26 Cdo 309/2026-192 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Jitky Dýškové a soudkyň JUDr. Pavlíny Brzobohaté a Mgr. Lucie Jackwerthové v právní věci žalobce J. H., zastoupeného Mgr. Michalem Mazlem, advokátem se sídlem v Praze 2, Belgická 276/20, proti žalovaným 1) V. P., a 2) A. S., zastoupeným Mgr. Vladimírem Holcem, advokátem se sídlem v Praze 3, Vinohradská 2133/138, o splnění povinnosti doručit řádné vyúčtování služeb a o zaplacení částky 239.398 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 60 C 192/2023, o dovolání žalovaných proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 1. 10. 2025, č. j. 18 Co 185/2024-157, takto: I. Dovolání žalovaných se odmítá. II. Žalovaní jsou povinni zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 6.474 Kč k rukám Mgr. Michala Mazla, advokáta se sídlem v Praze 2, Belgická 276/20, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení. Odůvodnění: 1. Žalobce se rozšířenou žalobou domáhal, aby byla žalovaným uložena povinnost doručit mu řádná vyúčtování záloh na služby spojené s užíváním tam specifikovaného bytu za zúčtovací období od 1. 1. 2019 do 31. 12. 2019, od 1. 1. 2020 do 31. 12. 2020, od 1. 1. 2021 do 31. 12. 2021 a od 1. 1. 2022 do 31. 5. 2022. Současně požadoval zaplacení částky 34.998 Kč z titulu bezdůvodného obohacení, kterou žalovaným zaplatil na jimi tvrzený nedoplatek z vyúčtování za roky 2018 až 2020, a částek ve výši 61.450 Kč, 58.500 Kč, 46.400 Kč, 28.150 Kč a 9.900 Kč s příslušenstvím v podobě úroku z prodlení představujících pokuty podle § 13 zákona č. 67/2013 Sb., kterým se upravují některé otázky související s poskytováním plnění spojených s užíváním bytů a nebytových prostorů v domě s byty (dále jen „zákon č. 67/2013 Sb.“), za prodlení s povinností předložit mu vyúčtování záloh na služby za roky 2018 až 2022. 2. Obvodní soud pro Prahu 9 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 29. 1. 2024, č. j. 60 C 192/2023-75, zastavil řízení o žalobě v části, jíž se žalobce domáhal, aby byla žalovaným uložena povinnost předložit mu řádná vyúčtování záloh na služby za zúčtovací období od 1. 1. 2019 do 31. 12. 2019, od 1. 1. 2020 do 31. 12. 2020, od 1. 1. 2021 do 31. 12. 2021 a od 1. 1. 2022 do 31. 5. 2022 (výrok I), uložil žalovaným povinnost zaplatit žalobci ve lhůtě tří dnů od právní moci rozsudku částku 34.998 Kč s tam specifikovaným úrokem z prodlení (výrok II) a částku 204.400 Kč s tam specifikovaným úrokem z prodlení (výrok III), a v části, jíž se žalobce domáhal zaplacení úroku z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 35.750 Kč za den 26. 12. 2023 žalobu zamítl (výrok IV); současně rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok V) a o povinnosti doplatit soudní poplatek (výrok VI). 3. K odvolání žalovaných Městský soud v Praze (odvolací soud) rozsudkem ze dne 26. 6. 2024, č. j. 18 Co 185/2024-111, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku II změnil tak, že žalobu o zaplacení částky 34.998 Kč s tam specifikovaným úrokem z prodlení zamítl (výrok I), a ve výroku III jej potvrdil co do povinnosti žalovaných zaplatit žalobci společně a nerozdílně do tří dnů od právní moci rozsudku částku 19.750 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z této částky od 27. 12. 2023 do zaplacení a změnil co do částky 184.650 Kč s příslušenstvím tak, že žalobu zamítl (výrok II); současně rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (výroky III a IV). 4. K dovolání žalobce Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 21. 5. 2025, č. j. 26 Cdo 2944/2024-137, ve výroku I a II v části, jíž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ze dne 29. 1. 2024, č. j. 60 C 192/2023-75, ve výroku III tak, že se žaloba co do částky 184.650 Kč s příslušenstvím zamítá, a v nákladových výrocích III a IV rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení. 5. Nejvyšší soud připomněl, že úprava nájmu bytu je relativně kogentní a chrání nájemce jako slabší stranu, takže se nepřihlíží k ujednáním omezujícím jeho zákonná práva. Pronajímatel je povinen zajistit služby spojené s užíváním bytu, vybírat zálohy a provést jejich řádné vyúčtování za zúčtovací období, které musí nájemci doručit nejpozději do čtyř měsíců po jeho skončení; nesplnění této povinnosti zakládá nárok nájemce na pokutu, ledaže by bylo nespravedlivé ji požadovat nebo nájemce prodlení způsobil. Zdůraznil, že splatnost nedoplatku může vzniknout pouze na základě řádného vyúčtování provedeného v souladu se všemi předpisy a že § 7 zákona č. 67/2013 Sb. je kogentní, takže se od něj nelze smluvně odchýlit. Úhrada nedoplatku z nesprávných vyúčtování za roky 2018 až 2020 proto neznamenala jejich akceptaci ani zproštění pronajímatelů jejich zákonných povinností, a ti tak neměli právní důvod si přijatý nedoplatek ponechat, zvláště když měl nájemce ve skutečnosti přeplatek. Současně upozornil, že právní úprava nepřipouští, aby vady vyúčtování, které ovlivňují výši nedoplatku, zakládaly jeho splatnost. Dovolací soud dále zdůraznil, že odvolací soud musí zohlednit žalobcem vymezená zúčtovací období (vždy od 1. 1. do 31. 12.), znovu posoudit počátek prodlení žalovaných se zaplacením smluvní pokuty a s ohledem na okolnosti věci zvážit i možnost moderace její výše. 6. Odvolací soud poté rozsudkem ze dne 1. 10. 2025, č. j. 18 Co 185/2024-157, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil ve výroku II ve věci samé, kterým byla žalovaným uložena povinnost zaplatit žalobci částku 34.998 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 11,75 % za dobu od 28. 5. 2022 do zaplacení (výrok I) a ve výroku III ve věci samé co do povinnosti žalovaných zaplatit žalobci společně a nerozdílně do tří dnů od právní moci rozsudku částku 59.887,50 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně za dobu od 27. 12. 2023 do zaplacení; ve zbylé části žalobního nároku co do částky 124.762,50 Kč s příslušenstvím jej změnil tak, že se žalobu v tomto rozsahu zamítl (výrok II), a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně (výrok III) a o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok IV). 7. Odvolací soud s odkazem na závěry dovolacího soudu uvedl, že soud prvního stupně správně dovodil, že částka 34.998 Kč, kterou žalobce uhradil na základě vyúčtování nesplňujících zákonné náležitosti, představuje bezdůvodné obohacení ve smyslu § 2291 odst. 1 a 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. z.“). Vyúčtování nebyla řádná, a proto nemohla založit splatnost tvrzeného nedoplatku, přesto žalobce tuto částku ve třech splátkách (v srpnu, září a říjnu 2021) zaplatil. Za této situace vznikla žalovaným povinnost přijaté plnění vrátit z titulu bezdůvodného obohacení. 8. Dále odvolací soud dospěl k závěru, že požadavek na zaplacení smluvní pokuty je oprávněný. Shodně se soudem prvního stupně přihlédl k dlouhodobému neplnění zákonné povinnosti předložit řádná vyúčtování služeb ze strany žalovaných a dalším okolnostem, zejména že žalobce uplatnil nárok na smluvní pokutu za období od roku 2018 až dne 22. 1. 2022, tedy v době, kdy žalovaní vycházeli z toho, že ve vztahu k vyúčtování za roky 2018 až 2020 jsou závazky mezi stranami vypořádány, neboť žalobce bez dalšího uhradil částku 34.998 Kč platbami ze dne 12. 8. 2021, 12. 9. 2021 a 12. 10. 2021. Odvolací soud dále zohlednil, že strany nedospěly k dohodě o prodeji bytu žalobci a že žalobce po skončení nájemního vztahu užíval byt bez právního důvodu ještě po dobu dvou měsíců a dvaceti dnů, přičemž žalovaní se museli domáhat jeho vyklizení soudní cestou. S ohledem na individuální skutkové okolnosti přistoupil odvolací soud k moderaci smluvní pokuty. Ve vztahu k vyúčtování za roky 2018 až 2020 snížil denní sazbu pokuty na čtvrtinu původní výše, neboť v tomto období byla významná i skutečnost, že žalovaní měli za to, že jsou závazky mezi stranami vypořádány. Naproti tomu za roky 2021 a 2022 odvolací soud pokutu nemoderoval, neboť žalovaní byli k předložení řádného vyúčtování vyzváni a měli povinnosti vyúčtování předložit do 30. 4. 2022, resp. do 30. 4. 2023. 9. Proti uvedenému rozsudku odvolacího soudu v rozsahu jeho výroků I a II podali žalovaní (dovolatelé) dovolání. Dovolatelé zaprvé namítají, že částka 34.998 Kč nemohla představovat bezdůvodné obohacení, protože ji žalobce uhradil dobrovolně na základě dohody, v níž výměnou za zaplacení akceptoval původní vyúčtování a dovolatelé se zavázali nezvyšovat nájemné, takže plnění mělo zřejmý právní důvod a strany jej konkludentně potvrdily. Zadruhé brojí proti přiznané pokutě podle § 13 zákona č. 67/2013 Sb. ve výši 79.637,50 Kč s tím, že za roky 2018 až 2020 pokuta nevznikla, protože žalobce vyúčtování přijal a uhradil, a za roky 2021 až 2022 měla být pokuta omezena výší škody, která žalobci nevznikla, přičemž navíc žalobce způsobil újmu dovolatelům svým neoprávněným setrváváním v nájmu. S odkazem na judikaturu Nejvyššího soudu dovolatelé tvrdí, že existovaly zvláštní okolnosti umožňující moderaci pokuty až na symbolickou částku, neboť nebylo spravedlivé požadovat splnění povinností v zákonné lhůtě a současně nebyla naplněna kritéria pro vznik nároku na pokutu v plném rozsahu. Závěrem navrhli, aby dovolací soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení. 10. Ve svém vyjádření k dovolání žalobce uvedl, že dovolatelé jen polemizují se skutkovými a právními závěry. Odvolací soud podle něj postupoval v souladu s právním názorem Nejvyššího soudu, zejména pokud jde o kogentní povahu § 7 zákona č. 67/2013 Sb. a nemožnost akceptací vadného vyúčtování zprostit poskytovatele služeb zákonných povinností. Stejně tak rozhodl v souladu s judikaturou ohledně pokuty podle § 13 téhož zákona, neboť úhrada vyúčtování neznamená vzdání se práva na pokutu a nebyly dány okolnosti vylučující její vznik. 11. Nejvyšší soud dovolání žalovaných (dovolatelů) proti citovanému rozsudku odvolacího soudu projednal a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“). 12. Přípustnost dovolání proti rozsudku odvolacího soudu se řídí ustanovením § 237 o. s. ř., avšak podle § 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. není dovolání přípustné proti rozsudkům a usnesením, v nichž dovoláním napadeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50.000 Kč, ledaže jde o vztahy ze spotřebitelských smluv a o pracovněprávní vztahy (o takové vztahy či věci v projednávaném případě nejde); k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží. 13. Vzhledem k tomu, že rozsudkem odvolacího soudu bylo rozhodnuto o dvou samostatných nárocích se samostatným skutkovým základem (o nároku ve výši 34.998 Kč z titulu bezdůvodného obohacení a nároku ve výši 59.887,50 Kč na zaplacení smluvní pokuty dle zákona č. 67/2013 Sb.), přičemž se dovolání netýká právní otázky, jejíž řešení je oběma nárokům společné (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 11. 2023, sp. zn. 31 Cdo 1178/2023, uveřejněný pod č.74/2024 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), posuzoval dovolací soud u každého z těchto nároků přípustnost dovolání samostatně, a to bez ohledu na to, že byly uplatněny v jednom řízení (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 6. 1999, sp. zn. 2 Cdon 376/96, uveřejněné pod č. 9/2000 časopisu Soudní judikatura, ze dne 9. 12. 2015, sp. zn. 26 Cdo 2896/2015, ze dne 1. 6. 2018, sp. zn. 26 Cdo 1664/2018, či ze dne 17. 10. 2018, sp. zn. 26 Cdo 3371/2018). 14. Protože nárok na zaplacení 34.998 Kč z titulu bezdůvodného obohacení nepřevyšuje 50.000 Kč (k příslušenství pohledávky se nepřihlíží), nelze v této části přípustnost dovolání opřít o ustanovení § 237 o. s. ř., neboť ustanovení § 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. to výslovně vylučuje. 15. Ve vztahu k části výroku II rozsudku odvolacího soudu, kterou odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně co do částky 59.887,50 Kč s úrokem z prodlení, není dovolání přípustné podle § 237 o. s. ř., neboť odvolací soud posoudil rozhodnou otázku vzniku nároku na smluvní pokutu a její moderace v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu a není důvod, aby tato rozhodná právní otázka byla posouzena jinak. 16. Poskytovatel služeb má právo (není-li platba za poskytované služby ujednána paušální částkou – § 9 zákona č. 67/2013 Sb.) požadovat po příjemci služeb placení záloh na úhradu nákladů na služby poskytované s užíváním bytu či nebytového prostoru (§ 4 citovaného zákona), zálohy je povinen vyúčtovat po skončení zúčtovacího období (skutečnou výši nákladů a záloh za jednotlivé služby) a nejpozději do 4 měsíců od skončení zúčtovacího období vyúčtování doručit (§ 7 citovaného zákona). Nejvyšší soud v řadě svých rozhodnutí (např. rozsudek ze dne 10. 2. 2021, sp. zn. 26 Cdo 2998/2020) při výkladu § 13 odst. 1 zákona č. 67/2013 Sb. uzavřel, že nedoručí-li poskytovatel služeb po skončení zúčtovacího období včas řádné vyúčtování záloh na služby, je povinen zaplatit příjemci služeb pokutu. Není přitom povinností příjemce služeb žádat jejich poskytovatele o provedení vyúčtování; je naopak povinností poskytovatele služeb provést vyúčtování a seznámit ho s ním ve stanovené lhůtě. Vyúčtovat stanovené zálohy na služby musí poskytovatel služeb bez ohledu na to, zda je příjemce služeb platil řádně. Nárok na pokutu vzniká příjemci služby již samotným uplynutím stanovené lhůty, následný výsledek vyúčtování na něj nemá žádný vliv. Příjemce služeb může pokutu po poskytovateli služeb požadovat bez ohledu na to, zda mu porušením povinnosti vznikla škoda (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 23. 6. 2020, sp. zn. 26 Cdo 4074/2019, a ze dne 23. 6. 2020, sp. zn. 26 Cdo 1105/2020). 17. Z judikatury Nejvyššího soudu rovněž vyplývá, že § 13 zákona č. 67/2013 Sb. upravuje pokutu za prodlení s nepeněžitými plněními, které pro poskytovatele a příjemce služeb vyplývají z tohoto zákona; jde o jeden z případů pokuty stanovené pro porušení povinnosti právním předpisem (§ 2052 o. z.), na pokutu se proto použijí obecná ustanovení o smluvní pokutě obsažená v § 2048 - 2051 o. z. a předmětné ustanovení je třeba vykládat s přihlédnutím k účelu tohoto institutu (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 19. 4. 2023, sp. zn. 26 Cdo 2088/2022, ze dne 13. 6. 2024, sp. zn. 26 Cdo 1206/2023, ze dne 11. 1. 2023, sp. zn. 31 Cdo 2273/2022, uveřejněný pod číslem 76/2023 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). 18. V již zmíněném rozsudku ze dne 11. 1. 2023, sp. zn. 31 Cdo 2273/2022, Nejvyšší soud mimo jiné formuloval a odůvodnil závěr, že smyslem zkoumání přiměřenosti smluvní pokuty podle § 2051 o. z. je zajistit, aby s ohledem na konkrétní zájmy stran nebyla věřiteli hrazena smluvní pokuta, jež je in concreto nepřiměřená; uvedené ustanovení tedy slouží k ochraně dlužníka před tím, aby byl nucen uhradit nepřiměřenou (nespravedlivou) smluvní pokutu. Při moderaci smluvní pokuty soud nejprve zkoumá, jakou funkci měla smluvní pokuta plnit. Poté se zabývá konkrétními okolnostmi (s přihlédnutím ke zjištěné funkci smluvní pokuty), vezme přitom na zřetel všechny okolnosti daného případu, a to nejen okolnosti známé již v době sjednávání smluvní pokuty, nýbrž též okolnosti, které byly dány při porušení smluvní povinnosti, jakož i okolnosti nastalé později, mají-li v samotném porušení smluvní povinnosti původ a byly-li v době porušení předvídatelné. 19. Dovolací soud se také již ve svých rozhodnutích (viz např. již citovaný rozsudek sp. zn. 26 Cdo 2088/2022, nebo rozsudek ze dne 13. 3. 2024, sp. zn. 26 Cdo 1835/2023, ústavní stížnost podanou proti tomuto rozsudku odmítl Ústavní soud usnesením ze dne 4. 9. 2024, sp. zn. I. ÚS 1594/24) zabýval funkcí, kterou má pokuta upravená v § 13 zákona č. 67/2013 Sb. Poukázal především na její preventivní (nátlakovou) funkci a s tím spojenou funkci sankční, vytvářející na poskytovatele služeb nátlak, aby dostál své povinnosti řádně a včas vyúčtovat zálohy na služby stanovené příjemci služeb. Samotná absence vzniku škody neprovedením řádného a včasného vyúčtování záloh na služby, automaticky neznamená, že by poskytovateli služeb nemohla vzniknout povinnost zaplatit pokutu podle § 13 odst. 1 zákona č. 67/2013 Sb. Nejvyšší soud rovněž ve svých rozhodnutích (srov. rozsudky ze dne 23. 6. 2020, sp. zn. 26 Cdo 4074/2019, ze dne 23. 6. 2020, sp. zn. 26 Cdo 1105/2020) opakovaně uzavřel, že výši pokuty lze i snížit (moderovat), vznikne-li však příjemci služeb škoda, výše této škody představuje hranici, pod kterou nelze pokutu snížit (§ 2051 o. z.). Podle § 13 odst. 1 zákona č. 67/2013 Sb. nárok na pokutu nevzniká, jestliže by splnění povinností ve stanovené lhůtě nebylo spravedlivé požadovat nebo k nesplnění lhůty došlo zaviněním druhé strany (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 11. 2020, sp. zn. 26 Cdo 2178/2020). 20. Jestliže v projednávané věci odvolací soud uzavřel, že požadavek na smluvní pokutu za nepředložení řádných vyúčtování za roky 2018 až 2022 je oprávněný, je jeho závěr v souladu s judikaturou dovolacího soudu. Odvolací soud rovněž při moderaci pokuty v předmětné věci dodržel postup předvídaný shora citovanou judikaturou, když hodnotil všechny relevantní skutečnosti z hlediska jejich závažnosti na straně žalobce i žalovaných a dostatečně odůvodnil, proč přistoupil k moderaci smluvní pokuty ve vztahu k vyúčtování za období roku 2018 až 2020. Ve vztahu k vyúčtování za zúčtovací období roku 2021 a 2022 naopak odvolací soud dostatečně odůvodnil, proč neshledal s ohledem na okolnosti dané věci pro moderaci smluvní pokuty důvod a v souladu s uvedenou judikaturou tak uzavřel, že požadovaná pokuta v zákonem stanovené výši není nepřiměřeně vysoká. 21. Nejvyšší soud proto ze shora uvedených důvodů dovolání žalovaných podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl. 22. Byť dovolatelé avizují, že dovolání podávají mimo jiné i do celého výroku II rozsudku odvolacího soudu, má dovolací soud dle obsahu dovolání (§ 41 odst. 2 o. s. ř.) za to, že dovolání do části výroku II rozsudku odvolacího soudu, kterou odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu co do částky 124.762,50 Kč s příslušenstvím zamítl, nesměřuje. Navíc by dovolání v této části ani nebylo subjektivně přípustné (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 1997, sp. zn. 2 Cdon 1363/96, uveřejněné pod č. 28 v časopise Soudní judikatura, ročník 1998). 23. Přistoupil-li Nejvyšší soud k odmítnutí dovolání v přiměřené lhůtě, nerozhodoval již samostatně o návrhu na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí, jenž sdílí osud dovolání (k ústavní konformitě takového postupu srov. mimo jiné nález Ústavního soudu ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. III. ÚS 3425/16). 24. Bylo-li dovolání odmítnuto, nemusí být rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodněno (srov. § 243f odst. 3 větu druhou o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný. Nesplní-li povinní dobrovolně, co jim ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na exekuci (soudní výkon rozhodnutí). V Brně dne 20. 5. 2026 JUDr. Jitka Dýšková předsedkyně senátu