26 Cdo 829/2026-163 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Mgr. Lucie Jackwerthové a soudkyň JUDr. Pavlíny Brzobohaté a JUDr. Jitky Dýškové ve věci žalobce J. N., zastoupeného Mgr. Štěpánem Mertou, advokátem se sídlem v Praze 3, Přemyslovská 1939/28, proti žalované E. P., zastoupené JUDr. Richardem Gürlichem, Ph. D., advokátem se sídlem v Praze 4, Želetavská 1525/1, o přezkoumání oprávněnosti výpovědi z nájmu bytu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 11 C 197/2024, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11. 11. 2025, č. j. 54 Co 277/2025-132, takto: Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 11. 11. 2025, č. j. 54 Co 277/2025-132, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení. Odůvodnění: 1. Obvodní soud pro Prahu 4 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 27. 5. 2025, č. j. 11 C 197/2024-100, vyhověl žalobě a vyslovil, že je neoprávněná výpověď z nájmu „bytové jednotky č. 5 v dispozici 1+1, jež se nachází v 1. patře bytového domu č. p. XY v XY ulici, XY“, dále jen „Byt“ a „Dům“, doručená žalobci dne 29. 5. 2024, dále jen „Výpověď“ (výrok I). Současně rozhodl o náhradě nákladů řízení účastníků a státu (výroky II a III). 2. Zjistil, že žalovaná je vlastnicí Domu, v němž se nachází Byt (o velikosti 47,7 m2), k němuž dne 18. 7. 2012 uzavřeli právní předchůdkyně žalované E. P. jako pronajímatelka a žalobce jako nájemce nájemní smlouvu na dobu neurčitou (dále jen „Smlouva“). Ke Smlouvě uzavřeli účastníci po úmrtí původní pronajímatelky dne 1. 9. 2015 dodatek reflektující změnu na straně pronajímatele. Smlouva obsahovala rovněž inflační doložku, podle které mělo být dohodnuté nájemné z Bytu vždy počátkem roku upraveno v souladu s oficiálně vyhlášenou mírou inflace Českým statistickým úřadem za předcházející rok (dále jen „inflační doložka“) a podle které bylo také žalobci nájemné postupně zvyšováno nejprve v roce 2013 a poté každoročně v letech 2017 až 2024. Žalobce se svou partnerkou S. Z., která s ním a s jejich dcerou v Bytě také bydlí, elektronickou poštou (e-maily) ze dne 22. 1. 2024 a 5. 2. 2024 vyjádřili nesouhlas se sděleným navýšením nájemného o 10,7 % od 1. 1. 2024 s odůvodněním, že za poslední 3 roky jim bylo nájemné z Bytu zvýšeno o více než 20 %, což je v rozporu s platnou legislativou. Následně dopisem ze dne 20. 2. 2024 žalované sdělili, že vzhledem k tomu, že od ní dosud neobdrželi její stanovisko k nesouhlasu s dotčeným zvýšením nájemného, předali veškeré dokumenty k posouzení jejich právníkovi, který shledal, že inflační doložka je neplatná z důvodu neurčitosti. Žalovaná dopisem ze dne 19. 3. 2024 sdělila žalobci prostřednictvím svého právního zástupce, že inflační doložka je zcela v pořádku a v souladu se zákonem, upozornila jej na tam uvedená porušování povinností nájemce z jeho strany a současně ho vyzvala k zaplacení dlužného nájemného v částce navýšené na základě inflační doložky. Na tento dopis reagoval žalobce replikou ze dne 11. 4. 2024, učiněnou prostřednictvím svého právního zástupce, v níž se ohradil vůči vytýkanému porušení povinností nájemce a setrval na stanovisku, že inflační doložka je neplatná pro neurčitost. Následně žalobkyně dopisem ze dne 29. 5. 2024 (dále jen „Dopis“), opět sepsaným jejím právní zástupcem, který žalobci doručila téhož dne, odmítla jeho výhrady vůči inflační doložce a zopakovala tvrzení o jeho porušování povinností nájemce. Zároveň do Dopisu vtělila výpověď z nájmu Bytu v tříměsíční výpovědní době (dále opět jen „Výpověď“), jíž dala žalobci z důvodu podle § 2288 odst. 2 písm. b) zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. z.“), s konstatováním, že Byt potřebuje pro svou dceru M. P., nar. XY (dále též jen „dcera žalované“). Výpověď zahrnovala rovněž poučení o právu nájemce vznést proti ní námitky a navrhnout přezkoumání její oprávněnosti soudem. Proti Výpovědi vznesl žalobce dopisem ze dne 18. 6. 2025 písemné námitky, v nichž vyjádřil přesvědčení, že Výpověď je účelovou reakcí na jeho obranu proti zvýšení nájemného, kterou učinil replikou ze dne 11. 4. 2024, a vyzval žalovanou k jednání o uzavření dohody o narovnání, resp. dodatku ke Smlouvě, kterým bude opraveno znění inflační doložky tak, aby byla platná. Dcera žalované, jež pobírá invalidní důchod, je svobodná a bezdětná, nemá dosud svoji bytovou potřebu zajištěnu jinak než bydlením v domácnosti matky. Její soužití s matkou přitom přestalo fungovat v průběhu roku 2022, možnost se osamostatnit s ní pak začala řešit někdy „před prázdninami“ roku 2024. V Domě byl v období od 1. 1. 2024 do 31. 1. 2024 volný byt č. 2, o velikosti 2+1 a podlahové ploše 46 m2, nacházející se v jeho 1. patře (dále jen „byt č. 2“), který žalovaná pronajala nájemní smlouvou ze dne 1. 2. 2024 manželům G. nejprve do 31. 7. 2024, později pak dodatkem k dané nájemní smlouvě do 31. 7. 2026. 3. Na tomto skutkovém základě soud prvního stupně předně shledal, že Výpověď splňuje zákonem předepsané náležitosti a byl naplněn i tam uplatněný výpovědní důvod podle § 2288 odst. 2 písm. b) o. z. Následně však dospěl k závěru, že Výpověď je neoprávněná, jelikož se příčí dobrým mravům (§ 588 o. z.). Uvedený závěr odůvodnil zjištěním, že Výpověď byla učiněna bezprostředně po sporu účastníků ohledně zvýšení nájemného z Bytu na základě inflační doložky a byla součástí Dopisu, v němž žalovaná rekapitulovala údajná porušení povinností nájemce z žalobcovy strany, a zohlednil v něm také okolnost, že v Domě se nacházel jiný byt vhodný pro uspokojení bytové potřeby dcery žalobkyně, tj. byt č. 2, který žalovaná přenechala do nájmu manželům G. v době, kdy již její dcera řešila svoji potřebu bydlení, a jehož nájem sjednaný na dobu určitou do 31. 7. 2024 by skončil dříve (nebýt jeho dodatečného prodloužení do 31. 7. 2026), než by uplynula tříměsíční výpovědní doba z nájmu Bytu běžící žalobci. Proto žalobě o neoprávněnost Výpovědi vyhověl. 4. K odvolání žalované Městský soud v Praze (odvolací soud) rozsudkem ze dne 11. 11. 2025, č. j. 54 Co 277/2025-132, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil ve vyhovujícím výroku o věci samé I a ve výroku o nákladech řízení státu III (výrok I), změnil ve výroku o nákladech řízení účastníků II ohledně výše náhrady těchto nákladů (výrok II) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok III). 5. Ztotožnil se se zjištěným skutkovým stavem a i s právními závěry přijatými soudem prvního stupně. K nim pak s ohledem na uplatněné odvolací námitky doplnil, že jádrem přezkumu oprávněnosti Výpovědi byla v dané věci motivace žalované, která ji vedla k tomuto jednostrannému ukončení nájemního poměru, tedy zda bylo dání Výpovědi vedeno legitimním zájmem na uspokojení bytové potřeby jí blízké osoby (její dcery), nebo zda šlo o účelový krok s cílem „zbavit se“ nájemce, jenž se pro ni (jako pronajímatelku) stal „nepohodlným“. Právě pro účely posouzení této motivace podle něj soud prvního stupně správně přihlížel jak k okolnosti, zda měla žalovaná v době dání Výpovědi k dispozici jiný pro dceru vhodný byt, tak i k dalším okolnostem, které Výpověď provázely, zejména pak k její časové a obsahové souvislosti. V tomto směru zdůraznil, že Výpověď byla doručena žalobci dne 29. 5. 2024 jako součást Dopisu, jímž žalovaná reagovala na jeho námitky proti jednostrannému navýšení nájemného na základě inflační doložky. Žalovaná tedy v jedné písemnosti odpovídala na výhrady nájemce a zároveň mu doručila výpověď z nájmu Bytu formálně odůvodněnou § 2288 odst. 2 písm. b) o. z. Podle jeho názoru takové spojení dvou právně i věcně odlišných kroků do jedné písemnosti, navíc učiněné bezprostředně po vzniku sporu mezi stranami, vyvolává „oprávněnou pochybnost o tom, zda Výpověď skutečně sledovala deklarovaný účel“. Z uvedených důvodů pokládal za správný závěr soudu prvního stupně, že Výpověď se příčí dobrým mravům, a proto jeho rozhodnutí o její neoprávněnosti jako věcně správné potvrdil. 6. Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná (dovolatelka) dovolání, jehož přípustnost spatřovala v § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“). Nesouhlasila se závěrem, že Výpověď se příčí dobrým mravům ve smyslu § 588 o. z., a měla za to, že tuto otázku vyřešil odvolací soud v rozporu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu. Předně namítla (s odkazem zejména na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 26 Cdo 5679/2016 a sp. zn. 26 Cdo 3296/2022), že při právním posouzení věci podle citovaného ustanovení odvolací soud nezkoumal řádně veškeré rozhodné okolnosti na její straně, a to mimo jiné ani takovou základní okolnost, zda měla v době dání Výpovědi pro dceru k dispozici jiný (vhodný) volný byt. V tomto ohledu nemá oporu v provedeném dokazování jeho „skutkový závěr“, že namísto žalobcova Bytu mohla pro bydlení dcery využít byt č. 2 ve svém Domě. V době „před prázdninami“ roku 2024, kdy s ní její dcera (jak uvedla ve své svědecké výpovědi) začala (teprve) řešit svoji bytovou situaci, totiž byl tento byt již pronajatý, přičemž odvolací soud se nikterak nezabýval okolnostmi, kdy, za jakých podmínek a z jakých důvodů byl nájemní vztah k tomuto bytu prodloužen až do 31. 7. 2026. Nadto soudy nižších stupňů bez jakéhokoli důkazního podkladu uzavřely, že byt o dispozici 2+1 (tj. byt č. 2) je vhodnější než byt 1+1 (míněno Byt) pro uspokojení bytové potřeby jedné osoby, ačkoliv to nebylo předmětem dokazování, nevyplývalo z žádného znaleckého posudku a bylo založeno pouze na subjektivním názoru soudu. Z toho, že mezi účastníky nájemního vztahu existuje spor o obsah inflační doložky, nelze dovozovat, že Výpověď byla motivována snahou o „zbavení se nepohodlného nájemce“, jak to vyjádřil odvolací soud, který zde nahradil skutkový stav věci „vlastní konstrukcí“ (úvahou). Není v rozporu přitom s dobrými mravy, ale naopak je zcela logické, že byla-li v květnu 2024 postavena před situaci, že u její dcery vyvstala potřeba samostatného bydlení, a chtěla-li tuto její potřebu zajistit poskytnutím bytu v Domě, jenž vlastní, rozhodla se pro ukončení nájemního vztahu právě u toho nájemce, který v minulosti opakovaně porušoval své povinnosti dle domovního řádu, a nikoli u jiného nájemce, který takto nejednal. Navrhla, aby dovolací soud zrušil rozsudky obou soudů a věc vrátil k dalšímu řízení soudu prvního stupně. 7. Žalobce ve vyjádření k dovolání vyvracel správnost použitých dovolacích námitek a navrhl, aby dovolání bylo zamítnuto. 8. Nejvyšší soud shledal, že dovolání bylo podáno včas (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), osobou k tomu oprávněnou – účastnicí řízení, za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatelky (§ 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), a je přípustné podle § 237 o. s. ř., neboť při řešení dovoláním zpochybněné otázky, zda je Výpověď neplatná pro rozpor s dobrými mravy (ve smyslu § 580, § 588 o. z.), se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. 9. Podle konstantní judikatury dovolacího soudu otázku rozporu výpovědi pronajímatele z nájmu bytu s dobrými mravy soud posuzuje v rámci úvahy o neplatnosti (§ 580 o. z.) výpovědi a přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání (výpovědi), které se zjevně příčí dobrým mravům (§ 588 o. z.). Závěr o (ne)platnosti pro rozpor výpovědi s dobrými mravy je přitom třeba učinit po pečlivé úvaze, v jejímž rámci musí být zváženy jak důvody na straně nájemce, tak pronajímatele. Právně významné budou pouze skutečnosti, které byly objektivně dány v době, kdy pronajímatel uvedený právní úkon (výpověď z nájmu bytu) doručil nájemci; okolnosti nastalé po tomto okamžiku nelze při tomto právním posouzení zohledňovat. Tyto závěry platí i pro výpovědní důvod podle § 2288 odst. 2 písm. b) o. z., tedy potřebuje-li pronajímatel byt pro své příbuzné nebo pro příbuzné svého manžela. Přitom pro naplnění uvedeného výpovědního důvodu není významné, jaká je intenzita potřeby bydlení příbuzných pronajímatele či jeho manžela ve vypovídaném bytě; tato okolnost však může být významná (spolu s dalšími skutečnostmi) pro posouzení, zda výpověď z nájmu není neplatná pro rozpor s dobrými mravy (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 21. 9. 2017, sp. zn. 26 Cdo 5679/2016, či ze dne 20. 6. 2023, sp. zn. 26 Cdo 3296/2022, na něž v dovolání poukázala dovolatelka). 10. V projednávané věci si odvolací soud ve skutečnosti protiřečí, jestliže se na jedné straně ztotožňuje se závěrem soudu prvního stupně, že byl naplněn ve Výpovědi uplatněný výpovědní důvod podle § 2288 odst. 2 písm. b) o. z., tj. že dovolatelka (skutečně) potřebuje Byt pro uspokojení bytové potřeby své dcery, a na straně druhé usuzuje na neoprávněnost (neplatnost) Výpovědi z toho, že vtělení tohoto projevu vůle do Dopisu, jímž dovolatelka reagovala současně i na žalobcovy námitky proti jednostrannému navýšení nájemného na základě inflační doložky, vyvolává (ve spojení s dalšími okolnostmi případu) „oprávněnou pochybnost o tom, zda Výpověď skutečně sledovala deklarovaný účel“. Slouží-li totiž výpověď z nájmu bytu daná z důvodu podle § 2288 odst. 2 písm. b) o. z. k zajištění bytové potřeby příbuzných pronajímatele či jeho manžela, je – logicky vzato – vyloučeno, aby dotčený výpovědní důvod byl naplněn a zároveň výpověď z nájmu bytu neplnila účel (hlavní cíl), k němuž je výpověď daná z takového výpovědního důvodu určena. Právní závěr odvolacího soudu, že z uvedené příčiny Výpověď odporuje dobrým mravům (ve smyslu § 580, § 588 o. z.), je tak v podstatě nepřezkoumatelný. Bez ohledu na to však dovolací soud uvádí následující. 11. V dané věci odvolací soud nezjišťoval (a objektivně vzato ani zjišťovat nemohl) motivaci dovolatelky, jež ji vedla k dání Výpovědi, z důkazů, které by přímo svědčily o jejích vnitřních záměrech (úmyslech), jimiž bylo neseno předmětné právní jednání, ale usuzoval na ni z okolností vnějšího světa, které mohou o záměru dovolatelky svědčit jen nepřímo. Důkazy, jimiž byly tyto vnější okolnosti prokazovány (zejména vzájemná korespondence účastníků, včetně Dopisu), jsou proto v tomto směru pouze důkazy nepřímé. Vzhledem k tomu ovšem nepostačuje, že na jejich základě lze (snad) mít „oprávněnou pochybnost o tom, zda Výpověď skutečně sledovala deklarovaný účel“, jak to vyjádřil odvolací soud. Aby totiž bylo možné pokládat určitou motivaci dovolatelky k dání Výpovědi (zde motivaci účelově se zbavit nepohodlného nájemce) za prokázanou, musel by odvolací soud o její existenci nabýt vnitřní přesvědčení odpovídající praktické jistotě. Tomu ovšem zmíněné jeho vyjádření nekoresponduje (k prokazování skutečností nepřímými důkazy srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 6. 2014, sp. zn. 21 Cdo 2682/2013, uveřejněný pod č. 93/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Navíc, jak bylo již naznačeno shora, jeho skutkové zjištění v tomto směru by bylo významné již pro posouzení otázky naplněnosti výpovědního důvodu podle § 2288 odst. 2 písm. b) o. z. (bezprostředně by vypovídalo o pravdivosti, resp. nepravdivosti použitého výpovědního důvodu), a nikoli teprve pro posouzení oprávněnosti výpovědi z nájmu bytu z hlediska jejího souladu s dobrými mravy (ve smyslu § 580, § 588 o. z.). 12. Již z těchto důvodů závěr odvolacího soudu o rozporu Výpovědi s dobrými mravy, vycházející z (domnělé, nikoli prakticky jisté) motivace dovolatelky k jednostrannému ukončení žalobcova nájmu Bytu, nemůže obstát. 13. Dovolatelka v dovolání rovněž namítala, že nemají oporu v provedeném dokazování okolnosti rozhodné pro úsudek, zda měla v době dání Výpovědi k dispozici pro dceru jiný vhodný byt. Vadnost těchto skutkových zjištění je však v zásadě již nadbytečné zkoumat, jestliže je odvolací soud při úvaze o rozporu Výpovědi s dobrými mravy neposuzoval „samostatně“, ale vyšel z nich pouze jako z okolností, ze kterých podle něj bylo možné učinit rozhodující závěr o motivaci dovolatelky k dání Výpovědi; tento skutkový závěr (a potažmo i z něj vyplývající právní závěr) totiž, jak bylo vyloženo shora, neobstojí už z jiných důvodů. Přesto dovolací soud pokládá za důležité poznamenat (zejména pro potřeby dalšího řízení), že pokud dovolatelčina dcera (M. P.) ve své svědecké výpovědi učiněné při jednání před soudem prvního stupně dne 10. 12. 2024 (viz protokol o tomto jednání na č. l. 42–46 spisu) uvedla, že její společné soužití s matkou „přestalo jít“ asi „před dvěma roky“ a že situaci kolem jejího osamostatnění s matkou začaly řešit „někdy v tomto roce před prázdninami“, pak skutečně nemá oporu v provedeném dokazování zjištění odvolacího soudu, jež učinil právě z uvedeného důkazního prostředku (svědecké výpovědi), že dcera dovolatelky „samostatné bydlení začala se svou matkou řešit již v roce 2022“ (viz bod 14 odůvodnění napadeného rozsudku), a že pro úvahu o tom, zda v době dání Výpovědi existoval jiný vhodný byt, který mohla dovolatelka přenechat své dceři, bude za dané situace zapotřebí rovněž vyjasnit (což soudy nižších stupňů dosud neučinily), kdy konkrétně byl uzavřen dodatek k nájemní smlouvě k bytu č. 2, jímž byl nájemní vztah k tomuto bytu prodloužen do 31. 7. 2026, tj. zda se tak stalo ještě před tím, než začala dcera dovolatelky řešit se svojí matkou otázku samostatného bydlení, nebo až později, a jaký byl jeho přesný obsah. 14. Pro úplnost dovolací soud k uplatněným dovolacím námitkám dodává, že soudy nižších stupňů nezaložily svá rozhodnutí ani zprostředkovaně na závěru, že byt č. 2 je pro dceru dovolatelky „vhodnější“ než vypovídaný Byt, jak se zřejmě (s přihlédnutím k obsahu dovolání) domnívala dovolatelka. Pouze po poměření obou bytů podle relevantních parametrů (jejich dispoziční uspořádání a podlahové plochy), k němuž nebylo zapotřebí znaleckého zkoumání (soudy nižších stupňů zde neposuzovaly žádnou skutečnost, k níž by bylo třeba odborných znalostí – viz § 127 o. s. ř.), usoudily, že byt č. 2 lze považovat za srovnatelný s Bytem, tedy za stejně (nikoli snad více) vhodný (způsobilý) k uspokojení bytové potřeby dovolatelčiny dcery jako byt v nájmu žalobce. 15. Odvolací soud tak dospěl k závěru, že Výpověď je neoprávněná, neboť se příčí dobrým mravům (§ 580, § 588 o. z.), aniž si pro takový právní závěr obstaral skutkový podklad, jenž by bez rozumných pochybností vyplýval z provedených důkazů. Jeho právní posouzení věci v tomto směru proto není správné, a dovolací důvod podle § 241a odst. 1 o. s. ř. tak byl uplatněn opodstatněně. 16. Za tohoto stavu Nejvyšší soud, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), napadený rozsudek zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§ 243e odst. 1 a 2 o. s. ř.). 17. Právní názor dovolacího soudu je pro další řízení závazný. V novém rozhodnutí o věci soud rozhodne i o náhradě nákladů řízení včetně řízení dovolacího (§ 243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. V Brně dne 19. 5. 2026 Mgr. Lucie Jackwerthová předsedkyně senátu