28 Cdo 194/2026-312 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci žalobce J. M. B.-D., zastoupeného Mgr. Josefem Jašíčkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Vladislavova 1390/17, proti žalované České republice – Státnímu pozemkovému úřadu, IČ 013 12 774, se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, zastoupené JUDr. Janem Nemanským, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 1, Těšnov 1059/1, o nahrazení projevu vůle, vedené u Okresního soudu v Kroměříži pod sp. zn. 12 C 259/2024, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Brně – pobočky ve Zlíně ze dne 16. září 2025, č. j. 60 Co 178/2025-264, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 11.942,70 Kč k rukám advokáta Mgr. Josefa Jašíčka do tří dnů od právní moci tohoto usnesení. Odůvodnění: 1. Okresní soud v Kroměříži rozsudkem ze dne 12. 5. 2025, č. j. 12 C 259/2024-198, nahradil projev vůle žalované k uzavření ve výroku konkretizované smlouvy o bezúplatném převodu označených pozemků v k. ú. XY (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi účastníky i státu (výroky II a III). Vyhověl tak žalobci, jenž se skrze uzavření žádané smlouvy domáhal uspokojení dosud nevypořádaného restitučního nároku jako oprávněná osoba ve smyslu § 4 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o půdě“). Mezi účastníky bylo nesporné, že žalobci náleží náhrada za odňaté a nevydané pozemky. Rozdílný byl však jejich názor na výši restitučního nároku. Soud prvního stupně shledal, že původní pozemky byly svým charakterem stavebními, pročež je v intencích judikatury zapotřebí je jako takové ocenit. Ztotožniv se v tomto směru se znaleckým posudkem Ing. Lucie Cihelkové, přisvědčil žalobci, že hodnota jeho nároku činí 4.249.500 Kč. Odmítl tak názor žalované, že restituent svůj nárok již vyčerpal, byly-li mu vydány náhradní pozemky v celkové hodnotě 127.485 Kč. Nebyl-li žalobce úspěšný v nabídkových řízeních v průběhu roku 2023 (jeho žádosti byly žalovanou zamítány) proto, že žalovaná evidovala nárok v nesprávné výši, shledal opodstatněným jeho požadavek na nahrazení projevu vůle žalované k uzavření smlouvy o vydání označených pozemků v k. ú. XY, jež svou hodnotou řečený nárok nepřevyšují a jejichž vydání nebrání žádná překážka. Připomněl nepromlčitelnost restitučního nároku, stejně jako judikaturou opakovanou tezi, že neúplným uspokojením restitučního nároku (například v důsledku nesprávného ocenění) jeho zbývající část nezaniká. S ohledem na vylíčené žalobě vyhověl.1. 2. Krajský soud v Brně – pobočka ve Zlíně rozsudkem ze dne 16. 9. 2025, č. j. 60 Co 178/2025-264, k odvolání žalované rozhodnutí soudu prvního stupně ve výroku I potvrdil (výrok I), změnil je ve výrocích II a III co do výše nákladů řízení (výroky II a III) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok IV). Kvitoval jak skutková zjištění, tak právní závěry přijaté soudem prvního stupně. K námitkám žalované zopakoval, že žalobci svědčí aktivní věcná legitimace ve sporu, a současně připomněl jeho neúspěšné účasti na veřejných nabídkách v roce 2023 i fakt, že nikdy neprojevil vůli vzdát se zbytku svého restitučního nároku. Jím žádané pozemky shledal k vydání vhodnými a hodnotou nepřevyšujícími aktuálně neuspokojený restituční nárok – v tomto směru se rovněž ztotožnil s náhledem okresního soudu, podle nějž je zapotřebí původní pozemky oceňovat dle jejich skutečné povahy v době odnětí, zde jako stavební. Nepřitakal námitce promlčení vznesené žalovanou v odvolacím řízení. Zmínil mimo jiné charakter požadavku na přecenění restitučního nároku, jenž není samostatným majetkovým právem podléhajícím promlčení. Odmítaje aprobaci protiprávního stavu nastoleného žalovanou, poukázal na významnou faktickou odlišnost projednávané kauzy od odvolatelkou odkazované judikatury Nejvyššího soudu. Z uvedených důvodů napadené rozhodnutí okresního soudu jako věcně správné potvrdil. 3. Rozsudek odvolacího soudu výslovně ve výroku I napadá dovoláním žalovaná, majíc je za přípustné ve smyslu § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), pro rozpor napadeného rozhodnutí s judikaturou Nejvyššího soudu v otázce promlčení restitučního práva. Konkrétně namítá odklon rozhodnutí odvolacího soudu od závěrů artikulovaných v usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 277/2025. Má především za to, že restituční nárok žalobce byl zcela vypořádán nejpozději v roce 2018 uzavřením poslední ze smluv o převodu pozemků. Domníval-li se žalobce, že jeho restituční nárok nebyl správně oceněn, měl jeho výši rozporovat dříve. Další žádosti na přecenění považuje s poukazem na právní zásadu vigilantibus iura scripta sunt za opožděné a právo žalobce v době podání žaloby za promlčené, přičemž odmítá, že by námitka promlčení byla vznesena v rozporu s dobrými mravy. Dožaduje se řešení nynějšího sporu v intencích jmenovaného usnesení sp. zn. 28 Cdo 277/2025, jež pokládá za analogicky použitelné. Argumentaci odvolacího soudu o neaplikovatelnosti tam vyřčených závěrů považuje za odporující recentní judikatuře Ústavního soudu (cituje konkrétně jeho nález sp. zn. III. ÚS 1932/24) zapovídající rozlišování mezi oprávněnými osobami žádajícími o vydání náhradních pozemků a těmi, již své nároky uspokojují skrze finanční náhradu. Je-li nepodstatným, jakou formu restituce oprávněná osoba zvolí, nemůže obstát naříkaná argumentace odvolacího soudu jako správná, pročež dovolatelka navrhuje zrušení rozsudků krajského soudu, jakož i soudu okresního a vrácení věci soudu prvního stupně k dalšímu řízení. 4. K dovolání se obsáhle vyjádřil žalobce, jenž mimořádný opravný prostředek navrhuje pro nepřípustnost odmítnout, eventuálně jako nedůvodný zamítnout. 5. Při rozhodování o dovolání bylo postupováno podle občanského soudního řádu ve znění pozdějších předpisů. 6. Nejvyšší soud se jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a zastoupenou dle § 241 odst. 1 o. s. ř., zabýval jeho přípustností. 7. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.1. 2. Dovolání však přípustné není. 3. Žalovaná se ve své argumentaci omezuje na namítání rozporu naříkaného rozhodnutí se závěry vyslovenými v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 5. 2025, sp. zn. 28 Cdo 277/2025. Tomu ovšem přisvědčit nelze. V citovaném rozhodnutí dovolací soud shrnul dlouhodobě ustálenou rozhodovací praxi, podle níž při absenci zvláštní právní úpravy o promlčení práv v restitučním předpise se použijí příslušná ustanovení občanského zákoníku jako obecného předpisu soukromého práva (viz § 1 odst. 3 zákona o půdě; srovnej též mimo jiné usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 9. 2009, sp. zn. 28 Cdo 3588/2009). K dotčené problematice zde kromě rozboru délky a průběhu promlčecí doby, respektive lhůty, rovněž uvedl, že při posuzování promlčení restitučního práva na vydání náhradního zemědělského pozemku jest pak třeba mít na zřeteli nejasnosti, které provázely uplatňování těchto nároků a způsob jejich vypořádání, jakož i to, že právní vztahy vzniklé podle restitučních předpisů nejsou obvyklými a ustálenými právními vztahy, známými z klasických forem občanského práva hmotného; vypořádání nároků z nich plynoucích se realizovalo nesnadno a v dlouhých časových termínech. To platí obzvláště pro nároky na převod jiných (náhradních) pozemků podle § 11a zákona o půdě, při jejichž uspokojování jsou osoby oprávněné zásadně odkázány na veřejné nabídky pozemků realizované Pozemkovým fondem České republiky, resp. Státním pozemkovým úřadem, jejichž struktura neměla vždy takové kvalitativní a kvantitativní parametry, aby náhradní pozemky mohly být poskytnuty v době co možná nejkratší a co možná nejširšímu okruhu oprávněných osob (srov. též závěry formulované Ústavním soudem v jeho nálezech ze dne 4. 3. 2004, sp. zn. III. ÚS 495/02, či ze dne 30. 10. 2007, sp. zn. III. ÚS 495/05), přičemž zákon ani nepředpokládá uplatnění nároku na vydání náhradního pozemku u soudu (s výjimkou judikaturou připuštěných žalob na uložení povinnosti uzavřít smlouvu o převodu konkrétního žalobcem zvoleného pozemku – srov. kupříkladu rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2009, sp. zn. 31 Cdo 3767/2009, uveřejněný pod č. 62/2010 Sb. rozh. obč.). Je-li tedy uspokojení restitučního nároku závislé na veřejných nabídkách pozemků realizovaných povinnou osobou (povinnost uspokojovat restituční nároky oprávněných osob má totiž prostřednictvím svých orgánů stát, jenž je také povinen sám správnou výši nároku té které oprávněné osoby před jeho uspokojením zjistit), není zásadně namístě přiznávat námitce promlčení práva na poskytnutí náhradních zemědělských pozemků relevanci (srov. namátkou rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 2012, sp. zn. 28 Cdo 1284/2012, nebo jeho usnesení ze dne 3. 2. 2010, sp. zn. 28 Cdo 1548/2009). 4. S vylíčeným se úvahy odvolacího soudu, jenž v aktuálních poměrech nepřiznal námitce promlčení relevanci, jeví zcela v souladu. Krajský soud přihlédl k individuálním okolnostem pře, v níž jsou uspokojení restitučního nároku a s ním spojená aktivita oprávněné osoby (žalobce) determinovány veřejnými nabídkami realizovanými žalovanou, a to jejich kvalitou i kvantitou. Vzdor mínění dovolatelky se pak nejedná o analogicky aplikovatelný případ, dospěl-li odvolací soud v nynější věci po zohlednění jejích specifik k závěru, že oproti odkazovanému sporu nelze námitce promlčení relevanci přiznat, neboť jejím prostřednictvím by aproboval protiprávní stav nastolený žalovanou, jež sice žalobci restituční nárok přiznala, ovšem tento nesprávně ocenila a odmítala svůj názor korigovat. Žalobci v aktuální věci nebyla poskytnuta náhrada kompletně vyčerpávající jeho restituční nárok ve skutečné výši. Ze spisu se dále oproti zmiňované kauze nepodává, že by byl žalobce před rokem 2023 (v němž se neúspěšně účastnil řady veřejných nabídek a byl obeznámen s negativním stanoviskem žalované k přecenění jeho nároku datovaným ke dni 6. 11. 2023) žalovanou vyrozuměn o jejím mínění stran úplného vypořádání restitučního nároku. Nezjištěn byl rovněž projev vůle oprávněného subjektu ve smyslu vzdání se zbytku jeho nároku, jenž nebyl pro nesprávně evidovanou výši saturován. Naopak seznány byly nezpochybnitelný dlouhodobý proaktivní přístup žalobce v jeho restitučních snahách i iniciativa k přecenění předmětného nároku, jejž se snažil uspokojit v rozumném časovém horizontu. Úvaha odvolacího soudu tak zcela koresponduje ustálené judikatuře akcentující pečlivé individuální zohlednění konkrétních okolností případu, jakož i specifik, jimiž se restituční kauzy ze své povahy vyznačují (k řečenému viz mimo jiné rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 9. 2022, sp. zn. 28 Cdo 2413/2022, či jeho usnesení ze dne 9. 11. 2021, sp. zn. 28 Cdo 2957/2021, ze dne 29. 3. 2022, sp. zn. 28 Cdo 719/2022, a již citované sp. zn. 28 Cdo 277/2025).1. 2. Nadto se v nynější věci podává, že žalovaná uspokojila nárok žalobce v jí evidovaném rozsahu nejdříve v průběhu roku 2018. Registrovala-li však žalovaná restituční nárok v neúplné výši, neboť vycházela z nesprávného ocenění původních odňatých pozemků (proti závěrům soudů stran rozsahu restitučního nároku a ocenění původních pozemků žalovaná v dovolacím řízení nikterak nebrojí), byl restituční nárok žalobce saturován toliko z části. Žalobci pak, jak je poznamenáno výše, nelze upřít, že byl ve věci nadále aktivní, domáhal-li se uspokojení zbytku svého nároku skrze veřejné nabídky. Po zamítnutí žádostí, resp. jejich vyřazení, následovaném záporným stanoviskem žalované k přecenění restitučního nároku ze dne 6. 11. 2023 uplatnil své právo na vydání náhradních pozemků, prosazuje, že jeho nárok nebyl dosud plně uspokojen, u soudu žalobou dne 11. 11. 2024. Stalo se tak bezpochyby v rámci promlčecí doby, jež v intencích restituční judikatury Nejvyššího soudu počne v případě, že povinná osoba nepopírá svůj závazek, běžet nejdříve dnem, kdy oprávněná osoba zjistila, že povinná osoba nehodlá plnit (k tomu obdobně viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 9. 2009, sp. zn. 28 Cdo 3381/2009, či jeho usnesení ze dne 18. 7. 2017, sp. zn. 28 Cdo 1674/2016, a ze dne 23. 9. 2020, sp. zn. 28 Cdo 2786/2020). 3. Z uvedeného je zároveň zjevné, že se v daném případě nejedná o nežádoucí rozlišování oprávněných osob dle jimi zvolené formy uspokojení restitučního nároku, jak se snaží naznačit žalovaná. Neshledal-li odvolací soud vznesenou námitku promlčení relevantní ze shora přiblížených důvodů, nelze jeho úvahy mít za rozporné s imperativy vyplývajícími z judikatury Ústavního soudu (viz namátkou dovolatelkou citovaný nález ze dne 5. 8. 2025, sp. zn. III. ÚS 1932/24). Východiskem pro jeho závěry totiž očividně nebyla bez dalšího izolovaná skutečnost, že se v nynějším sporu žalobce domáhá saturace svého restitučního nároku skrze vydání náhradních pozemků. 4. Pro vyslovené lze tedy uzavřít, že se odvolací soud od konstantní judikatury dovolacího soudu neodchýlil, pročež Nejvyšší soud přistoupil ve smyslu § 243c odst. 1 o. s. ř. k odmítnutí dovolání pro jeho nepřípustnost. 5. O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243c odst. 3, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. v situaci, v níž dovolání žalované bylo odmítnuto a k nákladům žalobce patří primárně odměna advokáta za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání), jejíž výši dovolací soud stanovil na základě vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif) – dále jen „AT“. Dle § 6 odst. 1, § 7 bodu 6, § 8 odst. 1 a § 11 odst. 1 písm. k) AT činí sazba odměny za jeden úkon právní služby 9.420 Kč (počítáno z tarifní hodnoty 272.276,60 Kč odpovídající hodnotě vydávaných pozemků). Spolu s náhradou hotových výdajů advokáta stanovenou paušální sazbou 450 Kč podle § 13 odst. 4 AT a navýšením o 21 % DPH dle § 137 odst. 3 o. s. ř. tak má žalobce právo na náhradu nákladů dovolacího řízení ve výši 11.942,70 Kč.1. Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek. V Brně dne 16. 6. 2026 JUDr. Jan Eliáš, Ph.D. předseda senátu