28 Cdo 1264/2026-151 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Petra Krause a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci žalobkyně E. F., zastoupené Mgr. Radkou Vajbarovou, advokátkou se sídlem v Praze 1, Na Příkopě 1047/17, proti žalovanému JUDr. Lukáši Jíchovi, identifikační číslo osoby 048 86 674, se sídlem v Přerově, Komenského 1294/38, o zaplacení 350 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Přerově pod sp. zn. 7 C 150/2024, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 16. 12. 2025, č. j. 75 Co 81/2025-115, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Odůvodnění: 1. Okresní soud v Přerově (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 13. 12. 2024, č. j. 7 C 150/2024-50, uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni 350 000 Kč se specifikovaným příslušenstvím (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II). 2. Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci (odvolací soud) v záhlaví označeným rozsudkem k odvolání žalovaného rozsudek soudu prvního stupně změnil ve výroku I tak, že se žaloba na uložení povinnosti žalovanému zaplatit žalobkyni částku 350 000 Kč s určeným příslušenstvím zamítá (výrok I), a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II). 3. Rozhodováno bylo o žalobě, jíž se žalobkyně domáhala zaplacení specifikované částky s příslušenstvím na podkladě tvrzení, že peněžní prostředky v uvedené výši poukázala žalovanému coby soudnímu exekutorovi provádějícímu mobiliární exekuci pro vymožení dluhu jejího manžela toliko za účelem odvrácení svozu (odvozu) exekucí postižených věcí z jejího bydliště, požadujíc pak po žalovaném coby soudním exekutorovi vrácení obnosu z titulu bezdůvodného obohacení (§ 2991 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů; dále jen „o. z.“). 4. Zatímco soud prvního stupně podané žalobě vyhověl, uzavíraje, že žalobkyně neplnila dobrovolně dluh svého manžela, ale proto, aby zabránila postižení movitých věcí (argumentuje přitom i závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 20. 5. 2020, sp. zn. 28 Cdo 559/2020), odvolací soud odmítl závěr, že by se žalovanému – soudnímu exekutorovi provádějícímu exekuci – dostalo v přítomné věci bezdůvodného obohacení. Ačkoliv povinnost ke splnění exekucí vymáhaného dluhu stíhala povinného, není vyloučeno, aby za něj uhradila dluh třetí osoba. K tomu měl odvolací soud za prokázané, že žalobkyně s povinným (za jeho aktivní účasti) za účelem odvrácení mobiliární exekuce obstarali předmětnou částku (formálně jako zápůjčku žalobkyni s místem plnění na účet exekutora). Nezjistil, že by žalobkyně při provádění mobiliární exekuce čelila bezprávným výhrůžkám či nátlaku ze strany vykonavatele soudního exekutora. Uzavřel, že žalobkyně dobrovolně plnila (prostřednictvím třetích osob, od nichž si prostředky zapůjčila) na dluh povinného (svého manžela), přičemž osobou, jež se takto obohatila na úkor žalobkyně, nebyl exekutor (ten, komu bylo plněno), ale osoba jejíž dluh byl vyrovnán (povinný). Osobou pasivně legitimovanou k vydání bezdůvodného obohacení tak v posuzované věci žalovaný není. 5. Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně (dále i jen „dovolatelka“) dovoláním, jehož přípustnost spatřuje v tom, že se odvolací soud při řešení otázek hmotného nebo procesního práva napadeným rozsudkem odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a že rozsudek závisí na vyřešení otázky v rozhodování dovolacího soudu dosud nevyřešené. Předestírá otázku, zda byly jí získané finanční prostředky poskytnuty na výlučný dluh manžela (povinného). Namítá, že peníze obstarala bez spolupráce s manželem (v exekuci povinným). Zpochybňuje zákonnost průběhu exekuce a vytýká žalovanému pochybení při jejím provádění, odmítajíc odvolacím soudem učiněný závěr, že na dluh plnila dobrovolně, bez toho, že by na ni byl osobami provádějícími exekuci vyvíjen nepřípustný nátlak. Má zato, že k těmto skutečnostem na ni odvolací soud nesprávně přenesl důkazní břemeno. Zpochybňuje též procesní postup odvolacího soudu při projednání odvolání žalovaného (uplatněných odvolacích důvodů), namítajíc, že soud nepřípustně přihlédl k novým skutečnostem nebo důkazům, které nebyly uplatněny ani po poučení účastníka. Považuje za nesprávný odvolacím soudem dosažený právní závěr, že úhradou exekucí vymáhané částky se mohl bezdůvodně obohatit povinný, nikoliv žalovaný (coby soudní exekutor). Podle mínění dovolatelky na přítomnou věc dopadají i závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 20. 5. 2020, sp. zn. 28 Cdo 559/2020, jak je přiléhavě aplikoval soud prvního stupně. 6. Spolu s dovolacím návrhem dovolatelka učinila i návrh na odložení vykonatelnosti a právní moci napadeného rozsudku odvolacího soudu. 7. Žalovaný podal k dovolání nesouhlasné vyjádření. 8. Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (žalobkyní), zastoupenou advokátkou (§ 241 odst. 1 o. s. ř.), ve lhůtě stanovené § 240 odst. 1 o. s. ř. a obsahuje povinné náležitosti podle § 241a odst. 2 o. s. ř., se Nejvyšší soud zabýval jeho přípustností. 9. V situaci, kdy dovolání nepatří do okruhu rozhodnutí vypočtených v § 238a o. s. ř., je přípustnost dovolání třeba poměřovat ustanovením § 237 o. s. ř. (v něm uvedenými hledisky), když pro ně současně neplatí ani žádná z výluk uvedených v § 238 odst. 1 o. s. ř. 10. Podle § 237 o. s. ř., není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. 11. Dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (srov. § 241a odst. 1, věta první, o. s. ř.). 12. Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání (srov. § 242 odst. 3, věta první, o. s. ř.); z toho vyplývá mimo jiné, že při zkoumání přípustnosti dovolání může dovolací soud posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil (vymezil). 13. Podle ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu bezdůvodné obohacení plněním za jiného vzniká, jestliže plnění poskytne namísto dlužníka ten, kdo sám není povinen (po právu) plnit. Bezdůvodně se v daném případě obohatí nikoli osoba, jíž bylo plněno, ale subjekt, jehož dluh byl vyrovnán. Pro plnění za jiného je současně charakteristické, že si plnitel počíná s vědomím, že nemá právní povinnost plnit a že majetkové hodnoty poskytuje za jiného. Jedná-li ten, kdo plní, v mylném přesvědčení, že zapravuje svůj vlastní dluh vůči příjemci plnění, ačkoliv tomu tak ve skutečnosti není, jde o plnění bez právního důvodu, a nárok na vydání bezdůvodného obohacení mu vzniká proti tomu, komu plnění poskytl (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 5. 2015, sp. zn. 31 Cdo 3617/2012, uveřejněný pod číslem 108/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo rozsudek téhož soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 28 Cdo 1145/2017; přiměřená použitelnost vyřčených závěrů v kontextu právní úpravy účinné od 1. 1. 2014 byla potvrzena v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 2. 2019, sp. zn. 28 Cdo 1581/2018). 14. Pro úplnost lze uvést, že judikatura připouští aplikaci skutkové podstaty bezdůvodného obohacení plněním za jiného též v případech, v nichž plnitel sice jedná v omylu, že plněním dostává vlastní povinnosti, která objektivně neexistuje, avšak obsahem této jeho povinnosti je vyrovnání materiálně cizího dluhu (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 9. 2009, sp. zn. 29 Cdo 2011/2007, uveřejněný pod číslem 60/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo rozsudek téhož soudu ze dne 7. 11. 2017, sp. zn. 28 Cdo 5970/2016, uveřejněný pod číslem 18/2019 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Přitom ani samotné vědomí plnitele, že sám nemá povinnost cizí dluh uhradit, nevylučuje jeho nárok vůči tomu, za koho plnil a komu zánik dluhu přinesl majetkový prospěch (a v případě skutkové podstaty bezdůvodného obohacení vzniklého plněním za jiného se neuplatní ani ustanovení § 2997 odst. 1 věty druhé o. z.); k tomu srovnej např. i rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 5. 2019, sp. zn. 28 Cdo 208/2019, uveřejněný pod číslem 21/2020 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 6. 2024, sp. zn. 28 Cdo 3255/2023. 15. Závěr, k němuž odvolací soud dospěl na základě učiněných zjištění, totiž že se žalovaný na úkor žalobkyně neobohatil, se od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nijak neodchyluje. Odvolací soud vyšel ze zjištění, že žalobkyně plnila dluh svého manžela (povinného) dobrovolně, a to v návaznosti na jeho neuhrazený dluh, pro nějž byla žalovaným prováděna mobiliární exekuce. Na uvedeném závěru ničeho nemění ani pohnutka dovolatelky obstarat finanční prostředky za účelem upuštění od mobiliární exekuce (nadto i za aktivní účasti povinného). Prostřednictvím zápůjček od třetích osob totiž plnila na dluh povinného, přičemž v řízení současně nebylo prokázáno, že by k takovému plnění byla donucena pohrůžkou či jiným nepřípustným nátlakem. Plnila-li tedy dovolatelka prokazatelně na dluh svého manžela, nebyl subjektem obohacení ten, komu bylo plněno, nýbrž osoba, jejíž dluh byl tímto plněním uhrazen (srov. zejména rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 5. 2019, sp. zn. 28 Cdo 208/2019). Odkaz dovolatelky na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 5. 2020, sp. zn. 28 Cdo 559/2020, nelze v nyní projednávané věci pokládat za přiléhavý. Jednak v tam posuzované věci nešlo o dobrovolné plnění jiné osoby na dluh povinného a současně šlo o žalobu z lepšího práva, kdy byla otázka bezdůvodného obohacení posuzována ve vztahu mezi ochuzeným a osobou oprávněnou v exekučním řízení (nikoli mezi ochuzeným a soudním exekutorem, jak je tomu v projednávané věci). 16. Brojí-li pak dovolatelka proti skutkovým zjištěním, z nichž odvolací soud při posouzení věci vycházel (namítá-li například, že finanční prostředky nebyly obstarány ve spolupráci s manželem, nehradila je za účelem vyrovnání jeho dluhu, nebo že byly zaslány v tísni v důsledku nepřípustného nátlaku), Nejvyšší soud podotýká, že dovolací přezkum je ustanovením § 241a odst. 1 o. s. ř. vyhrazen výlučně otázkám právním. Ke zpochybnění skutkových zjištění nalézacích soudů nemá dovolatelka k dispozici způsobilý dovolací důvod; tím spíše pak skutkové námitky nemohou založit přípustnost dovolání (srov. namátkou usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2014, sp. zn. 29 Cdo 2125/2014). Prosazuje-li dovolatelka v dovolání jiné skutkové závěry, než jaké učinil odvolací soud, je vhodné připomenout, že dovolací soud je skutkovými zjištěními učiněnými v nalézacím řízení vázán a nemůže je přezkoumávat, nelze-li jim vytknout zjevnou nepřiměřenost, což však není tento případ. Ani samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení § 132 o. s. ř.) nelze úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem (srov. kupříkladu usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 2. 2023, sp. zn. 28 Cdo 3865/2022). 17. Zpochybňuje-li dovolatelka také postup odvolacího soudu při projednání odvolání (zejm. že odvolací soud nesprávně posoudil jeho obsah, přihlédl k důkazům, jež nebyly uplatněny, nebo že svým postupem nahrazoval obranu žalovaného), vytýká touto argumentací vady řízení, jež nejsou způsobilým dovolacím důvodem; ke zmatečnostem, jakož i k jiným vadám řízení, jež mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, dovolací soud přihlíží (jen) tehdy, je-li dovolání přípustné (srov. § 242 odst. 3 věty druhé o. s. ř.). Přípustnost dovolání (ať již domnělé nebo skutečné) samotné vady řízení založit nemohou (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2018, sp. zn. 23 Cdo 3028/2018, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 3. 2021, sp. zn. 21 Cdo 170/2021). Tvrzení dovolatelky o uvedených procesních pochybeních nezahrnují odvolacím soudem řešené otázky procesního práva, které by splňovaly předpoklady vymezené v § 237 o. s. ř., pročež i kdyby se odvolací soud vytýkaných pochybení dopustil, nemohou přípustnost dovolání založit (např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2014, sp. zn. 32 Cdo 14/2014, ze dne 29. 7. 2014, sp. zn. 32 Cdo 842/2014, ze dne 24. 9. 2014, sp. zn. 32 Cdo 1254/2014, a ze dne 15. 9. 2015, sp. zn. 32 Cdo 1145/2015, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2020, sp. zn. 26 Cdo 1525/2020, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2022, sp. zn. 21 Cdo 2741/2021, a ze dne 26. 5. 2022, sp. zn. 23 Cdo 1116/2022; přiměřeně k tomu, jakož i námitce porušení práva dovolatelky na spravedlivý proces srov. i závěry obsažené v nálezu Ústavního soudu ze dne 26. 9. 2017, sp. zn. III. ÚS 3717/16, v bodech 22 a 23 odůvodnění, a v nich uvedený akcent na zákonodárcem vymezený účel dovolání (posouzení otázky hmotného nebo procesního práva), jako mimořádného opravného prostředku. 18. K námitce dovolatelky, že na ni odvolací soud nepřípustně přenesl důkazní břemeno, pak nelze než uvést, že v přítomné věci na této otázce napadené rozhodnutí odvolacího soudu založeno není (např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 10. 2018, sp. zn. 28 Cdo 2704/2018, či ze dne 29. 3. 2011, sp. zn. 32 Cdo 3211/2010). Žaloba byla zamítnuta nikoli proto, že by účastníci neunesli důkazní břemeno nebo břemeno tvrzení, ale na základě zjištěného skutkového stavu (jehož přezkum dovolacímu soudu, jak uvedeno již výše, nepřísluší; viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2016, sp. zn. 25 Cdo 3420/2015, a ze dne 25. 10. 2016, sp. zn. 32 Cdo 1966/2016). 19. Nejvyšší soud v poměrech přítomné věci (zejména pokud dovolatelka zpochybňuje „zákonnost“ provádění exekučního úkonu a vytýká mu nedostatky a naznačuje-li snad, že postupem exekutora ji vznikla majetková újma) považuje za vhodné poukázat i na závěry usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 5. 2023, sp. zn. 29 Cdo 1838/2022, uveřejněného pod číslem 32/2024 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dle nichž za škodu způsobenou v době od 1. ledna 2013 soudním exekutorem při výkonu veřejné moci přenesené na něj zákonem odpovídá pouze stát; ve sporu o náhradu takové škody, vedeném proti němu poškozeným, není (proto) soudní exekutor pasivně věcně legitimován. [Přímá (samostatná) odpovědnost soudního exekutora za škodu podle § 32 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, se vztahuje v době od 1. ledna 2013 – po novele provedené zákonem č. 396/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony – již jen na ostatní činnosti, v nichž nejedná v pozici úřední osoby]. 20. Z uvedeného vyplývá, že zákonem stanovené předpoklady přípustnosti dovolání (§ 237 o. s. ř.) nebyly v posuzované věci naplněny. Odvolací soud se napadeným rozsudkem (v dovoláním napadeném rozsahu) od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu neodchýlil, jím vydané rozhodnutí nezávisí na vyřešení otázky v rozhodování dovolacího soudu nevyřešené nebo dovolacím soudem rozhodované rozdílně, a nejde ani o případ, kdy si v rozhodování dovolacího soudu již vyřešená otázka vyžaduje jiné posouzení. 21. Proto Nejvyšší soud přikročil k odmítnutí dovolání (§ 243c odst. 1 a 2 o. s. ř.). 22. Výrok o nákladech dovolacího řízení se opírá o § 243c odst. 3 větu první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1, části věty před středníkem, a § 146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání žalobkyně bylo odmítnuto, zatímco náklady žalovaného, spojené s podáním stručného vyjádření k dovolání, nelze v tomto konkrétním případě (s ohledem na obsah a rozsah vyjádření) považovat za účelně vynaložené. 23. V situaci, kdy bylo v přiměřené době rozhodnuto o podaném dovolání, Nejvyšší soud již samostatně nerozhodoval o dovolatelkou současně učiněnému návrhu na odložení právní moci a vykonatelnosti napadeného rozhodnutí (§ 243 o. s. ř.), jenž se tím stal bezpředmětným a sdílí osud nepřípustného dovolání (k tomu srov. též nález Ústavního soudu ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. III. ÚS 3425/16). 24. Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (v aktuálním znění) se podává z bodu 2, článku II, části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony. Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný. V Brně dne 10. 6. 2026 Mgr. Petr Kraus předseda senátu