28 Cdo 1058/2026-403 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Petra Krause a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci žalobkyně P. B., zastoupené Mgr. Petrem Lukáčem, advokátem se sídlem v Praze 4, Antala Staška 510/38, proti žalovanému R. B., zastoupenému JUDr. Josefem Novákem, advokátem se sídlem v Praze 3, Přemyslovská 2346/11, o zaplacení 424 998,54 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 15 C 291/2022, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soud v Praze ze dne 26. 11. 2025, č. j. 91 Co 204/2025-360, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 12 668,70 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám Mgr. Petra Lukáče, advokáta se sídlem v Praze 4, Antala Staška 510/38. Odůvodnění: 1. Shora označeným rozsudkem Městského soudu v Praze byl rozsudek soudu prvního stupně (rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 6. 3. 2025, č. j. 15 C 291/2022-279) potvrzen ve výroku I, jímž se žalovanému ukládá zaplatit žalobkyni částku 424 998,54 Kč se specifikovaným úrokem z prodlení (výrok I rozsudku odvolacího soudu), změněn ve výroku III (jímž bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení) jen co do výše nákladů řízení (výrok II rozsudku odvolacího soudu) a dále bylo rozhodnuto o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok III rozsudku odvolacího soudu). 2. Odvolací soud – poté, co částečně zopakoval a doplnil dokazování – vzal za správná soudem prvního stupně učiněná zjištění a jeho právní posouzení, že se žalovanému dostalo na úkor žalobkyně bezdůvodného obohacení (§ 2991 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník; dále jen „o. z.“), tím, že v rozhodném období (od 7. 2. 2019 do 16. 7. 2021) užíval výlučně – nad rámec svého spoluvlastnického podílu bytovou jednotku tehdy v podílovém spoluvlastnictví účastníků (kdy spoluvlastnický podíl žalobce činil id. 1/3 a spoluvlastnický podíl žalované id. 2/3), aniž by mu k tomu svědčil právní důvod (v podobě rozhodnutí většiny spoluvlastníků nebo dohody spoluvlastníků anebo rozhodnutí soudu) a aniž by za užívání bytové jednotky cokoliv žalobkyni hradil; výši peněžité náhrady soudy poměřovaly hladinou obvyklého nájemného zjištěného odborným vyjádřením. Odvolací soud následně aproboval i ten závěr soudu prvního stupně, že k zániku pohledávky (z titulu bezdůvodného obohacení) žalobkyně nedošlo jednostranným započtením (§ 1982 a násl. o. z.), jednalo-li se (v době činěného započtení) o pohledávku nejistou, a proto nezpůsobilou k započtení (§ 1987 odst. 2 o. z.). 3. Žalovaný dovoláním napadl rozsudek odvolacího soudu v jeho prvním výroku (v bodě I). V dovolání uplatnil konkrétní hlediska přípustnosti ve smyslu § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), a jako dovolací důvod ohlásil, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V rámci uplatněné dovolací argumentace brojí proti závěru odvolacího soudu, že mu vzniklo na úkor žalobkyně bezdůvodné obohacení (namítaje mimo jiné, že bytovou jednotku užíval toliko v rozsahu svého spoluvlastnického podílu), uvádí, že „bezdůvodné obohacení netrvalo ve smyslu ustanovení § 3000 o. z. v době podání žaloby“ a s ohledem na další uváděné skutečnosti zpochybňuje i výši bezdůvodného obohacení (peněžité náhrady), kdy požadavek na vydání bezdůvodného obohacení za celé vymezené období považuje pak za rozporný i s dobrými mravy. Vytýká nesprávnost zápočtu své pohledávky vůči žalobou uplatněné pohledávce a brojí i proti závěru o nekompenzabilitě uplatněné pohledávky k započtení. Kritizuje i postup soudů v řízení, ať již jde o opakované vyměření soudního poplatku, rozhodování o témže nároku (jeho části) výrokem II rozsudku, kdy žalobu v tomto rozsahu soud prvního stupně již dříve zamítl, či připuštění změny žaloby (její rozšíření), k níž se nemohl vyjádřit. 4. Spolu s dovolacím návrhem (na zrušení napadeného rozsudku a vrácení věci odvolacímu soudu k dalšímu řízení) dovolatel učinil i návrh na odložení vykonatelnosti napadeného rozsudku. O něm Nejvyšší soud (samostatně) rozhodl usnesením ze dne 28. 4. 2026, č. j. 28 Cdo 1058/2026-390. 5. Žalobkyně podala k dovolání nesouhlasné vyjádření. 6. Nejvyšší soud dovolání odmítl podle § 243c odst. 1 a 2 o. s. ř., neboť není přípustné. 7. Přípustnost dovolání proti napadenému rozhodnutí odvolacího soudu (jež nepatří do okruhu rozhodnutí vyjmenovaných v § 238a o. s. ř.) je třeba poměřovat ustanovením § 237 o. s. ř. (v něm uvedenými hledisky). 8. Podle § 237 o. s. ř., není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. 9. Rozhodovací praxe dovolacího soudu je ustálena v závěru, že na straně spoluvlastníka, jenž užívá věc nad rámec svého podílu bez právního důvodu (bez rozhodnutí většiny spoluvlastníků nebo bez dohody spoluvlastníků anebo bez rozhodnutí soudu) vzniká bezdůvodné obohacení [srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 10. 2012, sp. zn. 31 Cdo 503/2011, uveřejněný pod číslem 17/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 4. 2014, sp. zn. 28 Cdo 3699/2013, nebo stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 16. 10. 2018, sp. zn. Pl. ÚS-st. 48/18; judikatura vztahující se k právnímu institutu bezdůvodného obohacení je přitom se zřetelem k obdobnému znění ustanovení § 451 a násl. zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, účinného do 31. 12. 2013 (dále „obč. zák.“), použitelná i v poměrech ustanovení § 2991 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, účinného od 1. 1. 2014 (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 4. 2017, sp. zn. 28 Cdo 2113/2016, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 9. 2017, sp. zn. 28 Cdo 1836/2017, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2018, sp. zn. 28 Cdo 1881/2018)]. 10. Se shora uvedenými závěry je dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu konformní. Jestliže předmětnou bytovou jednotku (byt) v rozhodném období užíval výhradně žalovaný (bez rozhodnutí většiny spoluvlastníků nebo bez dohody spoluvlastníků anebo bez rozhodnutí soudu), aniž byl jejím výlučným vlastníkem, je povinen za její užívání zaplatit adekvátní kompenzaci žalobkyni jakožto dalšímu spoluvlastníkovi (z titulu bezdůvodného obohacení). Vztah z bezdůvodného obohacení je zákonem i judikaturou pojímán jako objektivní, regulovaný právní úpravou směřující k tomu, aby se nikdo neobohacoval na úkor druhého bez právem aprobovaného titulu. Samotný vznik bezdůvodného obohacení není ve své podstatě ovlivněn ani subjektivními okolnostmi na straně ochuzeného (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. 3. 2020, sp. zn. 28 Cdo 283/2020, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 9. 2021, sp. zn. 28 Cdo 2040/2021). Pro povinnost spoluvlastníka (který užíval nemovitost nad rámec svého spoluvlastnického podílu) vydat ostatním spoluvlastníkům, oč se takto obohatil, není (nemusí být) bez dalšího rozhodující, zda druhý spoluvlastník neužíval nemovitost (společnou věc) dobrovolně (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. 3. 2020, sp. zn. 28 Cdo 283/2020, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 1. 2010, sp. zn. 28 Cdo 1596/2009, a ze dne 8. 8. 2016, sp. zn. 28 Cdo 1950/2016). Soudy při posouzení věci přitom neztratily ze zřetele, že spoluužívání bytové jednotky oběma účastníky (spoluvlastníky) bylo vyloučeno (se zřetelem na povahu jejich vztahu coby konfliktního, na čemž dle zjištění soudu nesl žalovaný nemalou vinu), jakož i to, že věci nacházející se v bytové jednotce tvořily obvyklé vybavení domácnosti a byly v podílovém spoluvlastnictví účastníků (kdy neměl za prokázané, že by prostory byly dotčeny věcmi ve výlučném vlastnictví žalobkyně). 11. Kritika závěrů odvolacího soudu o rozsahu užívání společné nemovité věci (bytové jednotky) v rozhodném období, umístění věcí ve výlučném vlastnictví žalobkyně ve společném bytě, právem aprobovaném důvodu (např. v podobě dohody účastníků) pro výlučné užívání bytu, nebo i jen kvantifikace bezdůvodného obohacení (v hladině obvyklého nájemného, zjištěného k tomu provedeným důkazem) představuje pak polemiku se skutkovými, nikoliv právními závěry. Revize konkrétních odvolacím soudem učiněných skutkových závěrů dovolacímu soudu, jehož kognice je orientována výlučně na otázky právního posouzení (§ 241a odst. 1 o. s. ř.), nepřísluší (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2016, sp. zn. 25 Cdo 3420/2015, a ze dne 15. 6. 2016, sp. zn. 22 Cdo 2515/2016, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 12. 2016, sp. zn. 30 Cdo 998/2016, dále viz též usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 8. 2016, sp. zn. II. ÚS 538/16, bod 10, ze dne 14. 2. 2017, sp. zn. I. ÚS 1766/16, bod 6, a ze dne 8. 8. 2017, sp. zn. II. ÚS 2050/17, bod 17), a uplatněním způsobilého dovolacího důvodu (§ 241a odst. 1, věta první o. s. ř.) není pak ani zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud (srov. např. i důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněného pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Ani s použitím této argumentace – vážící se k soudy učiněným skutkovým zjištěním – tudíž na přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. usuzovat nelze. 12. Soudy nižších stupňů (tedy již soud prvního stupně, s jehož závěry se odvolací soud i v tomto směru ztotožnil) se pak argumentačně vypořádaly i s námitkami žalovaného o možném rozporu požadavku na vydání bezdůvodného obohacení s dobrými mravy, a to i se zřetelem na žalovaným opakovaně předestírané okolnosti týkající se rozsahu péče účastníků o jejich nezletilé děti, přičemž – i ve světle dalších soudy zjištěných okolností (viz odstavce 34 a 35 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně) – nejde o závěr nikterak nepřiměřený (žalovaný dle zjištění soudů nesuploval péči žalobkyně o děti, které u něj pobývaly toliko kratší část měsíce, kdy odvozovaly své právo užívat byt od žalovaného, zatímco žalobkyně byt nemohla užívat z popisovaných důvodů zapříčiněných žalovaným). Lze přitom připomenout i rozhodovací praxi dovolacího soudu, jež se v otázce rozporu výkonu práva s dobrými mravy (§ 2 odst. 3 o. z., shodně jako ve smyslu § 3 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013) konsolidovala v názoru, že jde o právní normu s relativně neurčitou (abstraktní) hypotézou, tj. o právní normu, jejíž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem, a která tak přenechává soudu, aby ji podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Pro použití korektivu dobrých mravů zákon nestanoví, z jakých hledisek má soud vycházet; vymezení hypotézy právní normy tedy závisí v každém konkrétním případě na úvaze soudu. Odpovídající úsudek soudu však musí být podložen relevantními skutkovými zjištěními a dokládat, že tato zjištění dovolují v konkrétním případě závěr o rozpornosti s dobrými mravy (srovnej např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 2020, sen. zn. 24 ICdo 63/2020, ze dne 9. 12. 2015, sp. zn. 22 Cdo 4755/2014, či ze dne 20. 1. 2011, sp. zn. 30 Cdo 2710/2010). Úzká provázanost s konkrétními skutkovými zjištěními pak brání tomu, aby Nejvyšší soud, mající postavení pouze přezkumné instance, korigoval v tomto směru závěry nalézacích soudů, nelze-li jim vytknout zjevnou nepřiměřenost v jejich úvahách (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 1. 2016, sp. zn. 28 Cdo 1151/2015, nebo ze dne 8. 9. 2014, sp. zn. 28 Cdo 1003/2014). 13. Odvolacímu soudu pak také nelze důvodně vytýkat, že v posuzované věci neaplikoval ustanovení § 3000 o. z. (o ochraně poctivého příjemce bezdůvodného obohacení), pro jehož použití nebyly rozhodující skutečnosti tvrzeny ani jinak nevyšly v řízení najevo a na jehož aplikaci rozhodnutí odvolacího soudu založeno není (a z pohledu § 237 o. s. ř. na řešení kladené otázky nezávisí). Lze přitom dodat, že uvedené ustanovení primárně míří na případy tzv. odpadnutí obohacení a jeho aplikace v dané věci je nadto vyloučena i proto, že žalovaného nelze považovat za poctivého držitele (celé bytové jednotky), resp. poctivého konzumenta bezdůvodného obohacení, i se zřetelem na jeho vědomost, že byl menšinovým spoluvlastníkem jím obývané bytové jednotky jako celku, že byt užíval bez dohody účastníků (jeho případné jiné subjektivní přesvědčení nebylo ničím podloženo), aniž by žalobkyni coby většinové spoluvlastnici poskytoval jakoukoliv náhradu. 14. Při řešení otázky způsobilosti (aktivní) pohledávky k započtení se odvolací soud přidržel ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu vztahující se k výkladu a aplikaci ustanovení § 1987 odst. 2 o. z., reprezentované zejména rozsudkem velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9. 9. 2020, sp. zn. 31 Cdo 684/2020, jenž byl uveřejněn pod číslem 37/2021 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (k jehož závěrům se Nejvyšší soud hlásí i ve svých dalších rozhodnutích – srov. např. i usnesení ze dne 27. 10. 2020, sp. zn. 23 Cdo 900/2020, usnesení ze dne 25. 1. 2021, sp. zn. 23 Cdo 3908/2020, rozsudek ze dne 15. 12. 2020, sp. zn. 26 Cdo 564/2020, usnesení ze dne 7. 4. 2021, sp. zn. 32 Cdo 384/2021, či rozsudek ze dne 26. 4. 2021, sp. zn. 23 Cdo 3407/2020), podle jehož závěrů pohledávkou „nejistou nebo neurčitou“ ve smyslu interpretovaného ustanovení je (zásadně) pohledávka ilikvidní, tj. pohledávka, která je co do základu anebo výše sporná (nejistá), a jejíž uplatnění vůči dlužníku (věřiteli pasivní pohledávky) formou námitky započtení vyvolá (namísto jednoznačného, tj. oběma dotčenými stranami akceptovaného zániku obou pohledávek v rozsahu, v jakém se kryjí) spory o existenci či výši aktivní pohledávky, tj. místo uspokojení pasivní pohledávky bude mezi stranami veden spor o existenci a výši aktivní pohledávky. Pro posouzení, zda jednostranné započtení odporuje § 1987 odst. 2 o. z., jsou přitom rozhodné toliko okolnosti, které tu byly v okamžiku, kdy je započtení (projev vůle dlužníka pasivní pohledávky) účinné (zpravidla k okamžiku, kdy projev vůle dlužníka pasivní pohledávky dojde věřiteli). Uzavřel-li tedy odvolací soud, že k zániku žalobkyní uplatněné pohledávky započtením nedošlo, v situaci, kdy aktivní pohledávka – vycházeje ze stavu v době, kdy daný projev vůle došel věřiteli – byla objektivně sporná, nikterak se tím od výše nastíněné rozhodovací praxe (na níž není důvod cokoliv měnit) neodchýlil. Za popisovaných okolností se rozhodnutí odvolacího soudu nepříčí ani žalovaným odkazovanému usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 6. 2025, sp. zn. 20 Cdo 2882/2024, jež vychází z téže judikatury, jež byla ovšem aplikována na podkladě odlišných skutkových okolností než těch, o které jde v posuzované věci. 15. Nepřiléhavý je i odkaz dovolatele na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 4. 2014, sp. zn. 31 Cdo 3309/2011, jenž se týká problematiky bezdůvodného obohacení vzniklého plněním na základě povinnosti uložené pravomocným rozhodnutím soudu, které neodpovídá skutečným hmotněprávním poměrům, jež bylo později zrušeno, zatímco v přítomné věci jde o bezdůvodné obohacení za nadužívání spoluvlastnického podílu jedním z podílových spoluvlastníků. Rozhodnutí odvolacího soudu se nepříčí ani závěrům rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 11. 12. 2012, sp. zn. 22 Cdo 2654/2011, a v něm formulovanému závěru stran okamžiku zániku podílového spoluvlastnictví k nemovitosti, jež bylo zrušeno a vypořádáno rozhodnutím soudu (ve vazbě na způsob jeho vypořádání). Pro skutkovou a právní odlišnost posuzované věci je nepřípadný i odkaz dovolatele na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2012, sp. zn. 22 Cdo 4756/2010, jež se vztahuje k problematice práva spoluvlastníka na náhradu za to, že neužívá společnou věc v rozsahu odpovídajícím jeho spoluvlastnickému podílu ve smyslu § 137 obč. zák. (§ 1122 odst. 1 o. z.). 16. Přípustnost dovolání v přítomné věci nemohou založit ani dovolatelem současně uplatněné procesní námitky (bez vytčené kvalifikované otázky procesního práva, již by odvolací soud řešil napadeným rozhodnutím, nehledě na absenci řádného vymezení přípustnosti dovolání; k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, nebo ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013), které vystihují vady řízení. Ke zmatečnostem, jakož i k jiným vadám řízení, jež mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, dovolací soud přihlíží (jen) tehdy, je-li dovolání přípustné (srov. § 242 odst. 3, věta druhá o. s. ř.); srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2014, sp. zn. 32 Cdo 14/2014, ze dne 29. 7. 2014, sp. zn. 32 Cdo 842/2014, ze dne 24. 9. 2014, sp. zn. 32 Cdo 1254/2014, a ze dne 15. 9. 2015, sp. zn. 32 Cdo 1145/2015). Nad rámec lze snad k uplatněným námitkám dodat, že je-li dovolatel přesvědčen, že byl soudem nesprávně opakovaně vyzýván k zaplacení soudního poplatku (na základě nesprávné výzvy soudu), jde o okolnost bez vlivu na správnost napadeného rozhodnutí, kdy se lze nápravy domáhat v intencích příslušných ustanovení zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích (kdy proti samotnému rozhodnutí o povinnosti zaplatit soudní poplatek není dovolání ani přípustné; srov. § 238 odst. 1 písm. i/ o. s. ř.). Namítá-li dovolatel, že soud prvního stupně znovu – v rozporu s překážkou věci pravomocně rozhodnuté – meritorně rozhodl (výrokem II) o částečném zamítnutí žaloby, o kterém bylo rozhodnuto již jeho předešlým rozhodnutím (a že odvolací soud i toto jeho pochybení aproboval), jde o námitku jednak se vztahující k zamítavému výroku rozhodnutí, kterým jakkoliv nebylo zasaženo do práv dovolatele a v uvedeném rozsahu jej ani nenapadl dovoláním, nehledě na to, že jde o námitku vystihující zmatečnostní vadu řízení, jež není způsobilým dovolacím důvodem (§ 241a odst. 1, věta druhá, o. s. ř.) a k jejímuž odstranění slouží žaloba pro zmatečnost (§ 229 odst. 2 písm. b/ o. s. ř.). Konečně, nelze přitakat ani té námitce, že dovolatel byl zbaven možnosti reagovat (vyjádřit se) k návrhu na rozšíření žaloby, které soud připustil usnesením přijatým při jednání dne 2. 3. 2023, jemuž byli přítomni žalovaný i jeho zástupce (jak plyne z protokolu o tomto jednání, založeného ve spise). 17. Z uvedeného vyplývá, že zákonem stanovené předpoklady přípustnosti dovolání (§ 237 o. s. ř.) nebyly v posuzované věci naplněny. Odvolací soud se napadeným rozsudkem od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu neodchýlil, jím vydané rozhodnutí nezávisí na vyřešení otázky v rozhodování dovolacího soudu nevyřešené nebo dovolacím soudem rozhodované rozdílně, a nejde ani o případ, kdy si v rozhodování dovolacího soudu již vyřešená otázka vyžaduje jiné posouzení. 18. Proto Nejvyšší soud přikročil k odmítnutí dovolání (§ 243c odst. 1 a 2 o. s. ř.). 19. Nejvyšší soud již nerozhodoval o žalobkyní později podanému návrhu na zrušení odkladu vykonatelnosti dovoláním napadeného rozhodnutí (§ 243 písm. a/ o. s. ř.), jež se rozhodnutím o dovolání (poté, kdy doručením účastníkům nabude rozhodnutí právní moci) stává bezpředmětným. 20. O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243c odst. 3 věty první, ve spojení s § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. Dovolání žalovaného bylo odmítnuto a k nákladům (oprávněné) žalobkyně patří odměna advokáta (za vyjádření k dovolání) v částce 10 020 Kč [§ 6 odst. 1, § 7 bod 6, § 8 odst. 1 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů], spolu s náhradou hotových výdajů advokáta v paušální částce 450 Kč (§ 13 odst. 4 advokátního tarifu) a náhradou za daň z přidané hodnoty (§ 137 odst. 3 písm. a/ o. s. ř.) ve výši 2 198,70 Kč. 21. Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (v aktuálním znění) se podává z bodu 2, článku II, části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony. Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek. V Brně dne 16. 6. 2026 Mgr. Petr Kraus předseda senátu