26 Cdo 304/2026-175 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Pavlíny Brzobohaté a soudkyň JUDr. Jitky Dýškové a Mgr. Lucie Jackwerthové ve věci žalobkyň a) H. K., b) M. K., zastoupených Mgr. Ing. Daliborem Rakoušem, advokátem se sídlem v Praze 2, Wenzigova 1004/14, proti žalované M. J., zastoupené Mgr. Barborou Kubíčkovou, advokátkou se sídlem v Praze 1, Valentinská 92/3, o zaplacení 77.000 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 47 C 41/2025, o dovolání žalobkyň proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16. 10. 2025, č. j. 29 Co 251/2025-136, t a k t o : I. Dovolání se odmítá. II. Žalobkyně jsou povinny zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 4.630 Kč k rukám Mgr. Barbory Kubíčkové, advokátky se sídlem v Praze 1, Valentinská 92/3, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení. Odůvodnění: 1. Městský soud v Praze (odvolací soud) rozsudkem ze dne 16. 10. 2025, č. j. 29 Co 251/2025-136, potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 (soud prvního stupně) ze dne 28. 4. 2025, č. j. 47 C 41/2025-91, ve znění (opravného) usnesení ze dne 15. 7. 2025, č. j. 47 C 41/2025-119, kterým zamítl žalobu, jíž se žalobkyně domáhaly zaplacení 77.000 Kč „s příslušenstvím“, představující bezdůvodné obohacení za užívání bytu; současně rozhodl o nákladech řízení. 2. Dovolání, jímž žalobkyně napadly rozsudek odvolacího soudu, není podle § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), přípustné, neboť odvolací soud otázky vymezené v dovolání – správnost výkladu právního jednání (obsah ujednání ve smlouvě o nájmu týkající se prolongace) a aplikace § 2285 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „o. z.“) – posoudil v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, od níž není důvod se odchýlit ani v této projednávané věci. 3. Otázkou výkladu právních jednání se Nejvyšší soud zabýval v řadě svých rozhodnutí (viz např. rozsudky ze dne 25. 4. 2017, sp. zn. 21 Cdo 5281/2016, ze dne 31. 10. 2017, sp. zn. 29 Cdo 61/2017, uveřejněný pod č. 4/2019 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), v nichž poukázal na to, že současná právní úprava klade důraz na skutečnou vůli jednajících osob. 4. Základním hlediskem pro výklad právního jednání je úmysl jednajícího (popřípadě – u vícestranných právních jednání – společný úmysl jednajících stran), byl-li takový úmysl druhé straně (adresátovi projevu vůle) znám, anebo musela-li o něm vědět. Vůle jednajícího se posuzuje k okamžiku, kdy projev vůle učinil (kdy se stal perfektním), při zjišťování tohoto úmyslu je třeba vycházet z hledisek uvedených v § 556 odst. 2 o. z. a přihlédnout též k praxi zavedené mezi stranami, k tomu, co právnímu jednání předcházelo, i k tomu, jak strany následně daly najevo, jaký obsah a význam právnímu jednání přikládají. 5. Odvolací soud (stejně jako soud prvního stupně) se vůlí stran smlouvy o nájmu zabýval a při výkladu ujednání o možnosti obnovení (prolongace) smlouvy se od této judikatury neodchýlil. 6. Nejvyšší soud ve svých rozhodnutích opakovaně (viz např. rozsudek ze dne 19. 6. 2018, sp. zn. 26 Cdo 1082/2017, ze dne 12. 12. 2016, sp. zn. 26 Cdo 4354/2016, ze dne 5. 6. 2019, sp. zn. 26 Cdo 2059/2018, uveřejněný pod č. 33/2020 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek) zabýval i otázkou výkladu § 2285 o. z. a zdůraznil, že pronajímatel může vyloučit obnovení nájmu (nájmu bytu) písemnou výzvou k opuštění bytu, učiněnou v zákonem stanovené lhůtě, a že se jedná o úpravu dispozitivní; strany si mohou podmínky obnovení nájmu dohodnout i jinak. 7. Nevyzve-li pronajímatel nájemce k vyklizení a strany si neujednaly nic jiného, dojde k obnovení nájmu na tutéž dobu, na jakou byl ujednán dříve, nejvýše však na dobu dvou let. Takto obnovený nájem je třeba pokládat za týž, jaký byl vztah založený (původní) nájemní smlouvou (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 3. 2018, sp. zn. 26 Cdo 3821/2017). Zákonná úprava (ani její smysl a účel) nevylučuje, aby k obnovení nájmu došlo i opakovaně. 8. Pro úplnost je třeba dodat, že i kdyby soudy přisvědčily dovolatelkám, že k obnovení nájmu nedošlo, a proto nájem skončil už uplynutím doby (7. 2. 2022), nebyla by žaloba důvodná. Skončil-li totiž nájem a nájemce pokračuje v užívání bytu (není přitom významné jakým způsobem), má pronajímatel právo na náhradu za užívání bytu (bývalým) nájemcem (jen) ve výši naposledy sjednaného nájemného (§ 2295 o. z.), a to až do doby, kdy mu je byt skutečně odevzdán (§ 2292 o. z.); jde o nárok, který vyplývá přímo ze zákona (viz např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 20. 6. 2023, sp. zn. 26 Cdo 3735/2022, ze dne 5. 6. 2019, sp. zn. 26 Cdo 2059/2018, uveřejněný pod č. 33/2020 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Jestliže se žalobkyně domáhaly stanovení bezdůvodného obohacení za užívání bytu po skončení nájmu do jeho vyklizení v částce vyšší než naposledy sjednané nájemné, činily tak v rozporu s § 2295 o. z. 9. Nejvyšší soud proto dovolání žalobkyň odmítl podle § 243c odst. 1 o. s. ř. 10. Dovolání proti výroku o nákladech řízení, který dovolatelky zjevně napadají jen jako výrok akcesorický, není přípustné podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. 11. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li žalobkyně dobrovolně, co jim ukládá vykonatelné rozhodnutí, může žalovaná podat návrh na exekuci (soudní výkon rozhodnutí). V Brně dne 2. 6. 2026 JUDr. Pavlína Brzobohatá předsedkyně senátu