28 Cdo 10/2026-912 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci žalobců a) J. H. a b) V. H., zastoupených JUDr. Martinem Purkytem, advokátem se sídlem v Praze 5, náměstí 14. října 496/13, proti žalované České republice – Státnímu pozemkovému úřadu, IČ 013 12 774, se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, zastoupené JUDr. Janem Nemanským, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 1, Těšnov 1059/1, o nahrazení projevu vůle, vedené u Okresního soudu ve Znojmě pod sp. zn. 14 C 98/2022, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 18. září 2025, č. j. 18 Co 273/2024-866, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobcům na náhradě nákladů dovolacího řízení celkem 23.326,38 Kč k rukám advokáta JUDr. Martina Purkyta do tří dnů od právní moci tohoto usnesení. Odůvodnění: 1. Okresní soud ve Znojmě rozsudkem ze dne 14. 8. 2024, č. j. 14 C 98/2022-773, nahradil projev vůle žalované k uzavření smlouvy o bezúplatném převodu 29 specifikovaných náhradních pozemků do vlastnictví žalobců, přičemž každému z nich náleží spoluvlastnický podíl ve výši ½ (výrok I), zamítl žalobu ohledně 2 konkretizovaných pozemků (výrok II) a rozhodl o povinnosti žalované nahradit náklady řízení žalobcům (výrok III) i státu (výrok IV). Žalobci se jako osoby oprávněné dle § 4 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o půdě“), domáhali převodu náhradních pozemků za pozemky nevydané na základě rozhodnutí Pozemkového úřadu Magistrátu hlavního města Prahy ze dne 3. 5. 1995, č. j. PÚ 11762/93, a ze dne 6. 9. 1999, č. j. PÚ 1019/99 (dále také jen „rozhodnutí PÚ 11762/93“ a „rozhodnutí PÚ 1019/99“), a rozhodnutí Státního pozemkového úřadu ze dne 16. 5. 2019, č. j. SPÚ 131808/2019. Soud se zabýval postupem žalované vůči žalobcům, jejž označil za liknavý a svévolný zejména proto, že žalovaná lpěním na nekorektním ocenění odňatých pozemků, které měly být dle názoru žalobců, k němuž se s poukazem na znalecký posudek znalkyně Ing. arch. Böhmové přiklonil i soud, správně oceněny jako stavební, znemožnila žalobcům domoci se jejich práv skrze veřejné nabídky náhradních pozemků. Upozornil, že žalovaná v minulosti částečně uznala odůvodněnost požadavku žalobců na přecenění nároků, následně ale jednala nekonzistentně. Vznesenou námitku promlčení soud považoval za lichou a také za uplatněnou v rozporu s dobrými mravy. Zjistil, že žalobci vybrané náhradní pozemky jsou (s výjimkou dvou) vhodné k vydání. Jejich hodnota byla (vyjma jednoho) mezi účastníky nesporná a nepřesahovala výši – jen částečně uspokojených dřívějšími převody náhradních pozemků – restitučních nároků žalobců. Soud proto žalobě převážně vyhověl. 2. Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 18. 9. 2025, č. j. 18 Co 273/2024-866, k odvolání žalobců i žalované rozhodnutí soudu prvního stupně ve výrocích I a IV potvrdil (výrok I), v napadené části výroku II je změnil tak, že nahradil projev vůle žalované k uzavření smlouvy o bezúplatném převodu pozemku parc. č. XY v k. ú. XY do spoluvlastnictví žalobců (výrok II), a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (výrok III). Zrekapituloval dosavadní řízení a doplnil dokazování. Odvolání žalované považoval za nedůvodné, neboť se ztotožnil s vyhodnocením postupu žalované jako liknavého až svévolného i se závěry okresního soudu týkajícími se ocenění žalobcům nevydaných pozemků. Nepřisvědčil ani námitce promlčení, vymezil-li skutkové rozdíly mezi nynějším případem a věcí, o níž rozhodoval Nejvyšší soud pod sp. zn. 28 Cdo 277/2025, či výtkám žalované stran (ne)možnosti vydání jednotlivých náhradních pozemků. Vzhledem ke specifikovaným skutečnostem nastalým až po rozhodnutí okresního soudu však pokládal výše označený pozemek za vhodný k převodu, a tedy i odvolání žalobců za důvodné, pročež rozhodl v jejich prospěch, jak uvedeno shora. 3. Proti rozsudku krajského soudu co do výroků I (předložená argumentace se však vztahuje pouze k té jeho části, kterou bylo rozhodnutí prvostupňového soudu potvrzeno v meritorním výroku I) a II brojí žalovaná dovoláním, majíc je za přípustné ve smyslu § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), pro odklon odvolacího soudu od ustálené rozhodovací praxe soudu dovolacího při řešení dvou otázek hmotného práva. Odchýlení od judikatury (konkrétně odkazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 1867/2015 a 28 Cdo 1117/2015 a dále také Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 3039/20) spatřuje ve vyhodnocení svého postupu (co se týče vypořádání nároků vycházejících z rozhodnutí PÚ 1019/99 a ve vztahu k žalobkyni též z rozhodnutí PÚ 11762/93) jako liknavého a svévolného. Restituční nárok žalobců vyplývající z rozhodnutí PÚ 1019/99 byl totiž žalovanou dobrovolně plně uspokojen a soudy nižších stupňů si počínaly nesprávně, posuzovaly-li postup žalované jako celek (tj. úhrnně ve vztahu k nárokům odvozeným ze třech rozhodnutí), respektive dovodily-li liknavost a svévoli paušálně z obecného chování úřadu. Dále dovolatelka nastiňuje otázku promlčení, připomíná-li zejména usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 277/2025 a uvádí-li, proč došlo k promlčení práv žalobců plynoucích z rozhodnutí PÚ 1019/99. Zdůrazňuje, že konkluze krajského soudu jsou nesouladné se zásadou vigilantibus iura scripta sunt a námitka promlčení nebyla vznesena v rozporu s dobrými mravy. S ohledem na vylíčené žalovaná navrhuje, aby dovolací soud rozsudky odvolacího i okresního soudu zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. 4. K dovolání žalované se vyjádřili žalobci, kteří požadují, aby bylo jako nepřípustné odmítnuto, popřípadě zamítnuto, a jim byla přiznána náhrada nákladů dovolacího řízení. Na toto podání pak reagovala žalovaná svou replikou. 5. Při rozhodování o dovolání bylo postupováno podle občanského soudního řádu ve znění pozdějších předpisů. 6. Nejvyšší soud se jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a zastoupenou dle § 241 odst. 1 o. s. ř., zabýval jeho přípustností. 7. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. 8. Dovolání však přípustným není. 9. Dle ustálené judikatury Nejvyššího soudu lze k uspokojení nároku oprávněné osoby mimo proces veřejných nabídek (§ 11a zákona o půdě) přistoupit tehdy, jsou-li prokázány okolnosti, na jejichž základě je možno postup žalované (dříve jejího předchůdce) kvalifikovat jako liknavý, svévolný či diskriminační, jestliže se tak oprávněná osoba i přes své aktivní přičinění nemůže dlouhodobě domoci svých práv (srov. namátkou rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 17. 6. 2015, sp. zn. 28 Cdo 5389/2014, ze dne 26. 6. 2018, sp. zn. 28 Cdo 3546/2017, nebo ze dne 26. 2. 2020, sp. zn. 28 Cdo 71/2020). Za projev liknavosti a svévole lze podle rozhodovací praxe považovat mimo jiné i lpění na nesprávném ohodnocení restitučního nároku, tedy nekorektním určení ceny původně odňatých a nevydaných pozemků (srov. z mnoha usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 7. 2020, sp. zn. 28 Cdo 1189/2020, nebo ze dne 6. 3. 2025, sp. zn. 28 Cdo 430/2025). Zjišťování a hodnocení rozhodujících skutečností o krocích oprávněných osob, jakož i postupu žalované je přitom především otázkou skutkových zjištění, jejichž nalézání je úkolem soudů nižších stupňů a s nimiž je pak úzce provázáno i posouzení, byl-li postup žalované při uspokojování nároku oprávněné osoby stižen některým ze shora uvedených defektů (liknavost, libovůle, svévole či diskriminace). Učiněný hodnotící závěr je pak v dovolacím řízení možné přezkoumat toliko v případech, v nichž by úvahy soudů nižších stupňů byly nepřiměřené (srov. kupříkladu rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 7. 9. 2022, sp. zn. 28 Cdo 2413/2022, nebo ze dne 29. 8. 2023, sp. zn. 28 Cdo 1632/2023, či usnesení téhož soudu ze dne 6. 8. 2025, sp. zn. 28 Cdo 92/2025). Vady samotných skutkových zjištění dovolacímu přezkumu podrobit nelze, a otázky skutkové tak nemohou založit přípustnost dovolání (na niž lze usuzovat toliko prostřednictvím jediného způsobilého dovolacího důvodu podle § 241a odst. 1, věty první, o. s. ř.; k tomu viz přiměřeně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod č. 4/2014 Sb. rozh. obč., a dále též rozsudek stejného soudu ze dne 16. 5. 2023, sp. zn. 28 Cdo 942/2023). 10. V souvislosti s dovolatelkou nastíněnou otázkou vztahující se ke kvalifikaci postupu žalované je vhodné připomenout také usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 5. 2025, sp. zn. 28 Cdo 2752/2024, které bylo vydáno ve srovnatelné právní věci totožných účastníků (žalobci se pomocí žaloby na nahrazení projevu vůle rovněž domáhali převodu náhradních pozemků za ty nevydané na základě stejných, shora konkretizovaných rozhodnutí) a v němž dovolací soud aproboval konkluzi, že se v daném případě žalovaná dopustila liknavosti a svévole. 11. I ve věci nynější nezbývá Nejvyššímu soudu než konstatovat, že hodnotící závěry soudu prvního stupně, s nimiž se odvolací soud ztotožnil, o liknavém a svévolném postupu žalované při uspokojování restitučních nároků žalobců reflektují relevantní hlediska, jež byla vzpomenuta i shora odkazovanou judikaturou, a nejsou v souzené věci zjištěným okolnostem nikterak nepřiměřené, akcentují-li oba soudy nižších stupňů zejména lpění žalované na nesprávném ocenění původně odňatých pozemků, její nekonzistentní jednání a aktivitu žalobců. Co se týče konkrétních námitek dovolatelky, je vhodné zdůraznit, že soudy důsledně braly v úvahu individuální okolnosti daného případu (na důležitost jejich zohlednění ostatně upozorňuje i Ústavní soud v dovolatelkou citovaném nálezu ze dne 7. 12. 2021, sp. zn. I. ÚS 3039/20), pročež neodhlížely ani od skutečnosti, že restituční nároky žalobců vyplývají ze tří různých (výše specifikovaných) rozhodnutí (viz například bod 51 rozsudku okresního soudu). Oba soudy také zcela jasně odůvodnily, proč nároky odvozené z rozhodnutí PÚ 1019/99 a PÚ 11762/93 nepovažují za již plně uspokojené, vyzdvihly-li právě jejich nesprávné ocenění (které žalovaná alespoň zčásti uznala), kvůli němuž je nelze pokládat za zcela vypořádané. K vytýkanému odchýlení krajského (a potažmo i okresního) soudu od konstantní rozhodovací praxe dovolacího soudu (reprezentované i dovolatelkou vzpomínanými usneseními Nejvyššího soudu ze dne 3. 8. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1117/2015, a ze dne 14. 10. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1867/2015, v nichž dovolací soud také aproboval konkluze nižších soudů o liknavosti totožné žalované, které byly učiněny na základě konkrétních skutkových zjištění v daných případech – ostatně i v nich byla akcentována aktivita restituentů, v druhém jmenovaném pak i nesprávné ocenění nevydaných pozemků), na níž není důvod čehokoli měnit, tak nepochybně nedošlo. 12. Nejvyšší soud rovněž opakovaně uvádí, že při posuzování otázky promlčení restitučních nároků na vydání náhradních pozemků je třeba mít na zřeteli nejasnosti, které provázely uplatňování těchto nároků a způsob jejich vypořádání, jakož i to, že právní vztahy vzniklé podle restitučních předpisů nejsou obvyklými a ustálenými právními vztahy, známými z klasických forem občanského práva hmotného; vypořádání nároků z nich plynoucích se realizovalo nesnadno a v dlouhých časových termínech. To platí obzvláště pro nároky na převod jiných (náhradních) pozemků podle zákona o půdě, při jejichž uspokojování jsou osoby oprávněné zásadně odkázány na veřejné nabídky pozemků realizované Pozemkovým fondem České republiky, resp. Státním pozemkovým úřadem, jejichž struktura neměla vždy takové kvalitativní a kvantitativní parametry, aby náhradní pozemky mohly být poskytnuty v době co možná nejkratší a co možná nejširšímu okruhu oprávněných osob (srov. kupříkladu závěry formulované Ústavním soudem v jeho nálezech ze dne 4. 3. 2004, sp. zn. III. ÚS 495/02, či ze dne 30. 10. 2007, sp. zn. III. ÚS 495/05), přičemž zákon ani nepředpokládá uplatnění nároku na vydání náhradního pozemku u soudu (s výjimkou judikaturou připuštěných žalob na uložení povinnosti uzavřít smlouvu o převodu konkrétního žalobcem zvoleného pozemku – viz výše). Z rozhodovací praxe dovolacího soudu současně v poměrech restitučního zákonodárství vyplývá, že v případech, kdy povinná osoba nepopírá svůj závazek a jedná s oprávněnou osobou o podmínkách poskytnutí náhrady, může promlčecí doba počít běžet nejdříve dnem, kdy oprávněná osoba zjistí, že povinná osoba nehodlá plnit (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 9. 2009, sp. zn. 28 Cdo 3381/2009, popřípadě usnesení téhož soudu ze dne 18. 7. 2017, sp. zn. 28 Cdo 1674/2016). 13. Současně je nutno zabývat se i otázkou, zdali vznesení námitky promlčení práva vyplývajícího z restitučního předpisu povinnou osobou nepředstavuje výkon práva v rozporu s dobrými mravy (srov. z mnoha rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 1. 2001, sp. zn. 26 Cdo 2786/2000, usnesení téhož soudu ze dne 11. 4. 2023, sp. zn. 28 Cdo 709/2023, či nález Ústavního soudu ze dne 15. 1. 1997, sp. zn. II. ÚS 309/95). Jestliže je přitom uspokojení restitučního nároku závislé na veřejných nabídkách pozemků realizovaných povinnou osobou, pak jí vznesená námitka promlčení dle judikatury Nejvyššího soudu dobrým mravům v zásadě odporuje (srov. blíže především usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 11. 2021, sp. zn. 28 Cdo 2957/2021, a v něm citovanou judikaturu). Rozhodovací praxe Nejvyššího soudu označila za rozpornou s dobrými mravy námitku promlčení práva na restituční náhradu podle zákona o půdě například tehdy, vyjádřila-li se povinná osoba, že hodlá plnit ve výši požadované oprávněnou osobou, eventuálně v jiných případech, které by bylo možno posuzovat jako vážný příslib plnění ze strany povinného, podložený jeho reálným jednáním (viz namátkou již citovaný rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 26 Cdo 2786/2000, nebo rozsudek stejného soudu ze dne 23. 2. 2022, sp. zn. 28 Cdo 428/2022). 14. Pro úplnost je též vhodné připomenout, že požadavek na přecenění hodnoty pozemku, který nebyl oprávněné osobě vydán pro překážky stanovené zákonem o půdě, a to za účelem určení výše restitučního nároku odpovídající příslušným právním předpisům, pak nepředstavuje samostatné majetkové právo, jež by podléhalo promlčení (viz z mnoha usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 1. 2018, sp. zn. 28 Cdo 4173/2017, a již citované sp. zn. 28 Cdo 709/2023). 15. Ve svém usnesení ze dne 20. 5. 2025, sp. zn. 28 Cdo 277/2025, na něž poukazuje dovolatelka, Nejvyšší soud připomněl závěry ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu týkající se problematiky promlčení práv vyplývajících ze zákona o půdě, přičemž v souladu s nimi akcentoval individuální skutkové poměry dané restituční věci (pro podrobnosti srov. zejména bod 9 odkazovaného usnesení sp. zn. 28 Cdo 277/2025), kvůli kterým bylo korektní se domnívat, že v oné kauze byla námitka promlčení vznesena důvodně a nepříčila se dobrým mravům. V nynějším případě tak krajský soud nijak nepochybil, jestliže rovněž důsledně přihlížel ke konkrétním skutkovým okolnostem projednávané věci, odlišil-li je právě i od těch nastalých ve zmíněné kauze dříve projednané před Nejvyšším soudem. Zdůraznil zejména to, že žalobci nikdy nebyli informováni žalovanou (ani jejím právním předchůdcem) o tom, že by jejich restituční nároky byly zcela uspokojeny, v letech 2005 až 2022 se zúčastnili několika desítek veřejných nabídek náhradních pozemků a žalovaná nejprve (v roce 2022) chybné ocenění částečně uznala, nechala zhotovit vlastní znalecký posudek (který se ostatně týkal i pozemků nevydaných dle rozhodnutí PÚ 1019/99, viz například bod 33 rozsudku okresního soudu) a až následně uplatnila námitku promlčení. Vylíčené posouzení odvolacího soudu, že žalovanou vznesená námitka promlčení v nynějším případě z popsaných důvodů nebrání vyhovění žalobě, je třeba považovat za komplexní a souladné s výše citovanou ustálenou judikaturou vrcholných soudů (viz přednostně závěry o relevanci projevu žalované, že hodlá plnit), přičemž lze speciálně akcentovat absenci rozporu s dovolatelkou připomínanými rozhodnutími – usnesením Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 277/2025 i nálezem Ústavního soudu ze dne 5. 8. 2025, sp. zn. III. ÚS 1932/24, nebyl-li bezdůvodně činěn rozdíl mezi restituenty uspokojenými naturálně a těmi, jimž byla poskytnuta finanční náhrada, – i se zásadou zakotvenou v § 13 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (k tomu blíže srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 7. 2024, sp. zn. 28 Cdo 1559/2024). 16. Pro shora vylíčené tedy dovolání zjevně nelze považovat za přípustné a jako takové bylo Nejvyšším soudem podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítnuto. 17. O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243c odst. 3, věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1, části věty před středníkem, a § 146 odst. 3 o. s. ř. s tím, že žalovaná, jejíž dovolání bylo odmítnuto, nemá na náhradu nákladů řízení právo a k nákladům žalobců patří primárně odměna advokáta za jeden úkon právní služby, jejíž výši dovolací soud stanovil na základě vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif, dále jen „AT“). Dle § 6 odst. 1, § 8 odst. 1 a § 7 bodu 6 AT (tarifní hodnotou je částka 538.357,35 Kč, do níž byl uspokojen restituční nárok žalobců) činí sazba odměny za jeden úkon právní služby 10.460 Kč, po snížení o 20 % dle § 12 odst. 4 AT pro druhého z žalobců 8.368 Kč, společně s paušální náhradou výdajů za jeden úkon právní služby ve výši 450 Kč podle ustanovení § 13 odst. 4 AT a navýšením o DPH dle § 137 odst. 3 o. s. ř. tak mají žalobci právo na náhradu nákladů dovolacího řízení ve výši 23.326,38 Kč. Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek. V Brně dne 16. 6. 2026 JUDr. Jan Eliáš, Ph.D. předseda senátu