26 Cdo 476/2026-491 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Jitky Dýškové a soudkyň JUDr. Pavlíny Brzobohaté a Mgr. Lucie Jackwerthové ve věci žalobce města Blansko se sídlem v Blansku, nám. Svobody 32/3, IČO 00279943, zastoupeného Mgr. Zuzanou Strakovou, advokátkou se sídlem v Praze 1, Konviktská 291/24, proti žalované ZT energy s.r.o., se sídlem v Blansku, Svitavská 434/10, IČO 60731800, zastoupené Mgr. Pavlem Svobodou, advokátem se sídlem v Blansku, Komenského 2281/5a, o zaplacení částky 1 000 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Blansku pod sp. zn. 11 C 151/2024, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 21. 10. 2025, č. j. 15 Co 22/2025-459, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 15 428 Kč k rukám Mgr. Pavla Svobody, advokáta se sídlem v Blansku, Komenského 2281/5a do tří dnů od právní moci tohoto usnesení. Odůvodnění: 1. Žalobou se žalobce domáhá vrácení přeplatku na zálohách za dodávku tepelné energie, který dle vyúčtování za rok 2023 činil 2 042 784,60 Kč, avšak žalovaná vrátila žalobci pouze 1 042 784,60 Kč a nikoli zbývající částku 1 000 000 Kč. Mezi účastníky bylo nesporné, že žalovaná učinila úkon započtení podáním z 24. 2. 2024 na údajnou protipohledávku 1 000 000 Kč, čímž měl dle žalované uplatněný nárok žalobce zaniknout. Žalobce však zpochybňuje platnost započtení a to, že by žalované svědčila pohledávka na vrácení „jistoty“ ve výši 1 000 000 Kč, kterou složila ve prospěch žalobkyně podle „smlouvy o nájmu“ z 12. 4. 2017, neboť smluvní povinnosti, k jejichž zajištění se tato jistota vztahovala, nebyly žalovanou splněny, tudíž jí nárok na její vrácení nevznikl. 2. Okresní soud v Blansku (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 17. 12. 2024, č. j. 11 C 151/2024-372, žalobu zamítl (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II). 3. K odvolání žalobce Krajský soud v Brně (odvolací soud) rozsudkem ze dne 21. 10. 2025, č. j. 15 Co 22/2025-459, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I), a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II). 4. Odvolací soud vyšel ze skutkových závěrů soudu prvního stupně, podle kterých si účastníci ve „smlouvě o nájmu“ uzavřené 12. 4. 2017 (dále jen „Smlouva“) sjednali pronájem nebytových prostor pro výrobu tepla, TUV a elektrické energie a za účelem umístění kogeneračních jednotek žalované na dobu určitou do 31. 12. 2023 (která korespondovala s dobou, na niž byla uzavřena smlouva o dodávce tepla žalobci od žalované). Dále v čl. II odst.5 sjednali také 1) povinnost žalované „zajišťovat na své náklady předepsanou údržbu a servis kogeneračních jednotek a souvisejícího zařízení nacházejících se v předmětu nájmu v souladu se servisní osou dle požadavku dodavatele těchto zařízení uvedených v průvodní dokumentaci kogeneračních jednotek, jakož i další potřebnou údržbu kogeneračních jednotek a souvisejícího zařízení“ (dále jen „první povinnost“), a 2) povinnost „vést o provedené údržbě a servisu řádné a podrobné písemné záznamy, které předá pronajímateli (tedy žalobci) současně při převodu vlastnictví“ (dále jen „druhá povinnost“). V čl. V odst. 9 byla účastníky sjednána smluvní pokuta ve výši 1 000 000 Kč pro případ porušení prvé povinnosti provádět údržbu a servis nebo druhé povinnosti předat žalobci řádné a podrobné písemné záznamy o provedené údržbě a servisu s tím, že žalobce je oprávněn započíst tuto smluvní pokutu proti částce jistoty složené žalovanou podle čl. V odst. 10 smlouvy. V uvedeném čl. V odst. 10 Smlouvy je však povinnost složení částky 1 000 000 Kč vázána pouze na povinnost zajišťovat údržbu a servis kogeneračních jednotek a současně je v něm sjednáno, že v případě, že žalovaná své povinnosti řádně splní, vrátí jí žalobce složenou částku jistoty do 30 dnů po řádném předání kogeneračních jednotek a souvisejícího zařízení. Žalovaná splnila pouze první povinnost, druhou nikoli. Zásadní pro právní posouzení věci byla otázka, zda pohledávka žalované na vrácení „jistoty“ 1 000 000 Kč souvisí s porušením první, druhé či obou povinností. V této otázce měl při použití pravidel pro výklad právního jednání zajedno se soudem prvního stupně, že vázanost složené „jistoty“ 1 000 000 Kč spočívající v možnosti jejího započtení proti případné budoucí povinnosti zaplatit smluvní pokutu se vztahuje jen k první povinnosti, pokud žalovaná tuto primární povinnost nesplní. Protože žalovaná tuto povinnost splnila, vznikl jí nárok na vrácení „jistoty“, proti němuž platně započetla pohledávku žalobce na vrácení části přeplatku za dodanou energii. 5. Dovolání žalobce (dovolatele), včetně jeho doplnění podaného v řádné lhůtě, proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu Nejvyšší soud odmítl podle § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“) – dílem pro vady, jež nebyly v dovolací lhůtě odstraněny, a dílem pro nepřípustnost. 6. Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam alternativně uvedených hledisek považuje za splněné, z dovolání musí být také patrno, které otázky hmotného nebo procesního práva, na nichž napadené rozhodnutí závisí, nebyly v rozhodování dovolacího soudu dosud řešeny (má-li je dovolatel za dosud neřešené), resp. jsou dovolacím soudem rozhodovány rozdílně, případně, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a od které „ustálené rozhodovací praxe“ se řešení této právní otázky odvolacím soudem odchyluje, nebo od kterého svého řešení otázky hmotného nebo procesního práva se má (podle mínění dovolatele) dovolací soud odchýlit postupem podle § 20 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích (k tomu např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013). Z povahy věci vyplývá, že v konkrétním případě může být splněno vždy pouze jedno ze zákonem stanovených kritérií přípustnosti dovolání – splnění jednoho kritéria přípustnosti dovolání vylučuje, aby současně pro řešení téže otázky bylo naplněno kritérium jiné (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2014, sp. zn. 26 Cdo 1590/2014, ústavní stížnost proti němu Ústavní soud usnesením ze dne 30. 6. 2015, sp. zn. I. ÚS 2967/2014, odmítl). 7. Výše uvedeným požadavkům dovolání nedostálo. Dovolatel odůvodnil přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. tím, že 1) „rozsudek závisí na vyřešení otázky, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (konkrétně ve vztahu k vyhodnocování obsahu provedených důkazů)“ a dále že 2) má být „dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (jednak ve vztahu k posouzení obsahu čl. V odst. 9 a 10. smlouvy a dále ve vztahu k porušení povinnosti žalované provádět řádně údržbu a servis kogeneračních jednotek)“. 8. V otázce 2) spojuje dovolatel přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. s tím, že „napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného a procesního práva, při jejímž řešení má být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak“. Tato formulace předpokladu přípustnosti dovolání však významově neodpovídá (ve smyslu § 237 o. s. ř.) požadavku, aby dovolacím soudem (již dříve) vyřešená právní otázka byla (dovolacím soudem) posouzena jinak (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2013, sp. zn. 29 Cdo 1172/2013, uveřejněné pod číslem 80/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Poslední ze čtyř předpokladů přípustnosti dovolání zakotvených v uvedeném ustanovení, tj. „má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak“, míří pouze na případ právní otázky vyřešené dovolacím soudem v jeho dosavadní rozhodovací praxi, od jejíhož řešení by se měl odklonit (posoudit tuto otázku „jinak“), a nikoli na případ, jak se snad mylně domnívá dovolatel, že má dovolací soud posoudit jinak otázku vyřešenou soudem odvolacím. Má-li přitom být dovolání přípustné proto, že „dovolacím soudem vyřešená právní otázka má být posouzena jinak“, jde o způsobilé vymezení přípustnosti dovolání ve smyslu § 241a odst. 2 o. s. ř., jen je-li z dovolání zřejmé, od kterého svého řešení otázky hmotného nebo procesního práva se má (podle mínění dovolatele) dovolací soud odchýlit (srov. rovněž usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sp. zn. 29 NSČR 55/2013, nebo ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013). 9. Takový údaj se však v dovolání nenachází a nelze jej ani zjistit z jeho obsahu, dovolatel pouze popisuje průběh řízení a polemizuje s právními závěry odvolacího soudu, aniž by vymezil přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. V této části je proto dovolání vadné. 10. Rekapituluje-li dále dovolatel obsáhle zjištění a právní hodnocení soudů obou stupňů, nesouhlasí především s jejich skutkovými zjištěními a hodnocením provedeného dokazování, právní posouzení věci učiněné odvolacím soudem zpochybňuje zejména prostřednictvím skutkových námitek. S přihlédnutím k charakteru většiny uplatněných dovolacích námitek dovolací soud zdůrazňuje, že skutkové námitky nejsou podle současné právní úpravy způsobilým dovolacím důvodem (srov. § 241a odst. 1 o. s. ř. a contrario). Takové nezpůsobilé důvody však dovolatel uplatnil, neboť brojil jak proti správnosti (úplnosti) zjištěného skutkového stavu (zejména skutkovému závěru, podle kterého žalovaná splnila první povinnost ze smlouvy), tak proti samotnému způsobu hodnocení důkazů (především výpovědi svědků). Z ustálené soudní praxe přitom vyplývá, že samotné hodnocení důkazů opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení § 132 o. s. ř. nelze úspěšně napadnout (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu z 8. 3. 2017, sp. zn. 31 Cdo 3375/2015, uveřejněný pod č. 78/2018 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či nález Ústavního soudu z 6. 1. 1997, sp. zn. IV. ÚS 191/96). Nadto skutková zjištění, k nimž odvolací soud dospěl, odpovídají obsahu spisu, a nejsou tedy natolik vadná, že by ve svém důsledku představovala porušení práv garantovaných čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod; nešlo zde tedy o tzv. extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními (srov. stanovisko pléna Ústavního soudu z 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS- st. 45/16, uveřejněné pod č. 460/2017 Sbírky zákonů). 11. Pro úplnost lze dodat, že dovolatel návazně zpochybnil prostřednictvím vícero otázek správnost výkladu právního jednání (obsah ujednání Smlouvy týkající se smluvní pokuty a jí zajišťovaných povinností žalované) učiněného odvolacím soudem. Ani pro tyto otázky však dovolání není přípustné, neboť je odvolací soud posoudil v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, od níž není důvod se odchýlit ani v této projednávané věci. 12. Nejvyšší soud v řadě svých rozhodnutí (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 4. 2017, sp. zn. 21 Cdo 5281/2016, rozsudek téhož soudu ze dne 31. 10. 2017, sp. zn. 29 Cdo 61/2017, uveřejněný pod číslem 4/2019 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek) poukázal na to, že současná právní úprava (účinná od 1. 1. 2014) klade důraz na skutečnou vůli jednajících osob. Základním hlediskem pro výklad právního jednání je úmysl jednajícího (popřípadě – u vícestranných právních jednání – společný úmysl jednajících stran), byl-li takový úmysl druhé straně (adresátovi projevu vůle) znám, anebo musela-li o něm vědět. Skutečnou vůli jednajícího je třeba posuzovat k okamžiku, kdy projev vůle učinil (kdy se stal perfektním), a je nutné ji upřednostnit i před jejím vnějším projevem (např. objektivním významem užitých slov). Při zjišťování tohoto úmyslu je třeba vycházet z hledisek uvedených v § 556 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, a přihlédnout též k praxi zavedené mezi stranami v právním styku, k tomu, co právnímu jednání předcházelo, i k tomu, jak strany následně daly najevo, jaký obsah a význam právnímu jednání přikládají. Teprve v případě, že ani za použití uvedených výkladových pravidel nelze zjistit úmysl jednajícího, se uplatní objektivní metoda interpretace a projevu vůle se přisuzuje význam, jaký by mu zpravidla přikládala osoba v postavení toho, jemuž je projev vůle určen. 13. Za souladný s touto ustálenou soudní praxí lze považovat výklad ujednání účastníků Smlouvy v čl. II a čl. V učiněný odvolacím soudem, přičemž odvolací soud rovněž podrobně vysvětlil, jak při výkladu sporných ujednání postupoval, jaká výkladová kritéria použil a z jakých důkazů při zjišťování skutečné vůle jednajících stran vycházel (zejména z výpovědí vyslechnutých svědků a z obsahu Smlouvy). 14. Ze všech shora uvedených důvodů Nejvyšší soud dovolání podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl. 15. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněná podat návrh na exekuci (soudní výkon rozhodnutí). V Brně dne 20. 5. 2026 JUDr. Jitka Dýšková předsedkyně senátu