26 Cdo 1114/2026-282 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl předsedkyní senátu JUDr. Jitkou Dýškovou v právní věci žalobce hlavního města Praha, se sídlem v Praze 1, Mariánské náměstí 2/2, IČO 00064581, proti žalované M. H., zastoupené JUDr. Pavlem Musilem, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 1, Hellichova 458/1, o vyklizení bytu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 18 C 99/2024, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 3. 9. 2025, č. j. 28 Co 57/2025-166, takto: I. Dovolání žalované se odmítá. II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 450 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení. Odůvodnění: 1. Obvodní soud pro Prahu 1 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 4. 11. 2024, č. j. 18 C 99/2024-69, uložil žalované povinnost vyklidit byt žalobce č. 2 o jednom pokoji a kuchyni s příslušenstvím, nacházející se ve 4. podlaží domu č.p. XY, ulice XY v XY, katastrální území XY a vyklizený jej předat žalobci do 15 dnů od právní moci rozsudku (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II). 2. K odvolání žalované Městský soud v Praze (soud odvolací) rozsudkem ze dne 3. 9. 2025, č. j. 28 Co 57/2025-166, rozsudek soudu prvního stupně změnil ve výroku o věci samé jen co do lhůty plnění tak, že žalovaná je povinna vyklizený byt předat žalobci do tří měsíců od právní moci rozsudku, jinak rozsudek soudu prvního stupně v tomto výroku a ve výroku o nákladech řízení potvrdil (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II) a o odměně a náhradě hotových výdajů ustanoveného zástupce žalované (výrok III). 3. Dovolání žalované Nejvyšší soud podle § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), odmítl, neboť neobsahuje údaj o tom, v čem dovolatelka spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 - § 238a o. s. ř.), jenž je obligatorní náležitostí dovolání (srov. § 241a odst. 2 o. s. ř.). V dovolacím řízení nelze pro tuto vadu pokračovat. 4. Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné. Z dovolání tak musí být patrno, které otázky hmotného nebo procesního práva, na nichž napadené rozhodnutí závisí, nebyly v rozhodování dovolacího soudu dosud řešeny nebo jsou rozhodovány rozdílně, případně, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a od které „ustálené rozhodovací praxe“ se řešení této právní otázky odvolacím soudem odchyluje [srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek], nebo od kterého svého řešení otázky hmotného nebo procesního práva se má (podle mínění dovolatele) dovolací soud odchýlit postupem podle § 20 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích), ve znění pozdějších předpisů – dále jen „zákon o soudech a soudcích“ (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2013, sp. zn. 29 Cdo 1172/2013, uveřejněné pod číslem 80/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Takový údaj se však v dovolání nenachází. 5. Dovolatelka sice avizuje, že má za to, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, resp. je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, avšak ve vztahu formulované otázce (aplikace § 2285, případně § 2238 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů) neuvádí (ani alespoň nenaznačuje), s jakou judikaturou dovolacího soudu má být napadené rozhodnutí konfrontováno či jak dovolací soud v této otázce rozhoduje rozdílně. Dovolatelka odkazuje pouze na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2017, sp. zn. 29 Cdo 61/2017, který se však týká obecně výkladu právního jednání. 6. Dovolatelka napadá rozsudek odvolacího soudu jakoby v celém rozsahu. Dovolací soud však zastává [s přihlédnutím k obsahu dovolání (§ 41 odst. 2 o. s. ř.)] názor, že proti výrokům II a III napadeného rozsudku (o náhradě nákladů odvolacího řízení a o odměně a náhradě hotových výdajů ustanoveného zástupce žalované) dovolání ve skutečnosti nesměřuje, neboť ve vztahu k uvedeným výrokům postrádá dovolání jakékoli odůvodnění. Navíc dovolání proti těmto výrokům by ani nebylo přípustné [§ 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. ve spojení s usnesením Nejvyššího soudu ze dne 11. 3. 2026, sp. zn. 31 Cdo 3205/2025]. 7. Přistoupil-li Nejvyšší soud k odmítnutí dovolání v přiměřené lhůtě, nerozhodoval již samostatně o návrhu na odklad vykonatelnosti napadeného rozsudku, jenž sdílí osud dovolání (k ústavní konformitě takového postupu srov. mimo jiné nález Ústavního soudu ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. III. ÚS 3425/16). 8. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení § 243c odst. 3, věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. v situaci, kdy dovolání žalované bylo odmítnuto a náklady žalobce, který podal vyjádření k dovolání, představuje paušální náhrada režijních nákladů ve výši 450 Kč (§ 2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb., o stanovení výše paušální náhrady pro účely rozhodování o náhradě nákladů řízení v případech podle § 151 odst. 3 o. s. ř., ve spojení s usnesením Nejvyššího soudu ze dne 18. 11. 2025, sp. zn. 28 Cdo 2638/2025). Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek. V Brně dne 6. 5. 2026 JUDr. Jitka Dýšková předsedkyně senátu