28 Cdo 1500/2025-380 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Petra Krause a soudců JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci žalobkyně České republiky – Státního pozemkového úřadu, identifikační číslo osoby 013 12 774, se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, zastoupené JUDr. Adamem Rakovským, advokátem se sídlem v Praze 2, Václavská 316/12, proti žalovanému Z. Č., zastoupenému JUDr. Danielem Honzíkem, advokátem se sídlem v Praze 2, Londýnská 674/55, o určení vlastnického práva, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 28 C 291/2021, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 23. 5. 2023, č. j. 35 Co 79/2023-305, ve znění opravného usnesení ze dne 25. 7. 2023, č. j. 35 Co 79/2023-315, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 4 114 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Daniela Honzíka, advokáta se sídlem v Praze 2, Londýnská 674/55. Odůvodnění: 1. Obvodní soud pro Prahu 5 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 17. 1. 2023, č. j. 28 C 291/2021-262, zamítl žalobu, jíž bylo žádáno určení, že žalobkyně je vlastnicí pozemků parc. č. XY, parc. č. XY a parc. č. XY v katastrálním území XY (výrok I), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II). 2. O žalobkyní podaném odvolání rozhodl Městský soud v Praze (odvolací soud) rozsudkem ze dne 23. 5. 2023, č. j. 35 Co 79/2023-305, ve znění opravného usnesení ze dne 25. 7. 2023, č. j. 35 Co 79/2023-315, tak, že se rozsudek soudu prvního stupně potvrzuje (výrok I) a že žalovaná je povinna nahradit žalobci specifikované náklady odvolacího řízení (výrok II). 3. Soudy vyšly ze zjištění, že pravomocným soudním rozhodnutím (rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 13. 5. 2013, č. j. 18 C 187/2010-520, potvrzeným rozsudkem Městského soud v Praze ze dne 13. 11. 2013, č. j. 69 Co 381/2013-556) byl nahrazen projev vůle žalobkyně uzavřít s žalovaným (coby nabyvatelem) smlouvu o převodu předmětných pozemků, coby náhradních podle zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále i jen „zákon č. 229/1991 Sb.“). Označené soudní rozhodnutí nabylo právní moci (dne 27. 11. 2013), na jeho základě bylo zapsáno vlastnické právo žalovaného do katastru nemovitostí a rozhodnutí nebylo změněno ani odklizeno. 4. I s odkazem na rozhodovací praxi dovolacího soudu odvolací soud dále poukázal na povahu soudního rozhodnutí o nahrazení projevu vůle povinné osoby při uzavření smlouvy o bezúplatném převodu náhradního pozemku, jež je ve smyslu § 159a odst. 3 občanského soudního řádu závazné a není v těchto případech rozhodnutím nahrazujícím prohlášení vůle dle § 161 odst. 3 občanského soudního řádu, nýbrž rozhodnutím státního orgánu o nabytí vlastnictví, podle nějž se oprávněná osoba stává vlastníkem pozemku již dnem jeho právní moci; proto se také nelze zabývat platností smluv vtělených do označených rozsudků. Přitom odvolací soud připustil potencialitu, že přečerpáním restitučního nároku může na straně oprávněné osoby vzniknout na úkor žalobkyně bezdůvodné obohacení, to však neznamená, že je žalobkyně oprávněna k podání žaloby na vydání bezdůvodného obohacení formou deklarování vlastnického práva k údajně od počátku neprávem vydanému pozemku, k němuž je zapsáno vlastnické právo žalovaného na podkladě označeného pravomocného soudního rozhodnutí, jež nebylo změněno ani zrušeno. 5. Proti rozsudku odvolacího soudu podala dovolání žalobkyně (dále i jen „dovolatelka“). Přípustnost dovolání (ve smyslu § 237 občanského soudního řádu) vymezuje argumentem, že se odvolací soud napadeným rozsudkem odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu představované zejména rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2018, sp. zn. 28 Cdo 4166/2017, či jeho usnesením ze dne 2. 11. 2020, sp. zn. 28 Cdo 3078/2020, učinil-li závěr, že „existence rozsudku na nahrazení projevu vůle je nyní překážkou k tomu, aby mohlo být určeno vlastnické právo žalobkyně k předmětným pozemkům, a současně že pokud došlo k přečerpání restitučního nároku na základě rozsudku o nahrazení projevu vůle, nejedná se o bezdůvodné obohacení“. Přípustnost dovolání spojuje dovolatelka i s vyřešením otázky v rozhodování dovolacího soudu již vyřešené, jež by dle jejího mínění měla být posouzena jinak, a to sice „zda v případě, že došlo k uzavření smlouvy a projev vůle jedné ze stran byl nahrazen pravomocným rozsudkem soudu, lze u takové smlouvy uvažovat o neplatnosti této smlouvy z důvodu, že strana, jejíž projev vůle nebyl nahrazen rozsudkem soudu, zneužila skutkového omylu druhé smluvní strany.“ Dovolatelka argumentuje judikaturou dovolacího soudu, dle níž v případě přečerpání restitučního nároku dochází na straně oprávněné osoby k bezdůvodnému obohacení, a namítá, že překážkou pro vydání bezdůvodného obohacení nemůže být ani soudní rozhodnutí o nahrazení projevu vůle, v němž je otázka výše restitučního nároku řešena jako předběžná. Dovozuje, že i v případě nabytí vlastnického práva mimo proces veřejných nabídek na základě soudního rozhodnutí lze zkoumat platnost nabytí vlastnického práva, pokládajíc jiný postup za diskriminující oprávněné osoby postupující cestou veřejné nabídky pozemků; k tomu opakuje své námitky o neplatnosti právního jednání z důvodu omylu dle § 49a občanského zákoníku. Titulem nabytí vlastnického práva i v tomto případě je dle mínění dovolatelky smlouva, nikoliv soudní rozhodnutí, jež zní na nahrazení projevu vůle a jež nelze považovat za konstitutivní rozhodnutí o nabytí vlastnictví; v tomto směru se dovolatelka dožaduje přehodnocení dovolacím soudem dříve vyslovených závěrů, z nichž dovolací soud vycházel i v usneseních ze dne 25. 4. 2023, sp. zn. 28 Cdo 630/2023, a ze dne 16. 5. 2023, sp. zn. 28 Cdo 710/2023. Navrhla zrušení napadeného rozhodnutí a vrácení věci odvolacímu soudu k dalšímu řízení. 6. Žalovaný k podanému dovolání podal nesouhlasné vyjádření, argumentuje tím, že rozsudek soudu nahrazující projev vůle má jiný hmotněprávní základ, než se domnívá dovolatelka, a po nabytí první moci nahrazuje konání samotné a zakládá vlastnické právo žalovaného. Žalobkyně se domáhá deklarace vlastnictví namísto nároku na vydání bezdůvodného obohacení, navzdory existujícímu titulu a zápisu do katastru nemovitostí, aniž by dříve využila mimořádných opravných prostředků. 7. Usnesením ze dne 25. 10. 2023, č. j. 28 Cdo 3011/2023-338, Nejvyšší soud dovolání odmítl podle § 243c odst. 1 a 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“) jako nepřípustné, uzavíraje, že dovoláním vytčené otázky odvolací soud napadeným rozhodnutím vyřešil v souladu se závěry ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (jež není v kontradikci ani k judikatuře Ústavního soudu) a nejsou dány důvody pro jiné posouzení těchto dovolacím soudem již vyřešených otázek. Přitom poukázal jak na judikaturu týkající se subjektivních mezí závaznosti pravomocného soudního rozhodnutí o vlastnickém právu pro další řízení o žalobě na určení vlastnického práva k téže věci, tak i na rozhodovací praxi osvětlující způsob nabytí vlastnictví pozemků oprávněnou osobou i v případě náhradní naturální restituce, kdy nevyloučil možnost povinné osoby domáhat se vydání bezdůvodného obohacení (byl-li restituční nárok žalovaného přečerpán), nikoliv však deklarování (určení) vlastnického práva k předmětným pozemkům pro vady nabývacího titulu. 8. K dovolatelkou podané ústavní stížnosti Ústavní soud nálezem ze dne 28. 5. 2025, sp. zn. IV. ÚS 164/24 (dále také i jako „zrušovací nález“), vyslovil, že usnesením Nejvyššího soudu ze dne 25. 10. 2023, č. j. 28 Cdo 3011/2023-338, bylo porušeno právo stěžovatelky (dovolatelky) na soudní ochranu zaručené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, toto usnesení současně zrušil a ve zbývající části ústavní stížnost odmítl. 9. Ačkoliv v jiných (předchozích), skutkově a právně shodných věcech téže stěžovatelky závěry obecných soudů aproboval jako ústavně konformní (a stěžovatelkou podané ústavní stížnosti odmítl jako zjevně neopodstatněné – viz usnesení ze dne 29. 8. 2023, sp. zn. I. ÚS 2021/23; ze dne 6. 9. 2023, sp. zn. I. ÚS 2078/23; ze dne 13. 3. 2024, sp. zn. III. ÚS 163/24; nebo ze dne 4. 4. 2024, sp. zn. III. ÚS 3086/23), v přítomné věci Ústavní soud (senátní většinou dvou hlasů, se současně publikovaným odlišným stanoviskem) označil z ústavněprávních pozic za problematický obecnými soudy dosažený závěr, že soudní rozhodnutí o nahrazení projevu vůle k uzavření smlouvy o převodu náhradního pozemku je svou povahou rozhodnutím konstituujícím vlastnické právo, nikoliv jen nahrazujícím dílčí část právního jednání směřujícího ke vzniku právního poměru, na podkladě žaloby na plnění podané za účelem vydání rozhodnutí, na jehož základě by měla oprávněná osoba nárok na uzavření smlouvy. Podle Ústavního soudu „by se proto obecné soudy a priori neměly zbavovat možnosti či spíše povinnosti přezkoumat právní titul nabytí vlastnického práva k náhradnímu pozemku při půdní restituci se strohým odůvodněním, že vlastnické právo je nabýváno již na základě konstitutivního rozsudku nahrazujícího projev vůle povinné osoby“. Závěrem Ústavní soud poukázal na zastávanou doktrínu minimalizace zásahu do rozhodovací praxe obecných soudů, kdy je to Nejvyšší soud, který se bude muset – vzhledem ke své funkci sjednocovatele judikatury – „vypořádat s nastolenou otázkou povahy rozhodnutí o nahrazení projevu vůle v intencích posuzované věci.“ Stejný závěr pak Ústavní soud zopakoval i v nálezech ze dne 18. 6. 2025, sp. zn. IV. ÚS 296/24, a ze dne 30. 7. 2025, sp. zn. IV. ÚS 1020/24. 10. V doplňujícím vyjádření k dovolání po rozhodnutí Ústavního soudu žalovaný setrval na svém stanovisku o nedůvodnosti podané žaloby, kdy nález Ústavního soudu považuje za vybočení z jeho dosavadní judikatury reprezentované stanoviskem pléna sp. zn. Pl. ÚS-st. 54/21, odmítaje přitom i argumentaci o neplatnosti případné převodní smlouvy z důvodu omylu, jehož se žalobkyně dříve v případné promlčecí době ani nedovolala. 11. Žalobkyně v replice k vyjádření žalovaného vyslovila nesouhlas s tam uvedenou argumentací, odkazujíc na závěry zrušovacího nálezu, který nepovažuje za kontradiktorní k předchozím rozhodnutím Ústavního soudu, a opakujíc pak i argumentaci, že převodem pozemků se žalovanému dostalo na její úkor bezdůvodného obohacení. 12. Po zrušení předchozího rozhodnutí – usnesení o odmítnutí dovolání ze dne 25. 10. 2023, č. j. 28 Cdo 3011/2023-338, shora uvedeným zrušovacím nálezem sp. zn. IV. ÚS 164/24, Nejvyšší soud znovu přikročil k projednání žalobkyní podaného dovolání, kdy se znovu zabýval (i se zřetelem na Ústavním soudem vyslovený názor, jímž byl ve svých dalších úvahách limitován) nejprve otázkou přípustnosti dovolání. 13. Přípustnost dovolání proti napadenému rozhodnutí odvolacího soudu (jež nepatří do okruhu rozhodnutí vyjmenovaných v § 238a o. s. ř.) je třeba poměřovat ustanovením § 237 o. s. ř. (hledisky v něm uvedenými), když současně není dána ani žádná z výluk přípustnosti dovolání uvedených v § 238 odst. 1 o. s. ř. 14. Podle § 237 o. s. ř., není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. 15. Ani v nyní posuzované věci Nejvyšší soud nikterak nezpochybňuje ústavně zakotvené pravidlo o závaznosti vykonatelných rozhodnutí Ústavního soudu pro všechny orgány i osoby ve smyslu čl. 89 odst. 2 Ústavy České republiky (ústavní zákon č. 1/1993 Sb.). V judikatuře samotného Ústavního soudu je tato závaznost spojena, kromě výroku, s nosnými důvody jeho rozhodnutí (ratio decidendi) ve skutkově obdobných případech (k tomu srovnej např. nález Ústavního soudu ze dne 19. 3. 2003, sp. zn. Pl. ÚS 2/03, nález ze dne 25. 1. 2005, sp. zn. III. ÚS 252/04, nález ze dne 13. 11. 2007, sp. zn. IV. ÚS 301/05, nález ze dne 20. 3. 2007, sp. zn. Pl. ÚS 4/06, nález ze dne 13. 6. 2017, sp. zn. IV. ÚS 2158/16, a nález ze dne 12. 6. 2019, sp. zn. IV. ÚS 2503/18). V případě precedenční závaznosti nálezu existuje možnost, aby obecný soud právní názory Ústavního soudu nerespektoval a předestřel vlastní konkurující úvahy, na jejichž základě začne s Ústavním soudem vést tzv. ústavněprávní justiční dialog (srovnej např. nález Ústavního soudu ze dne 24. 4. 2018, sp. zn. II. ÚS 2941/17, nález Ústavního soudu ze dne 19. 8. 2020, sp. zn. II. ÚS 4162/19, nebo nález Ústavního soudu ze dne 21. 12. 2020, sp. zn. II. ÚS 1711/20). Jde-li o tzv. závaznost kasační, pak obecný soud je v zásadě vázán právním názorem soudu ochrany ústavnosti, to samozřejmě právě a jen tehdy, pokud tento soud takový kategorický právní názor ve svém rozhodnutí jednoznačně vyjevil. 16. Prosazuje-li (či snad jen preferuje) Ústavní soud ve zmíněném zrušovacím nálezu (byť jím kategorické závěry nečinní a Nejvyššímu soudu spíše ukládá, aby se „vypořádal“ s nastolenou otázkou povahy rozhodnutí v intencích posuzované věci), že rozhodnutí, jímž se ukládá Pozemkovému fondu České republiky (od 1. 1. 2013 České republice – Státnímu pozemkovému úřadu) uzavřít s oprávněnou osobou smlouvu o bezúplatném převodu náhradního pozemku dle zákona č. 229/1991 Sb., je svou povahou rozhodnutí ukládající prohlášení vůle ve smyslu ustanovení § 161 odst. 3 o. s. ř., nikoliv konstitutivním rozhodnutím státního orgánu o nabytí vlastnictví (podřaditelné pod § 132 odst. 1 a 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku /dále i jen „obč. zák.“/; v poměrech zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku srov. jeho § 1114), jde o otázku primárně významnou z hlediska translačních účinků převodu, tedy nastanou-li tyto účinky již dnem právní moci vydaného rozhodnutí (případně dnem v něm uvedeným) nebo až navazujícím vkladem vlastnického práva (podle rozsudku, jímž byl nahrazen projev vůle žalované) do katastru nemovitostí. [V přítomné věci ovšem není sporu v tom, žalovaný je zapsán v katastru nemovitostí jako vlastník předmětných nemovitostí]. 17. Odhlédneme-li i od restitučních poměrů platí pak, že rozhodnutí soudu, kterým se ukládá povinnost k plnění spočívající v prohlášení vůle (§ 161 odst. 3 o. s. ř.), představuje zvláštní konstitutivní soudní rozhodnutí, kterým soud nahrazuje chybějící projev vůle účastníka, jenž byl povinen určité právní jednání učinit, typicky uzavřít smlouvu. Je-li ve výroku rozsudku přesně vyjádřen obsah smlouvy, nastává právní mocí rozsudku tentýž účinek, jako kdyby povinný účastník projev vůle učinil sám; smlouva je tedy uzavřena dnem právní moci rozsudku (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 4. 2007, sp. zn. 30 Cdo 2541/2006, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2011, sp. zn. 33 Cdo 4846/2009, obdobně i ve zrušujícím nálezu akcentovaný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2008, sp. zn. 33 Odo 553/2006). Pravomocné rozhodnutí soudu o povinnosti smlouvu uzavřít nahrazuje smluvní prohlášení druhé strany (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 1990, sp. zn. 3 Cz 45/90, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 53/1991, dále např. i rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2012, sp. zn. 33 Cdo3216/2010, usnesení dovolacího soudu ze dne 27. 10. 2005, sp. zn. 20 Cdo 541/2005, reflektující mj. nález Ústavního soudu České republiky ze dne 29. 10. 2001, sp. zn. IV. ÚS 702/2000, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 9. 2007, sp. zn. 22 Cdo 1875/2005). 18. S ohledem na účinky právní moci rozhodnutí (jeho subjektivní závaznost vyplývající z materiální právní moci § 159a odst. 1 o. s. ř.) nelze pak ani při řešení otázky absolutní neplatnosti smlouvy ve smyslu § 39 obč. zák. (či ve smyslu jiného právního předpisu) pominout a z hlediska právního posouzení věci nereflektovat, že k uzavření smlouvy došlo v důsledku rozhodnutí soudu ve smyslu § 161 odst. 3 o. s. ř. Je tomu tak již z toho důvodu, že pokud uvedeným způsobem došlo k prohlášení vůle, resp. k uzavření předmětné smlouvy, je v takto pravomocném rozsudku – z povahy věci – (pozitivně) vyřešena i otázka platnosti uzavřené smlouvy, přičemž mimo zákonem předvídané procesní instrumenty (odvolání, dovolání, žaloba pro zmatečnost, obnova řízení) nepřichází v úvahu tímto rozhodnutím založený hmotněprávní a po povolení vkladu vlastnického práva i věcně právní vztah negovat v jiném soudním řízení v rámci předběžně řešené otázky platnosti takové smlouvy (k tomu srovnej např. i rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 7. 2013, sp. zn. 30 Cdo 1277/2013, nebo na něj navazující usnesení ze dne 20. 1. 2016, sp. zn. 30 Cdo 3500/2015). Byla-li vůle povinné osoby nahrazena soudním rozhodnutím, nemohla zde být další právně relevantní vůle směřující k témuž cíli (k tomu přiměřeně i usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 11. 2024, sp. zn IV. ÚS 2916/24). 19. K problematice subjektivních mezí závaznosti výroku pravomocného soudního rozhodnutí pro další řízení, jehož účastníci jsou s těmi v předešlé věci totožní (příp. vystupují-li v novém řízení právní nástupci osob, které byly účastníky pravomocně skončeného řízení), znovu srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 5. 2001, sp. zn. 22 Cdo 311/2001, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 12. 2001, sp. zn. 20 Cdo 2931/99, uveřejněné pod číslem 85/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 4. 2001, sp. zn. 21 Cdo 906/2000, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2003, sp. zn. 21 Cdo 1724/2003, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2005, sp. zn. 29 Odo 530/2004, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 5. 2005, sp. zn. 26 Cdo 540/2005. Ani soud nemůže vycházet z jiného závěru o existenci či neexistenci nároku mezi týmiž účastníky, o němž již bylo pravomocně rozhodnuto, a tuto otázku nemůže sám v jiném řízení znovu posuzovat ani jako otázku předběžnou (např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 6. 2000, sp. zn. 25 Cdo 5/2000, uveřejněný pod číslem 48/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Pro soudy je výrok pravomocného rozsudku (v jiných než statusových věcech) závazný potud, posuzuje-li jako předběžnou otázku mezi účastníky právní vztahy, které byly pravomocně vyřešeny soudním rozhodnutím (např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2006, sp. zn. 33 Odo 1031/2005). 20. Promítnuto do poměrů posuzované věci, žalobkyně nemůže úspěšně zpochybnit v kategorii platnosti/neplatnosti právního úkonu (z důvodů obsažených v § 35 a následující obč. zák., tedy ani z důvodu neplatnosti pro omyl podle § 49a obč. zák.) nabývací titul žalovaného k předmětným nemovitostem vzešlý z předchozího řízení vedeného mezi týmiž účastníky, ať již je svou povahou konstitutivním rozhodnutím o vlastnictví, nebo (jen) rozhodnutím ukládajícím prohlášení vůle vtělené do výroku pravomocného rozsudku (jímž by zde došlo k uzavření předmětné smlouvy). 21. K otázce povahy rozhodnutí o nahrazení projevu vůle povinné osoby uzavřít s oprávněnou osobou smlouvu o převodu zemědělského pozemku podle zákona č. 229/1991 Sb. lze – krom ustálené (bezrozporné) judikatury dovolacího soudu již dříve zmiňované (viz např. rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 11. 12. 2013, sp. zn. 31 Cdo 2060/2010, uveřejněný pod číslem 19/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek; usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 2016, sp. zn. 21 Cdo 2669/2015; usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 2. 2018, sp. zn. 28 Cdo 4161/2017, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2018, sp. zn. 28 Cdo 4166/2017; rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2021, sp. zn. 28 Cdo 509/2021, uveřejněný pod číslem 13/2022 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 2021, sp. zn. 28 Cdo 979/2021, nebo i rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2023, sp. zn. 24 Cdo 3459/2022, uveřejněný pod číslem 16/2024 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek) – pro úplnost odkázat i na recentní rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 11. 2025, sp. zn. 24 Cdo 1825/2025 (schválený dne 13. 5. 2026 občanskoprávním a obchodním kolegiem Nejvyššího soudu k publikaci ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek), v němž se dovolací soud k dané otázce vyslovil právě i v reakci na kasační zásah Ústavního soudu v jím posuzované věci odůvodněný týmiž argumenty, i při zohlednění předchozí rozhodovací praxe Ústavního soudu, včetně stanoviska pléna Ústavního soudu ze dne 12. 10. 2021, sp. zn. Pl. ÚS-st. 54/21. Při řešení uvedené otázky, kdy akcentoval i restituční rozměr věci, neshledal relevantní předpoklady pro změnu své dlouhodobě ustálené a pevné judikatury, jež vycházela i z rozhodovací činnosti samotného Ústavního soudu a nečiní rozdíl mezi jednotlivými subjekty restitučních vztahů a mezi způsoby uspokojování restitučních nároků podle rozličných předpisů, setrvávaje na závěru, že rozhodnutí, jímž se ukládá Pozemkovému fondu České republiky (od 1. 1. 2013 České republice – Státnímu pozemkovému úřadu) uzavřít s oprávněnou osobou smlouvu o bezúplatném převodu náhradního pozemku dle zákona č. 229/1991 Sb., je svou povahou konstitutivní rozhodnutí státního orgánu o nabytí vlastnictví (podřaditelné pod § 132 odst. 1 a 2 obč. zák.; v poměrech zákona č. 89/2012 Sb. srov. jeho § 1114). Přitom ani v přítomné věci Nejvyšší soud nenachází relevantní důvody, pro které by se měl od své ustálené rozhodovací praxe odchýlit (když i Ústavní soud ve svém zrušujícím nálezu vede Nejvyšší soud spíše k tomu, aby se „vypořádal s nastolenou otázkou v intencích posuzované věci“). 22. Z týchž závěrů přitom Nejvyšší soud již dříve vycházel i v řadě svých dalších rozhodnutí ve skutkově a právně podobných věcech týchž účastníků (viz např. usnesení ze dne 25. 4. 2023, sp. zn. 28 Cdo 630/2023, ze dne 16. 5. 2023, sp. zn. 28 Cdo 710/2023, a ze dne 29. 8. 2023, sp. zn. 24 Cdo 1957/2023) a nebyly jakkoliv zpochybněny ani předchozí rozhodovací praxí Ústavního soudu (viz usnesení ze dne 29. 8. 2023, sp. zn. I. ÚS 2021/23; ze dne 6. 9. 2023, sp. zn. I. ÚS 2078/23; ze dne 13. 3. 2024, sp. zn. III. ÚS 163/24; nebo ze dne 4. 4. 2024, sp. zn. III. ÚS 3086/23, v nichž Ústavní soud shodně uvádí, že odklizení nabývacího titulu – soudního rozhodnutí – představuje jedinou možnost způsobilou případně poskytnout ochranu vlastnickému právu stěžovatelky, a že soudní rozhodnutí představující nabývací titul lze však odklidit pouze cestou opravných prostředků proti tomuto pravomocnému rozhodnutí, nikoliv cestou určovací žaloby). 23. Lze pak znovu zopakovat, že rozhodnutí odvolacího soudu není v kolizi ani s další dovolatelkou odkazovanou judikaturou, včetně rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2018, sp. zn. 28 Cdo 4166/2017, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 11. 2020, sp. zn. 28 Cdo 3078/2020, neboť konkluzemi uvedených rozhodnutí nelze dovolatelkou vymezené otázky vůbec poměřovat. V naposled zmiňovaných rozhodnutích Nejvyšší soud závaznost výroku pravomocného soudního rozhodnutí o nahrazení projevu vůle povinné osoby uzavřít s osobou oprávněnou smlouvu o bezúplatném převodu náhradního pozemku pro další řízení (o určovací žalobě), jehož předmětem by bylo posouzení vlastnického práva oprávněné osoby, neřešil. Zabýval se zde otázkou závaznosti určení výše restitučního nároku oprávněné osoby a hodnoty jeho uspokojení vydáním náhradních pozemků v předchozích soudních řízeních, dospívaje k závěru, že tyto otázky nejsou v řízení o nahrazení projevu vůle k bezúplatnému převodu náhradních pozemků předmětem sporu (autoritativně rozhodováno je toliko o vlastnictví oprávněné osoby), jsou otázkami předběžnými a jejich řešení není pro soudy v dalších řízeních závazné. Uvedené konkluze jsou též nezbytným předpokladem pro rozhodovací praxí vyslovený závěr, že na straně oprávněné osoby může vzniknout bezdůvodné obohacení, bude-li na ni v rámci restitučního řízení převeden náhradní pozemek (náhradní pozemky) v hodnotě vyšší, než odpovídá hodnotě jejího restitučního nároku (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 11. 2010, sp. zn. 28 Cdo 1189/2010, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 5. 2018, sp. zn. 28 Cdo 5721/2017). 24. Dovozuje-li pak dovolatelka souvislost mezi výsledkem řízení o žalobě na požadované určení vlastnického práva a požadavkem na vydání bezdůvodného obohacení přečerpáním restitučního nároku žalovaného, pak taková souvislost mezi oběma nároky není a nijak nevyplývá ani z rozhodovací praxe dovolacího soudu. Jestliže je v posuzované věci úspěch určovací žaloby předurčen existencí pravomocného soudního rozhodnutí o vlastnickém právu žalovaného, nijak tím nebyla eliminována možnost povinné osoby domáhat se vydání bezdůvodného obohacení pro případ, že byl restituční nárok žalovaného přečerpán. Judikatura Nejvyššího soudu (jak výše naznačeno) nezapovídá možnost domoci se vydání bezdůvodného obohacení buď v samostatném řízení, anebo již v řízení o nahrazení projevu vůle s vydáním náhradního pozemku, pokud stav přečerpání restitučního nároku lze již v takovém okamžiku zjistit (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2020, sp. zn. 28 Cdo 3455/2020, a judikaturu v něm odkazovanou). Nelze ji však interpretovat tak, jak to v dovolání činí dovolatelka (a tuto interpretaci odvolacímu soudu podsouvá), a sice že rozsudky o nahrazení projevu vůle k vydání náhradních pozemků v rámci restitucí vytvářejí překážku věci rozsouzené pro posouzení otázky, zda je žalovaný povinen vydat žalobci bezdůvodné obohacení, kdy k bezdůvodnému obohacení došlo přečerpáním restitučního nároku. Takovou úvahu odvolací soud nevyslovil, právě naopak možnost povinné osoby domáhat se vydání bezdůvodného obohacení (byl-li restituční nárok žalovaného přečerpán) nevyloučil, zároveň však konstatoval, že to neznamená, že by se žalobkyně mohla domáhat vydání bezdůvodného obohacení formou deklarování (určení) vlastnického práva k předmětným pozemkům pro vady nabývacího titulu. 25. Z výše uvedeného se podává, že zákonem stanovené předpoklady přípustnosti dovolání (§ 237 o. s. ř.) nebyly v posuzované věci naplněny. Odvolací soud se napadeným rozsudkem od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (ani Ústavního soudu) neodchýlil, jím vydané rozhodnutí nezávisí na vyřešení otázky v rozhodování dovolacího soudu nevyřešené nebo dovolacím soudem rozhodované rozdílně, a nejde ani o případ, kdy si v rozhodování dovolacího soudu již vyřešená otázka vyžaduje jiné posouzení. 26. Proto Nejvyšší soud dovolání podle ustanovení § 243c odst. 1 a 2 o. s. ř. jako nepřípustné odmítl. 27. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení § 243c odst. 3, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř.; dovolání žalobkyně bylo odmítnuto, zatímco k účelně vynaloženým nákladům (k náhradě oprávněného) žalovaného v dovolacím řízení patří odměna advokáta (za vyjádření k dovolání) 3 100 Kč, spolu s paušální náhradou hotových výdajů advokáta 300 [§ 6 odst. 1, § 7 bod 5, § 9 odst. 4 písm. b), § 11 odst. 1 písm. k) a § 13 odst. 4 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění do 31. 12. 2024], a náhradou za daň z přidané hodnoty (§ 137 odst. 3 písm. a/ o. s. ř.) ve výši 714 Kč. Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný. V Brně dne 9. 6. 2026 Mgr. Petr Kraus předseda senátu