28 Cdo 1226/2026-445 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci žalobkyně: A. A., zastoupené doc. JUDr. Alešem Rozehnalem, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 1, Železná 490/14, proti žalovaným: 1. Česká republika – Agentura ochrany přírody a krajiny České republiky, IČ 629 33 591, se sídlem v Praze 4, Kaplanova 1931/1, zastoupená JUDr. Pavlem Pfajfrem, advokátem se sídlem v Ohrazenicích 119, 2. CETIN a.s., IČ 040 84 063, se sídlem v Praze 9, Českomoravská 2510/19, zastoupená Mgr. Ing. Pavlem Kejlou, advokátem se sídlem v Praze 1, Washingtonova 1624/5, 3. Liberecký kraj, IČ 708 91 508, se sídlem v Liberci, U Jezu 642/2a, 4. Lesy České republiky, s.p., IČ 421 96 451, se sídlem v Hradci Králové, Přemyslova 1106/19, 5. město Rovensko pod Troskami, IČ 002 76 073, se sídlem v Rovensku pod Troskami, náměstí prof. Drahoňovského 1, zastoupené Mgr. Ivem Konejlem, advokátem se sídlem v Praze 4, Na Pankráci 1618/30, 6. město Turnov, IČ 002 76 227, se sídlem v Turnově, Antonína Dvořáka 335, 7. Městská teplárenská Turnov, s.r.o., IČ 252 59 661, se sídlem v Turnově, Kosmonautů 1559, žalovaní 6 a 7 zastoupení Mgr. Františkem Jarošem, advokátem se sídlem v Turnově, Antonína Dvořáka 287, 8. obec Hrubá Skála, IČ 002 75 751, se sídlem v Hrubé Skále, Doubravice 37, 9. obec Kacanovy, IČ 002 75 816, se sídlem v Kacanovech 51, 10. obec Karlovice, IČ 002 75 824, se sídlem v Karlovicích 12, zastoupená Mgr. Táňou Olivovou, advokátkou se sídlem v Tišicích, V Úvoze 248, 11. obec Klokočí, IČ 005 80 813, se sídlem v Klokočí 65, 12. obec Mírová pod Kozákovem, IČ 002 75 913, se sídlem v Mírové pod Kozákovem, Chutnovka 36, žalované 11 a 12 zastoupené Mgr. Alešem Kocourem, advokátem se sídlem v Praze 1, Gogolova 228/8, 13. obec Olešnice, IČ 002 75 964, se sídlem v Olešnici 63, 14. obec Tatobity, IČ 002 76 197, se sídlem v Tatobitech 85, 15. obec Vyskeř, IČ 002 76 286, se sídlem ve Vyskeři 50, zastoupená Mgr. Martinou Krňoulovou, advokátkou se sídlem v Turnově, Palackého 211, 16. Povodí Labe, státní podnik, IČ 708 90 005, se sídlem v Hradci Králové, Víta Nejedlého 951/8, 17. Rybářství Chlumec nad Cidlinou, a.s., IČ 481 73 193, se sídlem v Chlumci nad Cidlinou, Boženy Němcové 711, 18. Ředitelství silnic a dálnic s. p., IČ 659 93 390, se sídlem v Praze 4, Čerčanská 2023/12, 19. SEMPRA PRAHA a. s., IČ 457 97 439, se sídlem v Praze 7, U Topíren 860/2, 20. Sklopísek Střeleč, a. s., IČ 447 95 688, se sídlem v Újezdě pod Troskami, Hrdoňovice 80, zastoupená Mgr. Karlem Půšem, advokátem se sídlem v Sloupnu 130, 21. Správa železnic, státní organizace, IČ 709 94 234, se sídlem v Praze 1, Dlážděná 1003/7, 22. Stavební bytové družstvo Turnov, IČ 000 45 446, se sídlem v Turnově, Svobodova 971, zastoupené Mgr. Martinou Krňoulovou, advokátkou se sídlem v Turnově, Palackého 211, 23. Tělovýchovná jednota Český ráj, spolek, IČ 150 43 274, se sídlem v Hrubé Skále 37, 24. Univerzita Jana Evangelisty Purkyně v Ústí nad Labem, IČ 445 55 601, se sídlem v Ústí nad Labem, Pasteurova 3544/1, 25. Česká republika – Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových, IČ 697 97 111, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, 26. Vodohospodářské sdružení Turnov, IČ 492 95 934, se sídlem v Turnově, Antonína Dvořáka 287, 27. Česká republika – Státní pozemkový úřad, IČ 013 12 774, se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, zastoupená Mgr. Davidem Kroftou, advokátem se sídlem v Praze 1, Újezd 450/40, o nahrazení rozhodnutí Státního pozemkového úřadu, vedené u Okresního soudu v Semilech pod sp. zn. 10 C 188/2024, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 5. listopadu 2025, č. j. 21 Co 374/2025-387, ve znění opravného usnesení téhož soudu ze dne 18. února 2026, č. j. 21 Co 374/2025-402, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovaným 16, 21 a 25 na náhradě nákladů dovolacího řízení každému částku 450 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení. III. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované 27 na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 450 Kč k rukám Mgr. Davida Krofty do tří dnů od právní moci tohoto usnesení. IV. Ve vztahu mezi žalobkyní a zbylými žalovanými nemá žádný z nich právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Odůvodnění: 1. Okresní soud v Semilech rozsudkem ze dne 24. 4. 2025, č. j. 10 C 188/2024-258, zamítl žalobu o znovuprojednání věci a nahrazení rozhodnutí Státního pozemkového úřadu, Krajského pozemkového úřadu pro Liberecký kraj ze dne 8. 8. 2024, sp. zn. SPU 476098/2016, č. j. SPU 307092/2024 (výrok I) a rozhodl o nákladech řízení (výroky II a III). Žalobkyně se v řízení podle části páté zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), domáhala nahrazení výše citovaného rozhodnutí Státního pozemkového úřadu (dále jen „SPÚ“) určením soudu, že je vlastnicí specifikovaných nemovitých věcí. Soud zjistil, že SPÚ při posouzení věci vycházel z rozhodnutí Ministerstva vnitra ze dne 7. 9. 2016, č. j. VS-2880/833/2-2004, jímž ministerstvo nevyhovělo žádosti o zachování československého občanství původního vlastníka nemovitostí dle § 2 ústavního dekretu č. 33/1945 Sb., presidenta republiky o úpravě československého státního občanství osob národnosti německé a maďarské (dále jen „dekret č. 33/1945 Sb.“). Dané rozhodnutí ministerstva vnitra přitom bylo přezkoumáno v rámci správního soudnictví i Ústavním soudem (viz rozhodnutí ministra vnitra ze dne 30. 12. 2016, č. j. MV-153941-4/VS-2016, o rozkladu podaném žalobkyní, rozhodnutí Městského soudu v Praze ze dne 16. 4. 2019, č. j. 3 A 48/2017-105, rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 2. 2020, č. j. 5 As 107/2019-38, usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 1. 2022, sp. zn. II. ÚS 1064/20). Okresní soud uvedl, že otázka zachování československého občanství původního vlastníka je otázkou statusovou, již soud dle § 135 o. s. ř. nepřezkoumává. Uzavřel tedy, že SPÚ rozhodl správně, neboť na původního vlastníka nemovitostí nelze nahlížet jako na oprávněnou osobu dle restitučních předpisů a ani žalobkyni jakožto jeho právní nástupkyni postavení oprávněné osoby nesvědčí. Žalobu proto zamítl. 2. Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 5. 11. 2025, č. j. 21 Co 374/2025-387, ve znění jeho opravného usnesení ze dne 18. 2. 2026, č. j. 21 Co 374/2025-402, k odvolání žalobkyně rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výroky II a III). Odvolací soud se zcela ztotožnil se skutkovými i právními závěry okresního soudu, na něž pro stručnost odkázal. Zopakoval, že otázka zachování občanství dle dekretu č. 33/1945 Sb. je otázkou statusovou, a jestliže o ní věcně příslušný úřad vydal meritorní rozhodnutí, jež bylo podrobeno přezkumu v rámci správního soudnictví i před Ústavním soudem, je jím dle § 40 zákona č. 71/1967 Sb., o správním řízení (správní řád), ve znění účinném do 31. 12. 2005 (dále jen „zákon č. 71/1967 Sb.), SPÚ vázán, stejně jako dle § 135 o. s. ř. soud. Rozsudek soudu prvého stupně tedy jako věcně správný potvrdil. 3. Proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové v rozsahu všech výroků podala žalobkyně dovolání, majíc je za přípustné ve smyslu § 237 o. s. ř. pro otázky, jež nejsou v judikatuře Nejvyššího soudu vyřešeny ustáleně, případně při jejichž řešení se odvolací soud od konstantní rozhodovací praxe odchýlil. Zprvu se táže, zda je správní orgán při zjišťování skutkového stavu podle § 32 zákona č. 71/1967 Sb. oprávněn bez dalšího převzít skutkový závěr obsažený v rozhodnutí jiného správního orgánu, nebo zda je povinen předběžnou otázku samostatně posoudit. Obdobný dotaz pokládá ve vztahu k rozhodování soudu v řízení dle části páté o. s. ř., přičemž zdůrazňuje, že by měl soud provést přezkum v plné jurisdikci, zejména pokud byl navrhován nový významný důkaz. Avizuje též, že odvolací soud pominul rozdílné pojetí zásady materiální pravdy v zákonech č. 71/1967 Sb. a č. 500/2004 Sb., správním řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“). Polemizuje, zda mají rozdíly v původní a nynější právní úpravě praktický dopad na zjišťování skutkového stavu správním orgánem (dle zákona č. 71/1967 Sb. měl správní orgán povinnost zjistit skutkový stav přesně a úplně, dle současného správního řádu toliko zjistit stav věci bez důvodných pochybností). Dovolatelka celkově kritizuje postup správních orgánů i soudů, jež v otázce zachování státního občanství vycházely z rozhodnutí Ministerstva vnitra, aniž by ji posoudily samy. Tvrdí přitom, že zvláště v řízení dle části páté o. s. ř. má soud povinnost samostatně zjistit skutkový stav a provést dokazování, k čemuž akcentuje důkaz navržený před soudem prvního stupně. Navrhuje, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu, potažmo i soudu prvého stupně, a věc vrátil příslušnému soudu k dalšímu řízení. 4. K dovolání žalobkyně se vyjádřili žalovaní 16, 21, 25 a 27, kteří považují dovolání za nepřípustné, případně nedůvodné, a navrhují jeho odmítnutí, či zamítnutí. Shodují se v přesvědčení, že otázka státního občanství je otázkou statusovou, již, pokud o ní pravomocně rozhodne příslušný správní orgán, nelze přezkoumávat, a soudy jsou jejím vyřešením vázány. Státní pozemkový úřad ani soudy tudíž nemohly dospět k odlišnému závěru, než který byl napadenými rozhodnutími prezentován. 5. Při rozhodování o dovolání bylo postupováno podle občanského soudního řádu ve znění pozdějších předpisů. 6. Nejvyšší soud se jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a zastoupenou podle § 241 odst. 1 o. s. ř., zabýval jeho přípustností. 7. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. 8. Dovolání žalobkyně není přípustné. 9. Zprvu je třeba předeslat, že ačkoliv dovolatelka avizuje odklon odvolacího soudu od ustálené rozhodovací praxe, absentuje v jí uplatněném mimořádném opravném prostředku konkretizace rozhodnutí, od nichž se měl krajský soud odchýlit. V tomto směru tedy není možné přípustnost dovolání pro jeho vady dovodit. 10. K řešení dovolatelkou předložených otázek přitom nelze než uvést, že tyto týkající se vázanosti správních orgánů i soudů rozhodnutím o osobním stavu jsou v judikatuře vrcholných soudů konstantně řešeny a okresní i krajský soud rozhodly v souladu s danou rozhodovací praxí. 11. Nejvyšší soud již vyslovil, že při řešení otázky vázanosti soudu rozhodnutím o osobním stavu (§ 135 o. s. ř.) lze vycházet z ustanovení § 7 o. s. ř. vymezujícího věci, jejichž projednávání náleží do civilní pravomoci soudů, přičemž jiné věci civilní soudy nesmí rozhodovat. To ovšem neznamená, že by civilní soud nebyl oprávněn při výkonu své pravomoci posuzovat i otázky zasahující do oboru trestního nebo správního práva. V rámci mapování skutkového stavu věci je totiž civilní soud oprávněn zjistit a posoudit celý skutkový základ uplatňovaného nároku, nikdy však není oprávněn z určitých skutečností vyvozovat důsledky stanovené trestním nebo správním právem. Zákon tedy rozlišuje při výkonu civilní pravomoci právo soudu samostatně posuzovat určité otázky od práva vydávat o těchto otázkách autoritativní rozhodnutí; posledně uvedené právo je omezeno jen na věci náležející do civilní pravomoci uvedené v § 7. Princip vázanosti soudu rozhodnutím o osobním stavu znamená, že tuto otázku nikdy nelze řešit jako otázku prejudiciální v jiném řízení. Takovou otázku je oprávněn řešit jedině věcně a místně příslušný soud (správní orgán) v řízení, ve kterém se rozhoduje o osobním stavu. Nejvyšší soud pak zdůrazňuje, že u správních aktů (bez ohledu na to, zda byly vydány v souladu se zákonem či nikoliv) platí presumpce jejich správnosti, a soud (nejsou-li nicotné) z nich vychází (§ 135 odst. 2 o. s. ř.). Ve vztahu k dalším subjektům lze nepochybně odkázat na obecně uznávaný princip právní jistoty a presumpce správnosti správních rozhodnutí, jímž se ve své rozhodovací činnosti opakovaně zabýval Ústavní soud, přičemž konstatoval, že podstatou uplatňování veřejné moci v demokratickém právním státu (čl. 1 odst. 1 Ústavy České republiky) je kromě jiného také princip dobré víry jednotlivce ve správnost aktů veřejné moci a ochrana dobré víry v nabytá práva konstituovaná akty veřejné moci, ať už v individuálním případě plynou přímo z normativního právního aktu, nebo z aktu aplikace práva. Důvěra jednotlivce v rozhodovací činnost orgánů státu, ať už jde o rozhodování orgánů moci zákonodárné, výkonné, či soudní, je jedním ze základních atributů právního státu. Princip dobré víry pak působí bezprostředně v rovině subjektivního základního práva jako jeho ochrana, v rovině objektivní se pak projevuje jako princip presumpce správnosti aktu veřejné moci (srov. namátkou rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2024, sp. zn. 30 Cdo 2068/2024, či nález Ústavního soudu ze dne 9. 10. 2003, sp. zn. IV. ÚS 150/01). Judikatura dovolacího soudu je dále ustálena v tom smyslu, že podle § 135 odst. 2 o. s. ř. sice předběžné otázky, o nichž přísluší rozhodnout jinému orgánu, může soud (nejde-li o otázky vyjmenované v § 135 odst. 1 o. s. ř.) posoudit sám, bylo-li však o takové otázce vydáno příslušným orgánem rozhodnutí, soud z něho vychází. Tomu též odpovídá, že (mimo věci správního soudnictví) jsou obecné soudy oprávněny hodnotit správní akty zásadně jen se zřetelem k tomu, zda jde o akty tzv. nicotné (nulitní, paakty), tj. o akty, jejichž vady jsou natolik (kvalifikovaně) závažné, že se s nimi nespojuje předpoklad správnosti; ty pak nevyžadují zvláštní proces k odstranění vad, resp. aktů samotných, neboť jich nikdo dbát nemusí a od počátku se na ně pohlíží jako na akty neexistující. Oproti tomu u kategorie aktů procesně vadných jinak nebo aktů vadných věcně (nezákonných) presumpce jejich správnosti platí, a dokud nejsou stanoveným postupem opraveny nebo zrušeny, jsou kladeny na roveň aktům bezvadným, a mají i původně sledované právní účinky (viz za všechny rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 8. 2004, sp. zn. 20 Cdo 723/2003, či jeho usnesení ze dne 1. 7. 2025, sp. zn. 28 Cdo 760/2025). 12. V nynější věci bylo o otázce zachování státního občanství právního předchůdce žalobkyně negativně rozhodnuto Ministerstvem vnitra dne 7. 9. 2016 pod č. j. VS-2880/833/2-2004, řečený akt byl následně přezkoumán ministrem vnitra i soudy v rámci správního soudnictví. Žádný z těchto orgánů (ani Ústavní soud) neshledal jmenované rozhodnutí Ministerstva vnitra vadným (natož nicotným), SPÚ i soudy jím tudíž byly vázány. 13. Za popsané situace nelze než uzavřít, že soudy nikterak nepochybily, jestliže přitakaly rozhodnutí SPÚ, jež v otázce zachování státního občanství právního předchůdce žalobkyně respektoval pravomocné rozhodnutí příslušného orgánu (Ministerstva vnitra) s tím, že danou statusovou otázku přezkoumávat ani nemohly. 14. Dovolací soud rovněž připomíná, že problematiku vázanosti správních orgánů i soudů rozhodnutím o statusové otázce řeší soudní praxe konstantně, jak bylo popsáno v odstavcích výše. Předložením otázky rozdílného pojetí zásady materiální pravdy ve správních řádech odlišné časové účinnosti se dovolatelka míjí s právním posouzením ze strany odvolacího soudu, resp. na této otázce rozsudky krajského ani okresního soudu nezávisí. Pokud dovolatelka argumentuje, že správní orgán rozhodl v rozporu s § 32 zákona č. 71/1967 Sb., odkazujíc na nutnost zjistit přesně a úplně skutkový stav, zcela opomíjí pro nynější situaci zásadní ustanovení téhož předpisu. Dle § 40 odst. 1 zmíněného zákona vyskytne-li se v řízení otázka, o které již pravomocně rozhodl příslušný orgán, je správní orgán takovým rozhodnutím vázán; jinak si správní orgán může o takové otázce učinit úsudek nebo dá příslušnému orgánu podnět k zahájení řízení. Tedy jestliže příslušný orgán (jiný správní orgán nebo soud) o takové otázce pravomocně rozhodl, je procesní správní orgán takovým rozhodnutím vázán; předběžnou otázku není v takovém případě oprávněn posuzovat a bez dalšího vychází z pravomocného rozhodnutí příslušného orgánu (viz z mnoha rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 1. 2009, sp. zn. 23 Cdo 3394/2009). I správnímu řádu v již neúčinném znění tedy vládlo pravidlo o závaznosti správních aktů, jež bylo popsáno v předchozích odstavcích. Dovolatelkou předložená problematika standardu zjišťování skutkového stavu správním orgánem dle předchozí a současné právní úpravy tak není pro věc relevantní, neboť již vyřešenou otázku zachování státního občanství nemůže správní orgán samostatně posuzovat, a tudíž ani činit vlastní skutková zjištění. 15. Závěrem Nejvyšší soud dodává, že podala-li žalobkyně dovolání výslovně vůči všem výrokům rozsudku odvolacího soudu, pak se dovolací soud zabýval přípustností dovolání i ve vztahu k výrokům o náhradě nákladů řízení. Proti zmíněným výrokům však není dovolání se zřetelem k § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. přípustné. 16. Z vylíčeného je zjevné, že na předmětné dovolání nelze pohlížet jako na přípustné, pročež je Nejvyšší soud podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl. 17. O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243c odst. 3, věty první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. s tím, že neúspěšná žalobkyně nemá na náhradu nákladů řízení právo a vyjádřivší se advokátem nezastoupení žalovaní 16, 21 a 25 mají právo na náhradu paušálních nákladů ve výši 450 Kč (srovnej § 1 a § 2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb., o stanovení výše paušální náhrady pro účely rozhodování o náhradě nákladů řízení v případech podle § 151 odst. 3 občanského soudního řádu a podle § 89a exekučního řádu, ve spojení s usnesením Nejvyššího soudu ze dne 18. 11. 2025, sp. zn. 28 Cdo 2638/2025). Na náhradu hotových výdajů v paušální výši má nárok též žalovaná 27, jež se rovněž vyjádřila k dovolání a jejíž náklady na zastoupení advokátem nelze považovat za účelně vynaložené. U žalované 27 (státu) lze totiž presumovat existenci dostatečného materiálního i personálního vybavení a zabezpečení k tomu, aby byla schopna kvalifikovaně hájit svá rozhodnutí, práva a zájmy, aniž by musela využívat právní pomoci advokátů (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 5. 2025, sp. zn. 28 Cdo 318/2025). Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný. V Brně dne 16. 6. 2026 JUDr. Jan Eliáš, Ph.D. předseda senátu