26 Cdo 1418/2026-386 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Mgr. Lucie Jackwerthové a soudkyň JUDr. Pavlíny Brzobohaté a JUDr. Jitky Dýškové ve věci žalobce K. Ř., zastoupeného Mgr. Lukášem Kluckým, LL.M., advokátem se sídlem v Benešově, Pražského povstání 1985, proti žalovaným 1) K. N., zastoupené JUDr. Miroslavem Majerem, advokátem se sídlem v Mirošově, Školní 616, a 2) J. N., zastoupenému Mgr. Pavlínou Kim Truxovou, advokátkou se sídlem v Rokycanech, Josefa Knihy 177, o vyklizení nemovité věci, vedené u Okresního soudu v Rokycanech pod sp. zn. 13 C 175/2023, o dovolání žalovaného 2) proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 21. 10. 2025, č. j. 14 Co 187/2025-313, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Odůvodnění: 1. Okresní soud v Rokycanech (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 17. 3. 2025, č. j. 13 C 175/2023-236, uložil žalovaným povinnost společně a nerozdílně vyklidit a vyklizený předat žalobci pozemek parcelní číslo st. XY a pozemek parcelní číslo XY, to vše zapsáno v katastru nemovitostí vedeném Katastrálním úřadem pro Plzeňský kraj, Katastrální pracoviště XY, na listu vlastnictví číslo XY pro katastrální území XY a obec v XY, a to do patnácti dnů od právní moci rozsudku (výrok I), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II). 2. Krajský soud v Plzni (odvolací soud) rozsudkem ze dne 21. 10. 2025, č. j. 14 Co 187/2025-313, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil ve výroku I (výrok I), změnil jej ve výroku II co do výše náhrady nákladů řízení před soudem prvního stupně (výrok II) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II). 3. Dovolání žalovaného 2) (dovolatele) proti rozsudku odvolacího soudu není z níže uvedených důvodů přípustné podle § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“). 4. Přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. nemohou založit otázky, které dovolatel pokládá za dovolacím soudem dosud neřešené, a to zda - „jednání žalobce spočívající v odkupu nemovité věci s následným příslibem jeho prodeje třetí osobě, včetně příslibu možnosti užívání nemovité věci v mezidobí (vše při očekávání finančního zisku) jako jednání zapadající do celku promyšlených a plánovaných jednání organizované skupiny v oblasti obchodování s realitami prováděných s cílem obohatit se lze kvalifikovat jako zjevné zneužití práva, jež nepožívá právní ochrany“, - „jednání žalobce spočívající v odkupu nemovité věci s následným příslibem jeho prodeje třetí osobě, včetně příslibu možnosti užívání nemovité věci v mezidobí (vše při očekávání finančního zisku) jako jednání zapadající do celku promyšlených a plánovaných jednání organizované skupiny v oblasti obchodování s realitami prováděných s cílem obohatit se lze kvalifikovat jako jednání v rozporu s dobrými mravy“. Dovolatelem formulované otázky totiž vychází z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel odvolací soud. Odvolací soud nezjistil, že by jednání žalobce bylo součástí „celku promyšlených a plánovaných jednání organizované skupiny v oblasti obchodování s realitami prováděných s cílem obohatit se“. Měl za to, že z tvrzení žalovaných nebylo vůbec zřejmé, v čem přesně mělo spiknutí proti nim spočívat a že by v něm měl nějakou negativní roli hrát žalobce, a proto se jím nemohl zabývat. 5. Při úvaze, zda právní posouzení věci odvolacím soudem je správné, však dovolací soud vychází ze skutkových závěrů odvolacího soudu a nikoli z těch skutkových závěrů, které v dovolání na podporu svých právních argumentů nejprve zformuluje sám dovolatel (srov. např. důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2004, sp. zn. 29 Odo 268/2003, uveřejněného pod č. 19/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). 6. Dovolání není přípustné podle § 237 o. s. ř. ani pro řešení otázky, zda „lze ukončit řádně vzniklý užívací vztah k nemovité věci výzvou k vyklizení či podáním žaloby na vyklizení bez doručení řádné výpovědi ve věci“, neboť na vyřešení takto formulované otázky napadené rozhodnutí ve skutečnosti nespočívá (nezávisí). 7. Odvolací soud totiž primárně dovodil, že vztah založený mezi účastníky smlouvou označenou jako „smlouva o nájmu skladovacích prostor“ ze dne 27. 9. 2022 zanikl uplynutím sjednané doby, tedy 31. 12. 2022. Smlouvy ze dne 1. 1. 2023 a ze dne 1. 1. 2024, označené jako „nájemní“, které předložili žalovaní, pak hodnotil jako neplatné, neboť je za žalobce podepsal žalovaný 2), jehož zájmy ale byly se zájmy žalobce v rozporu, a nadto k uzavření takových smluv ani nebyl žalobcem zmocněn. 8. Jeho úvahu o tom, že smlouva ze dne 1. 1. 2023 byla vypověditelná a že i kdyby byla platně uzavřena, musela by již stejně zaniknout, neboť žalobce dal žalovaným opakovaně najevo, že si již užívání nemovitostí žalovanými nepřeje, což neznamená nic jiného než výpověď, je nutno chápat jen jako argument podpůrný („navíc“). 9. Nespočívá-li napadené rozhodnutí na posouzení takto nastolené otázky, nemůže být jejím prostřednictvím ani založena přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. 29 NSČR 53/2013, či ze dne 26. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2376/2013, proti němuž byla podána ústavní stížnost, kterou Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 16. 1. 2014, sp. zn. III. ÚS 3773/13). 10. Nejvyšší soud proto dovolání odmítl podle § 243c odst. 1 o. s. ř. 11. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. V Brně dne 10. 6. 2026 Mgr. Lucie Jackwerthová předsedkyně senátu