28 Cdo 1287/2026-196 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Zdeňka Sajdla a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a JUDr. Tomáše Pirka ve věci žalobkyně: SUOPELOS, s. r. o., IČ 27865541, se sídlem Tyršova 885/24, Ostrava, zastoupené JUDr. Ladislavem Soukupem, advokátem se sídlem Budovatelská 2030, Písek, proti žalovaným: 1) F. Ř., 2) P. Ř., oba zastoupeni Mgr. Jaromírem Slovákem, advokátem se sídlem Pivovarnická 1814/2, Praha 8, o zaplacení 81 600 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Rakovníku pod sp. zn. 3 C 24/2025, o dovolání žalobkyně proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 19. 3. 2026, č. j. 21 Co 3/2026-162, takto: Dovolání se zamítá. Odůvodnění: 1. Krajský soud v Praze napadeným usnesením zamítl návrh žalobkyně, aby podle § 107a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen – „o. s. ř.“), vstoupila do řízení na její místo společnost Perugino s.r.o. Vyšel z toho, že ačkoli žalobkyně doložila převod žalobou uplatněné pohledávky po zahájení řízení, okolnosti projednávané věci odůvodňují výjimečný postup podle § 2 o. s. ř. Za významné považoval zejména to, že návrh byl podán v pokročilém stadiu řízení po zamítavém rozsudku soudu prvního stupně, bezprostředně před jednáním odvolacího soudu, že odvolací argumentace žalobkyně představovala převážně polemiku s hodnocením důkazů a že majetkové poměry navržené procesní nástupkyně zakládají důvodné podezření, že případná pohledávka žalovaných na náhradu nákladů řízení by vůči ní byla nedobytná. 2. Žalobkyně podala proti usnesení odvolacího soudu dovolání. Kladla otázku procesního nástupnictví podle § 107a o. s. ř. ve vazbě na zákaz zneužití práva podle § 2 o. s. ř., při jejímž řešení se měl odvolací soud odchýlit od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (zejména od usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2011, sp. zn. 29 Cdo 3013/2010, ze dne 12. 8. 2015, sp. zn. 21 Cdo 73/2015, ze dne 17. 12. 2015, sp. zn. 21 Cdo 743/2015, ze dne 27. 10. 2011, sp. zn. 29 Cdo 3222/2010, a ze dne 3. 10. 2016, sp. zn. 21 Cdo 1041/2016), z níž podle jejího názoru plyne, že zamítnutí návrhu podle § 107a o. s. ř. z důvodu zneužití práva přichází v úvahu jen výjimečně a při naplnění obou předpokladů, totiž zřejmého procesního neúspěchu žalobce a reálné neschopnosti nabyvatele práva splnit případnou povinnost k náhradě nákladů řízení. Dovolatelka odvolacímu soudu vytýká, že závěr o účelovosti postoupení pohledávky a o snaze zmařit vymahatelnost případné pohledávky žalovaných na náhradu nákladů řízení přijal, aniž sipro něj opatřil dostatečný skutkový podklad, že se nevypořádal s její argumentací, že nedoložil vysokou míru pravděpodobnosti jejího neúspěchu ve věci samé ani majetkovou nezpůsobilost navrhované procesní nástupkyně, společnosti Perugino s. r. o., dostát případné nákladové povinnosti, a že své rozhodnutí založil toliko na účetních závěrkách a na „důvodném podezření“, čímž je zatížil i vadou v podobě jeho nepřezkoumatelnosti. Navrhla, aby Nejvyšší soud napadené usnesení odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. 3. Žalovaní ve vyjádření k dovolání navrhli dovolání zamítnout. 4. Nejvyšší soud se jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.“) po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a zastoupenou podle § 241 odst. 1 o. s. ř., zabýval jeho přípustností. 5. Podle § 238a o. s. ř. je dovolání dále přípustné proti usnesení odvolacího soudu, kterým bylo v průběhu odvolacího řízení rozhodnuto o tom, kdo je procesním nástupcem účastníka, o vstupu do řízení na místo dosavadního účastníka (§ 107a), o přistoupení dalšího účastníka (§ 92 odst. 1) a o záměně účastníka (§ 92 odst. 2). 6. Dovolání je tedy přípustné, neboť napadeným usnesením odvolací soud nepřipustil vstup společnosti Perugino s. r. o., do řízení na místo dosavadní žalobkyně. 7. Podle § 107a odst. 1 o. s. ř. má-li žalobce za to, že po zahájení řízení nastala právní skutečnost, s níž právní předpisy spojují převod nebo přechod práva nebo povinnosti účastníka řízení, o něž v řízení jde, může dříve, než soud o věci rozhodne, navrhnout, aby nabyvatel práva nebo povinnosti, popřípadě ten, kdo převzal výkon vlastnického práva k majetku, o nějž v řízení jde, vstoupil do řízení na místo dosavadního účastníka; to neplatí v případech uvedených v § 107. Podle odst. 2 téhož ustanovení soud návrhu usnesením vyhoví, jestliže se prokáže, že po zahájení řízení nastala právní skutečnost uvedená v odstavci 1, a jestliže s tím souhlasí ten, kdo má vstoupit na místo žalobce; souhlas žalovaného nebo toho, kdo má vstoupit na jeho místo, se nevyžaduje. Právní účinky spojené s podáním žaloby zůstávají zachovány. 8. Podle ustálené rozhodovací praxe soud při rozhodování o procesním nástupnictví podle § 107a o. s. ř. nezkoumá platnost smlouvy, s níž právní předpisy spojují převod nebo přechod práva nebo povinnosti účastníka řízení (§ 107a odst. 1 o. s. ř.), jelikož tato otázka se týká meritorního posouzení věci (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 6. 2003, sp. zn. 21 Cdo 306/2003, uveřejněné pod č. 31/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, ze dne 4. 9. 2003, sp. zn. 29 Odo 708/2002, uveřejněné pod č. 37/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, ze dne 31. 5. 2011, sp. zn. 29 Cdo 209/2010, uveřejněné pod č. 15/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo ze dne 6. 9. 2016, sp. zn. 23 Cdo 1878/2015, uveřejněné pod č. 21/2018 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Ohledně označené právní skutečnosti (smlouva o postoupení pohledávky podle § 1879 a násl. o. z.) tedy soud zkoumá, zda vůbec jde o právní skutečnost, zda jde o takovou právní skutečnost, s níž právní předpisy obecně vzato spojují převod nebo přechod práva či povinnosti (zda tedy naopak nejde o takovou právní skutečnost, která podle právních předpisů přechod nebo převod práva či povinnosti za následek mít nemůže), zda opravdu nastala (tedy např. že smlouva byla skutečně uzavřena) a zda je v konkrétním případě způsobilá mít za následek přechod nebo převod práva či povinnosti, o něž v řízení jde. Otázkou, zda tvrzené právo (povinnost), které mělo být převedeno nebo které mělo přejít na jiného, tu vskutku je, nebo zda podle žalobcem (oprávněným) uvedené právní skutečnosti opravdu na jiného přešlo nebo bylo převedeno, se soud nezabývá, neboť tato otázka se týká již posouzení věci samé, které nelze vyjádřit při zkoumání procesního nástupnictví (srov. přiměřeně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 12. 2012, sp. zn. 20 Cdo 3515/2012, či ze dne 24. 11. 2010, sp. zn. 20 Cdo 5378/2008). 9. Z ustálené judikatury současně plyne, že aby soud mohl ve smyslu ustanovení § 2 o. s. ř. uzavřít, zda návrh žalobce na vydání rozhodnutí v důsledku nastalé singulární sukcese podle ustanovení § 107a odst. 1 o. s. ř. je zneužitím práva, které má vést k tomu, aby pohledávka žalovaného na náhradu nákladů řízení se stala reálně nevymahatelnou, je třeba naplnění dvou předpokladů; jednak musí být zjevné, že strana žalující bude v řízení neúspěšná, a že proto lze očekávat, že jí bude uložena povinnost k náhradě nákladů řízení (zejména podle ustanovení § 142 odst. 1 o. s. ř.), jednak musí být zřejmé, že nový žalobce (postupník) nebude schopen splnit svoji případnou povinnost k náhradě nákladů řízení ve prospěch žalovaného. Naplnění obou těchto předpokladů nemusí být postaveno zcela najisto; rozhodný je v tomto směru stav v době rozhodování soudu. Jistota o nich nemůže ani být naprostá, protože nelze zcela vyloučit, že během řízení vyjdou najevo skutkové okolnosti, pro které žalobce bude ve sporu úspěšný, případně že osoba, která má do řízení vstoupit na základě návrhu podle ustanovení § 107a odst. 1 o. s. ř., se v budoucnosti stane schopnou nést případnou povinnost k náhradě nákladů řízení, bude-li jí uložena. Postačuje proto, je-li v době, kdy soud rozhoduje o návrhu podle ustanovení § 107a odst. 1 o. s. ř., důvodné podezření o tom, že smyslem postoupení pohledávky a následného návrhu podle ustanovení § 107a odst. 1 o. s. ř. je zneužití procesní úpravy tímto způsobem. Pakliže by možná újma žalovaného na právu na náhradu nákladů řízení byla zanedbatelná, soud návrhu na postup podle ustanovení § 107a odst. 1 o. s. ř. vyhoví (případně věcně rozhodne o žalobě podané postupníkem), neboť hrozba zneužití procesního práva ve smyslu ustanovení § 2 o. s. ř. se stává podružnou, když je třeba i nadále vycházet z judikatury soudů, podle níž k zamítnutí návrhu na postup podle ustanovení § 107a odst. 1 o. s. ř. má docházet spíše výjimečně. Návrh žalobce na postup podle ustanovení § 107a odst. 1 o. s. ř. je zneužitím práva ve smyslu ustanovení § 2 o. s. ř. zejména v případě, že během řízení došlo k postoupení pohledávky, která byla předmětem dlouhotrvajícího a složitého soudního sporu, na základě jehož průběhu (včetně procesního jednání stran) je zjevné, že strana žalující ve sporu nebude úspěšná a že žalobce, který má do řízení vstoupit na místo původního žalobce na návrh podle ustanovení § 107a odst. 1 o. s. ř., nebude schopen dostát povinnosti k náhradě nákladů řízení. Prostá obava z možného zneužití návrhu podle ustanovení § 107a odst. 1 o. s. ř. nemůže být jen hypotetická, ale musí být odůvodněna konkrétními okolnostmi, jež vyplývají z obsahu spisu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 10. 2016, sp. zn. 21 Cdo 1041/2016, ze dne 27. 10. 2011 sp. zn. 29 Cdo 3013/2010, publikováno pod č. 46/2012 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ze dne 12. 8. 2015 sp. zn. 21 Cdo 73/2015, ze dne 17. 12. 2015 sp. zn. 21 Cdo 743/2015, ze dne 27. 10. 2011 sp. zn. 29 Cdo 3222/2010, a ze dne 11. 12. 2024, sp. zn. 28 Cdo 2494/2024). 10. Napadené rozhodnutí z těchto právních východisek nevybočuje. Odvolací soud se neomezil na formální přezkum návrhu žalobkyně, nýbrž se podrobně zabýval oběma okruhy okolností významnými pro posouzení možného zneužití práva. Ve vztahu k prvnímu z uvedených předpokladů vyšel z toho, že žalobkyně byla již v řízení před soudem prvního stupně v plném rozsahu neúspěšná, že jí byla uložena povinnost k náhradě nákladů řízení a že její odvolání podle obsahu představuje převážně prostou polemiku s hodnocením důkazů a opakování tvrzení již uplatněných v řízení před soudem prvního stupně. Současně přihlédl i k dalším okolnostem průběhu sporu, včetně toho, že žalobkyně v řízení před soudem prvního stupně pod tíhou provedeného dokazování připustila, že žalovaní nemovitost neužívají nad rámec svých spoluvlastnických podílů. Ve vztahu ke druhému z předpokladů pak odvolací soud vycházel z účetních závěrek společnosti Perugino s. r. o., z nichž dovodil, že jde o subjekt bez zjevného majetkového zázemí a bez reálné ekonomické činnosti, u něhož je vážně zpochybněna schopnost splnit případnou povinnost k náhradě nákladů řízení. Význam přitom přisoudil i tvrzené úplatě za postoupení pohledávky ve výši 48 960 Kč hrazené v hotovosti, ačkoli z majetkových poměrů postupníka nebylo patrno, z jakých prostředků by taková úhrada mohla být reálně poskytnuta. Odvolací soud dále zohlednil i výrazně podezřelé načasování celé transakce, neboť smlouva o postoupení pohledávky byla uzavřena jen několik dnů před nařízeným odvolacím jednáním a návrh podle § 107a o. s. ř. byl soudu doručen bezprostředně před jeho konáním, což bylo objektivně způsobilé projednání věci oddálit. Za této situace dovolací soud shledal závěry odvolacího soudu věcně správnými a odpovídajícími ustálené judikatuře. 11. Námitce dovolatelky o tvrzené nepřezkoumatelnosti napadeného rozhodnutí pro nedostatek důvodů, čímž mělo dojít k porušení ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces, též nelze přisvědčit. Měřítkem přezkoumatelnosti rozhodnutí nejsou toliko formální požadavky na jeho odůvodnění, nýbrž především to, zda případné nedostatky odůvodnění byly na újmu možnosti účastníka uplatnit procesní obranu, resp. opravný prostředek. Ani rozhodnutí, jehož odůvodnění nevyhovuje všem požadavkům, přitom zpravidla není nepřezkoumatelné, jestliže podle obsahu opravného prostředku nebyly jeho případné nedostatky na újmu uplatnění práv odvolatele či dovolatele (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, uveřejněný pod č. 100/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Z rozhodovací praxe se taktéž podává, že ústavně zaručenému právu na spravedlivý proces odpovídá povinnost obecných soudů svá rozhodnutí řádně odůvodnit a v tomto rámci se adekvátně, co do myšlenkových konstrukcí racionálně logickým způsobem, vypořádat s argumentačními tvrzeními uplatněnými účastníky řízení. Rozsah reakce na konkrétní námitky je však co do šíře odůvodnění spjat s otázkou hledání míry, případně (za podmínek tomu přiměřeného kontextu) i s akceptací odpovědi implicitní, respektive i s otázkou případů hraničních, kdy je nutno reflektovat, že lze požadovat pouze takovou míru přesnosti, jakou povaha předmětu úvahy připouští. Odvolací soud přitom v projednávané kauze dostál povinnosti své rozhodnutí přiměřeně, a to i popřípadě za použití odpovědi implicitní, odůvodnit, v napadeném rozhodnutí stručně a jasně vyložil, které skutečnosti má prokázány, jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil, jaký učinil závěr po skutkové stránce a jak věc posoudil po právní stránce, včetně závěru o naplnění podmínek zneužití práva (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 2. 2024, sp. zn. 28 Cdo 2593/2023). 12. Napadené rozhodnutí odvolacího soudu je tedy z pohledu uplatněného dovolacího důvodu věcně správné, Nejvyšší soud proto dovolání žalobce podle § 243d odst. 1 písm. a) o. s. ř. zamítl. 13. O náhradě nákladů dovolacího řízení nebylo rozhodováno, neboť tímto rozhodnutím se řízení nekončí (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2002, sp. zn. 20 Cdo 970/2001, uveřejněné pod č. 48/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek); o nákladech řízení, včetně nákladů dovolacího řízení bude rozhodnuto v konečném rozhodnutí (srov. §243c odst. 3, § 224 odst. 1 a § 151 odst. 1, část věty před středníkem, o. s. ř.). 14. Shora citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – vydaná po 1. lednu 2001 – jsou dostupná na webových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz, rozhodnutí Ústavního soudu na www.usoud.cz. Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. V Brně dne 17. 6. 2026 Mgr. Zdeněk Sajdl předseda senátu