26 Cdo 3120/2025-230 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Jitky Dýškové a soudkyň JUDr. Pavlíny Brzobohaté a Mgr. Lucie Jackwerthové ve věci žalobkyně K. Š., zastoupené Mgr. Petrou Kasikovou, advokátkou se sídlem v Praze 2, Vinohradská 1215/32, proti žalovaným 1) J. A., a 2) M. A., zastoupeným Mgr. Barborou Vilímkovou, advokátkou se sídlem v Praze 3, Písecká 1967/5, o zaplacení 38.136,66 Kč s příslušenstvím a o doručení vyúčtování nákladů a služeb, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 17 C 302/2023, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 28. 5. 2025, č. j. 69 Co 164/2025-190, takto: I. Dovolání žalobkyně se odmítá. II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovaným na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 2.990 Kč k rukám Mgr. Barbory Vilímkové, advokátky se sídlem v Praze 3, Písecká 1967/5, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení. Odůvodnění: 1. Žalobkyně se domáhala na žalovaných zaplacení částky 38.136,66 Kč s příslušenstvím a doručení vyúčtování skutečných nákladů a záloh na služby a plnění související s užíváním bytové jednotky o velikosti 1+kk, č. 1606/6, nacházející se v 1. nadzemním podlaží domu č. p. XY postaveného na pozemku parc. č. XY, vše v k. ú. XY, obec XY, na adrese XY, za dobu od 1. 7. 2022 do 31. 12. 2022, a dalšího vyúčtování za dobu od 1. 1. 2023 do 31. 3. 2023. 2. Obvodní soud pro Prahu 10 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 28. 1. 2025, č. j. 17 C 302/2023-136, uložil žalovaným povinnost do tří dnů od právní moci rozsudku žalobkyni společně a nerozdílně zaplatit částku 23.298,76 Kč s tam specifikovaným příslušenstvím (výrok I) a částku 7.736,66 Kč s tam specifikovaným příslušenstvím (výrok II), zamítl žalobu co do povinnosti žalovaných zaplatit společně a nerozdílně částku 5.400 Kč s tam specifikovaným příslušenstvím a částku 1.701,24 Kč s tam specifikovaným příslušenstvím (výrok III), i žalobu co do povinnosti doručit žalobkyni vyúčtování skutečných nákladů a záloh na služby a plnění související s užíváním bytové jednotky, za dobu od 1. 7. 2022 do 31. 12. 2022 a za dobu od 1. 1. 2023 do 31. 3. 2023 (výrok IV) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok V). 3. K odvolání žalobkyně i žalovaných Městský soud v Praze (soud odvolací) rozsudkem ze dne 28. 5. 2025, č. j. 69 Co 164/2025-190, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I změnil jen tak, že žalovaní jsou povinni zaplatit žalobkyni společně a nerozdílně částku ve výši 23.298,76 Kč s tam specifikovaným příslušenstvím do tří dnů od právní moci rozsudku; jinak žalobu v části, kterou se žalobkyně domáhala na žalovaných tam specifikovaného příslušenství zamítl (výrok I), potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku II (výrok II) a ve výroku III v části, ve které byla žaloba zamítnuta co do povinnosti žalovaných zaplatit žalobkyni společně a nerozdílně částku 5.400 Kč s tam specifikovaným příslušenstvím, a změnil jej tak, že žalovaní jsou povinni zaplatit žalobkyni společně a nerozdílně částku 1.701,24 Kč s tam specifikovaným příslušenstvím (výrok III), potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku IV (výrok IV), rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně (výrok V) a o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok VI). 4. Odvolací soud uvedl, že nájemní vztah založený nájemní smlouvou ze dne 27. 6. 2022 skončil na základě výpovědi žalobkyně ze dne 29. 1. 2023, a to ke dni 31. 3. 2023. Domáhala-li se žalobkyně doručení vyúčtování skutečných nákladů a záloh na služby a plnění souvisejících s užíváním bytové jednotky za období od 1. 7. 2022 do 31. 12. 2022 a od 1. 1. 2023 do 31. 3. 2023, uzavřel, že s ohledem na to, že žalobkyně požadovala po žalovaných za období nepřesahující jeden rok (12 měsíců) v rozporu s § 2 odst. 1 písm. c) zákona č. 67/2013 Sb., kterým se upravují některé otázky související s poskytováním plnění spojených s užíváním bytů a nebytových prostorů v domě s byty (dále jen „zákon č. 67/2013 Sb.“), dvě vyúčtování (přičemž tuto povinnost žalovaných nelze z žádného předpisu ani ze smlouvy či jiného ujednání mezi účastníky dovodit), nemohl soud v tomto nároku žalobkyni vyhovět. V řízení nebylo prokázáno, že by mezi účastníky došlo k určení, za jaké období bude vyúčtování služeb vystaveno, neboť případné ujednání v tomto směru by muselo mít dle § 1 odst. 4 zákona č. 67/2013 Sb. písemnou formu a žádný z účastníků ani netvrdil, že by k uzavření takovéto písemné dohody došlo. Stejný zákon stanoví, že zúčtovací období je nejvýše dvanáctiměsíční a počátek určí poskytovatel služeb, a nevyplývá z něj povinnost vyhotovit vyúčtování za období kalendářního roku. Žalovaným tak nic nebránilo vystavit vyúčtování za celou dobu užívání bytu žalobkyní, neboť tato nepřesáhla 12 měsíců. 5. Proti uvedenému rozsudku v rozsahu jeho výroků III, IV a V podala žalobkyně dovolání. 6. Nejvyšší soud dovolání žalobkyně (dovolatelky) proti citovanému rozsudku odvolacího soudu projednal a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“). 7. Nejprve dovolatelka namítá, že jí odvolací soud „odepřel přípustnost dovolání proti výroku III s poukazem na hodnotový cenzus dle § 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř.“, ačkoliv nároky z výroků III a IV vycházejí ze společného skutkového základu (povinnost provést vyúčtování služeb a sankce za její nesplnění) a „v souhrnu převyšují 50.000 Kč“. 8. Přípustnost dovolání proti rozsudku odvolacího soudu se řídí ustanovením § 237 o. s. ř., avšak podle § 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. není dovolání přípustné proti rozsudkům a usnesením, v nichž dovoláním napadeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50.000 Kč, ledaže jde o vztahy ze spotřebitelských smluv a o pracovněprávní vztahy (o takové vztahy či věci v projednávaném případě nejde); k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží. 9. Vzhledem k tomu, že rozsudkem odvolacího soudu bylo v potvrzující části výroku III rozhodnuto o nároku na zaplacení 5.400 Kč z titulu pokuty za pozdní dodání vyúčtování za období od 1. 7. 2022 do 31. 12. 2022 dle § 13 zákona č. 67/2013 Sb., který nepřevyšuje 50.000 Kč (k příslušenství pohledávky se nepřihlíží), není podle § 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. do citované části tohoto výroku dovolání přípustné, o čemž správně poučil žalobkyni i odvolací soud. Jde totiž o nárok se samostatným skutkovým základem. 10. Byť dovolatelka avizuje, že dovolání podává mimo jiné i do celého výroku III rozsudku odvolacího soudu, má dovolací soud dle obsahu dovolání (§ 41 odst. 2 o. s. ř.) za to, že dovolání do části výroku III rozsudku odvolacího soudu, kterou odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalovaní jsou povinni zaplatit žalobkyni společně a nerozdílně částku 1.701,24 Kč s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 1.701,24 Kč od 29. 10. 2023 do zaplacení, nesměřuje. Navíc by dovolání v této části ani nebylo subjektivně přípustné (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 1997, sp. zn. 2 Cdon 1363/96, uveřejněné pod č. 28 v časopise Soudní judikatura, ročník 1998). 11. V části, v které dovolání směruje do výroku IV rozsudku odvolacího soudu, je dovolání zjevně bezdůvodné (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2019, sp. zn. 21 Cdo 1714/2019, či ze dne 21. 7. 2020, sp. zn. 21 Cdo 713/2020). 12. V projednávané věci doručili žalovaní dne 23. 10. 2023 žalobkyni vyúčtování označené jako „Vyúčtování nákladů služeb a spotřeby energií a vody“, a to „v období od převzetí bytové jednotky dne 27. 6. 2022 do předání bytové jednotky dne 14. 4. 2023“. Zohlednili přitom skutečnost, že nájemní vztah žalobkyně trval méně než dvanáct měsíců. Z uvedeného vyúčtování vycházela žalobkyně při vyčíslení svých nároků uplatněných žalobou (zejména přeplatku z vyúčtování služeb) i soudy při rozhodování o nich. Nedává tak logický smysl (je zjevně bezdůvodné), aby toto vyúčtování bylo rozděleno na dvě části a opětovně doručeno, jak se žalobkyně žalobou výslovně domáhá, neboť by to k jinému výsledku ohledně vyčísleného a žalobkyni pravomocně přiznanému přeplatku na službách nevedlo. 13. Nejvyšší soud proto ze shora uvedených důvodů dovolání žalobkyně podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl. 14. Dovolací soud nepřehlédl, že dovolání směřuje i do výroku V rozsudku odvolacího soudu o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně. Podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. však dovolání proti rozhodnutím v části týkající se výroku o nákladech řízení není přípustné. 15. Bylo-li dovolání odmítnuto, nemusí být rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodněno (srov. § 243f odst. 3 větu druhou o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný. Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, mohou oprávnění podat návrh na exekuci (soudní výkon rozhodnutí). V Brně dne 9. 6. 2026 JUDr. Jitka Dýšková předsedkyně senátu