28 Cdo 1144/2026-663 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Petra Krause a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci žalobkyně APARTMENT BENEŠOV s.r.o., identifikační číslo osoby 06251277, se sídlem v Benešově, Křižíkova 2256, zastoupené Mgr. Monikou Hoffmannovou, advokátkou se sídlem v Praze 3, Jeseniova 1169/51, proti žalovanému P. A., zastoupenému Mgr. Markem Šimákem, advokátem se sídlem v Praze 1, Havlíčkova 1682/15, o zaplacení 908 800 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Benešově pod sp. zn. 13 C 25/2023, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 26. 11. 2025, č. j. 21 Co 272/2025-619, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 14 991,90 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám Mgr. Moniky Hoffmannové, advokátky se sídlem v Praze 3, Jeseniova 1169/51. Odůvodnění: 1. Okresní soud v Benešově (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 27. 5. 2025, č. j. 13 C 25/2023-515, uložil žalovanému zaplatit žalobkyni částku 908 800 Kč se specifikovaným úrokem z prodlení (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení účastníků a státu (výroky II a III). 2. K odvolání žalovaného Krajský soud v Praze (odvolací soud) rozsudkem ze dne 26. 11. 2025, č. j. 21 Co 272/2025-619, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II). 3. Odvolací soud vzal za správná soudem prvního stupně učiněná zjištění (že žalovaný vybral z účtu žalobkyně peněžní prostředky v uvedené výši a že neprokázal svá tvrzení, že je vynaložil ve prospěch žalobkyně na původně dohodnutý účel – rekonstrukce nemovitosti č. p. XY v XY v jejím vlastnictví), potažmo i právní posouzení, že v naznačeném rozsahu se žalovaný na úkor žalobkyně bez spravedlivého důvodu bezdůvodně obohatil a toto obohacení je povinen žalobkyni coby ochuzené vydat (§ 2991 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník; dále jen „o. z.“). 4. Dovoláním žalovaný napadá rozsudek odvolacího soudu v jeho výroku I. Přípustnost dovolání (ve smyslu § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu – dále jen „o. s. ř.“) vymezuje argumentem, že se odvolací soud napadeným rozsudkem odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (v dovolání odkazované) při řešení jím formulovaných otázek procesního práva: a/ může-li soud přijmout závěr stran neunesení důkazního břemene v situaci, kdy soudem nebyly provedeny všechny účastníkem označené důkazní prostředky, b/ lze-li hodnotit svědeckou výpověď apriori jako nevěrohodnou z důvodu nemajícího základ v obsahu této výpovědi v projednávané věci, a c/ je-li soud povinen zrušit rozhodnutí soudu prvního stupně, jež neobstojí z hlediska § 157 odst. 2 o. s. ř., a je tak nepřezkoumatelné. Dále namítá, že v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí odvolací soud vyřešil i otázku hmotného práva (sub d/), zda je dostatečným důvodem pro výběry prostředků z účtu souhlas jednatele, a současně má za to, že rozhodnutí závisí i na vyřešení otázky v rozhodování dovolacího soudu neřešené (formulované sub e/), již vztahuje k aplikovatelnosti § 2903 odst. 1 o. z. v případě bezdůvodného obohacení, k jehož odvrácení ochuzený způsobem přiměřeným okolnostem nezakročil. Svou argumentaci blíže rozvádí v rámci vymezení důvodu dovolání a navrhuje zrušení obou rozhodnutí a vrácení věci soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Spolu s dovolacím návrhem učinil i návrh na odložení vykonatelnosti napadeného rozsudku.1. 2. Žalobkyně k dovolání podala nesouhlasné vyjádření, navrhující jeho odmítnutí (pro nepřípustnost), eventuálně zamítnutí (pro nedůvodnost). 3. Podle § 237 o. s. ř (jímž je třeba poměřovat přípustnost dovolání proti napadenému rozhodnutí odvolacího soudu, jež nepatří do okruhu usnesení vyjmenovaných v § 238a o. s. ř.), „není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení dovolatelem vymezené otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak“. 4. Podle § 241a odst. 1 věty první o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. 5. Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání (srov. § 242 odst. 3, věta první, o. s. ř.); z toho vyplývá mimo jiné, že při zkoumání přípustnosti dovolání dovolací soud může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil (vymezil). 6. Dovolání přípustné není. 7. Rozhodnutí odvolacího soudu v přítomné věci není v rozporu s odkazovanou ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu vztahující se k otázce neunesení důkazního břemene při neprovedení navrhovaných důkazů (k tomu viz i odkazovaný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2016, sp. zn. 21 Cdo 1402/2016, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 7. 2024, sp. zn. 23 Cdo 1627/2023). Jakkoliv lze závěr o neunesení důkazního břemene v zásadě učinit až po provedení všech důkazních prostředků, které účastník označil k prokázání svého skutkového tvrzení, současně platí, že účastníkem označený důkaz soud neprovede (nemusí provést) v případě, jestliže jeho prostřednictvím nepochybně nelze prokázat pro věc rozhodnou skutečnost nebo se týká skutečnosti, která je podle hmotného práva pro rozhodnutí o věci nerozhodná. O takovou situaci šlo podle soudů nižších stupňů i u žalovaným navržených důkazů svědeckou výpovědí dalších uvedených osob, jež neměly k dokazované skutečnosti (zdroj peněžních prostředků, které by případně i přijaly od žalovaného) žádný vztah a jež tak nemohly potvrdit ani vyvrátit pravdivost žalovaným prezentovaných tvrzení. Nadto pak odvolací soud poukázal i na nekonzistentnost žalovaným uváděných tvrzení, i ve světle jím dříve prezentované verze o tom, jak nakládal s inkasovanými peněžními prostředky (jejich předávání jiné osobě), jež nebyla podporována i žalovaným v přítomném sporu současně předkládanými listinami; viz odst. 13 a 14 odůvodnění rozsudku]. 1. 2. Přípustnost dovolání nemůže založit ani dovolatelem dále nastolená otázka týkající se hodnocení provedených důkazů a při něm učiněného závěru o (ne)věrohodnosti těch kterých svědeckých výpovědí. Předně, jde-li o argumentaci vážící se k hodnocení výpovědi svědků M. P. st. a M. P. ml., odvolací soud – bez zřetele na současně učiněné hodnocení stran věrohodnosti (pravdivosti) těchto svědectví – dochází i na podkladě obsahu podaných výpovědí současně k závěru, že verzi žalovaného neprokazují (že ani ze svědectví těchto osob nelze dovodit zdroj jim vyplácených peněžních prostředků, tedy že šlo o prostředky z účtu žalobkyně, s nimiž byl žalovaný povinen naložit dohodnutým způsobem). Výpovědi označených svědků pak soud nepovažoval za nevěrohodné apriori, přistoupil k jejich výslechu a podané výpovědi hodnotil zákonem stanoveným způsobem (§ 132 o. s. ř.), kdy hodnotící závěr učinil právě i v kontextu ostatních provedených důkazů, přihlížeje přitom i k tomu, co již dříve uvedl i žalovaný (o nakládání s penězi, jemuž měli být svědci přítomni, kdy zásadně odlišnou verzi dříve prezentoval v jiném řízení). Odvolací soud se tedy nezpronevěřil ani rozhodovací praxi dovolacího soudu vztahující se k postupu soudu při hodnocení důkazů, včetně dovolatelem výslovně zmiňovaného rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 22. 11. 2022, sp. zn. 21 Cdo 1215/2021, nebo i rozsudku ze dne 27. 11. 2012, sp. zn. 25 Cdo 133/2011, dle nichž nelze svědecké výpovědi předem hodnotit a odmítnout jako nevěrohodné kupř. pro poměr dané osoby k účastníku nebo k jejich zástupci. Takovým defektem napadené rozhodnutí v přítomné věci stiženo není. 3. Pro úplnost lze uvést, že revize konkrétních odvolacím soudem učiněných skutkových závěrů dovolacímu soudu, jehož kognice je orientována výlučně na otázky právního posouzení (§ 241a odst. 1 o. s. ř.), v zásadě nepřísluší (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2016, sp. zn. 25 Cdo 3420/2015, a ze dne 15. 6. 2016, sp. zn. 22 Cdo 2515/2016, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 12. 2016, sp. zn. 30 Cdo 998/2016, dále viz též usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 8. 2016, sp. zn. II. ÚS 538/16, bod 10, ze dne 14. 2. 2017, sp. zn. I. ÚS 1766/16, bod 6, a ze dne 8. 8. 2017, sp. zn. II. ÚS 2050/17, bod 17). Ke zpochybnění skutkových zjištění odvolacího soudu nemá dovolatel k dispozici způsobilý dovolací důvod, a skutkové námitky nemohou založit přípustnost dovolání (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2014, sp. zn. 29 Cdo 2125/2014, a ze dne 30. 10. 2014, sp. zn. 29 Cdo 4097/2014). 4. Rozhodnutí odvolacího soudu není v kontradikci ani k judikatuře vyslovující se k procesním důsledkům nepřezkoumatelného rozhodnutí (je-li odkazováno i na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2024, sp. zn. 29 Cdo 656/2022, a rozsudek ze dne 20. 7. 2020, sp. zn. 32 Cdo 3219/2018), tedy přichází-li v úvahu i jiné řešení nežli zrušení takového rozhodnutí. Rozhodnutí soudu prvního stupně (jež mohl by dle odkazované judikatury při jeho nepřezkoumatelnosti odvolací soud vskutku jedině zrušit), které odvolací soud přezkoumal po stránce věcné a následně jako ve výroku správné potvrdil, nepřezkoumatelné není, a to právě i ve světle měřítek přezkoumatelnosti rozhodnutí definovaných rozhodovací praxí dovolacího soudu (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, uveřejněný pod číslem 100/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 10. 2014, sp. zn. 21 Cdo 3466/2013, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2014, sp. zn. 22 Cdo 1615/2014, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 1. 2015, sp. zn. 30 Cdo 3102/2014, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2017, sen. zn. 29 ICdo 13/2015, uveřejněný pod číslem 139/2018 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek) a Ústavního soudu (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 12. 2. 2009, sp. zn. III. ÚS 989/08, uveřejněný pod číslem 26/2009 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, usnesení Ústavního soudu ze dne 14. 6. 2012, sp. zn. III. ÚS 3122/09). Soud prvního stupně (potažmo i odvolací soud) své závěry logicky a přesvědčivě odůvodnil, včetně kritizovaných závěrů skutkových, kdy se v odůvodnění dostatečně vyslovil i k hodnocení provedených důkazů, žalovaným zmiňované listinné důkazy nevyjímaje (viz zejm. odst. 73 odůvodnění rozsudku), přičemž námitky dovolatele i v tomto směru nesou se pak spíše v rovině kritiky správnosti soudy učiněných skutkových zjištění (jde-li o hodnocení provedených důkazů i z hlediska jejich pravdivosti a věrohodnosti), jimž nelze v dovolacím řízení přiznat relevanci. 1. 2. Co do hmotněprávního posouzení pak rozhodnutí odvolacího soudu sleduje závěry ustálené rozhodovací praxe týkající se problematiky vzniku bezdůvodného obohacení, resp. spravedlivého (právního) důvodu plnění a jeho prokazování. Závěru odvolacího soudu (o vzniku bezdůvodného obohacení) dovolatel oponuje tvrzením – v řízení prokázaným – že o jeho výběrech (inkasu) z bankovního účtu žalobkyně její jednatel věděl a že s nimi byl srozuměn a posouzení soudů v přítomné věci klade do kontradikce k rozhodnutí (usnesení) Nejvyššího soudu ze dne 27. 1. 2026, sp. zn. 28 Cdo 1043/2025. Zde ovšem dovolatel přehlíží, že v této jím odkazované věci šlo o případ skutkově a právně zcela odlišný, kdy se souhlas jednatele (tehdy žalující jednočlenné společnosti s ručením omezením) – krom udělení dispozičního oprávnění k bankovnímu účtu (k použití platebních karet) jiné osobě – vztahoval i k následnému použití těchto prostředků disponentkou jak k firemním, tak i privátním účelům, zatímco v přítomné věci mohl žalovaný čerpané prostředky použít toliko ke striktně vymezeném účelu (a v tomto směru svá tvrzení věrohodně nedoložil). 3. Přiměřeně tu lze odkázat i na rozhodovací praxi dovolacího soudu, jíž se konstantně připomíná, že peníze složené na běžném účtu jsou v majetku peněžního ústavu, zatímco majitel účtu je nadán toliko pohledávkou, jíž koresponduje povinnost banky uskutečňovat v souladu s jeho příkazy převody či výplaty předmětných aktiv (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 4. 2. 2010, sp. zn. 28 Cdo 2771/2009, ze dne 31. 8. 2010, sp. zn. 29 Cdo 1622/2009, a ze dne 27. 11. 2014, sp. zn. 29 Cdo 3315/2012). Peněžnímu ústavu pak mohou udílet pokyny k uskutečnění peněžních transferů rovněž tzv. osoby s dispozičním právem k účtu, jež vůči bance realizují oprávnění obligační povahy (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2008, sp. zn. 33 Odo 912/2006, či ze dne 8. 4. 2015, sp. zn. 25 Cdo 4185/2014, jakož i důvody rozsudku ze dne 30. 8. 2021, sp. zn. 23 Cdo 3320/2020, uveřejněného pod číslem 49/2022 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Existence dispozičního oprávnění má tak zásadní význam ve vztahu k bance, neboť z něj vyplývá povinnost peněžního ústavu uskutečňovat v souladu s příkazy udílenými oprávněnou osobou převody složených finančních prostředků. Ve vztahu mezi majitelem účtu a disponentem samotná existence dispozičního oprávnění nepředstavuje právní titul pro přesun majetkových hodnot; proto má-li být vyloučen vznik bezdůvodného obohacení na úkor majitele účtu, je nutno analyzovat právní vztahy mezi dotčenými subjekty a zkoumat, zda se naznačený přesun majetkových hodnot mohl opírat o adekvátní právní důvod (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 1. 8. 2016, sp. zn. 28 Cdo 3823/2015, ze dne 5. 6. 2018, sp. zn. 28 Cdo 5213/2016, ze dne 25. 6 2019, sp. zn. 24 Cdo 972/2019, nebo ze dne 29. 9. 2022, sp. zn. 29 Cdo 3552/2020). 4. Podle konstantní judikatury dovolacího soudu týkající se rozložení důkazního břemene účastníků ve sporu o vydání bezdůvodného obohacení pak platí, že žalobce, jenž uplatňuje nárok na vrácení určité částky, uváděje, že ji žalovanému předal, tíží důkazní břemeno o uskutečnění předání; na žalovaném naopak je, aby tvrdil a prokazoval existenci právního důvodu, na jehož základě si směl převzaté prostředky ponechat. Nepříznivé procesní následky stavu nejistoty ohledně důvodnosti prokázaného pohybu aktiv jsou tedy v obdobných situacích vyvozovány vůči příjemci plnění (viz např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 6. 5. 2014, sp. zn. 32 Cdo 1730/2013, ze dne 17. 12. 2019, sp. zn. 26 Cdo 3279/2019, a ze dne 29. 6. 2021, sp. zn. 28 Cdo 1615/2021, nebo jeho usnesení ze dne 22. 7. 2020, sp. zn. 28 Cdo 1991/2020, a ze dne 14. 2. 2023, sp. zn. 28 Cdo 3865/2022).1. 2. Formuluje-li pak dovolatel i otázku vztahující se k výkladu a aplikaci ustanovení § 2903 o. z., nelze než uvést, že na jejím řešení rozhodnutí v přítomné věci – v níž jde o právní poměr z bezdůvodného obohacení – nezávisí. Odkazované ustanovení § 2903 o. z. (systematicky zařazené do hlavy III – závazky z deliktů, díl 1 – náhrada majetkové a nemajetkové újmy, oddíl I – základní ustanovení) se vztahuje na situace hrozící újmy (upravuje tzv. zakročovací povinnost osoby, jíž hrozí vznik újmy a současně normuje právní následky její případné nečinnosti (kdy poškozenému nevzniká nárok na náhradu újmy vůči škůdci); viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 6. 2021, sp. zn. 25 Cdo 591/2021, uveřejněný pod číslem 89/2022 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozsudek ze dne 22. 10. 2025, sp. zn. 25 Cdo 2881/2025. V přítomné věci jde pak o nárok na vydání bezdůvodného obohacení (odčerpání majetkového prospěchu vzniklého žalovanému na úkor žalobkyně bez právem aprobovaného důvodu; § 2991 o. z.). 3. Z výše uvedeného vyplývá, že zákonem stanovené předpoklady přípustnosti dovolání (§ 237 o. s. ř.) nebyly v posuzované věci naplněny. Odvolací soud se napadeným rozsudkem (v dovoláním předestřených otázkách) od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu neodchýlil, jím vydané rozhodnutí nezávisí na vyřešení otázky v rozhodování dovolacího soudu nevyřešené nebo dovolacím soudem rozhodované rozdílně, a nejde ani o případ, kdy si v rozhodování dovolacího soudu již vyřešená otázka vyžaduje jiné posouzení. 4. Proti rozhodnutí v části výroku o nákladech řízení (napadá-li snad dovolatel rozsudek odvolacího soudu v rozsahu celého výroku I, tedy včetně té jeho části, jíž byl rozsudek prvního stupně potvrzen i v nákladových výrocích II a III) je pak přípustnost dovolání zákonem výslovně vyloučena (srov. § 238 odst. 1 písm. h/ o. s. ř.). 5. Proto Nejvyšší soud dovolání jako nepřípustné odmítl (§ 243c odst. 1 a 2 o. s. ř.). 6. Přikročil-li Nejvyšší soud k odmítnutí dovolání v přiměřené lhůtě, nerozhodoval již samostatně o návrhu na odklad vykonatelnosti napadeného rozsudku (§ 243 písm. a/ o. s. ř.), jenž sdílí osud dovolání (k ústavní konformitě takového postupu viz např. nález Ústavního soudu ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. III. ÚS 3425/16, bod 34). 7. O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243c odst. 3 věty první, ve spojení s § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. Dovolání žalovaného bylo odmítnuto a k nákladům (oprávněné) žalobkyně patří odměna advokátky (za vyjádření k dovolání) v částce 11 940 Kč [§ 6 odst. 1, § 7 bod 6, § 8 odst. 1 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů], spolu s náhradou hotových výdajů advokátky v paušální částce 450 Kč (§ 13 odst. 4 advokátního tarifu) a náhradou za daň z přidané hodnoty (§ 137 odst. 3 písm. a/ o. s. ř.) ve výši 2 601,90 Kč. 8. Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (v aktuálním znění) se podává z bodu 2, článku II, části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony. 9. Shora citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – vydaná po 1. lednu 2001 – jsou dostupná též na internetových stránkách Nejvyššího soudu (www.nsoud.cz), rozhodnutí Ústavního soudu na stránkách Ústavního soudu (http://nalus.usoud.cz). Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek. V Brně dne 19. 5. 2026 Mgr. Petr Kraus předseda senátu