26 Cdo 21/2026-709 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Pavlíny Brzobohaté a soudkyň JUDr. Jitky Dýškové a Mgr. Lucie Jackwerthové v právní věci žalobce Stanislava Schuha, se sídlem v Praze 9 – Kyjích, Cvrčkova 633, IČO 13122428, zastoupeného Mgr. Peterem Teniakem, advokátem se sídlem v Praze 8, Rohanské nábřeží 693/10, proti žalované M. H., zastoupené Mgr. Irenou Vočkovou, advokátkou se sídlem v Praze 6, Bachmačské náměstí 310/2, o 520.000 Kč s příslušenstvím a vzájemném návrhu žalované na zaplacení 294.868 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 59 C 213/2018, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. 8. 2025, č. j. 55 Co 132/2025-670, takto: I. Dovolání proti části výroku I rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. 8. 2025, č. j. 55 Co 132/2025-670, v níž potvrdil část výroku V týkající se zaplacení částky 131.760 Kč rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 22. 11. 2024, č. j. 59 C 213/2018-62, se odmítá. II. Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 20. 8. 2025, č. j. 55 Co 132/2025-670, ve výroku I v části, v níž potvrdil výrok I, III, VI, VIII rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 22. 11. 2024, č. j. 59 C 213/2018 621, ve výroku II, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 22. 11. 2024, č. j. 59 C 213/2018-621, ve výroku I, III, VI, VIII se zrušují a věc se v tomto rozsahu vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 6 k dalšímu řízení. Odůvodnění: 1. Žalobce se žalobou podanou u soudu dne 13. 8. 2018 domáhal po žalované zaplacení částky 392.606 Kč s úroky z prodlení. Po rozšíření žaloby dne 22. 11. 2021 (jež soud připustil usnesením ze dne 17. 12. 2021) pak částky (celkem) 520.000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % od 15. 4. 2018 do zaplacení jako náhrady za zhodnocení předmětu nájmu. 2. Žalovaná se vzájemným návrhem (po jeho rozšíření a změně) domáhala po žalovaném zaplacení částky ve výši 131.760 Kč s úrokem z prodlení představující bezdůvodné obohacení (případně náhradu škody) vzniklé užíváním části předmětu nájmu i po skončení nájmu, dlužného nájemného a úhrad za služby ve výši 69.261 Kč s úrokem z prodlení a smluvní pokuty ve výši 93.847 Kč (ohledně smluvní pokuty posléze vzala svůj návrh zpět). 3. Obvodní soud pro Prahu 10 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 22. 11. 2024, č. j. 59 C 213/2018-621, - uložil žalované zaplatit žalobci 252.333,91 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 252.333,91 Kč od 15. 4. 2018 do zaplacení (výrok I), - zamítl žalobu o zaplacení 15.360 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 15.360 Kč od 15. 4. 2018 do zaplacení (výrok II), - uložil žalované zaplatit žalobci náklady řízení ve výši 497.998 Kč (výrok III), - uložil žalobci zaplatit žalované 27.043 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 27.043 Kč od 1. 1. 2017 do zaplacení (výrok IV), - zamítl vzájemný návrh žalované ohledně zaplacení 42.218 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 6.013 Kč od 1. 10. 2015 do zaplacení, s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 27.043 Kč od 1. 10. 2016 do zaplacení, s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 9.162 Kč od 1. 4. 2017 do zaplacení a částky 131.760 Kč (výrok V), - uložil žalované zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení o vzájemném návrhu ve výši 228.147,92 Kč (výrok VI), - zastavil řízení o nároku žalované na zaplacení 93.847 Kč (výrok VII), - uložil žalované zaplatit České republice náhradu nákladů řízení ve výši 29.210 Kč (výrok VIII) - rozhodl o vrácení soudního poplatku ve výši 3.369 Kč žalobci (výrok IX). 4. Po provedeném dokazování zjistil, že právní předchůdkyně žalované M. (tehdejší vlastnice pozemku p. č. XY v k. ú. XY) uzavřela s žalobcem (jako nájemcem) od roku 1991 postupně několik smluv o nájmu, smlouvou o nájmu ze dne 1. 10. 1999 pronajala žalobci tam specifikované truhlářské dílny, manipulační plochy, příjezdovou cestu nacházející se na pozemku a dodatkem ze dne 1. 4. 2000 ještě další místnost (dále též jen „Smlouva z roku 1999“). Ve Smlouvě z roku 1999 se dohodli, že veškeré investice do pronajatých prostor je nájemce oprávněn činit po předchozím písemném souhlasu pronajímatele a že v případě skončení nájmu tyto investice budou vyúčtovány s přihlédnutím k amortizaci k tíži pronajímatele (totožné ujednání bylo i v předcházející nájemní smlouvě ze dne 1. 10. 1994). Následně smlouvou ze dne 1. 10. 2001 byl žalobci pronajat sklad v centrální budově. Právní předchůdkyně žalované souhlasila se změnou lokálního topení v truhlářské dílně I a II na etážové, s provedením stavebních prací (oprav) na dílnách III, IV a V (tzv. horní dílna) s tím, že po provedení nezbytných oprav mu budou pronajaty a v případě skončení nájmu dojde k převzetí díla a tyto investice budou vyúčtovány. Žalobce v letech 1999 a 2000 provedl rekonstrukci garáže a horní dílny spočívající ve vybudování základů, vyzdění, elektroinstalaci, osazení oken a vrat, vytvoření podhledů, hydroizolaci, přivedení topení, realizaci omítek a výmalby a opravě střechy; rovněž učinil terénní úpravy před těmito prostory. Žalovaná dala žalobci dne 20. 12. 2016 výpověď z nájmu a žalobce předmět nájmu vyklidil dne 24. 4. 2017. 5. Ohledně zhodnocení provedených prací vycházel ze znaleckých posudků Ing. Tulpy a znalecké kanceláře Jokl Appraisal s. r. o. (která závěry Ing. Tulpy ohledně provedených prací a jejich hodnoty podpořila). Při stanovení hodnoty investic zohlednil kvalitu prací provedených svépomocí, bez řádného stavebního dozoru, projektové dokumentace a souhlasu dotčených úřadů. 6. Uzavřel, že na základě ujednání ve smlouvě, které odpovídá § 667 a násl. zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále též jen „obč. zák.“) a skutečnosti, že pronajímatelka se stavebními pracemi a opravami souhlasila, je nárok žalobce „na úhradu investičních prací s přihlédnutím k jejich amortizaci ke dni skončení nájmu, které zhodnotily nemovitost žalované“, důvodný ve výši 252.333,91 Kč, proto v této části žalobě vyhověl. Pronajímatelka nedala souhlas k terénním úpravám, a proto zamítl nárok žalobce ohledně částky 15.360 Kč. Námitku promlčení nepovažoval za důvodnou. Nájem skončil 31. 3. 2017, žalobce uplatnil svůj nárok ve výši 392.606 Kč (na úhradu investic do tzv. horní dílny včetně garáže a terénních úprav) žalobou u soudu dne 13. 8. 2018, tedy v tříleté promlčecí době (začala běžet 1. 4. 2017). Otázku promlčení žalobního nároku v části rozšíření žaloby o 127.394 Kč (na částku 520.000 Kč) považoval za bezpředmětnou, měl za to, že „výše nároku závisí na závěru znaleckého posudku“ a že byla přiznána částka menší než původně uplatněná v žalobě. 7. Vyhověl vzájemnému návrhu žalované co do částky 27.043 Kč s úrokem z prodlení (dlužné nájemné za 1. čtvrtletí roku 2017), ohledně zbývající části dlužného nájemného žalobu zamítl – částku 6.013 Kč s úroky z prodlení (dlužné nájemné za rok 2015) z důvodu promlčení, částku 27.043 Kč s úroky z prodlení (představující dlužné nájemné za 4. čtvrtletí roku 2017) proto, že žalovaná si tuto částku (žalobcem označenou jako doplatek nájem 2016) neoprávněně započetla na starší dluhy, částky 3.000 Kč + 2.962 Kč (vodné) z důvodu promlčení a protože nebyl prokázán žádný titul, podle něhož by měl žalobce tyto částky platit, částky 3.043 Kč a 157 Kč (úklid prostor a osvětlení) z důvodu jejich promlčení a proto, že nebylo prokázáno, že by taková povinnost byla sjednána. Nárok na zaplacení bezdůvodného obohacení za užívání levé části skladiště v centrální budově po skončení nájmu (event. náhrady škody za nevyklizení těchto prostor) ve výši 131.760 Kč za období od 1. 5. 2017 do 31. 3. 2020 neshledal důvodným, neboť žalobce prostor předal žalované dne 24. 4. 2017 a nebylo prokázáno, že by jej užíval, zanechání „výstavního stánku“ v prostoru nepovažoval za užívání prostoru žalobcem. Žalovaná mohla věci vyklidit sama a případně se domáhat po žalobci nákladů s tím spojených. 8. Městský soud v Praze (odvolací soud) rozsudkem ze dne 20. 8. 2025, č. j. 55 Co 132/2025-670, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (vyjma odvoláním nenapadeného výroku VII o částečném zastavení řízení) a uložil žalované zaplatit žalobci náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 18.104,98 Kč. 9. Ztotožnil se se skutkovými zjištěními soudu prvního stupně a přisvědčil i jeho závěru, že nárok žalobce na „úhradu nákladů provedených na nemovitosti předchůdkyně žalované“ je třeba posoudit podle § 667 odst. 1 obč. zák., měl také za to, že soud prvního stupně nepochybil, když při stanovení „zhodnocení ceny prací“ vycházel ze znaleckých posudků. Ztotožnil se rovněž s jeho posouzením vzájemného návrhu žalované a námitky promlčení, jakož i s jeho postupem při vyčíslení nákladů řízení. 10. Rozsudek odvolacího soudu napadla žalovaná dovoláním. Předně odvolacímu soudu vytýká (otázka č. 1), že v rozporu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu (rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 22. 5. 2019, sp. zn. 26 Cdo 3959/2018, a ze dne 27. 8. 2019, sp. zn. 26 Cdo 1477/2019) posoudil nesprávně nárok žalobce podle § 667 odst. 1 obč. zák., přestože měl (s ohledem na to, že k zániku nájmu došlo po 31. 12. 2013) aplikovat § 2220 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „o. z.“). I když jsou obě ustanovení dispozitivní a strany si tak mohly sjednat svá práva ohledně investic vložených do pronajaté věci odlišným způsobem, soudy nevzaly v úvahu smluvní vůli účastníků a skutečnost, že vznik práva žalobce na vypořádání těchto investic byl podmíněn vyúčtováním z jeho strany (se zohledněním jejich amortizace). Investice však nevyúčtoval, jejich výši nebyl schopen doložit a neunesení důkazního břemene nahradil návrhem na stanovení výše nároku znaleckým posudkem. Nesouhlasí ani se závěrem soudů obou stupňů, že jde o případ, kdy rozhodnutí soudu o výši plnění závisí na znaleckém posudku (otázka č. 2); v důsledku tohoto nesprávného názoru, který je v rozporu s judikaturou (rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 16. 7. 2013, sp. zn. 23 Cdo 3200/2011, ze dne 29. 4. 2020, sp. zn. 23 Cdo 3902/2019), nesprávně posoudily i otázku promlčení části žalobcem uplatněného nároku a výše náhrady nákladů řízení, kterou stanovily podle § 146 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „o. s. ř.“). Odvolacímu soudu (soudu prvního stupně) dále vytýká, že se odchýlil od ustálené praxe dovolacího soudu (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2014, sp. zn. 25 Cdo 3491/2012, usnesení téhož soudu ze dne 31. 8. 2021, sp. zn. 27 Cdo 3185/2020) i při hodnocení znaleckých posudků, neboť nekriticky přejal úzkou část závěrů redukovanou na výpočet hodnoty jednotlivých položek, ačkoliv znalci nemohli na základě předložených pokladů odpovědět, zda tvrzené a doložené práce mohly být vynaloženy na rekonstrukci posuzované budovy (otázka č. 3). Na pochybení a nejasnosti ve znaleckých posudcích poukazovala, soudy se však jejími námitkami nezabývaly. Nesouhlasí ani s posouzením vzájemného návrhu na vydání bezdůvodného obohacení a se závěrem, že nevyklizení prostoru žalobcem nezakládá nárok na vydání bezdůvodného obohacení či náhrady škody z důvodu nemožnosti užívat/pronajmout prostory a že mohla prostory vyklidit (otázka č. 4). Žalobce, který věděl, kdo je vlastníkem stánku, byl nečinný a otázku (která dosud nebyla v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu řešena), zda svou nečinností porušil obecnou prevenční povinnost ve smyslu § 2900 o. z., posoudil odvolací soud nesprávně. V odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu absentuje srozumitelné právní posouzení, není zřejmé, jak se vypořádal s jejími odvolacími námitkami; tyto nedostatky hraničí s nepřezkoumatelností napadeného rozhodnutí. Navrhla, aby rozsudky soudů obou stupňů byly zrušeny a věc vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení. 11. Žalobce ve svém vyjádření k dovolání polemizoval s dovolacími námitkami, měl za to, že nepředstavují způsobilý dovolací důvod, a navrhl, aby dovolání bylo odmítnuto. 12. Byť dovolatelka napadá rozhodnutí odvolacího soudu „v celém rozsahu“, dovolání podle svého obsahu (§ 41 odst. 2 o. s. ř.) nesměřuje proti výroku I rozsudku odvolacího soudu v části, v níž potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku II a IV (ostatně v této části by dovolání ani nebylo subjektivně přípustné, neboť žalované bylo těmito výroky vyhověno) a ve výroku V v části týkající se zaplacení částky 42.218 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 6.013 Kč od 1. 10. 2015 do zaplacení, s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 27.043 Kč od 1. 10. 2016 do zaplacení, s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 9.162 Kč od 1. 4. 2017 do zaplacení [v tomto případě by dovolání bylo i objektivně nepřípustné podle § 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř.]. 13. Po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, subjektem k tomu oprávněným – účastnicí řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), zastoupenou advokátkou (§ 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), proti výroku I rozsudku odvolacího soudu, kterým potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I a V v části týkající se zaplacení částky 131.760 Kč, se Nejvyšší soud zabýval jeho přípustností. 14. Dovolání není podle § 237 o. s. ř. přípustné pro řešení otázky č. 4 (týkající se zaplacení částky 131.760 Kč uplatněné vzájemnou žalobou, o které soud prvního stupně rozhodl v části výroku V). 15. Podle ustálené soudní praxe (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 6. 2025, sp. zn. 26 Cdo 432/2025) má nájemce po skončení nájmu povinnost předmět nájmu vyklidit a odevzdat ho oprávněné osobě. Podle skutkových zjištění (jež nebyla v dovolacím řízení zpochybněna a přezkumu dovolacím soudem by ostatně ani nepodléhala) nájem skončil 31. 3. 2017, předmětný prostor nájemce (žalobce) předal dne 24. 4. 2017 a žalovaná (pronajímatelka) měla k němu přístup a mohla vykonávat svá užívací práva. Nebylo-li mezi stranami dohodnuto něco jiného, pak i kdyby žalobce nesplnil povinnost odevzdat pronajatou věc ve stavu, v jakém byla v době, kdy ji převzal, s přihlédnutím k obvyklému opotřebení při řádném užívání (§ 2225 odst. 1, § 2302 odst. 1 poslední věta o. z.), jednalo by se o porušení smluvní povinnosti (§ 2913 o. z.), pro závěr, že předmět nájmu odevzdal, by však taková skutečnost byla irelevantní, stejně jako okolnost, že po odevzdání předmětu nájmu pronajímatel zjistil, že nájemce zde zanechal nějaké věci. Po skončení nájmu a odevzdání předmětu nájmu tak pronajímateli náhrada za jeho užívání již nenáleží. 16. Dovolání žalované proti výroku I rozsudku odvolacího soudu, v níž potvrdil část výroku V týkající se zaplacení částky 131.760 Kč rozsudku soudu prvního stupně, proto Nejvyšší soud odmítl podle § 243c odst. 1 a 2 o. s. ř. 17. Dovolání je však přípustné pro řešení otázek č. 1 a 2, neboť při jejich řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu. 18. Odvolací soud (stejně jako soud prvního stupně) posoudil nárok žalobce na náhradu za zhodnocení předmětu nájmu podle právní úpravy občanského zákoníku účinné do 31. 12. 2013 – tedy podle § 667 obč. zák. 19. Dovolatelce lze přisvědčit (otázka č. 1), že Nejvyšší soud ve svých rozhodnutích (viz rozsudky sp. zn. 26 Cdo 3959/2018 a sp. zn. 26 Cdo 1477/2019, na které v dovolání poukázala) opakovaně zdůraznil, že vznik práva nájemce na vypořádání investic vložených do pronajaté věci se souhlasem pronajímatele je vázán na zánik nájmu. Nejvyšší soud se také ve svých rozhodnutích již zabýval otázkou, kdy nájemci vzniká nárok při užívání předmětu nájmu na základě více na sebe navazujících nájemních smluv či při změně pronajímatele, a dospěl k závěru, že vznik nároku na vypořádání zhodnocení předmětu nájmu je vázán (není-li jiné dohody) až na zánik oprávnění nájemce předmět nájmu nadále užívat, tedy na obnovení dispozičního práva pronajímatele k předmětu nájmu (viz např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 10. 2. 2021, sp. zn. 26 Cdo 2073/2020, ze dne 18. 10. 2011, sp. zn. 26 Cdo 3951/2010). 20. V citovaných rozhodnutích Nejvyšší soud současně poukázal na znění § 2220 odst. 1 o. z., z něhož je zřejmé, že stejně jako § 667 odst. 1 obč. zák. je ustanovením dispozitivním, proto závěry formulované a odůvodněné dosavadní soudní praxí o možnosti smluvních stran ujednat si práva a povinnosti odlišným způsobem se přiměřeně uplatní i v poměrech současné právní úpravy. Změna právní úpravy tak neměla na platnost dotčených smluvních ujednání žádný vliv. Byla-li však smlouva o nájmu uzavřena za předcházející právní úpravy, je třeba obsah ujednání stran vykládat v souladu s § 3074 odst. 1 o. z. podle výkladových pravidlech zakotvených v § 35 odst. 2 obč. zák. a v souladu se zásadami pro výklad právních úkonů formulovanými v ustálené judikatuře Nejvyššího soudu (např. v rozsudcích ze dne 26. 11. 1998, sp. zn. 25 Cdo 1650/98, či ze dne 22. 8. 2001, sp. zn. 25 Cdo 1569/99), i Ústavního soudu (např. v nálezu ze dne 14. 4. 2005, sp. zn. I. ÚS 625/03). 21. Došlo-li tedy v projednávané věci ke skončení nájmu výpovědí ze dne 20. 12. 2016, mohl nárok žalobce na vypořádání investic do předmětu nájmu (jeho změny) vzniknout až dnem 31. 3. 2017, kdy uplynula výpovědní doba a nájem skončil. Na danou věc je tak nutno aplikovat § 2220 odst. 1 o. z. Ujednání stran ohledně provádění změn věci (předmětu nájmu), o nároku na zaplacení nákladů na takovou změnu, či zhodnocení věci při skončení nájmu („investice budou vyúčtovány s přihlédnutím k jejich amortizaci k tíži pronajímatele“) ve smlouvách uzavřených do 31. 12. 2013, měl odvolací soud (soud prvního stupně) vyložit a posoudit podle § 35 odst. 2 obč. zák. To však důsledně neučinil. 22. Podle § 2220 odst. 1 o. z. (stejně jako dříve podle § 667 odst. 1 obč. zák.) provádí nájemce (se souhlasem pronajímatele) změnu na věci (předmětu nájmu) na své náklady a dojde-li změnou ke zhodnocení předmětu nájmu, náleží mu při skončení nájmu náhrada za toto zhodnocení. Nedohodnou-li se tedy strany jinak, nemá nájemce právo na náhradu nákladů, které vynaložil (se souhlasem pronajímatele) na úpravu či změnu věci, ale při skončení nájmu má právo na náhradu za zhodnocení předmětu nájmu (pokud k němu úpravou či změnou věci došlo). Jde-li ovšem o úpravu dispozitivní, znamená to, že se strany mohou dohodnout i jinak – např. že náklady na úpravy ponese pronajímatel (ať už částečně nebo zcela), že nájemci při skončení nájmu nenáleží právo na náhradu za zhodnocení (zcela či částečně). Protože Smlouva z roku 1999, stejně jako další smlouvy uzavřené mezi účastníky (či jejich právními předchůdci), obsahovala ujednání stran o „vyúčtování investic“ při skončení nájmu, měl odvolací soud (soud prvního stupně) v první řadě vyložit toto ujednání a další dokazování vést podle toho, co si strany dohodly pro případ skončení nájmu – zda úhradu nákladů (poníženou o amortizaci), nebo náhradu za zhodnocení. V úvahách odvolacího soudu (soudu prvního stupně) v odůvodnění jeho rozhodnutí se však objevují oba tyto (samostatné) nároky, aniž by bylo zjevné, který nárok si strany sjednaly a co soudy zjišťovaly – jestli výši vynaložených nákladů sníženou o amortizaci nebo výši zhodnocení předmětu nájmu v době skončení nájmu. Jeho právní posouzení je tak nesprávné. 23. Nesprávný je i závěr odvolacího soudu (soudu prvního stupně), že výše nároku podle § 2220 odst. 1 o. z. (§ 667 odst. 1 obč. zák.) závisí na znaleckém posudku (otázka č. 2). Hmotněprávní úprava nároků upravených v § 2220 odst. 1 o. z. neomezuje účastníky v možnosti s nimi volně nakládat, ani kogentně nestanoví pravidla, podle kterých by musely strany při úpravě svých vztahů postupovat; z právního předpisu tedy nevyplývá určitý způsob vypořádání vztahu mezi účastníky. Ve sporu, jehož předmětem je nárok podle § 2220 odst. 1 o. z., je soud ve smyslu § 153 o. s. ř. žalobou vázán, žalobní návrh nesmí překročit (nejde o žádný z případů uvedených v § 153 odst. 2 o. s. ř.) a musí také rozhodnout o celém žalobním nároku. Jestliže tak soudy neučinily a nerozhodly o celém předmětu řízení, zatížily řízení vadou, která vedla k nesprávnému rozhodnutí ve věci. Jen pro úplnost lze dodat, že měl-li odvolací soud (soud prvního stupně) za to, že rozhodnutí o výši plnění závisí na znaleckém posudku, měl tuto skutečnost promítnout do rozhodování o náhradě nákladů řízení (§ 142 odst. 3 o. s. ř.), nebyl by to však důvod, proč by neměl rozhodnout o celém předmětu řízení. 24. Rozhodovací praxe dovolacího soudu (viz kromě rozsudku sp. zn. 23 Cdo 3200/2011, na který odkázala dovolatelka, dále např. rozsudky ze dne 30. 3. 2011, sp. zn. 23 Cdo 4504/2008, ze dne 30. 9. 2021, sp. zn. 23 Cdo 571/2021) je také ustálena v závěru, že hmotněprávní účinky změněné žaloby nastávají dnem, kdy je změna žaloby doručena soudu. Běh promlčecích lhůt se ohledně takto uplatněných práv proto staví dnem, kdy soudu došla písemná změna návrhu, a nikoli dnem, kdy bylo zahájeno řízení o původním návrhu nebo kdy bylo rozhodnuto o připuštění změny návrhu. Žalobou podanou u soudu dne 13. 8. 2018 tak došlo ke stavení promlčecí lhůty (§ 648 o. z.) jen ve vztahu k uplatněnému nároku ve výši 392.606 Kč (s úroky z prodlení); skutečnost, že (podle svých tvrzení) žalobce mohl uplatnit vyšší nárok, není významná – tím, že uplatnil jen část nároku, došlo ke stavení promlčecí lhůty jen u této uplatněné části. Rozšířil-li posléze v průběhu řízení žalobu o nárok na zaplacení další částky ve výši 127.394 Kč, došlo ke stavení promlčecí lhůty ohledně této částky až dne 22. 11. 2021, kdy došel soudu návrh na změnu žaloby. Závěr odvolacího soudu, že i ohledně částky 127.394 Kč, o niž byla žaloba rozšířena až v průběhu řízení, došlo ke stavení promlčecí lhůty již podáním (původní) žaloby, je tak v rozporu s ustálenou soudní praxí. 25. Otázkou č. 3 se dovolací soud zatím nezabýval, neboť není-li zřejmé o jaký nárok podle § 2220 odst. 1 o. z. se v řízení jedná, je předčasné hodnotit závěry znaleckého dokazování. 26. Dovolatelka rovněž namítá, že rozhodnutí odvolacího soudu je nepřezkoumatelné. Byť je jeho rozhodnutí velmi stručné, odkazuje na skutkové i právní závěry soudu prvního stupně, má náležitosti stanovené v § 157 odst. 1, 2 o. s. ř.; ostatně dovolatelkou tvrzené nedostatky jeho odůvodnění nebyly – podle obsahu dovolání – na újmu uplatnění jejích práv (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, uveřejněný pod č. 100/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). 27. Protože rozsudek odvolacího soudu ve výroku I v části, v níž potvrdil výrok I rozsudku soudu prvního stupně, není z hlediska uplatněných dovolacích námitek správný a nejsou podmínky pro jeho změnu, Nejvyšší soud ho podle § 243e odst. 1 o. s. ř. zrušil. Jelikož důvody, pro něž bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí i na rozhodnutí soudu prvního stupně, dovolací soud zrušil i toto rozhodnutí a věc vrátil k dalšímu řízení soudu prvního stupně (§ 243e odst. 2 věta druhá o. s. ř.). Současně zrušil související výroky o nákladech řízení (výrok II rozsudku odvolacího soudu, výrok I v části, v níž potvrdil výroky III, VI, VIII rozsudku soudu prvního stupně a výroky III, VI, VIII rozsudku soudu prvního stupně). 28. O náhradě nákladů dovolacího řízení bude rozhodnuto v konečném rozhodnutí (§ 243g odst. 1 věta druhá, § 151 odst. 1 o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný. V Brně dne 2. 6. 2026 JUDr. Pavlína Brzobohatá předsedkyně senátu