28 Cdo 1201/2026-564 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Petra Krause a soudců JUDr. Tomáše Pirka a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci žalobců: a) A. K., b) P. K., c) P. P., d) J. V. a e) R. V., všech zastoupených JUDr. Ladislavem Košťálem, advokátem se sídlem ve Zbečně, Na Riviéře 123, proti žalované: Česká republika - Státní pozemkový úřad, IČO 01312774, se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, zastoupená JUDr. Janem Nemanským, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 1, Těšnov 1/1059, o určení výše restitučního nároku a o nahrazení projevu vůle uzavřít smlouvu o bezúplatném převodu pozemků, vedené u Okresního soudu Plzeň-sever pod sp. zn. 8 C 20/2023, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 14. 1. 2026, č. j. 56 Co 213/2025-465, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žalovaná je povinna zaplatit na náhradě nákladů dovolacího řízení žalobkyni a) 40 808,46 Kč, žalobci b) 40 808,46 Kč, žalobci c) 40 808,46 Kč, žalobci d) 40 808,46 Kč a žalobci e) 40 808,46 Kč, vše k rukám JUDr. Ladislava Košťála, advokáta, do patnácti dnů od právní moci tohoto usnesení. Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o. s. ř.): 1. Okresní soud Plzeň-sever rozsudkem ze dne 28. 2. 2025, č. j. 8 C 20/2023-350, ve znění opravného usnesení ze dne 9. 5. 2025, č. j. 8 C 20/2023-383, určil výši restitučních nároků žalobců vyplývajících ze specifikovaných rozhodnutí pozemkového úřadu přiznávajících jim náhradu za odňaté a pro překážky dané zákonem č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „zákon o půdě“) nevydané pozemky (výroky I. až XI.), nahradil projev vůle žalované uzavřít se žalobci smlouvu o bezúplatném převodu konkrétně vymezených pozemků (výrok XII.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok XIII.). 2. K odvolání žalované Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 14. 1. 2026, č. j. 56 Co 213/2025-465, rozsudek soudu prvního stupně v části výroku XII. zčásti zrušil a řízení v tomto rozsahu zastavil (výroky I. a II. rozsudku odvolacího soudu), ve zbývající části výroků I. až XII. jej potvrdil (výrok III. rozsudku odvolacího soudu), dále rozsudek soudu prvního stupně změnil ve výroku o náhradě nákladů řízení (výrok IV. rozsudku odvolacího soudu) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok V. rozsudku odvolacího soudu). 3. Odvolací soud vyšel ze zjištění, že žalobci jsou oprávněnými osobami podle zákona o půdě, že jejich restituční nároky byly žalovanou, resp. jejím právním předchůdcem, oceněny nesprávně, neboť nevydané pozemky měly být vzhledem k jejich určení podle územně plánovací dokumentace existující v době přechodu na stát oceněny jako pozemky stavební, a že dohody o narovnání, smlouvy o převodu pozemků ani kupní smlouvy neobsahovaly výslovný a jednoznačný projev vůle žalobců vzdát se zbývající části restitučního nároku. Námitku promlčení neshledal odvolací soud důvodnou a současně uzavřel, že i kdyby tomu tak bylo, uplatněná námitka promlčení by v poměrech dané věci neobstála pro rozpor s dobrými mravy. Konečně dospěl k závěru, že podmínky pro nahrazení projevu vůle žalovaného k převodu konkrétních pozemků mimo režim veřejných nabídek byly v projednávané věci splněny. 4. Proti výroku III. rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná včasné dovolání, jehož přípustnost opírá o § 237 o. s. ř., maje za to, že napadené rozhodnutí spočívá na řešení otázky hmotného práva, při němž se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Dovolatelka předestírá k posouzení otázku, zda právní jednání oprávněných osob a právního předchůdce žalované, vtělená do dohod o narovnání, smluv o převodu pozemků a kupních smluv, v nichž jsou identifikována konkrétní rozhodnutí pozemkového úřadu, vymezena výše uplatněného restitučního nároku a současně deklarováno vypořádání vzájemných práv a povinností z těchto smluv, lze bez dalšího redukovat toliko na evidenci částečného plnění na restituční nárok, aniž by soud přikročil k výkladu projevu vůle jejich účastníků a posoudil, zda těmito jednáními nedošlo k úplnému smluvnímu vypořádání daného nároku. V této souvislosti dovolatelka odkazuje zejména na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 9. 2023, sp. zn. 28 Cdo 1776/2023. 5. Druhou dovolací otázku dovolatelka formuluje tak, zda se v poměrech zákona o půdě promlčuje právo oprávněné osoby na uspokojení zbývající části restitučního nároku, byl-li celý tehdy evidovaný zůstatek nároku uspokojen, a byla-li, případně musela-li být, oprávněná osoba srozuměna s tím, že povinná osoba považuje nárok za vypořádaný, přestože oprávněná osoba později tvrdí, že nárok byl původně nesprávně oceněn, a dále, zda je za těchto okolností námitka promlčení v rozporu s dobrými mravy. V této souvislosti dovolatelka odkazuje zejména na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 5. 2025, sp. zn. 28 Cdo 277/2025, rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2025, sp. zn. 28 Cdo 1496/2025, a ze dne 1. 7. 2025, sp. zn. 28 Cdo 1142/2025, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 10. 2025, sp. zn. 28 Cdo 2139/2025. 6. Třetí dovolací otázku dovolatelka vymezuje tak, zda lze považovat postup žalované za liknavý či svévolný a nahradit soudním rozhodnutím její projev vůle k převodu konkrétních pozemků mimo režim veřejných nabídek i tehdy, pokud žalobci po dlouhá léta nevyvíjeli soustavnou aktivitu směřující k uspokojení restitučního nároku a veřejných nabídek se neúčastnili. Odkazuje přitom především na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 1496/2025 a usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 2139/2025. 7. Žalobci ve vyjádření k dovolání navrhli dovolání odmítnout. 8. Nejvyšší soud se jako soud dovolací (§ 10a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, dále jen – „o. s. ř.“) po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a zastoupenou podle § 241 odst. 1 o. s. ř., zabýval jeho přípustností. 9. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. 10. K první z dovolatelkou formulovaných otázek sluší se uvést, že rozhodovací praxe dovolacího soudu dovodila, že zatímco na straně státu (jehož postavení bez dalšího není možné připodobňovat postavení jednotlivce, poněvadž nedisponuje skutečně autonomní vůlí a jeho jednání se vždy musí řídit zákonem) nedochází při uzavření smlouvy o převodu náhradních pozemků v režimu zákona o půdě k realizaci smluvní autonomie, nýbrž k prosazení práva restituenta na vydání nemovitostí odpovídajících svou hodnotou ocenění pozemků odňatých (z čehož soudní praxe dovodila, že pokud oprávněná osoba obdržela rozsáhlejší plnění, než na jaké měla dle citovaného restitučního předpisu právo, dostává se jí bezdůvodného obohacení, které je povinna vydat), oprávněné osobě (jež není co do autonomie vůle nikterak omezena) – s ohledem na povahu restitučních nároků jako soukromoprávních – nelze upřít možnost požadovat při celkovém vypořádání svých nároků za určitých podmínek méně, než by jí podle zákona příslušelo a že není principiálního důvodu pro to, aby jí bylo znemožněno uzavření dohody, jíž původní práva na poskytnutí náhrady plynoucí ze zákona nahradí novými oprávněními konstituovanými dohodou (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. 5. 2016, sp. zn. 28 Cdo 3042/2015, spolu s další tam odkazovanou judikaturou; ústavní stížnost proti němu podaná byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 27. 3. 2019, sp. zn. III. ÚS 2296/16). Uvedené situaci se pak vymykají ty případy, kdy byl nárok oprávněné osoby zřetelně uspokojen toliko parciálně (a ohledně jeho neuspokojené části zůstává stát v prodlení), tedy jestliže z obsahu restituentem uzavřené dohody (a to i za pomoci výkladu v něm obsažených projevu vůle smluvních stran) nelze dovodit, že poskytovaným náhradním naturálním plněním je restituční nárok zcela vypořádán. V podrobnostech k naznačeným variantám srov. z aktuální judikatury též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 7. 2023, sp. zn. 28 Cdo 974/2023. 11. V nálezu ze dne 22. 5. 2024, sp. zn. I. ÚS 2763/23, Ústavní soud dovodil, že žádostí o finanční náhradu podle ustanovení § 16 odst. 1 zákona o půdě a jejím poskytnutím v neúplné (částečné) výši restituční nárok nezaniká, nebyl-li zjištěn jednoznačný projev vůle oprávněné osoby se zbytku restitučního nároku vzdát; v případě zjištění takové vůle, je třeba vzhledem k okolnostem věci posoudit, zda jí lze přiznat příslušné právní účinky. Částečným plněním totiž dluh obecně nezaniká a neexistuje žádný důvod, aby částečným plněním zanikl restituční nárok. Opačný výklad by odporoval smyslu a účelu restitučních předpisů a vyvolával by další protiústavní důsledky. Jde-li o vliv poskytnutí (částečné) finanční náhrady na existenci restitučního nároku, poukázal Ústavní soud též na to, že restituční nárok přísluší všem oprávněným osobám podle zákona o půdě. Právo na jeho uspokojení vyplývá přímo ze zákona, který stanoví jednotlivé formy náhrad. Ocenění restitučního nároku žalovanou (resp. jejím právním předchůdcem Pozemkovým fondem České republiky) je pouze jejím administrativním úkonem, neprobíhá žádné správní řízení a ohledně výše nároku není vydáváno žádné správní rozhodnutí. Pro určení výše restitučního nároku oprávněné osoby je rozhodující charakter a cena odňatých a nevydaných pozemků (§ 16 odst. 1 a § 28a zákona o půdě), nikoliv nesprávná interní evidence žalované (resp. jejího právního předchůdce Pozemkového fondu České republiky). 12. Tento ústavněprávní výklad Nejvyšší soud následně převzal např. v rozsudku ze dne 9. 6. 2025, sp. zn. 28 Cdo 1349/2025, ve kterém výslovně dovodil, že poskytnutím náhrady ve výši, která neodpovídá skutečné hodnotě restitučního nároku, nedochází ke splnění dluhu v celém rozsahu, nýbrž pouze k jeho částečnému plnění, a že není-li prokázán jednoznačný projev vůle oprávněné osoby vzdát se neuspokojeného zbytku nároku, restituční nárok v tomto rozsahu trvá i nadále. Rozhodující tedy není samotná skutečnost, že oprávněná osoba o finanční náhradu požádala a určité plnění přijala, nýbrž to, zda jí bylo poskytnuto plnění ve správné výši a zda obsah jejího projevu vůle skutečně směřoval k úplnému vypořádání nároku. 13. Odvolací soud se od takto ustálených závěrů neodchýlil. Vycházel naopak z toho, že soud prvního stupně (s jehož závěry se odvolací soud ztotožnil) se obsahem jednotlivých listin zabýval, jejich obsah zjistil a posoudil, při výkladu projevené vůle účastníků vycházel z toho, že ujednání byla činěna za situace, kdy pozemky byly pojímány jakožto pozemky zemědělské, a že z nich nevyplývá výslovný ani jednoznačný projev vůle žalobců vzdát se zbývající části restitučního nároku nebo považovat jej za zcela vypořádaný. 14. Dovolací soud připomíná, že byly-li posuzované smlouvy či jiné listiny pořízeny před 1. 1. 2014, musí být jejich obsah, účinky i výklad poměřovány dosavadní právní úpravou. Podle § 3028 odst. 3 zákona č. 89/2012 Sb. občanského zákoníku (dále též jen „o. z. nebo zákon č. 89/2012 Sb.“) se totiž jiné právní poměry vzniklé přede dnem nabytí účinnosti zákona č. 89/2012 Sb., jakož i práva a povinnosti z nich vzniklé, řídí dosavadními právními předpisy. Nejvyšší soud přitom výslovně dovodil, že tímto pravidlem se řídí nejen vznik a zánik závazkových vztahů, nýbrž též otázka výkladu a platnosti právních úkonů (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 6. 2021, sp. zn. 33 Cdo 2478/2019). 15. Obsah právního úkonu lze vykládat podle vůle toho, kdo ho učinil, jen za předpokladu, že tvrzená vůle není v rozporu s jazykovým projevem učiněným v písemné formě. Výkladem nelze již učiněný projev vůle doplňovat, měnit či dokonce nahrazovat (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2002, sp. zn. 25 Cdo 1116/2001). Je-li obsah právního úkonu zaznamenán písemně, určitost projevu vůle je dána obsahem listiny, na níž je zaznamenán; nestačí, že účastníkům smlouvy je jasné, co je předmětem smlouvy, není-li to poznatelné z textu listiny. Určitost písemného projevu vůle je objektivní kategorií a takový projev vůle by neměl vzbuzovat důvodně pochybnosti o jeho obsahu ani u třetích osob (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2002, sp. zn. 33 Cdo 512/2000). Ani následné jednání smluvních stran nemůže nahradit projev vůle, který není v jejich písemném právním úkonu vyjádřen (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. října 2005, sp. zn. 26 Cdo 1657/2004, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. února 2009, sp. zn. 26 Cdo 1405/2007). 16. Uvedená judikatorní východiska, reflektující interpretační pravidlo zakotvené v § 35 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (podle něhož právní úkony vyjádřené slovy se vykládají nejen podle jejich jazykového projevu, nýbrž především podle vůle jednajícího, neodporuje-li tato vůle jazykovému vyjádření), se plně uplatní i v nyní projednávané věci. Z obsahu posuzovaných kupních smluv nelze dovodit určitý, srozumitelný a pochybnosti nevzbuzující projev vůle žalobců směřující ke vzdání se zbytku restitučního nároku. Takový závěr nelze opřít ani o žalovanou zdůrazňovanou deklaraci o vypořádání vzájemných práv a povinností z těchto smluv, neboť ani ta neosvědčuje jednoznačnou vůli žalobců považovat restituční nárok za zcela vypořádaný, a to tím spíše za situace, kdy ocenění tohoto nároku vycházelo z nesprávných východisek. 17. Na uvedeném závěru nemůže nic změnit ani skutečnost, že žalobci přijali toliko částečné plnění a uzavřeli listiny označené jako „dohody o narovnání“. Podle skutkových zjištění odvolacího soudu byl předmětem těchto dohod toliko způsob ocenění nevydaných pozemků, aniž by jimi byly vypořádány sporné či pochybné otázky týkající se jejich právní povahy, zejména zda šlo o pozemky zemědělské či stavební. Za tohoto stavu nelze uzavřít, že by šlo o dohody o narovnání ve smyslu § 585 obč. zák., neboť jejich obsah postrádá znak vypořádání sporných nebo pochybných práv a povinností. 18. Pokud dovolatelka v této souvislosti odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 9. 2023, sp. zn. 28 Cdo 1776/2023, pak závěry tohoto rozhodnutí na projednávanou věc nedopadají. V uvedené věci totiž dovolací soud řešil odlišnou procesní situaci, kdy soud sporné dohody neprovedl jako důkaz a nezabýval se jejich výkladem a významem z hlediska další existence restitučního nároku. 19. Při posuzování otázky promlčení restitučních nároků na vydání náhradního pozemku je pak třeba mít na zřeteli nejasnosti, které provázely uplatňování těchto nároků a způsob jejich vypořádání, jakož i to, že právní vztahy vzniklé podle restitučních předpisů nejsou obvyklými a ustálenými právními vztahy, známými z klasických forem občanského práva hmotného; vypořádání nároků z nich plynoucích se realizovalo nesnadno a v dlouhých časových termínech. To platí obzvláště pro nároky na převod jiných (náhradních) pozemků podle § 11 odst. 2 zákona o půdě, při jejichž uspokojování jsou osoby oprávněné zásadně odkázány na veřejné nabídky pozemků realizované Pozemkovým fondem České republiky, resp. Státním pozemkovým úřadem, jejichž struktura neměla vždy takové kvalitativní a kvantitativní parametry, aby náhradní pozemky mohly být poskytnuty v době co možná nejkratší a co možná nejširšímu okruhu oprávněných osob (srov. též závěry formulované Ústavním soudem v jeho nálezech ze dne 4. 3. 2004, sp. zn. III. ÚS 495/02, publikovaném ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu pod č. 33/2004, či ze dne 30. 10. 2007, sp. zn. III. ÚS 495/05, publikovaném ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu pod č. 174/2007), přičemž zákon ani nepředpokládá uplatnění nároku na vydání náhradního pozemku u soudu (s výjimkou judikaturou připuštěných žalob na uložení povinnosti uzavřít smlouvu o převodu konkrétního žalobcem zvoleného pozemku – srov. např. rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2009, sp. zn. 31 Cdo 3767/2009, uveřejněný pod číslem 62/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a mnohé další viz níže). Z rozhodovací praxe dovolacího soudu současně v poměrech restitučního zákonodárství vyplývá, že v případech, kdy povinná osoba nepopírá svůj závazek a jedná s oprávněnou osobou o podmínkách poskytnutí náhrady, může promlčecí doba počít běžet nejdříve dnem, kdy oprávněná osoba zjistí, že povinná osoba nehodlá plnit (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 29. 9. 2009, sp. zn. 28 Cdo 3381/2009, a ze dne 14. 5. 2002, sp. zn. 28 Cdo 1898/2001, popř. rozsudek ze dne 23. 1. 2003, sp. zn. 28 Cdo 995/2002, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2017, sp. zn. 28 Cdo 1674/2016). Při posuzování námitky promlčení práva vyplývajícího z restitučního předpisu uplatněné povinnou osobou, je současně vždy namístě zkoumat, zda nejde o výkon práva v rozporu s dobrými mravy (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 1. 2001, sp. zn. 26 Cdo 2786/2000, či nález Ústavního soudu ze dne 15. 1. 1997, sp. zn. II. ÚS 309/95, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu pod č. 6/1997). Jestliže je přitom uspokojení restitučního nároku závislé na veřejných nabídkách pozemků realizovaných povinnou osobou, pak jí vznesená námitka promlčení dle judikatury Nejvyššího soudu dobrým mravům a priori odporuje (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 2012, sp. zn. 28 Cdo 1284/2012, či usnesení tohoto soudu ze dne 3. 2. 2010, sp. zn. 28 Cdo 1548/2009). V usnesení ze dne 24. 1. 2018, sp. zn. 28 Cdo 4173/2017, konečně Nejvyšší soud dovodil, že samotný požadavek na přecenění hodnoty pozemku, který nebyl oprávněné osobě vydán pro překážky stanovené zákonem o půdě, a to za účelem určení výše restitučního nároku odpovídající příslušným právním předpisům, nepředstavuje samostatné majetkové právo, jež by podléhalo promlčení (srov. § 100 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013, resp. § 611 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, v účinném znění). 20. Jestliže tedy soudy nižších stupňů neshledaly důvodnou dovolatelkou uplatněnou námitku promlčení nároku žalobců na vydání náhradních pozemků za situace, kdy náhradové plnění bylo zčásti realizováno poskytnutím náhradních pozemků dovolatelkou akcentovanými dohodami o narovnání, smlouvami o převodu pozemků a kupními smlouvami (přičemž z obsahu těchto listin nelze dovodit určitý, srozumitelný a nepochybný projev vůle žalobců směřující ke vzdání se zbytku restitučního nároku), nijak se tím od výše popsané judikatury dovolacího soudu, na níž není důvodu čehokoliv měnit, neodchýlily. 21. Rozhodnutí odvolacího soudu přitom nikterak nekoliduje ani s dovolatelkou odkazovanými rozhodnutími Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 1496/2025, které se zabývá promlčením za situace, kdy žalobci (jejich právní předchůdci) namísto náhradních pozemků uplatnili právo na poskytnutí finanční náhrady, a sp. zn. 28 Cdo 2139/2025, které vychází z odlišné skutkové situace, kdy restituční nároky již byly považovány za vypořádané v plném rozsahu. 22. Přípustnost dovolání nezakládá ani třetí z dovolatelkou formulovaných otázek. 23. Judikatura Nejvyššího soudu (jež reflektuje i judikaturu Ústavního soudu – srov. zejm. nález ze dne 4. 3. 2004, sp. zn. III. ÚS 495/02, publikovaný pod č. 33/2004 ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, nález ze dne 30. 10. 2007, sp. zn. III. ÚS 495/05, publikovaný pod č. 174/2007 ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, či nález pléna Ústavního soudu ze dne 13. 12. 2005, sp. zn. Pl. ÚS 6/05, uveřejněný pod č. 531/2005 Sb.) je ustálena v závěru, že v případě liknavého, svévolného či diskriminujícího postupu dovolatelky (resp. jejího předchůdce – Pozemkového fondu ČR) může oprávněná osoba nárok uplatnit u soudu žalobou na vydání konkrétního vhodného pozemku, aniž by důvodnost takové žaloby bylo lze vázat na podmínku jeho zahrnutí do veřejné nabídky, a že takový postup (jenž je výrazem zásady vigilantibus iura scripta sunt) nelze vůči ostatním oprávněným osobám pokládat za diskriminující (k tomu srovnej především rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2009, sp. zn. 31 Cdo 3767/2009, uveřejněný pod č. 62/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Současně se v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu připomíná, že zjišťování a hodnocení rozhodujících skutečností o krocích oprávněné osoby, jakož i postupu dovolatelky (jejího předchůdce – Pozemkového fondu ČR) je především otázkou skutkových zjištění, jejichž nalézání je úkolem soudů nižších stupňů (kdy při přezkumu právního posouzení věci je třeba zabývat se tím, nejsou-li úvahy soudu – o tom, zda jde o postup liknavý, diskriminační, nebo nesoucí znaky libovůle či svévole – nepřiměřené); srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 6. 2015, sp. zn. 28 Cdo 5389/2014, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 10. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1787/2015, a ze dne 6. 10. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1540/2015. Vady skutkových zjištění přitom dovolacímu přezkumu podrobit nelze a otázky skutkové tak nemohou založit přípustnost dovolání (na niž lze usuzovat toliko prostřednictvím jediného způsobilého dovolacího důvodu podle § 241a odst. 1 o. s. ř.). 24. Hodnotící závěr odvolacího soudu, že postup dovolatelky lze označit za liknavý a svévolný, přitom v posuzovaném případě zjevně není nepřiměřený zjištěným skutkovým okolnostem věci a koresponduje tedy s výše citovanou judikaturou. Jestliže totiž dovolatelka i přes aktivní přístup žalobců bez ospravedlnitelného důvodu ztěžovala jejich uspokojení zásadně předpokládaným postupem (tj. prostřednictvím veřejné nabídky pozemků), a to zejména v důsledku nesprávného ocenění restitučního nároku – v dovolání není soudy nižších stupňů určená výše restitučního nároku zpochybněna - (ocenění odňatých pozemků jako zemědělských, přestože byly v době odnětí určeny k výstavbě, a měly tudíž být oceněny jako pozemky stavební; k důsledkům lpění dovolatelky na nesprávném ocenění restitučního nároku též srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 6. 2016, sp. zn. 28 Cdo 155/2016), následkem čehož se ocitla v prodlení (restituční nárok žalobců byl v převážné míře deklarován již rozhodnutími pozemkového úřadu z let 2001 až 2006 a dosud nebyl zcela uspokojen), odvolací soud zcela v souladu s citovanou judikaturou dovodil, že následkem liknavého postupu dovolatelky nebylo lze po žalobcích spravedlivě požadovat účast ve veřejných nabídkách a bylo namístě vyhovět žalobě o vydání konkrétních vhodných pozemků (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 5. 2017, sp. zn. 28 Cdo 837/2017, ze dne 3. 8. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1117/2015, a ze dne 11.3. 2020, sp. zn. 28 Cdo 35/2020). 25. Závěry odvolacího soudu se přitom nijak neodchylují ani od dovolatelkou citovaných rozhodnutí dovolacího soudu, jež se otázkou liknavosti dovolatelky při uspokojování restitučních nároků zabývají (v souladu s ustálenou judikaturou) právě se zřetelem k individuálním skutkovým okolnostem jednotlivých posuzovaných případů. Odvolací soud nepostavil svůj závěr o liknavém postupu žalované pouze na tom, že restituční nárok žalobců byl v minulosti nesprávně oceněn, nýbrž vzal v úvahu i to, že žalobci si opatřili relevantní podklady ke správnému ocenění, nechali vyhotovit znalecký posudek, předložili jej žalované a vyzvali ji k přecenění nároku, zatímco žalovaná další plnění odmítla. Současně uzavřel, že za situace, kdy žalovaná setrvávala na stanovisku, podle něhož jsou nároky žalobců již vypořádány, popřípadě promlčeny, nebylo možno po žalobcích spravedlivě požadovat jejich další účast ve veřejných nabídkách, neboť by v nich, s ohledem na tento postoj žalované, zjevně nemohli být úspěšní. 26. Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věty první o. s. ř.), dovolání jako nepřípustné odmítl (§ 243c odst. 1 o. s. ř.). 27. O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243c odst. 3, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a 2 a § 146 odst. 3 o. s. ř., neboť dovolání žalované bylo odmítnuto. Žalobcům vznikly v dovolacím řízení účelně vynaložené náklady spočívající v odměně zástupce za jeden úkon právní služby, jímž bylo vyjádření k dovolání [§ 11 odst. 1 písm. k) vyhlášky č. 177/1996 Sb.]. Při odměně za jeden úkon právní služby ve výši 56 060 Kč a při společném úkonu zástupce při zastupování pěti žalobců se odměna podle § 12 odst. 4 advokátního tarifu určí tak, že se u každého zastoupeného krátí o aritmetický průměr procentních hodnot odpovídajících počtu zastoupených osob; při pěti osobách činí tento průměr 40 %, takže každému z žalobců náleží 60 % plné odměny, tj. 33 636 Kč. K tomu náleží každému z žalobců jedna pětina paušální náhrady hotových výdajů ve výši 90 Kč (§ 13 odst. 4 advokátního tarifu) a náhrada za daň z přidané hodnoty ve výši 21 % (§ 137 odst. 3 a § 151 odst. 2 o. s. ř.), tedy 7 082,46 Kč. Náhrada nákladů dovolacího řízení tak činí u každého z žalobců 40 808,46 Kč. Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný. V Brně dne 9. 6. 2026 Mgr. Petr Kraus předseda senátu