27 Cdo 539/2025-117 USNESENÍ Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Marka Doležala a soudců JUDr. Filipa Cilečka a JUDr. Jiřího Zavázala v právní věci žalobce O. B., zastoupeného JUDr. Vladimírem Dvořáčkem, advokátem, se sídlem v Praze 8, Sokolovská 32/22, PSČ 186 00, proti žalované České republice – Ministerstvu financí, se sídlem v Praze 1, Letenská 525/15, PSČ 118 10, identifikační číslo osoby 00006947, o zaplacení 1.021.638,56 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 22 C 158/2023, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 3. 9. 2024, č. j. 54 Co 231/2024-85, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradu nákladů dovolacího řízení 450 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto usnesení. Odůvodnění: [1] Žalobou doručenou Obvodnímu soudu pro Prahu 1 dne 30. 6. 2023 se žalobce domáhá na žalované zaplacení 1.021.638,56 Kč s příslušenstvím z titulu náhrady škody z nesprávného úředního postupu. [2] Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 25. 3. 2024, č. j. 22 C 158/2023-45, žalobu zamítl (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.). [3] Městský soud v Praze k odvolání žalobce v záhlaví označeným rozsudkem rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil (první výrok) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (druhý výrok). [4] Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jež Nejvyšší soud podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl jako zjevně bezdůvodné. [5] Učinil tak proto, že odpověď na dovolatelem předkládanou otázku hmotného práva, „zda bylo možné podřadit vybírání vkladů do komanditní společnosti od veřejnosti pod pojem kolektivní investování dle zákona č. 248/1992 Sb., o investičních společnostech a investičních fondech, ve znění účinném od 29. 5. 1992 do 27. 12. 1992 (dále též jen ‚ZISIF‘), a s tím související otázku, zda stát měl tedy povinnost dle § 37 odst. 3 ZISIF kontrolovat činnost právnických osob vykonávajících činnost, kterou byly podle tohoto zákona oprávněny vykonávat investiční společnost nebo investiční fond, avšak tyto právnické osoby neměly formu akciové společnosti nebo společnosti s ručením omezeným“, nemůže mít vliv na výsledek řízení. [6] Dovolatel totiž opomíjí skutečnost zdůrazněnou již soudem prvního stupně, že i kdyby bylo možné považovat vybírání vkladů do komanditní společnosti od veřejnosti za kolektivní investování ve smyslu shora citovaného zákona, měly podle přechodného ustanovení § 38 odst. 1 ZISIF subjekty zamýšlející podnikat v kolektivním investování ve smyslu § 2 ZISIF k dispozici šest měsíců od nabytí účinnosti zákona, aby své postavení a svou činnost uvedly do souladu s ním. Ačkoli zákon v této souvislosti zmiňuje pouze investiční společnosti, podílové fondy jimi zřízené a investiční privatizační fondy zřízené, resp. vykonávající činnost na základě povolení, podle zvláštních předpisů, nemá Nejvyšší soud žádné pochyby o tom, že se citované přechodné zákonné ustanovení vztahovalo na všechny subjekty podnikající (či zamýšlející podnikat) v oblasti kolektivního investování. [7] V době, kdy měla dovolateli vzniknout škoda (a kdy ještě neuplynula doba uvedená v § 38 odst. 1 ZISIF), proto stát nebyl povinen postupovat podle § 37 odst. 3 ZISIF. [8] Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněn (§ 243f odst. 3 in fine o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněná domáhat jeho výkonu. V Brně dne 27. 5. 2026 JUDr. Marek Doležal předseda senátu