26 Cdo 3215/2025-703 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Mgr. Lucie Jackwerthové a soudců JUDr. Jitky Dýškové a JUDr. Romana Šebka, Ph.D., ve věci žalobkyně J. R., zastoupené Mgr. Martinem Štuksou, advokátem se sídlem v Praze 4, Kaplická 1037/12, proti žalovanému Společenství vlastníků XY, zastoupenému Mgr. Romanem Seidlerem, advokátem se sídlem v Plzni, Malická 1576/11, o zaplacení částky 315 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu Plzeň-město pod sp. zn. 13 C 58/2020, o dovolání žalobkyně a žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 13. 8. 2025, č. j. 18 Co 162/2025-636, takto: I. Rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 13. 8. 2025, č. j. 18 Co 162/2025-636, ve výroku I, pokud jím byl potvrzen rozsudek Okresního soudu Plzeň-město ze dne 15. 4. 2025, č. j. 13 C 58/2020–593, ve výroku I o zaplacení částek 52 500 Kč a 105 000 Kč s úrokem z prodlení a ve výrocích IV a V, a ve výrocích II a III se zrušuje a v tomto rozsahu se věc vrací tomuto soudu k dalšímu řízení. II. Dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 13. 8. 2025, č. j. 18 Co 162/2025-636, ve výroku I, pokud jím byl potvrzen rozsudek Okresního soudu Plzeň-město ze dne 15. 4. 2025, č. j. 13 C 58/2020–593, ve výroku II o zaplacení částky 157 500 Kč s úrokem z prodlení, se odmítá. Odůvodnění: 1. Žalobkyně (vlastnice „bytové jednotky č. 2087/4 nacházející se v budově č. p. XY, XY, XY, XY, XY a XY v XY“ – dále jen „Jednotka“ a „předmětný dům“, resp. „dům“) se domáhala, aby žalovanému (společenství vlastníků, které má ve správě předmětný dům – dále jen „Společenství“) byla uložena 1) povinnost zaplatit jí náhradu újmy ve výši 315 000 Kč s příslušenstvím a 2) provést na domě opravy specifikované v žalobě (dále jen „opravy“). 2. Okresní soud Plzeň-město (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 6. 4. 2023, č. j. 13 C 58/2020-452, žalobu zamítl (výroky I a II) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky III a IV). 3. K odvolání žalobkyně Krajský soud v Plzni (odvolací soud) rozsudkem ze dne 19. 7. 2023, č. j. 18 Co 152/2023-485, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II). 4. K dovolání žalobkyně Nejvyšší soud (dovolací soud) rozsudkem ze dne 28. 5. 2024, č. j. 26 Cdo 19/2024-504 (dále jen „Rozsudek“), rozsudek odvolacího soudu ve výroku I, pokud jím byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I o zaplacení částky 315 000 Kč s úrokem z prodlení a ve výroku II o nákladech řízení, zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení (výrok I) a dovolání proti rozsudku odvolacího soudu ve výroku I, pokud jím byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve výroku II o uložení povinnosti provést opravy, zamítl. 5. Předmětem řízení tak zůstal nárok žalobkyně na zaplacení náhrady újmy ve výši 315 000 Kč s příslušenstvím tvořené ušlým nájemným za období od 1. 10. 2018 do 31. 3. 2022. 6. Soud prvního stupně poté, co byl jeho v pořadí první rozsudek ve výrocích I, III a IV zrušen usnesením odvolacího soudu ze dne 31. 7. 2024, č. j. 18 Co 152/2023-513, rozsudkem ze dne 15. 4. 2025, č. j. 13 C 58/2020–593, zamítl žalobu v části, aby žalovaný zaplatil žalobkyni částku 52 500 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 9,75 % ročně z této částky od 1. 5. 2019 do zaplacení a částku 105 000 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 11,75 % ročně z této částky od 21. 3. 2022 do zaplacení (výrok I), uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni částku 157 500 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 11,75 % ročně z této částky od 21. 3. 2022 do zaplacení (výrok II) a rozhodl o náhradě nákladů účastníků (výrok III) a státu (výroky IV a V). 7. K odvolání obou účastníků Krajský soud v Plzni (odvolací soud) rozsudkem ze dne 13. 8. 2025, č. j. 18 Co 162/2025-636, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I, II, IV a V (výrok I), změnil jej ve výroku III (výrok II) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok III). 8. Shodně se soudem prvního stupně zjistil, že ve dvou místnostech Jednotky o velikosti 3+kk, která se nachází v přízemí domu nad garážemi, je vlhké zdivo a v důsledku toho se v nich i přes aplikaci speciálních nátěrů vyskytují plísně. Příčinou vlhkosti zdiva je vadná konstrukce domu, která má nedostatečné tepelně izolační vlastnosti a způsobuje vznik tepelných mostů. Žalobkyně byt pronajímala, měsíční nájemné bylo sjednáno částkou 15 000 Kč, nicméně s ohledem na výskyt plísní, s účinností od 1. 3. 2018 poskytla nájemcům slevu na nájemném ve výši 50 % (7 500 Kč). Na základě jednání s výborem společenství byla v březnu 2018 provedena odborná kontrola domu, která potvrdila, že konstrukce obvodového pláště není řádně tepelně zaizolována stejně jako betonový strop parkovacích stání, předseda výboru následně žalobkyni přislíbil, že stavebně technická závada budovy se bude řešit. Na den 7. 11. 2018 bylo svoláno shromáždění, které ale nebylo způsobilé se usnášet. Nicméně přítomní na něm byli seznámeni s výsledky studie zateplení od společnosti Planstav předložené již v dubnu 2017 spolu s termovizním měřením objektu. Žalobkyně k tomuto shromáždění nebyla řádně pozvána. Výzvou ze dne 2. 1. 2019 žalobkyně upozornila Společenství na to, že neplní řádně své povinnosti spočívající ve správě společných prostor, dne 11. 4. 2019 jej pak vyzvala k náhradě škody v podobě ušlého nájmu ve výši 52 500 Kč. Dne 14. 5. 2019 se konalo shromáždění, na jehož program bylo zařazeno projednání předžalobní výzvy žalobkyně i řešení vlhkosti a zateplení přízemních bytů, členům shromáždění byly předány i studie zateplení, k hlasování o možném řešení ale nedošlo. Žalobkyně proti závěrům shromáždění žádným způsobem nebrojila. V roce 2020 a 2021 společenství žádné shromáždění nesvolalo, další shromáždění se konalo až dne 1. 6. 2022 a měl na něm být projednán plán oprav a investice. Žalobkyně navrhla, aby bylo hlasováno o provedení oprav podle znaleckého posudku, tento bod nebyl k hlasování přijat. Žalobou podanou ke Krajskému soudu v Plzni pod sp. zn. 31 Cm 44/2022 se žalobkyně domáhala určení neplatnosti usnesení shromáždění ze dne 1. 6. 2022, žalobě soud nevyhověl. 9. Na základě takto zjištěného skutkového stavu se stejně jako soud prvního stupně zabýval tím, zda v projednávané věci jsou splněny předpoklady odpovědnosti za újmu (§ 2910 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, dále jen „o. z.“). Předně dovodil, že k datu 1. 10. 2018, od něhož žalobkyně požaduje náhradu ušlého nájemného, žalovaný věděl o problému s vlhkostí zdiva, jakož i o tom, že příčinou vlhkosti je chyba konstrukce budovy a nedostatečné zateplení přízemních bytů. Dospěl však k závěru, že v období od 1. 10. 2018 do 30. 6. 2020 žalovaný neporušil žádnou právní povinnost. Ke shromáždění, které se mělo konat dne 7. 11. 2018, totiž žalobkyně nebyla řádně pozvána a ve smyslu stávající judikatury se tak považuje za přehlasovaného vlastníka, přesto proti výsledku shromáždění nijak nebrojila, stejně jako proti výsledku shromáždění konaného dne 14. 5. 2019. Jiná situace ale nastala v období od 1. 7. 2020 do 1. 6. 2022, neboť v roce 2020 a 2021 žalovaný nesvolal žádné shromáždění, ačkoli tak mohl učinit poté, co skončil nouzový stav vyhlášený v souvislosti s pandemií covidu-19, a žalobkyně tudíž neměla možnost se domáhat svých práv. Měl za to, že částka sjednaného nájemného 15 000 Kč měsíčně odpovídá běžnému nájemnému a poloviční sleva z nájemného je adekvátní tomu, že plísně se vyskytují ve dvou místnostech ze tří, a to v ložnici a v obývacím pokoji spojeným s kuchyňským koutem. Za období od 1. 7. 2020 do 31. 3. 2022 tak žalobkyni ušla na nájemném částka 157 500 Kč s příslušenstvím v podobě zákonného úroku z prodlení. Uzavřel, že mezi nečinností žalovaného, který nesvolal shromáždění, a mezi tím, že žalobkyni vznikla újma, je příčinná souvislost, a ve shodě se soudem prvního stupně shledal žalobu v této části důvodnou. 10. Proti rozsudku odvolacího soudu podali oba účastníci dovolání. 11. Žalobkyně (dovolatelka) napadla výrok I rozsudku odvolacího soudu v rozsahu, v jakém odvolací soud potvrdil zamítavý výrok I rozsudku soudu prvního stupně. Měla za to, že odvolací soud v rozporu se stávající judikaturou vyřešil otázku možnosti vlastníka jednotky podat žalobu ve věci, o níž nebylo na shromáždění hlasováno, protože věc na něm nebyla předložena k rozhodnutí. Podle rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 26 Cdo 2201/2023 nebo 26 Cdo 3037/2024 je aplikace § 1209 odst. 2 o. z. ve znění účinném do 30. 6. 2020 možná pouze v situaci, kdy na program shromáždění byl zařazen bod s návrhem na rozhodnutí o předmětné záležitosti a rozhodnutí nemohlo být přijato z toho důvodu, že shromáždění nebylo usnášeníschopné. O takovou situaci ale v projednávané věci nešlo. Zdůraznila přitom, že nebyla oprávněna zařadit určitý bod na program shromáždění, ale podle zrušujícího Rozsudku to měl být naopak žalovaný. Nadto správnost zápisu ze shromáždění ze dne 7. 11. 2018 zpochybnila, odvolací soud se však s jejími námitkami nijak nevypořádal. Navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu v napadeném rozsahu změnil a žalobě vyhověl. 12. Žalovaný (dovolatel) napadl výrok I rozsudku odvolacího soudu v rozsahu, v jakém odvolací soud potvrdil vyhovující výrok II rozsudku soudu prvního stupně. Namítal, že odvolací soud nesprávně posoudil příčinnou souvislost mezi jeho protiprávním jednáním spočívajícím v tom, že v letech 2020 a 2021 nesvolal shromáždění, a vznikem újmy na straně žalobkyně, a odchýlil se tak od rozsudků Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 3285/2015 a 25 Cdo 1222/2012. Nesouhlasil ani s tím, že takové jednání mohlo založit jeho odpovědnost za újmu, která žalobkyni vznikla již v roce 2018. V této souvislosti měl za to, že dovolacím soudem dosud nebyla vyřešena otázka, zda lze příčinnou souvislost shledat v porušení povinnosti, k němuž došlo až následně (konkrétně více než dva roky) po vzniku škody na straně žalobkyně. Rovněž odvolacímu soudu vytýkal, že na danou situaci neaplikoval § 2906 o. z. Tím, že v letech 2020 a 2021 nesvolal shromáždění, totiž odvracel od vlastníků jednotek přímo hrozící nebezpečí újmy v důsledku onemocnění covidem-19. K dovolacímu přezkumu předložil otázku, dovolacím soudem dosud neřešenou, zda nesvolání shromáždění v době pandemie covidu-19 lze považovat za jednání v krajní nouzi podle § 2906 o. z. Navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu v napadeném rozsahu a spolu s ním i výrok II rozsudku soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. 13. Dovolání byla podána včas, osobami k tomu oprávněnými – účastníky řízení (§ 240 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, dále jen „o. s. ř.“), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatelů (§ 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.). 14. Dovolání žalobkyně (dovolatelky) je přípustné podle § 237 o. s. ř., neboť při řešení otázky porušení povinnosti společenství vlastníků zajistit opravy domu se odvolací soud odchýlil od zrušujícího Rozsudku. Jeho úvahy přitom do jisté míry vyplývají z ne zcela správné interpretace závěrů, které Nejvyšší soud v Rozsudku vyslovil, neboť neberou na zřetel, že primární povinností společenství vlastníků je obstarat opravy společných částí domu. 15. Předně je nutno zdůraznit, že ve zrušujícím Rozsudku se dovolací soud zabýval otázkou porušení povinnosti společenství vlastníků při správě domu, naplnění předpokladů jeho odpovědnosti za škodu způsobenou na jednotkách jednotlivých vlastníků neposuzoval a ani posuzovat nemohl, neboť takovou otázku neřešil ani odvolací soud v tam napadeném rozhodnutí. 16. V Rozsudku Nejvyšší soud nejprve vysvětlil, že společenství vlastníků má povinnost obstarat opravy společných částí domu stanovenou v § 1189 o. z. [do 30. 6. 2020 ve spojení s § 7 písm. a) nařízení vlády č. 366/2013 Sb., o úpravě některých záležitostí souvisejících s bytovým]. Následně popsal, jakým způsobem má postupovat: musí učinit i takové kroky, aby shromáždění vlastníků mohlo o opravě rozhodnout. Vlastník jednotky sice může dát k takovému rozhodnutí podnět, nemůže se však (nemá-li více než čtvrtinu všech hlasů - § 1207 odst. 1 věta druhá o. z.) úspěšně domáhat toho, aby statutární orgán svolal shromáždění či aby na jeho program zařadil určitou záležitost (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 1. 2017, sp. zn. 26 Cdo 2323/2016). Informuje-li vlastník jednotky společenství vlastníků o vadě společných částí domu, je na společenství (jeho statutárním orgánu), aby v přiměřené lhůtě jeho informaci prověřilo, seznámilo s ní vlastníky jednotek a umožnilo jim rozhodnout o případné opravě (či o dalším postupu), ať již hlasováním na svolaném shromáždění vlastníků nebo mimo něj (per rollam). 17. Uvedl-li Nejvyšší soud v této souvislosti, že pokud společenství popsaný způsob dodrží a shromáždění vlastníků následně navrženou opravu neschválí, nelze mu úspěšně vytýkat, že porušilo povinnost při správě domu, je nutné citovanou větu chápat v kontextu celého odstavce, který se týkal právě a jen toho, jaké kroky má společenství vlastníků činit, aby shromáždění vlastníků mohlo o opravě rozhodnout. Jinými slovy, v takovém případě společenství vlastníků neporuší povinnost vztahující se k náležitému postupu potřebnému pro rozhodnutí o případné opravě (§ 1207 o. z.). 18. Automaticky to ale neznamená, že pokud shromáždění vlastníků navrženou opravu neschválí, nelze společenství vlastníků vytýkat, že porušilo povinnost obstarat opravy společných částí domu (§ 1189 o. z.). Jestliže se společenství vlastníků dozví o existenci vady společných částí domu (např. střechy, stoupaček), a o tom, že v důsledku vady vzniká nebo může vzniknout škoda na jednotce nebo na společných částech domu, má doloženo, že jde o vadu, k jejíž opravě je povinno, a že oprava je nutná k tomu, aby se škodě zabránilo, a přes tyto informace ji odmítne provést nebo ji neprovede včas, zpravidla tím uvedenou povinnost poruší. 19. V opačném případě, tedy pakliže společenství vlastníků vůbec nesvolá shromáždění nebo nezařadí hlasování o vadě společných částí domu na jeho program, představuje to porušení povinnosti při správě domu samo o sobě (bez dalšího). Potom totiž vlastníci nemohou o požadované opravě rozhodnout a bez jejich rozhodnutí společenství nemůže svou povinnost zajistit opravu společných částí domu splnit. Frekvence konání shromáždění jednou ročně upravená v § 1207 odst. 1 o. z. je frekvencí minimální a nijak nebrání tomu, aby v případě potřeby bylo shromáždění svoláno i častěji. Jak často je žádoucí shromáždění svolat, se pak odvíjí od závažnosti záležitostí, které na něm mají být projednány. 20. Při úvaze o tom, zda společenství vlastníků porušilo svou povinnost stanovenou zákonem, je pak zcela bez významu, zda vlastník jednotky brojil proti výsledkům shromáždění (jak uvedl odvolací soud), a takový právní názor nelze dovodit ani ze zrušujícího Rozsudku. Porušení povinnosti stanovené zákonem (dále též jen „protiprávnost“) je objektivní kategorií: určitý čin je protiprávní, pokud se příčí zákonnému zákazu nebo příkazu, bez ohledu na to, zda si je jednající protiprávnosti vědom, a bez ohledu na to, co o tomto jednání soudí třetí osoby. Protiprávnost je také absolutní kategorií v tom smyslu, že určitý čin nemůže být jednou hodnocen jako protiprávní a v jiné souvislosti jako souladný se zákonem (k tomu srov. např. odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 2024, sp. zn. 25 Cdo 3084/2023). 21. Jestliže podle skutkových zjištění žalovaný již v březnu 2018 věděl o nedostatečném zateplení konstrukce obvodového pláště a betonového stropu parkovacích stání, a o tom, že v důsledku této vady se v jednotce žalobkyně vyskytují plísně a vzniká jí škoda, bylo na něm, aby v přiměřené lhůtě svolal shromáždění, projednání této záležitosti zařadil na jeho program a nechal vlastníky rozhodnout o dalším postupu. Neměl-li dostatečně prokázáno, že škoda vzniká žalobkyni v důsledku zmíněné vady nebo že žalobkyní požadovaná oprava společných částí domu škodě nezabrání, mohl vlastníkům navrhnout hlasovat nejprve o tom, aby si před provedením opravy vyžádali ještě další odborné konzultace či posouzení apod. Žalovaný ale takto nepostupoval, první shromáždění svolal po cca osmi měsících na 7. 11. 2018, přičemž ze skutkových tvrzení se nepodává, že by na jeho program byl zařazen návrh konkrétního rozhodnutí vztahujícího se k požadované opravě, o němž by měli vlastníci hlasovat. Přestože shromáždění nebylo usnášeníschopné, další shromáždění žalovaný svolal až po dalších cca šesti měsících na 14. 5. 2019, opět bez toho, aniž by na jeho program zařadil hlasování o dalším postupu. Do 30. 6. 2020 pak již žádné další shromáždění nesvolal. 22. Lze proto shrnout, že žalovaný, ačkoli věděl o existenci vady společných částí domu i o vznikající škodě, v období od 1. 10. 2018 do 30. 6. 2020, které je předmětem dovolacího přezkumu, nepostupoval tak, aby shromáždění vlastníků vůbec mohlo rozhodnout o požadované opravě. V důsledku toho žalovaný ani neobstaral opravu společných částí domu a porušil tak zákonem stanovenou povinnost. 23. Jestliže za této situace odvolací soud naproti tomu dovodil, že žalovaný žádnou povinnost neporušil, není jeho závěr správný. 24. Podle § 242 odst. 1 a 3 o. s. ř. dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden; přitom je vázán uplatněnými dovolacími důvody včetně toho, jak je dovolatel obsahově vymezil. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Existenci uvedených vad dovolatelka netvrdila a tyto vady nevyplynuly ani z obsahu spisu. 25. Nejvyšší soud proto – aniž ve věci nařídil jednání (§ 243a odst. 1 o. s. ř.) – v rozsahu, kterým odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I o zaplacení částek 52 500 Kč a 105 000 Kč s úrokem z prodlení, a v závislých výrocích o nákladech řízení napadený rozsudek zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§ 243e odst. 1, 2 o. s. ř.). 26. Na odvolacím soudu bude, aby se dále zabýval tím, zda jsou splněny všechny předpoklady pro vznik povinnosti žalovaného nahradit žalobkyni požadovanou škodu. V této souvislosti považuje dovolací soud za vhodné připomenout, že podle rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2021, sp. zn. 23 Cdo 3320/2020, uveřejněného pod č. 49/2022 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, protiprávnost podle § 2910 může mít dvě podoby: a) protiprávnost činu zasahujícího do absolutního práva poškozeného (první věta § 2910 o. z.), b) protiprávnost činu porušujícího ochranný účel normy (druhá věta § 2910 o. z.). Z odůvodnění rozsudku odvolacího soudu by proto mělo vyplývat, zda je možné posuzovanou věc podřadit pod skutkovou podstatu věty první či druhé § 2910 o. z. 27. Dovolání žalovaného (dovolatele) není přípustné podle § 237 o. s. ř. pro řešení otázky příčinné souvislosti mezi porušením povinnosti žalovaného a vznikem újmy na straně žalobkyně, neboť při jejím řešení se odvolací soud v konečném důsledku neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. 28. V rozsudku ze dne 15. 8. 2017, sp. zn. 25 Cdo 3285/2015 (na který poukazuje i dovolatel), Nejvyšší soud vyložil, že právní posouzení příčinné souvislosti spočívá ve stanovení, mezi jakými skutkovými okolnostmi má být její existence zjišťována, případně zda a jaké okolnosti jsou způsobilé tento vztah vyloučit. O vztah příčinné souvislosti se jedná, vznikla-li škoda následkem protiprávního úkonu škůdce, tedy je-li jeho jednání a škoda ve vzájemném poměru příčiny a následku, tudíž je-li doloženo, že nebýt protiprávního úkonu, ke škodě by nedošlo (conditio sine qua non). 29. V projednávané věci odvolací soud zjistil, že důvodem vzniku plísní v jednotce žalobkyně je nedostatečné zateplení konstrukce obvodového pláště a betonového stropu parkovacích stání, tedy vada společných částí domu, k jejíž opravě je povinen žalovaný a bez jejíž opravy nelze škodě zabránit. Pokud by žalovaný provedl opravu společných částí domu, žalobkyni by škoda nevznikla (jak ostatně připouští i žalovaný ve svém dovolání). Škoda tudíž žalobkyni vznikla v příčinné souvislosti s tím, že žalovaný porušil svou povinnost obstarat opravy společných částí domu. 30. Odvolací soud sice spatřoval porušení povinnosti žalovaného (pouze) v tom, že v období od 1. 7. 2020 do 31. 3. 2022, které je předmětem dovolacího přezkumu, nesvolal shromáždění vlastníků, avšak nelze odhlédnout od toho, že v důsledku toho žalovaný neumožnil vlastníkům o požadované opravě rozhodnout a nemohl tak splnit (a ani nesplnil) svou povinnost obstarat opravu společných částí domu (jak bylo vysvětleno shora). 31. Za situace, kdy žalovaný netvrdí žádné okolnosti způsobilé příčinnou souvislost vyloučit, je závěr odvolacího soudu, že škoda vznikla žalobkyni v příčinné souvislosti s porušením zákonné povinnosti žalovaného, v konečném důsledku v souladu s konstantní judikaturou. 32. Dovolání žalovaného není přípustné podle § 237 o. s. ř. ani pro řešení otázky, „zda lze příčinnou souvislost shledávat v porušení povinnosti, k němuž došlo až následně (konkrétně více než dva roky) po vzniku škody na straně žalobkyně (snížení nájemného již ode dne 1. 3. 2018)“. Takto formulovanou otázku odvolací soud neposuzoval a na jejím vyřešení tak napadené rozhodnutí ve skutečnosti nespočívá (nezávisí). 33. Žalobkyně sice snížila nájemcům nájemné od 1. 3. 2018, škoda jí však vznikala každý měsíc, v němž nájemcům tuto slevu poskytla, přičemž předmětem řízení učinila období od 1. 10. 2018 do 31. 3. 2022. Odvolací soud shledal porušení povinnosti žalovaným v období od 1. 7. 2020 do 31. 3. 2022 a za toto období také přiznal žalobkyni nárok na náhradu škody, neshledal tedy příčinnou souvislost „v porušení povinnosti, k němuž došlo až následně (konkrétně více než dva roky) po vzniku škody na straně žalobkyně“. 34. Poukazuje-li dovolatel na to, že v období od 1. 10. 2018 do 30. 6. 2020 odvolací soud posoudil odpovědnost žalovaného odlišně, závěry odvolacího soudu vztahujícími se k porušení povinnosti žalovaným v tomto období se dovolací soud zabýval k dovolání žalobkyně a shora vysvětlil, proč je nepovažuje za správné. 35. Napadené rozhodnutí nespočívá ani na vyřešení další dovolatelem formulované otázky, „zda lze nesvolání shromáždění vlastníků jednotek žalovaným v době pandemie covidu-19 považovat za jednání v krajní nouzi podle ust. § 2906 občanského zákoníku“, neboť ani tuto otázku odvolací soud neposuzoval. 36. Podle ustálené soudní praxe v odvolacím řízení lze rozsudek soudu prvního stupně přezkoumat i z důvodů, které nebyly v odvolání uplatněny, avšak samotná skutečnost, že odvolací soud se otázkou v odvolacím řízení neuplatněnou nezabýval, nezakládá dovolací důvod spočívající v nesprávném právním posouzení věci. Pokud tedy účastník řízení svou námitku neuplatnil v odvolacím řízení, a odvolací soud se jí proto nezabýval, nemůže jeho rozhodnutí spočívat na nesprávném právním posouzení věci, jestliže s touto námitkou přichází účastník až v dovolání (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu z 29. 11. 2011, sp. zn. 22 Cdo 468/2010, a z 24. 5. 2017, sp. zn. 22 Cdo 5764/2016). 37. Dovolatel v řízení před soudem prvního stupně či v řízení odvolacím netvrdil, že nesvoláním shromáždění vlastníků odvracel přímo hrozící nebezpečí újmy, nesvolání shromáždění odůvodňoval pouze obecně nepříznivou epidemiologickou situací v souvislosti s onemocněním covid-19, kdy byl po určitou dobu na území České republiky vyhlášen nouzový stav, za jehož trvání platil zákaz se shromažďovat. Za tohoto stavu pak nelze odvolacímu soudu úspěšně vytýkat, že se v rámci své přezkumné činnosti zaměřil na posouzení, zda mimořádná opatření přijatá v souvislosti se zmíněnou epidemiologickou situací bránila žalovanému ve svolání shromáždění vlastníků. 38. Pro úplnost lze doplnit, že v době trvání mimořádného opatření při epidemii, v jehož důsledku bylo znemožněno nebo podstatně znesnadněno konání zasedání orgánu právnické osoby, mohl být využit způsob rozhodování mimo zasedání v písemné formě nebo s využitím technických prostředků i tehdy, nepřipouští-li to stanovy dovolatele (srov. § 18, § 19 zákona č. 191/2020 Sb., o některých opatřeních ke zmírnění dopadů epidemie koronaviru SARS CoV-2 na osoby účastnící se soudního řízení, poškozené, oběti trestných činů a právnické osoby a o změně insolvenčního zákona a občanského soudního řádu). 39. Nespočívá-li napadené rozhodnutí na posouzení takto nastolené otázky, nemůže být jejím prostřednictvím ani založena přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. 29 NSČR 53/2013, či ze dne 26. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2376/2013, proti němuž byla podána ústavní stížnost, kterou Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 16. 1. 2014, sp. zn. III. ÚS 3773/13). 40. Nejvyšší soud proto dovolání žalovaného odmítl (§ 243c odst. 1 o. s. ř.). 41. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1 o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. V Brně dne 10. 6. 2026 Mgr. Lucie Jackwerthová předsedkyně senátu