28 Cdo 1213/2026-641 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Petra Krause a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci žalobce J. K., zastoupeného JUDr. Evou Nekolnou, advokátkou se sídlem v Praze 10, K Horkám 415/16, proti žalovanému P. K., zastoupenému JUDr. Janem Choděrou, advokátem se sídlem v Praze 2, Malá Štěpánská 2033/8, o zaplacení 571 270,80 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 9 C 301/2018, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18. 2. 2026, č. j. 11 Co 394/2025-619, t a k t o : I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. O d ů v o d n ě n í : 1. Rozsudkem ze dne 26. 6. 2025, č. j. 9 C 301/2018-580, Obvodní soud pro Prahu 8 (soud prvního stupně) uložil žalovanému zaplatit žalobci částku 75 816,50 Kč se specifikovaným příslušenstvím (výrok I), co do částky 495 454,30 Kč s tam uvedeným příslušenstvím žalobu zamítl (výrok II) a rozhodl o nákladech řízení účastníků (výrok III) a státu (výroky IV a V, ve znění doplňujícího usnesení ze dne 25. 7. 2025, č. j. 9 C 301/2018-586). 2. K odvolání žalobce Městský soud v Praze (odvolací soud) rozsudkem ze dne 18. 2. 2026, č. j. 11 Co 394/2025-619, rozsudek soudu prvního stupně v odvoláním napadeném výroku II změnil pouze tak, že se žalovanému ukládá zaplatit žalobci dalších 121 576 Kč se specifikovaným úrokem z prodlení, jinak jej v dotčeném výroku potvrdil; přitom „změnil“ i výroky IV a V o náhradě nákladů státu (vše výrokem I rozsudku) a současně rozhodl o náhradě nákladů řízení vzniklých účastníkům před soudy obou stupňů (výrok II). 3. Rozhodováno bylo o žalobě na poskytnutí peněžité náhrady (s příslušenstvím) z titulu bezdůvodného obohacení (§ 2991 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník; dále jen „o. z.“) vzniklého užíváním nemovité věci (budovy č. p. XY na pozemku parc. č. XY v k. ú. XY) žalovaným nad rámec jeho spoluvlastnického podílu (účastníci jsou rovnodílnými spoluvlastníky identifikovaných nemovitostí), kdy při kvantifikaci bezdůvodného obohacení odvolací soud vyšel ze zjištění, jaké konkrétní prostory v domě (v jakém rozsahu) žalovaný reálně užíval a hodnotu užívacího práva následně určil i s využitím výsledků expertního dokazování. 4. Proti rozsudku odvolacího soudu v jeho celém rozsahu (proti oběma jeho výrokům) podal dovolání žalovaný. Přípustnost dovolání vymezil odkazem na § 237 o. s. ř. a argumentem, že „napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázek hmotného nebo procesního práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu“; co do důvodu dovolatel odkázal na § 247a o. s. ř. (správně § 241a o. s. ř.), s tím, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Argumentačně brojí proti odvolacím soudem přijatému závěru o vzniku bezdůvodného obohacení a jeho výši, pokládaje současně postup žalobce za rozporný s dobrými mravy; obsáhle se pak vymezuje i proti rozhodnutí o náhradě nákladů řízení. 5. Spolu s dovolacím návrhem učinil dovolatel i návrh na odložení vykonatelnosti napadeného rozsudku. 6. Nejvyšší soud dovolání odmítl podle § 243c odst. 1 a 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (v textu jen „o. s. ř.“), neboť dovolání – v rozporu s ustanovením § 241a odst. 2 o. s. ř. – neobsahuje (způsobilé) uvedení toho, v čem dovolatel spatřuje přípustnost dovolání, kdy absence této (obligatorní) náležitosti dovolání představuje vadu dovolání, pro kterou nelze v dovolacím řízení pokračovat. 7. Podle § 241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4 o. s. ř.) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a o. s. ř.) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). 8. Podle § 237 o. s. ř., není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. 9. Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle § 241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení § 237 o. s. ř. (či jeho části). Má-li být dovolání přípustné podle § 237 o. s. ř. proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného či procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena, musí být z dovolání patrno, kterou otázku hmotného či procesního práva má dovolatel za dosud nevyřešenou dovolacím soudem. Má-li být dovolání přípustné proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí být z obsahu dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde a od které „ustálené rozhodovací praxe“ se řešení této právní otázky odvolacím soudem odchyluje (k tomu srovnej zejm. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Konečně, má-li být dovolání přípustné proto, že „dovolacím soudem vyřešená právní otázka má být posouzena jinak“, jde o způsobilé vymezení přípustnosti dovolání ve smyslu § 241a odst. 2 o. s. ř., jen je-li z dovolání zřejmé, od kterého svého řešení otázky hmotného nebo procesního práva se má (podle mínění dovolatele) dovolací soud odchýlit (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, nebo ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013). 10. Chybějící údaj o tom, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 241a odst. 2 o. s. ř.), představuje vadu dovolání, kterou lze odstranit jen v průběhu trvání lhůty k dovolání a jejíž neodstranění brání pokračování v dovolacím řízení (k doplnění dovolání srov. § 241b odst. 3 větu první o. s. ř.). 11. K tomu dále srovnej např. i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2014, sen. zn. 29 NSČR 36/2014, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 11. 2013, sen. zn. 29 NSČR 106/2013, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 6. 2014, sp. zn. 29 Cdo 2436/2014, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 12. 2014, sp. zn. 29 Cdo 5230/2014, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2016, sp. zn. 30 Cdo 5248/2015, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 2. 2016, sp. zn. 23 Cdo 3562/2015. 12. K zákonnému požadavku uvést, v čem dovolatel spatřuje naplnění předpokladů přípustnosti dovolání (ve smyslu § 237 o. s. ř.), způsobu jeho naplnění a jeho vazbě k ochraně základních práv a svobod, dále srovnej i stanovisko Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16 (uveřejněné pod č. 460/2017 Sb.), nebo nález Ústavního soudu ze dne 11. 2. 2020, sp. zn. III. ÚS 2478/18; z nichž současně vyplývá, že požadavek uvést, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je odlišný od uvedení dovolacího důvodu (§ 241a odst. 1 a 3 o. s. ř.) a není tedy naplněn již tím, že dovolatel uvede důvod dovolání (viz bod 39 odůvodnění odkazovaného stanoviska). 13. Příslušná pasáž dovolání zjevně není způsobilým vymezením předpokladů přípustnosti dovolání, jestliže v ní dovolatel ve vztahu k uvedené náležitosti toliko cituje jedno ze zákonných kritérií uvedených v § 237 o. s. ř., totiž že „napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu“, aniž by blíže rozvedl, od které „ustálené rozhodovací praxe“ se řešení této právní otázky odvolacím soudem odchyluje. Požadavkům na vymezení předpokladů přípustnosti dovolání nedostál dovolatel ani v jiných částech dovolání, posuzovaného potud z obsahového hlediska. Přestože dovolatel nemusí rozhodovací praxi, od které se měl odvolací soud dle jeho mínění odchýlit, označit vždy nutně toliko spisovou značkou konkrétních rozhodnutí (byť jde o způsob preferovaný), nýbrž i slovním popisem (viz nález Ústavního soudu ze dne 18. 12. 2014 sp. zn. IV. ÚS 1256/14), ani takové vymezení (z nějž bylo by na první pohled zřejmé, o jakou ustálenou rozhodovací praxi žalovanému jde, aniž by o tom panovaly rozumné pochybnosti; viz např. nález Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2026, sp. zn. IV. ÚS 142/26) v podaném dovolání obsaženo není. 14. Ovšem ani při benevolentnějším posouzení dovolání (co do jeho náležitostí) nebylo by lze učinit závěr, že jde o přípustné dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. (jak bude dále blíže rozvedeno). 15. Závěry odvolacího soudu totiž korespondují rozhodovací praxi dovolacího soudu, dle níž spoluvlastníku, jenž užívá věc nad rámec svého podílu bez právního důvodu (bez rozhodnutí většiny spoluvlastníků nebo bez dohody spoluvlastníků anebo bez rozhodnutí soudu) vzniká bezdůvodné obohacení (srov. např. rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 10. 10. 2012, sp. zn. 31 Cdo 503/2011, uveřejněný pod číslem 17/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 4. 2014, sp. zn. 28 Cdo 3699/2013, nebo stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 16. 10. 2018, sp. zn. Pl. ÚS – st. 48/18; judikatura dovolacího soudu reflektující předmětnou právní otázku v poměrech právní úpravy účinné do 31. 12. 2013 je uplatnitelná i v režimu právní úpravy obsažené v ustanovení § 2991 a následujících zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, účinného od 1. 1. 2014 – srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 9. 2017, sp. zn. 28 Cdo 1836/2017). Pro povinnost spoluvlastníka (který užíval nemovitost nad rámec svého spoluvlastnického podílu) vydat jinému spoluvlastníku, oč se takto obohatil, zde není bez dalšího rozhodující, zda druhý spoluvlastník neužíval nemovitost (společnou věc) dobrovolně (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. 3. 2020, sp. zn. 28 Cdo 283/2020, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 1. 2010, sp. zn. 28 Cdo 1596/2009, a ze dne 8. 8. 2016, sp. zn. 28 Cdo 1950/2016). 16. Kritika závěrů odvolacího soudu o rozsahu a způsobu užívání společné nemovité věci v rozhodném období, včetně kvantifikace bezdůvodného obohacení (v hladině obvyklého nájemného zjištěného znaleckým posudkem) představuje pak polemiku se skutkovými, nikoliv právními závěry. Revize konkrétních odvolacím soudem učiněných skutkových závěrů dovolacímu soudu, jehož kognice je orientována výlučně na otázky právního posouzení (§ 241a odst. 1 o. s. ř.), nepřísluší (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2016, sp. zn. 25 Cdo 3420/2015, a ze dne 15. 6. 2016, sp. zn. 22 Cdo 2515/2016, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 12. 2016, sp. zn. 30 Cdo 998/2016, dále viz též usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 8. 2016, sp. zn. II. ÚS 538/16, bod 10, ze dne 14. 2. 2017, sp. zn. I. ÚS 1766/16, bod 6, a ze dne 8. 8. 2017, sp. zn. II. ÚS 2050/17, bod 17), a uplatněním způsobilého dovolacího důvodu (§ 241a odst. 1, věta první o. s. ř.) není pak ani zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud (srov. např. i důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněného pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). 17. Napadá-li pak dovolatel dovoláním rozsudek odvolacího soudu i v části výroku I, jímž byly změněny výroky IV a V rozsudku soudu prvního stupně a byla mu uložena povinnost nahradit státu náklady řízení, jakož i ve výroku II o nákladech řízení před soudy obou stupňů, nelze než odkázat na § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř., podle něhož není dovolání (podle § 237 o. s. ř.) přípustné proti rozhodnutím v části týkající se výroku o nákladech řízení. 18. Ačkoliv dovolatel současně uvádí, že dovolání podává do obou výroků rozsudku odvolacího soudu, žádnou argumentaci – logicky – neuplatňuje proti té části výroku I, jíž byl „jinak“ potvrzen rozsudek soudu prvního stupně v meritorním (zamítavém) výroku II, nehledě na to, že k podání dovolání proti rozhodnutí v takto naznačené části nebyl by žalovaný ani subjektivně legitimován [ve smyslu § 240 odst. 1 o. s. ř. je k podání dovolání subjektivně legitimován jen ten účastník, jemuž nebylo rozhodnutím odvolacího soudu plně vyhověno, popřípadě kterému byla tímto rozhodnutím způsobena určitá újma na jeho právech; srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 1997, sp. zn. 2 Cdon 1363/96, uveřejněné v časopise Soudní judikatura, ročník 1998, sešit 3, pod č. 28; nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 7. 1999, sp. zn. 20 Cdo 1760/98, uveřejněné tamtéž, ročník 2000, sešit 1, č. 7]. 19. Dovolatel v dovolání učinil i návrh podle § 243 písm. a) o. s. ř. na odložení vykonatelnosti napadeného rozhodnutí. Jelikož bylo dovolání odmítnuto, Nejvyšší soud o tomto akcesorickém návrhu, který sdílí osud neprojednatelného dovolání, již nerozhodoval (srov. nález Ústavního soudu ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. III. ÚS 3425/16). 20. Rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (srov. § 243f odst. 3 větu druhou o. s. ř.). 21. Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (v aktuálním znění) se podává z bodu 2, článku II, části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony. P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek. V Brně dne 9. 6. 2026 Mgr. Petr Kraus předseda senátu