26 Cdo 1248/2026-134 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Mgr. Lucie Jackwerthové a soudců JUDr. Jitky Dýškové a JUDr. Romana Šebka, Ph.D., ve věci žalobkyně dot53 s.r.o., se sídlem v Praze 7 – Holešovicích, Jankovcova 1522/53, IČO: 08560447, zastoupené Mgr. Pavlem Steinwichtem, advokátem se sídlem v Praze 7, U Pergamenky 1522/2, proti žalované D. Š., zastoupené Mgr. et Mgr. Janem Vobořilem, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 7, U smaltovny 1115/32, o vyklizení bytu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 7 pod sp. zn. 10 C 330/2024, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 5. 12. 2025, č. j. 14 Co 376/2025-94, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 2 750 Kč k rukám Mgr. Pavla Steinwichta, advokáta se sídlem v Praze 7, U Pergamenky 1522/2, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení. Odůvodnění: 1. Obvodní soud pro Prahu 7 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 17. 7. 2025, č. j. 10 C 330/2024-52, vyhověl žalobě a uložil žalované povinnost do patnácti dnů od právní moci rozsudku vyklidit tam specifikovaný byt (výrok I); současně rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II). 2. Městský soud v Praze (odvolací soud) rozsudkem ze dne 5. 12. 2025, č. j. 14 Co 376/2025-94, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil ve výroku I ohledně věci samé a změnil ohledně lhůty k plnění tak, že činí tři měsíce od právní moci rozsudku (výrok I), dále jej změnil ve výroku II ohledně výše náhrady nákladů řízení, jinak ho v tomto výroku potvrdil (výrok II), a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok III). 3. Dovolání žalované (dovolatelky) proti rozsudku odvolacího soudu Nejvyšší soud odmítl podle § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), neboť v něm schází náležité vylíčení, v čem dovolatelka spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a o. s. ř.), přičemž tuto vadu, pro níž nelze v dovolacím řízení pokračovat, včas (v průběhu trvání lhůty k dovolání) neodstranila (§ 241b odst. 3 o. s. ř.). 4. Podle § 241a odst. 2 o. s. ř. je obligatorní náležitostí dovolání mimo jiné údaj o tom, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Způsobilým vymezením tohoto údaje přitom není pouhá citace § 237 o. s. ř. Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam alternativně uvedených hledisek považuje za splněné, z dovolání musí být také patrno, které otázky hmotného nebo procesního práva, na nichž napadené rozhodnutí závisí, nebyly v rozhodování dovolacího soudu dosud řešeny (má-li je dovolatel za dosud neřešené), resp. jsou dovolacím soudem rozhodovány rozdílně, případně, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a od které „ustálené rozhodovací praxe“ se řešení této právní otázky odvolacím soudem odchyluje, nebo od kterého svého řešení otázky hmotného nebo procesního práva se má (podle mínění dovolatele) dovolací soud odchýlit postupem podle § 20 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, či ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013). 5. Takové údaje se však v dovolání nenacházejí a nelze je dovodit ani z jeho obsahu. K přípustnosti dovolání dovolatelka pouze v úvodu uvedla, že rozhodnutí odvolacího soudu „závisí na vyřešení otázek hmotného nebo procesního práva, které částečně zatím nebyly řešeny dovolacím soudem a částečně byly řešeny jiným způsobem.“ Neformulovala však žádné konkrétní otázky hmotného nebo procesního práva, na nichž je napadené rozhodnutí založeno a kterými by se měl dovolací soud zabývat, ani nevymezila, který z předpokladů přípustnosti dovolání považuje u té které konkrétní otázky za splněný. 6. Měla-li snad dovolatelka na mysli (podle obsahu dovolání) otázku výjimky ze zákazu uplatnění nových skutečností a důkazů v odvolacím řízení podle § 205a odst. 1 písm. d) o. s. ř., nebylo by dovolání přípustné podle § 237 o. s. ř., neboť odvolací soud tuto otázku vyřešil v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, od níž není důvod se odchýlit. 7. Nejvyšší soud v řadě rozhodnutí [srov. např. jeho rozsudky ze dne 25. 4. 2018, sp. zn. 23 Cdo 5303/2016, a ze dne 30. 11. 2023, sp. zn. 23 Cdo 584/2023, či jeho usnesení ze dne 9. 4. 2024, sp. zn. 26 Cdo 1621/2023 (ústavní stížnost podanou proti němu odmítl Ústavní soud usnesením ze dne 5. 9. 2024, sp. zn. II ÚS 1838/24) a v nich citovanou judikaturu] vysvětlil, že z výjimek ze zákazu uplatňování nových skutečností a důkazů v systému neúplné apelace má zvláštní postavení § 205a odst. 1 písm. d) o. s. ř., podle něhož jsou nové skutečnosti a důkazy odvolacím důvodem tehdy, jestliže jimi má být splněna povinnost tvrdit všechny pro rozhodnutí významné skutečnosti nebo důkazní povinnost, a to za předpokladu, že pro nesplnění některé z těchto povinností neměl odvolatel ve věci úspěch a že odvolatel nebyl řádně poučen podle § 118a odst. 1, 2 nebo 3 o. s. ř. Rozhodne-li tedy soud prvního stupně v neprospěch odvolatele proto, že neunesl břemeno tvrzení nebo břemeno důkazní, aniž by mu poskytl řádné poučení podle § 118a odst. 1, 2 nebo 3 o. s. ř., má to za následek, že potřebné poučení je povinen mu poskytnout vždy odvolací soud, neboť za tohoto stavu věci jsou ve prospěch odvolatele také v systému neúplné apelace přípustné nové skutečnosti nebo nové důkazy; to platí i tehdy, nastala-li za řízení před soudem prvního stupně koncentrace řízení skončením přípravného jednání nebo prvního jednání ve věci, popř. uplynutím lhůty poskytnuté účastníkům k doplnění tvrzení a důkazních návrhů. Vada řízení, spočívající v porušení § 118a odst. 1, 2 a 3 o. s. ř., je za této situace reparovatelná v odvolacím řízení tím, že potřebné poučení může místo soudu prvního stupně vždy poskytnout účastníku řízení odvolací soud (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 8. 2017, sp. zn. 32 Cdo 1740/2017). 8. O takový případ však v posuzované věci nešlo, neboť soud prvního stupně nezaložil své (žalobě vyhovující) rozhodnutí na závěru o neunesení břemene tvrzení nebo důkazního břemene dovolatelkou. V nalézacím řízení dovolatelka tvrdila, že nemá vlastní byt (srov. její podání na č. l. 15-16 spisu), a žalobkyně neprokázala opak (k tomu viz v podrobnostech rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 4. 1998, sp. zn. 26 Cdo 732/98, uveřejněný pod č. 35/1999 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Soud prvního stupně tak dospěl k závěru, že na ni jako na členku domácnosti zemřelé nájemkyně vyklizovaného bytu (její matky), s níž v něm žila ke dni její smrti, přešel nájem tohoto bytu podle § 2279 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů – dále jen „o. z.“ (a nikoli podle § 2282 o. z., jak prosazuje v dovolání). Proto v nalézacím řízení nepřicházelo do úvahy poučení dovolatelky podle § 118a odst. 1 až 3 o. s. ř. a v důsledku toho ani nebylo možné pokládat za přípustné podle § 205a písm. d) o. s. ř. její tvrzení, které uplatnila až v odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně (viz její podání na č. l. 55-56 spisu), že ke dni úmrtí své matky (ve skutečnosti) vlastní byt měla – byla vlastnicí „nemovitosti určené k bydlení, a to domu č. p. XY (LV č. XY, k. ú. XY)“. 9. Jestliže tedy odvolací soud v projednávané věci uzavřel, že dovolatelčino odvolací tvrzení, že v době úmrtí své matky měla vlastní byt (byla vlastnicí výše zmíněného domu v XY), je nepřípustnou novotou ve smyslu § 205a o. s. ř., neodchýlil se od shora citované judikatury; jeho rozhodnutí v tomto směru je naopak výrazem standardní soudní praxe. 10. S přihlédnutím k závěrům vyplývajícím z nálezu Ústavního soudu ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. III. ÚS 3425/16, Nejvyšší soud již samostatně nerozhodoval o návrhu dovolatelky na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí za situace, kdy přikročil k rozhodnutí o samotném dovolání v (Ústavním soudem zdůrazněné) přiměřené lhůtě. Ostatně nejsou-li splněny předpoklady k meritornímu projednání dovolání, není dán ani prostor pro úvahy o odkladu vykonatelnosti dovoláním napadeného rozsudku [§ 243 písm. a) o. s. ř.] – srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 9. 2017, sp. zn. 30 Cdo 865/2016, či ze dne 3. 10. 2017, sp. zn. 20 Cdo 4097/2017. 11. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněná podat návrh na exekuci (soudní výkon rozhodnutí). V Brně dne 10. 6. 2026 Mgr. Lucie Jackwerthová předsedkyně senátu