27 Cdo 1995/2025 USNESENÍ Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Filipa Cilečka a soudců JUDr. Marka Doležala a JUDr. Jiřího Zavázala v právní věci navrhovatelky BANCIBO, SE, se sídlem v Praze 1, Václavské náměstí 1306/55, PSČ 110 00, identifikační číslo osoby 24236501, zastoupené JUDr. Janem Březinou, MLaw, advokátem, se sídlem v Praze 1, V Jámě 699/1, PSČ 110 00, o návrhu na změnu zápisu v obchodním rejstříku, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. H 842/MSPH, o dovolání navrhovatelky proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 1. 4. 2025, sp. zn. 7 Cmo 359/2024, t a k t o: Dovolání se odmítá. Odůvodnění: 1. Městský soud v Praze usnesením ze dne 12. 11. 2024, č. j. H 842/RD301/MSPH, Fj 400777/2024/MSPH, zamítl návrh navrhovatelky na výmaz údajů o insolvenčním řízení z obchodního rejstříku a znepřístupnění listin zveřejněných ve sbírce listin. 2. Vrchní soud v Praze k odvolání navrhovatelky v záhlaví označeným rozhodnutím potvrdil usnesení soudu prvního stupně. 3. Proti usnesení odvolacího soudu podala navrhovatelka dovolání, které Nejvyšší soud odmítl podle § 243c odst. 1 a 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), jako nepřípustné. Učinil tak proto, že dovolání nesměřuje proti žádnému z usnesení vypočtených v § 238a o. s. ř. a není přípustné ani podle § 237 o. s. ř. 4. Dovolatelka se domnívá, že dovolání je přípustné pro řešení otázek procesního práva, které v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyly vyřešeny, a to: 1) „lze za účelem ochrany dobré pověsti právnické osoby vymazat z obchodního rejstříku údaj o proběhnuvším insolvenčním řízení, které bylo zahájeno na základě zcela nedůvodného, šikanózního insolvenčního návrhu, aby se tato skutečnost neobjevila ani v úplném výpisu z obchodního rejstříku“, a 2) „zda představuje absence navazující úpravy na § 425 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), v zákoně č. 304/2013 Sb., o veřejných rejstřících právnických a fyzických osob a o evidenci svěřenských fondů (dále jen „zákon o veřejných rejstřících“ nebo „z. v. r.“), mezeru v zákoně, a pokud ano, lze v řízení podle § 75 a násl. z. v. r. tuto mezeru v zákoně zaplnit analogickou aplikací § 425 odst. 1 insolvenčního zákona.“ 5. Dovolání není přípustné k řešení první dovolací otázky, neboť tuto odvolací soud vyřešil v souladu s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu. Z té se podává, že skutečnost, která byla do obchodního rejstříku zapsána, nelze posléze vymazat z „historie“ obchodního rejstříku, tedy tak, že by se tato skutečnost neobjevila ani v „úplném výpisu“ z obchodního rejstříku, neboť jinak by pořízení úplného výpisu z obchodního rejstříku ztratilo smysl [srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 1. 2008, sp. zn. 29 Odo 625/2006, uveřejněné pod číslem 81/2008 Sb. rozh. obč. (dále jen „R 81/2008“), či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2008, sp. zn. 29 Cdo 3025/2007, ze dne 8. 12. 2011, sp. zn. 29 Cdo 3197/2010, ze dne 30. 3. 2016, sp. zn. 29 Cdo 5569/2015, ze dne 29. 11. 2019, sp. zn. 29 Cdo 4804/2017, ze dne 26. 5. 2020, sp. zn. 27 Cdo 3319/2018, nebo ze dne 23. 3. 2022, sp. zn. 27 Cdo 2703/2021]. 6. Na uvedeném nemůže ničeho změnit ani dovolací argumentace, v rámci které dovolatelka pomíjí principy vedení obchodního rejstříku stanovené ve prospěch veřejného zájmu (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 12. 2. 2009, sp. zn. III. ÚS 767/08, jímž byla odmítnuta ústavní stížnost proti R 81/2008). Má-li dovolatelka za to, že její insolvenční řízení bylo zahájeno na základě šikanózního věřitelského insolvenčního návrhu, má k dispozici jiné možnosti ochrany (např. zápis důvodu ukončení insolvenčního řízení v rámci zápisu jiných důležitých skutečností ve smyslu § 25 odst. 1 písm. j) z. v. r., nebo právo na náhradu škody nebo jiné újmy vůči insolvenčnímu navrhovateli dle § 147 insolvenčního zákona). 7. Přípustnost dovolání pak nezakládá ani druhá dovolací otázka. Jak již Nejvyšší soud několikrát vysvětlil ve své judikatuře, analogie přichází v úvahu tehdy, vyskytne-li se v právu situace zákonem neřešená (tzv. mezera v zákoně). A naopak platí, že podle analogie nelze postupovat tehdy, pokud se v právním vztahu vyskytne otázka, u které zákon řešení nabízí (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 3. 2008, sp. zn. 29 Cdo 866/2007, nebo rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 15. 4. 2014, sp. zn. 23 Cdo 3790/2011, dne 24. 6. 2014, sp. zn. 32 Cdo 1519/2012, či ze dne 27. 6. 2019, sp. zn. 29 Cdo 2422/2017). 8. V zákoně o veřejných rejstřících se v tomto směru žádná mezera nevyskytuje, když uveřejnění údajů o insolvenčním řízení, včetně založení rozhodnutí insolvenčního soudu do sbírky listin, zákon výslovně ukládá [srov. § 65 písm. c), § 66 písm. k) z. v. r.] a naopak jejich znepřístupnění v případě obchodních korporací výslovně vylučuje (srov. § 25 odst. 2 a § 68 odst. 1 z. v. r.). Za této situace nelze absenci možnosti výmazu údajů o insolvenčním řízení z úplného výpisu z obchodního rejstříku považovat za „mezeru v zákoně“, nýbrž za jasný úmysl zákonodárce (Nejvyšším soudem opakovaně vyložený ve shora uvedených rozhodnutích); odvolací soud tak nepřistoupil k analogické aplikaci § 425 insolvenčního zákona v souladu s výše uvedenou ustálenou judikaturou dovolacího soudu. Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. V Brně dne 25. 3. 2026 JUDr. Filip Cileček předseda senátu