26 Cdo 598/2026-158 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Mgr. Lucie Jackwerthové a soudkyň JUDr. Pavlíny Brzobohaté a JUDr. Jitky Dýškové ve věci žalobkyně Obecní dům, a.s., se sídlem v Praze 1, náměstí Republiky 1090/5, IČO 27251918, zastoupené JUDr. Petrem Michalem, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze, Hvězdova 1716/2b, proti žalovaným 1) městské části Praha 1, se sídlem v Praze 1, Vodičkova 681/18, IČO 00063410, zastoupené JUDr. Karolinou Besser, advokátkou se sídlem v Praze, Masarykovo nábřeží 2018/10, 2) Zátiší Catering a.s., se sídlem v Praze 1, Novotného lávka 200/5, IČO 15269574, zastoupené Mgr. Petrem Niplem, advokátem se sídlem v Praze, Na Pankráci 449/11, o určení neplatnosti nájemní smlouvy a uložení povinnosti uzavřít nájemní smlouvu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 27 C 21/2025, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11. 9. 2025, č. j. 20 Co 224/2025-122, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované 1) na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 450 Kč k rukám JUDr. Karoliny Besser, advokátky se sídlem v Praze, Masarykovo nábřeží 2018/10, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení. III. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované 2) na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 8 167,50 Kč k rukám Mgr. Petra Nipla, advokáta se sídlem v Praze, Na Pankráci 449/11, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení. Odůvodnění: 1. Žalobkyně (neúspěšná účastnice veřejné soutěže o nejvhodnější nabídku ve smyslu § 1772 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, dále jen „o. z.“) se proti dvěma žalovaným (vyhlašovatelce soutěže a úspěšné účastnici soutěže) domáhá, 1) aby bylo určeno, že je neplatná „nájemní smlouva č. 2024/0892 uzavřená dne 30. 9. 2024 mezi Městskou částí Praha 1, IČO 00063410, sídlem Vodičkova 681/18, 115 68 Praha 1 jako pronajímatelem a Zátiší Catering Group a.s., IČO 152 69 574, se sídlem Novotného lávka 200/5, 110 00 Praha 1 jako nájemcem“, a 2) aby „žalované 1) jako pronajímateli byla uložena povinnost uzavřít nájemní smlouvu na pronájem paláce Žofín v rámci veřejné soutěže s žalobkyní, jako nájemcem, a to ve znění nájemní smlouvy č. 2024/0892 uzavřené dne 30. 9. 2024 mezi Městskou částí Praha 1, IČO 00063410, se sídlem Vodičkova 681/18, 115 68 Praha 1 jako pronajímatelem a Zátiší Catering Group a.s., IČO 15269574, se sídlem Novotného lávka 200/5, 110 00 Praha 1 jako nájemcem“. 2. Obvodní soud pro Prahu 1 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 8. 4. 2025, č. j. 27 C 21/2025-44, zamítl žalobu o určení (výrok I) i žalobu o uložení povinnosti uzavřít nájemní smlouvu (výrok II) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky III a IV). 3. Městský soud v Praze (odvolací soud) rozsudkem ze dne 11. 9. 2025, č. j. 20 Co 224/2025-122, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II). 4. Dovolání žalobkyně (dovolatelky) proti rozsudku odvolacího soudu není z níže uvedených důvodů přípustné podle § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“). 5. Za prvé dovolatelka formuluje otázku, zda „lze vyložit jednostranné právní jednání podle úmyslu jednajícího (v daném případě žalované 1), aniž by byl takový úmysl znám adresátovi právního jednání, případně aniž by musel o takovém úmyslu adresát vědět“, a namítá, že při jejím řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, konkrétně od jeho rozsudků ze dne 31. 10. 2017, sp. zn. 29 Cdo 61/2017, ze dne 31. 8. 2023, sp. zn. 23 Cdo 2856/2022, uveřejněných pod č. 4/2019 a 37/2024 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, ze dne 6. 12. 2018, sp. zn. 21 Cdo 2300/2017, a usnesení ze dne 17. 4. 2025, sp. zn. 33 Cdo 2191/2024, či ze dne 17. 10. 2018, sp. zn. 32 Cdo 939/2018. 6. Odvolací soud se však od uvedené judikatury neodchýlil, neboť ta se vztahuje k výkladu adresovaných právních jednání, zatímco vyhlášení veřejné soutěže je jednostranné neadresované právní jednání [srov. např. Hulmák, M. a kol.: Občanský zákoník VI. Závazkové právo. Obecná část (§ 1721–2054). Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2014, § 1772, s. 256-258]. Jelikož nemá (konkrétního) adresáta, z povahy věci je nelze vykládat podle toho, zda úmysl jednajícího byl adresátovi znám. 7. Přesto lze dodat, že odvolací soud nepochybil, jestliže sporný článek III. bod 1.5. Podmínek veřejné soutěže posuzoval (logicky) v kontextu navazujících článků, zejména článku III. bod 1.6. 8. Podle skutkových zjištění je podstatou sporného článku III. bod 1.5. povinnost uchazeče předložit „přehled o jeho dosavadních zkušenostech s užíváním alespoň jednoho objektu obdobného předmětu soutěže“. Je-li ve sporném článku použit obecný, blíže nekonkretizovaný pojem „užívání“, nelze nikterak dovodit, že by mělo jít o užívání objektu určitým specifickým způsobem. Jelikož podle následujícího článku III. bod 1.6. měl uchazeč „předložit doklady o realizaci alespoň čtyř akcí obdobných předmětu této soutěže“, lze mít za to, že podle sporného článku III. bod 1.5. mohli uchazeči doložit zkušenosti s jakýmkoli užíváním (využíváním, provozováním) obdobného objektu (a nikoli jen „z hlediska pořádání kulturních a zábavních akcí“) a že k ověření jejich zkušeností s pořádáním kulturních a zábavních akcí směřoval následující článek III. bod 1.6. 9. Takový výklad se nepříčí ani účelu nájmu vyjádřenému v článku 2.1 nájemní smlouvy, jímž je „provozování kulturního zařízení a zařízení sloužícího k zábavě“. I takto nastavené náležitosti nabídek do soutěže vyhlašovateli soutěže umožňovaly posoudit, zda uchazeči jsou schopni zajistit provoz obdobného objektu po technické stránce, jakož i to, zda jsou schopni organizovat společenské akce. Výklad zastávaný dovolatelkou by ve svém důsledku znamenal, že by uchazeči dokládali své zkušenosti s pořádáním kulturních a zábavních akcí duplicitně, tj. jak podle článku III. bod 1.5., tak podle článku III. bod 1.6. 10. Dovolatelce se tak prostřednictvím uplatněných dovolacích námitek nepodařilo zpochybnit správnost výkladu sporného článku III. bod 1.5. a v důsledku toho ani správnost právního závěru odvolacího soudu, že žalovaná 2) splnila podmínku stanovenou v tomto článku a nebyl důvod k tomu, aby její nabídka byla vyřazena ze soutěže. Za tohoto stavu je tudíž bezpředmětné zkoumat druhou dovolatelkou formulovanou otázku, zda „lze jednání žalované 1), která při posuzování výběru nejvhodnější nabídky v rámci veřejné soutěže přihlížela i k podmínkám soutěže, které však nebyly před ani v průběhu soutěže žádným způsobem uveřejněny, považovat za jednání v souladu se zákonem, případně v souladu se zásadou transparentnosti veřejné soutěže“. 11. Je tomu tak proto, že na celkový závěr o nedůvodnosti podané žaloby by nemohlo mít její řešení žádný vliv. Nebylo totiž sporu o tom, že cenová nabídka žalované 2) byla vyšší než nabídka žalobkyně a podle hodnotících kritérií měla cena za roční nájemné předmětu soutěže váhu 70 %, zatímco Koncepční a realizační plán 30 %. Nic by to tedy neměnilo na tom, že nabídka žalované 2) byla ohodnocena jako první v pořadí a nabídka žalobkyně (až) jako druhá. 12. Namítá-li dovolatelka, že jí nebylo poskytnuto poučení podle § 118a o. s. ř., že rozsudek soudu prvního stupně je nepřezkoumatelný a že v důsledku postupu soudu prvního stupně jí bylo de facto znemožněno seznámit se s vyjádřením žalovaných, uplatňuje vady řízení, které nejsou způsobilým dovolacím důvodem. K vadám řízení může dovolací soud přihlédnout jen tehdy, je-li dovolání přípustné (§ 237-238a o. s. ř.); samy o sobě však takovéto vady (i kdyby byly dány) přípustnost dovolání (podle § 237 o. s. ř.) nezakládají. 13. Pouze pro úplnost lze doplnit, že vytýkanými vadami řízení netrpí. 14. Odvolací soud (na rozdíl od soudu prvního stupně) nezaložil své rozhodnutí na závěru, že žalobkyně neunesla břemeno tvrzení či břemeno důkazní, proto mu nelze úspěšně vytýkat, že žalobkyni neposkytl poučení podle § 118a o. s. ř. (měl za to, že povinnost prokázat splnění podmínek článku III. bod 1.5. druhou žalovanou stíhala žalované, nikoli žalobkyni). 15. Dovodil-li, že rozsudek soudu prvního stupně nelze považovat za nepřezkoumatelný, neboť „podstatný skutkový i právní závěr soudu prvního stupně je z něho (jakkoliv s obtížemi) seznatelný a konečně nedostatky odůvodnění nebránily formulovat odvolací důvody“, postupoval v souladu s konstantní judikaturou, na kterou přiléhavě odkázal. To ostatně platí i pro odůvodnění rozsudku odvolacího soudu – ani jeho případné nedostatky nebyly – podle obsahu dovolání – na újmu uplatnění dovolatelčiných práv (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, uveřejněný pod č. 100/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). 16. Mohla-li se žalobkyně vyjádřit k podání žalované 2) před odvolacím soudem, byla za odvolacího řízení zjednána náprava [srov. § 219a odst. 1 písm. a) o. s. ř.], a pochybení soudu prvního stupně tak bylo odstraněno. 17. Dovolání proti rozhodnutím v části týkající se výroku o nákladech řízení není přípustné [§ 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.]. 18. Nejvyšší soud proto dovolání odmítl podle § 243c odst. 1 o. s. ř. 19. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn § 243c odst. 3, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. 20. Náklady žalované 1) spojené s vyjádřením k dovolání sepsaným advokátkou nelze považovat za účelné. Žalovaná 1) je městskou částí statutárního města, nejde o právní problematiku úzce specializovanou nebo nadmíru složitou, jde o spor, který tvoří její relativně běžnou agendu, a lze u ní presumovat existenci dostatečného materiálního a personálního vybavení a zabezpečení k tomu, aby byla schopna kvalifikovaně hájit svá rozhodnutí, práva a zájmy bez toho, aniž by musela využívat právní pomoci advokátů (srov. např. nálezy Ústavního soudu ze dne 14. 3. 2013, sp. zn. II. ÚS 376/12, či ze dne 23. 11. 2010, sp. zn. III. ÚS 2984/09, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2017, sp. zn. 26 Cdo 4140/2016, a ze dne 14. 12. 2021, sp. zn. 26 Cdo 2706/2021). 21. Dovolací soud proto zavázal procesně neúspěšnou dovolatelku k náhradě nákladů dovolacího řízení žalované 1), jako by nebyla zastoupena advokátem. Jde o paušální náhradu hotových výdajů, na kterou by dopadal § 2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb., o stanovení výše paušální náhrady pro účely rozhodování o náhradě nákladů řízení, ve výši 450 Kč podle § 13 odst. 4 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), dále jen „AT“, aplikovaného per analogiam (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 11. 2025, sp. zn. 28 Cdo 2638/2025). 22. Náklady žalované 2) spojené s vyjádřením k dovolání prostřednictvím advokáta sestávají z odměny advokáta v částce 6 300 Kč [§ 7 bod 5, § 9 odst. 3 písm. a), b), § 12 odst. 3 AT], z paušální částky náhrad hotových výdajů ve výši 450 Kč (§ 13 odst. 4 AT) a z náhrady za daň z přidané hodnoty z této odměny a náhrad ve výši 1 417,50 Kč (§ 137 odst. 3 a § 151 odst. 2 o. s. ř.), celkem tedy 8 167,50 Kč. Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, mohou oprávněné podat návrh na exekuci (soudní výkon rozhodnutí). V Brně dne 20. 5. 2026 Mgr. Lucie Jackwerthová předsedkyně senátu