26 Cdo 1284/2026-176 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Mgr. Lucie Jackwerthové a soudkyň JUDr. Pavlíny Brzobohaté a JUDr. Jitky Dýškové ve věci žalobce statutárního města Olomouc, se sídlem v Olomouci, Horní náměstí 583, IČO: 00299308, zastoupené JUDr. Leošem Viktorinem, advokátem se sídlem v Olomouci, Riegrova 376/12, proti žalované J. K., zastoupené JUDr. Petrem Horákem, advokátem se sídlem v Olomouci, Na střelnici 343/48, o vyklizení, vedené u Okresního soudu v Olomouci pod sp. zn. 19 C 192/2024, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 11. 12. 2025, č. j. 69 Co 183/2025-103, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 450 Kč k rukám JUDr. Leoše Viktorina, advokáta se sídlem v Olomouci, Riegrova 376/12, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení. Odůvodnění: 1. Okresní soud v Olomouci (soud prvního stupně) rozsudkem pro uznání ze dne 17. 9. 2024, č. j. 19 C 192/2024-21, vyhověl žalobě a uložil žalované povinnost do patnácti dnů od právní moci rozsudku vyklidit tam specifikovaný byt (výrok I); současně rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II). 2. Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci (odvolací soud) rozsudkem ze dne 11. 12. 2025, č. j. 69 Co 183/2025-103, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil ve vyhovujícím výroku I (výrok I), změnil v nákladovém výroku II (výrok II) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok III). 3. Dovolání žalované (dovolatelky) proti rozsudku odvolacího soudu není přípustné podle § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), neboť jí zpochybněnou otázku, zda „může být vydán rozsudek pro uznání (…), když hmotněprávní ustanovení, na němž je založen právní důvod podané žaloby, odporuje ústavnímu pořádku ČR a mezinárodním smlouvám, jimiž je Česká republika vázána“, vyřešil odvolací soud v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, od níž není důvod se odchýlit. 4. Rozhodovací praxe dovolacího soudu je dlouhodobě ustálena v názoru, že vydání rozsudku pro uznání nepředchází žádné dokazování a jsou-li splněny všechny zákonné podmínky fikce, že žalovaný nárok, který je proti němu žalobou uplatňován (§ 114b odst. 5 o. s. ř.), uznává, je soud povinen rozhodnout o nároku, který je předmětem sporu, podle této zákonné fikce uznání (která je vlastně sankcí za nečinnost žalovaného a jeho neochotu přispět k tomu, aby bylo dosaženo účelu řízení). Činí tak bez ohledu na to, zda žalobní tvrzení jsou podložena důkazy, a zda dosavadní výsledky řízení prokazují oprávněnost nároku nebo zda se jeví požadavky žalobce jako nedůvodné. Přezkoumání rozsudku pro uznání je pak možné – vedle vad uvedených v § 205 odst. 2 písm. a) o. s. ř. – jen z hlediska naplněnosti zákonem stanovených předpokladů pro jeho vydání. V případě, že rozsudek pro uznání byl vydán na základě fikce uznání (§ 153a odst. 3 o. s. ř.), jsou formálními předpoklady pro vydání rozsudku pro uznání předpoklady, za nichž tato fikce uznání vzniká (§ 114b o. s. ř.). Jsou-li tyto předpoklady pro vydání rozsudku pro uznání splněny, právní posouzení věci se omezuje v zásadě jen na to, zda nejde o věc, ve které nelze uzavřít nebo schválit smír, případně zda nejde o věc, v níž by bylo vydání usnesení podle § 114b odst. 1 o. s. ř. vyloučeno (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2000, sp. zn. 32 Cdo 906/98, uveřejněný pod č. 93/2001 v časopisu Soudní judikatura, a ze dne 17. 12. 2003, sp. zn. 26 Cdo 390/2003, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 6. 2019, sp. zn. 26 Cdo 896/2019, a ze dne 16. 12. 2021, sp. zn. 27 Cdo 2803/2021, a v nich citovaná rozhodnutí). 5. Podle konstantní judikatury Nejvyššího soudu současně platí, že rozsudek pro uznání lze vydat i v řízení o žalobě na vyklizení bytu. Jedná se totiž o věc, v níž jsou účastníci v typickém dvoustranném vztahu, jehož úprava je již podle jeho povahy a tím i podle příslušného hmotněprávního předpisu dána plně do dispozice účastníků těchto vztahů; jinými slovy hmotněprávní úprava nevylučuje, aby si účastníci mezi sebou upravili právní vztahy dispozitivními úkony (k tomu srov. již citovaný rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 26 Cdo 390/2003 a dále např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 8. 2016, sp. zn. 26 Cdo 505/2016). 6. Odvolací soud se od citované judikatury neodchýlil, jestliže dovodil, že pro vydání rozsudku pro uznání ve smyslu § 153a odst. 3 o. s. ř. byly splněny zákonné předpoklady, za kterých nastává fikce uznání uplatněného nároku podle § 114b odst. 5 o. s. ř., aniž spatřoval důvod, jenž by překážel vydání rozsudku pro uznání, v tvrzeném rozporu ustanovení § 2279 odst. 2 zákona č. 89/2012, občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů – dále jen „o. z.“ (či předcházejícího ustanovení § 706 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013 – dále jen „obč. zák.“), s ústavním pořádkem České republiky, resp. s mezinárodními smlouvami (v dovolání zmíněnými), jimiž je Česká republika vázána. 7. Dovolatelčina argumentace v daném směru pomíjí, že pro vydání rozsudku pro uznání je z hmotněprávního hlediska podstatné v zásadě jen to, zda rozhodná právní úprava nevylučuje, aby si účastníci mezi sebou upravili příslušný hmotněprávní vztah dispozitivními úkony. V rozhodovací praxi dovolacího soudu je v tomto ohledu nepochybný závěr, že účastníci soukromoprávních vztahů se mohou dohodnout i na vyklizení bytu (o tom svědčí vedle shora uvedené judikatury např. i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 4. 2024, sp. zn. 31 Cdo 225/2024, uveřejněné pod č. 16/2025 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), přičemž upravuje-li ustanovení § 2279 odst. 2 o. z. (dříve ustanovení § 706 odst. 2 obč. zák.) otázku doby (délky) trvání nájmu bytu po jeho přechodu ze zemřelého nájemce, je evidentní, že ani případný jeho rozpor s ústavním pořádkem či mezinárodními smlouvami by k jinému závěru vést nemohl. Otázka řešená citovaným ustanovením se totiž možnosti účastníku dohodnout se na vyklizení bytu, zahrnujíc v to i případné ujednání o skončení nájemního poměru k danému bytu, nijak nedotýká. 8. Pro řešení dovoláním zpochybněné právní otázky tedy není dovolání přípustné podle § 237 o. s. ř., a proto ho Nejvyšší soud podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl. 9. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn § 243c odst. 3, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. a skutečností, že náklady žalobce spojené s vyjádřením k dovolání sepsaným advokátem nelze považovat za účelné. Žalobce je statutárním městem, nejde o právní problematiku úzce specializovanou nebo nadmíru složitou, jde o majetkový spor, který tvoří relativně běžnou agendu žalobce, u něhož lze presumovat existenci dostatečného materiálního a personálního vybavení a zabezpečení k tomu, aby byl schopen kvalifikovaně hájit svá rozhodnutí, práva a zájmy bez toho, aniž by musel využívat právní pomoci advokátů (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 14. 3. 2013, sp. zn. II. ÚS 376/12, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 2. 2026, sp. zn. 26 Cdo 2642/2025). 10. Dovolací soud proto zavázal procesně neúspěšnou dovolatelku k náhradě nákladů dovolacího řízení žalobci jako by nebyl zastoupen advokátem. Jde o paušální náhradu hotových výdajů, na kterou by dopadal § 2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb., o stanovení výše paušální náhrady pro účely rozhodování o náhradě nákladů řízení, ve výši 450 Kč podle § 13 odst. 4 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), aplikovaného per analogiam (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 11. 2025, sp. zn. 28 Cdo 2638/2025). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na exekuci (soudní výkon rozhodnutí). V Brně dne 10. 6. 2026 Mgr. Lucie Jackwerthová předsedkyně senátu