26 Cdo 944/2026-103 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl předsedkyní senátu Mgr. Lucií Jackwerthovou ve věci žalobců a) J. T., b) L. D., zastoupených Mgr. Radomilem Kožuským, advokátem se sídlem v Praze, Sokolovská 68/105, proti žalované D. H., zastoupené Mgr. Jakubem Drábkem, advokátem se sídlem v Praze, Nezamyslova 423/13, o vyklizení bytu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 28 C 300/2024, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 4. 12. 2025, č. j. 25 Co 332/2025-77, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobcům na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 5 553,90 Kč, k rukám Mgr. Radomila Kožuského, advokáta se sídlem v Praze, Sokolovská 68/105, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení. Odůvodnění: 1. Obvodní soud pro Prahu 6 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 22. 5. 2025, č. j. 28 C 300/2024-52, uložil žalované povinnost „vyklidit a učinit přístupný byt v 1. patře stavby č. p. XY, objekt k bydlení, která je součástí pozemku parc. č. XY, vše zapsané v katastru nemovitostí vedeném u Katastrálního úřadu pro hlavní město Prahu, Katastrální pracoviště XY, na LV č. XY, obec XY, katastrální území XY, a to do 15 dnů od právní moci tohoto rozsudku“ (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II). 2. Městský soud v Praze (odvolací soud) rozsudkem ze dne 4. 12. 2025, č. j. 25 Co 332/2025-77, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II). 3. Nejvyšší soud dovolání žalované (dovolatelky) proti rozsudku odvolacího soudu Nejvyšší soud odmítl podle § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), neboť v něm schází náležité vylíčení, v čem dovolatelka spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a o. s. ř.), přičemž tuto vadu, pro níž nelze v dovolacím řízení pokračovat, včas (v průběhu trvání lhůty k dovolání) neodstranila (§ 241b odst. 3 o. s. ř.). 4. K přípustnosti dovolání dovolatelka uvedla, že „napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, respektive jde o právní otázku, která má být dovolacím soudem posouzena jinak (v kontextu specifických okolností neobyvatelnosti náhradních prostor)“. 5. Nejvyšší soud přitom ve svých rozhodnutích opakovaně uvedl, že k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení § 237 o. s. ř. či jeho části. 6. Má-li být dovolání přípustné podle § 237 o. s. ř. proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí být z obsahu dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde a od které „ustálené rozhodovací praxe“ se řešení této právní otázky odvolacím soudem odchyluje (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). 7. Takový údaj se však v dovolání nenachází a nelze ho dovodit ani z jeho obsahu. Dovolatelka neuvedla žádné konkrétní spisové značky či slovní popis judikatury, od níž se měl odvolací soud odchýlit. 8. Kritérium, aby „dovolacím soudem vyřešená právní otázka byla posouzena jinak“, pak míří na situace, kdy Nejvyšší soud jako soud dovolací se má v řízení o dovolání odchýlit nikoli od právního názoru odvolacího soudu (jak se – vzhledem k celkovému obsahu dovolání – snad mylně domnívala dovolatelka), nýbrž od svého právního názoru již vyjádřeného v jeho dřívějším rozhodnutí. Z dovolání tak musí být zřejmé, od kterého svého řešení otázky hmotného nebo procesního práva se má (podle mínění dovolatele) dovolací soud odchýlit postupem podle § 20 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2013, sp. zn. 29 Cdo 1172/2013, uveřejněné pod č. 80/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013). 9. Ani takový údaj se však v dovolání nenachází a nelze ho dovodit ani z jeho obsahu. 10. Dovolání proti výroku o nákladech řízení není přípustné [§ 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.]. 11. S přihlédnutím k závěrům vyplývajícím z nálezu Ústavního soudu ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. III. ÚS 3425/16, Nejvyšší soud již samostatně nerozhodoval o návrhu dovolatelky na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí za situace, kdy přikročil k rozhodnutí o samotném dovolání v (Ústavním soudem zdůrazněné) přiměřené lhůtě. Ostatně nejsou-li splněny předpoklady k meritornímu projednání dovolání, není dán ani prostor pro úvahy o odkladu vykonatelnosti dovoláním napadeného rozsudku [§ 243 písm. a), b) o. s. ř.] – srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 9. 2017, sp. zn. 30 Cdo 865/2016, či ze dne 3. 10. 2017, sp. zn. 20 Cdo 4097/2017. 12. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, mohou oprávnění podat návrh na exekuci (soudní výkon rozhodnutí). V Brně dne 20. 5. 2026 Mgr. Lucie Jackwerthová předsedkyně senátu