27 Cdo 1461/2024-95 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Filipa Cilečka a soudců JUDr. Marka Doležala a JUDr. Jiřího Zavázala v právní věci žalobkyně T. M., správkyně pozůstalosti po J. M., zemřelém 5. 6. 2024, zastoupené Mgr. Vlastimilem Šiplem, advokátem, se sídlem v Brně, Moravské náměstí 690/15, PSČ 602 00, proti žalované D. M. C. s. r. o., zastoupené Mgr. Tomášem Kintrem, LL.M., advokátem, se sídlem v Praze 3, Vinohradská 1899/112, PSČ 130 00, o zaplacení 2.293.717 Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 61 Cm 39/2024, o dovolání žalované proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 8. 11. 2023, č. j. 13 Co 190/2023-30, takto: Dovolání se odmítá. Odůvodnění: 1. Žalobou podanou u Městského soudu v Brně dne 21. 2. 2023 se J. M. (dále jen „původní žalobce“) domáhal po žalované zaplacení částky 2.293.717 Kč s příslušenstvím z titulu nároku na vyplacení odměn a odstupného na základě dohody o ukončení smlouvy ze dne 28. 5. 2020 (dále jen „druhá smlouva“) navazující na smlouvu ze dne 27. 3. 2007, na jejímž základě původní žalobce vykonával funkci generálního ředitele žalované (dále jen „první smlouva“). 2. V podání ze dne 14. 4. 2023 vznesla žalovaná námitku nedostatku mezinárodní příslušnosti podle čl. 26 odst. 1 nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1215/2012 ze dne 12. 12. 2012, o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech (dále jen „nařízení Brusel I bis“), jelikož v čl. 14.3 první smlouvy byla sjednána výlučná příslušnost rakouských soudů. 3. Městský soud v Brně usnesením ze dne 5. 9. 2023, č. j. 38 C 41/2023-17, řízení zastavil (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.). 4. K odvolání žalobce (v celém rozsahu) i žalované (proti výroku II.) Krajský soud v Brně usnesení soudu prvního stupně v záhlaví označeným usnesením změnil tak, že se námitka nedostatku mezinárodní příslušnosti soudu vznesená žalovanou zamítá. 5. Vrchní soud v Olomouci usnesením ze dne 18. 12. 2023, č. j. Ncp 75/2023-35, určil, že k projednání a rozhodnutí věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 38 C 41/2023 jsou v prvním stupni příslušné krajské soudy podle § 9 odst. 2 písm. f) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) [výrok I.], s tím, že věc bude po právní moci tohoto usnesení postoupena k dalšímu řízení Krajskému soudu v Brně [výrok II.]. 6. Proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 8. 11. 2023, č. j. 13 Co 190/2023-30, podala žalovaná dovolání, které Nejvyšší soud odmítl podle § 243c odst. 1 a 2 o. s. ř., neboť dovolání nesměřuje proti žádnému z rozhodnutí vypočtených v § 238a o. s. ř. a není přípustné ani podle § 237 o. s. ř. 7. V průběhu řízení dne 5. 6. 2024 původní žalobce zemřel. 8. Usnesením ze dne 20. 5. 2026, č. j. 27 Cdo 1461/2024-88, Nejvyšší soud rozhodl o pokračování v řízení s T. M., narozenou XY, jakožto správkyní pozůstalosti po původním žalobci. 9. Dovolatelka spatřuje přípustnost dovolání v tom, že napadené rozhodnutí spočívá na „řešení otázky příslušnosti českých soudů pro rozhodnutí daného sporu“, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2017, sp. zn. 30 Cdo 5260/2015, uveřejněné pod číslem 111/2018 Sb. rozh. obč., ze dne 7. 9. 2017, sp. zn. 32 Cdo 4053/2015, ze dne 13. 4. 2021, sp. zn. 30 Cdo 1926/2020, uveřejněné pod číslem 11/2022 Sb. rozh. obč., a ze dne 15. 3. 2022, sp. zn. 30 Cdo 1489/2021), případně která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena. 10. K tomu dovolatelka namítá, že odvolací soud zcela rezignoval na posouzení právního titulu, na jehož základě údajný nárok žalobce vznikl, a omezil se pouze na konstatování, že žalobce nárok uplatňuje z druhé smlouvy. 11. Podle dovolatelky došlo uzavřením druhé smlouvy toliko k zániku závazku z první smlouvy, aniž by byl zřízen závazek nový. V první smlouvě si totiž strany sjednaly jednotlivá práva a povinnosti původního žalobce související s jeho činností pro dovolatelku, jakož i pro případ skončení jejich vzájemné spolupráce. Ve druhé smlouvě podle dovolatelky „došlo pouze k určitému vyčíslení práv a povinností žalobce“ založených již první smlouvou (ve stejném rozsahu). 12. V projednávané věci je mezi účastníky nesporné, že v první smlouvě, na jejímž základě původní žalobce vykonával funkci generálního ředitele dovolatelky, byla v čl. 14.3 pro spory související s touto smlouvou, v souladu s čl. 25 nařízení Brusel I bis, sjednána mezinárodní příslušnost rakouských soudů. Ve druhé smlouvě o podmínkách ukončení první smlouvy, ve které byl mimo jiné sjednán nárok původního žalobce na vyplacení odměn a odstupného, bylo v čl. 9 ujednáno, že „případné spory vyplývající z této dohody budou řešeny u místně příslušných českých soudů v Brně“. 13. Odvolací soud nejprve uzavřel, že se jedná o věc s mezinárodním prvkem spočívajícím v tom, že původní žalobce byl státním příslušníkem Slovenské republiky. Zabýval se proto otázkou mezinárodní příslušnosti, přičemž vycházel z nařízení Brusel I bis. 14. Z ustálené rozhodovací praxe SDEU a z ní vycházející ustálené judikatury Nejvyššího soudu přijaté k otázce přezkumu mezinárodní příslušnosti podle nařízení Rady (ES) č. 44/2001 ze dne 22. 12. 2000, o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech (dále jen „nařízení Brusel I“), jejíž závěry se prosadí také v poměrech nařízení Brusel I bis (viz článek 66 odst. 1), se podává, že: 1) Rozsah kontrolních povinností vnitrostátních soudů při přezkumu mezinárodní příslušnosti je sice aspektem vnitrostátního práva, které nařízení Brusel I nemá za cíl sjednocovat, použitím vnitrostátních pravidel nicméně nesmí být ohrožen užitečný účinek nařízení Brusel I. 2) Dokazování se v řízení před soudem pojmově vztahuje jen k věci samé. 3) Pravomoc soudu (jeho mezinárodní příslušnost) je jednou z podmínek řízení ve smyslu § 103 o. s. ř. 4) Protože při zkoumání podmínek řízení jde o postup soudu v řízení a nikoliv o zjišťování skutkového stavu věci, neprovádí se dokazování ve smyslu § 120 a násl. o. s. ř., nýbrž šetření, tedy postup méně formální, při němž se ustanovení upravující postup soudu při dokazování použijí jen přiměřeně. 5) V rámci přezkumu příslušnosti podle nařízení Brusel I bis není namístě provádět podrobné dokazování v souvislosti se spornými skutečnostmi, které jsou relevantní jak pro otázku příslušnosti, tak pro existenci uplatněného nároku. 6) I když tedy platí, že vnitrostátní soud, jemuž byla věc předložena, není povinen provádět dokazování ve stádiu určování příslušnosti, je třeba upřesnit, že cíl spočívající v řádném výkonu spravedlnosti, na němž je nařízení Brusel I založeno, i náležitý respekt pro autonomii soudce při výkonu jeho funkce vyžadují, aby soud, jemuž byla věc předložena, měl možnost posoudit svou mezinárodní příslušnost ve světle všech informací, které má k dispozici, včetně případných tvrzení žalovaných. K tomu srovnej například rozsudek SDEU ze dne 28. 1. 2015, ve věci C-375/13, H. K. proti Barclays Bank plc, body 60, 63 až 65, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2020, sp. zn. 29 Cdo 3306/2018, ze dne 25. 1. 2023, sp. zn. 27 Cdo 2915/2022, či ze dne 25. 3. 2026, sp. zn. 23 Cdo 1697/2025. 15. Z obsahu spisu a odůvodnění napadeného rozhodnutí nevyplývá, že by odvolací soud nedostál požadavku zohlednit jemu dostupné informace (viz odst. 17 usnesení odvolacího soudu), pokud při posuzování mezinárodní příslušnosti vycházel jak z předložených listin, tak ze skutkových tvrzení obou účastníků. 16. Dohoda o prorogaci má povahu tzv. procesní smlouvy, pro kterou se uplatní zásada pacta sunt servanda. Jako každá jiná smlouva je proto i dohoda o prorogaci závazná (nález Ústavního soudu ze dne 16. 10. 2018, sp. zn. II. ÚS 1858/18, uveřejněný pod číslem 172/2018 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu). 17. Uzavření druhé smlouvy, včetně v ní obsažené dohody o mezinárodní příslušnosti českých soudů, přitom není v projednávané věci sporné. Nadto si strany v čl. 9 druhé smlouvy výslovně sjednaly, že jejím uzavřením „zanikají veškeré stávající smluvní vztahy a dohody mezi stranami“. Není přitom důvod usuzovat, že se toto ujednání neuplatní na prorogační doložku obsaženou v čl. 14.3 první smlouvy. 18. Pokud by druhá smlouva pouze „vyčíslila nároky“ vyplývající z první smlouvy – jak namítá dovolatelka – bylo by i v takovém případě třeba vycházet z poslední účastníky uzavřené prorogační doložky vztahující se na nároky vyplývající z ukončení první smlouvy, která původní ujednání nahrazuje. 19. Vycházel-li odvolací soud v poměrech projednávané věci z toho, že požadované plnění má základ ve druhé smlouvě, nikoli ve smlouvě první, a proto uzavřel, že je dána mezinárodní příslušnost českých soudů, která byla v této smlouvě sjednána, nelze tomuto jeho závěru – ani ve světle citované rozhodovací praxe Nejvyššího soudu – ničeho vytknout. 20. O náhradě nákladů dovolacího řízení Nejvyšší soud nerozhodoval, neboť jeho rozhodnutím řízení nekončí (§ 243b, § 151 odst. 1 o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. V Brně dne 22. 6. 2026 JUDr. Filip Cileček předseda senátu