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013, je zásadně použitelná i při výkladu ustanovení § 2 odst. 3, § 8 o. z. – srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 1. 2019, sp. zn. 26 Cdo 3382/2017). 5. Při úvaze, zda výkon práva žalobce není v rozporu s dobrými mravy (§ 2 odst. 3, § 8 o. z.) odvolací soud přihlédl ke všem právně relevantním okolnostem jak na jeho straně (bydlení toliko na základě podnájemní smlouvy a nemožnost užívat předmětnou nemovitost společně s žalovaným z důvodu vyhrocených a konfliktních vzájemných vztahů), tak zejména na straně dovolatele (jeho pokročilý věk, příbuzenský vztah k žalobci, podíl na vybudování domu, dlouhodobost jeho užívání, vlastnictví další nemovitosti, byť v současné době nevhodné k bydlení), vycházel přitom z konkrétních zjištění učiněných v dané věci a vyšší věk žalovaného zohlednil stanovením delší (třicetidenní) lhůty k vyklizení. Jeho úvahu nelze (s ohledem na provedené dokazování a učiněná skutková zjištění) považovat za zjevně nepřiměřenou. A právě jen v případě její zjevné nepřiměřenosti by ji bylo možné v dovolacím řízení zpochybnit – viz např. odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu z 29. 5. 2013, sp. zn. 26 Cdo 652/2013, uveřejněného pod č. 7/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). 6. Vytýká-li dovolatel odvolacímu soudu, že se nevypořádal s jeho odvolacími námitkami a odkázal pouze na odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně, čímž porušil jeho právo na spravedlivý proces, uplatňuje jiný dovolací důvod, než který je uveden v § 241a odst. 1 o. s. ř. Nevymezuje totiž žádnou otázku procesního práva, na níž by z hlediska právního posouzení věci napadené rozhodnutí záviselo a při jejímž řešení by se odvolací soud odchýlil od judikatury dovolacího soudu, ale ve skutečnosti mu jen vytýká, že řízení zatížil vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. K vadám řízení může dovolací soud přihlédnout jen, je-li dovolání přípustné (§ 237–238a o. s. ř.). Jen pro úplnost lze ostatně dodat, že napadený rozsudek odvolacího soudu má náležitosti stanovené v § 157 odst. 2 o. s. ř. 7. Nejvyšší soud proto dovolání žalovaného podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl. 8. S přihlédnutím k závěrům vyplývajícím z nálezu Ústavního soudu ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. III. ÚS 3425/16, Nejvyšší soud za situace, kdy přikročil k rozhodnutí o samotném dovolání v přiměřené lhůtě, již samostatně nerozhodoval o návrhu na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí. 9. Dovolání proti výroku o nákladech řízení, který dovolatel zjevně napadá jen jako výrok akcesorický, není přípustné podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. 10. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný. Nesplní-li žalovaný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může žalobce podat návrh na exekuci (soudní výkon rozhodnutí). V Brně dne 18. 5. 2026 JUDr. Pavlína Brzobohatá předsedkyně senátu