28 Cdo 1553/2025-503 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci žalobkyně V. S., zastoupené Mgr. Martinem Jančou, advokátem se sídlem v Plzni, Mikulášské náměstí 487/11, proti žalované PENKO s.r.o., IČO 62620461, se sídlem v Útušicích 8, zastoupené JUDr. Tomášem Radolfem, advokátem se sídlem v Plzni, U Sv. Rocha 57/3, o 360.556,50 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu Plzeň-jih pod sp. zn. 11 C 82/2021, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 29. ledna 2025, č. j. 18 Co 255/2024-462, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 10.230 Kč k rukám advokáta JUDr. Tomáše Radolfa do tří dnů od právní moci tohoto usnesení. Odůvodnění: 1. Okresní soud Plzeň-jih rozsudkem ze dne 28. 8. 2024, č. j. 11 C 82/2021-415, uložil žalované zaplatit žalobkyni 18.850 Kč s příslušenstvím (výrok I), ohledně částky 352.022 Kč s příslušenstvím žalobu zamítl (výrok II) a rozhodl o nákladech účastníků řízení i státu (výroky III–V). Žalobkyně se domáhala vydání bezdůvodného obohacení, které mělo na její úkor vzniknout hospodařením žalované na několika specifikovaných pozemcích, jejichž je žalobkyně vlastnicí. Soud vzal za prokázané, že pozemek č. par. XY v k. ú. XY ve vlastnictví žalobkyně je zcela zastavěn stavbou ve vlastnictví žalované. Shledal, že žalobkyni proto vzniklo právo požadovat po žalované náhradu ve výši obvyklého nájemného z titulu bezdůvodného obohacení vzniklého protiprávním užitím cizí hodnoty [§ 2991 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. z.“)]. Dále soud seznal, že žalobkyně má nárok na vydání bezdůvodného obohacení vzhledem k užívání pozemku č. par. XY v k. ú. XY žalovanou v letech 2018 až 2019, a to ohledně částky, kterou by jinak musela zaplatit za smluvně zřízené právo cesty. V daném rozsahu proto soud žalobě vyhověl, přičemž částečně přiznal i úroky z prodlení. Ve zbytku návrh žalobkyně zamítl, neboť dle jeho posouzení nebylo prokázáno, že by zbylé dva pozemky žalovaná užívala. 2. Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 29. 1. 2025, č. j. 18 Co 255/2024-462, rozsudek soudu prvního stupně k odvolání žalobkyně a žalované ve výroku I v části, jíž bylo žalované uloženo zaplatit žalobkyni 10.315,50 Kč s příslušenstvím, a ve výroku II potvrdil (výrok I), ve výroku I v části, jíž bylo žalované uloženo zaplatit žalobkyni 8.534,50 Kč s příslušenstvím, jej změnil tak, že žalobu zamítl (výrok II), a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů (výroky III–VI). Krajský soud považoval odvolání žalované za částečně důvodné, zatímco odvolání žalobkyně za nedůvodné. S odůvodněním soudu prvního stupně se převážně ztotožnil. Za chybné pokládal vyčíslení výše bezdůvodného obohacení ohledně pozemku č. par. XY v k. ú. XY. Soud prvního stupně vycházel z jiné částky, než která vyplývala ze zjištění znalce, a nesprávně přiznal nárok i po datu, k němuž zjistil, že k bezdůvodnému obohacení na straně žalované již nedocházelo. Z předeslaných důvodů přistoupil odvolací soud v předmětném rozsahu ke změně napadeného rozhodnutí a částečnému zamítnutí žaloby. Ve zbytku rozsudek potvrdil. 3. Proti výrokům I (je nezbytné dovodit, že žalobkyně měla zřejmě na mysli pouze tu část výroku I, kterou se potvrzuje výrok II rozsudku soudu prvního stupně, neboť jen ta jí je k újmě) a II rozsudku krajského soudu podala žalobkyně dovolání, vytýkajíc odvolacímu soudu nesprávné právní posouzení věci. Poukazuje na nepravdivost tvrzení žalované o frekvenci přejíždění přes pozemek a o absenci jiné přístupové cesty. Namítá rozpor s tvrzeními a důkazy uvedenými ve spise, zejména nepřihlédnutí soudu k neoprávněnému vedení elektrické přípojky. Dále zdůrazňuje zkreslenost znaleckých posudků. Z výše uvedených důvodů navrhuje, aby dovolací soud rozsudky odvolacího soudu i soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil okresnímu soudu k dalšímu řízení. 4. K dovolání žalobkyně se vyjádřila žalovaná, která daný mimořádný opravný prostředek považuje za nepřípustný. Navrhuje, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl a aby jí byla přiznána náhrada nákladů dovolacího řízení. 5. V dovolacím řízení bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“). 6. Nejvyšší soud se jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou a zastoupenou podle § 241 odst. 1 o. s. ř., zabýval jeho projednatelností. 7. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. 8. V dovolání musí být v souladu s § 241a odst. 2 o. s. ř. vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4 o. s. ř.) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a o. s. ř.) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). 9. Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi opakovaně zdůrazňuje, že požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů jeho přípustnosti, je podle § 241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí tohoto mimořádného opravného prostředku. Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř. (jako je tomu v posuzované věci), je dovolatel povinen pro každý jednotlivý dovolací důvod vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, neboť není úkolem dovolacího soudu přezkoumávat správnost rozhodnutí odvolacího soudu z moci úřední. Pouhá kritika právního posouzení odvolacího soudu ani citace (části) textu ustanovení § 237 o. s. ř. nepostačují (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 6. 2020, sp. zn. 33 Cdo 1348/2020, ze dne 29. 3. 2021, sp. zn. 30 Cdo 2991/2020, či ze dne 23. 2. 2021, sp. zn. 32 Cdo 134/2021). 10. Rovněž Ústavní soud přisvědčil mimořádné povaze dovolání, spojeného s formálními nároky a vyžadujícího podání odborníkem (advokátem), jenž je schopen reflektovat relevantní judikaturu Nejvyššího soudu a vést s tímto soudem diskuzi (srovnej kupř. nález Ústavního soudu ze dne 14. 11. 2017, sp. zn. I. ÚS 1461/17, bod 21, či usnesení téhož soudu ze dne 8. 3. 2016, sp. zn. III. ÚS 200/16). Zároveň si je Nejvyšší soud vědom judikatury Ústavního soudu, v níž je zdůrazněno, že se nesmí jednat o formalismus přepjatý. Při posuzování zákonných náležitostí dovolání je třeba vycházet z celého jeho obsahu (srovnej kupř. nálezy Ústavního soudu ze dne 18. 12. 2014, sp. zn. IV. ÚS 1256/14, či ze dne 30. 3. 2021, sp. zn. IV. ÚS 2071/20). 11. Výše uvedené je možno aplikovat i na nyní posuzovanou věc. Dovolatelka nikterak nevymezuje předpoklad přípustnosti mimořádného opravného prostředku, a to ani obecným odkazem na některé z kritérií přípustnosti dle § 237 o. s. ř. Daná náležitost přitom není seznatelná ani z obsahu dovolání. Dovolání je tedy vadné, a jako takové nemůže při posuzování přípustnosti obstát, neboť již na první pohled zjevně nenaplňuje formální požadavky na tento mimořádný opravný prostředek kladené. 12. Nad rámec uvedeného je zapotřebí zdůraznit, že námitky žalobkyně mají veskrze skutkovou povahu a jako takové nemohou přípustnost dovolání založit (k jedinému způsobilému dovolacímu důvodu viz § 241a odst. 1 o. s. ř.). 13. Nejvyšší soud vzhledem k výše řečenému dovolání podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl, neboť trpí vadami, pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat, a tyto vady nebyly žalobkyní v zákonné lhůtě odstraněny (§ 241b odst. 3 o. s. ř.). 14. O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243c odst. 3, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. v situaci, v níž dovolání žalobkyně bylo odmítnuto a k nákladům žalované patří především odměna advokáta za jeden úkon právní služby, jejíž výši dovolací soud stanovil na základě vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif, dále jen „AT“), ve znění účinném od 1. 1. 2025. Dle § 8 odst. 1 a § 7 bodu 6 AT činí sazba odměny za jeden úkon právní služby 9.780 Kč, společně s paušální náhradou výdajů za jeden úkon právní služby ve výši 450 Kč podle ustanovení § 13 odst. 4 AT tak žalovaná má právo na náhradu nákladů dovolacího řízení ve výši 10.230 Kč. Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek. V Brně dne 17. 2. 2026 JUDr. Jan Eliáš, Ph.D. předseda senátu