28 Cdo 2059/2025-174 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci žalobkyně EKO Logistics s.r.o., IČ 267 10 170, se sídlem v Týnci nad Labem, Tyršova 68, zastoupené Mgr. Ondřejem Mánkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Náměstí Republiky 1081/7, proti žalované Echidna Tech CZ s.r.o., IČ 242 16 291, se sídlem v Kamenném Malíkově 28, zastoupené JUDr. Filipem Pundou, advokátem se sídlem v Jindřichově Hradci, Pražská 100, o 740.802,93 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Jindřichově Hradci pod sp. zn. 4 C 134/2023, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 21. března 2025, č. j. 7 Co 347/2025-142, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 14.217,50 Kč k rukám advokáta Mgr. Ondřeje Mánka do tří dnů od právní moci tohoto usnesení. Odůvodnění: 1. Okresní soud v Jindřichově Hradci rozsudkem ze dne 28. 11. 2024, č. j. 4 C 134/2023-120, zamítl žalobu o 740.802,93 Kč s příslušenstvím (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II). Žalobkyně v žalobě uvedla, že byla uzavřena smlouva, v níž se žalovaná zavázala dodat žalobkyni cirkulární pilu se zátěžovou lištou, následně žalobkyně od této smlouvy odstoupila, pročež se domáhá vrácení již zaplacené ceny. Soud provedl listinné důkazy a vyslechl jednatele žalované a svědky, přičemž měl za to, že důkazy si vzájemně neodporují, naopak spolu korespondují. Skutkový stav považoval za mezi stranami v zásadě nesporný. Dospěl k závěru, že předmětná smlouva je smlouvou kupní, nikoli o dílo. Shrnul, že pila byla dodána po lhůtě, žalobkyně ji však převzala, aniž by uplatnila nároky spojené s pozdním dodáním. Dne 22. 8. 2022 žalobkyně sdělila žalované, že pila drát neřeže. Vzhledem k tomu, že nešlo o chybu samotné pily, se strany dohodly, že nedostatky budou odstraněny vyrobením speciální lišty, přičemž pro dodávku této lišty nebyl ujednán termín. Nakonec žalobkyně produkt nepřevzala, tudíž nebylo objasněno, zda pila řádně funguje či nikoli. Důvodem pro odstoupení od smlouvy nemohlo být odmítnutí žalované podepsat memorandum, když to nebylo při sjednání smlouvy dohodnuto. Soud pro shora uvedené uzavřel, že odstoupení od smlouvy nebylo důvodné, a smlouva je platná, pročež žaloba na vrácení kupní ceny musí být zamítnuta. 2. Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 21. 3. 2025, č. j. 7 Co 347/2025-142, k odvolání žalobkyně rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že uložil žalované zaplatit žalobkyni 740.802,93 Kč s příslušenstvím (výrok I), a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (výrok II). Odvolací soud zrekapituloval obsah listinných důkazů a zopakoval vyjádření okresního soudu, že skutkový stav je v zásadě nesporný. Ztotožnil se s názorem soudu prvního stupně, že se jedná o smlouvu kupní, v ostatním však po právní stránce vyhodnotil zjištěný skutkový stav odlišně. Za podstatnou považoval zejména skutečnost, že smluvním stranám byl od počátku znám účel, za jakým byla smlouva uzavřena, tj. že žalobkyně měla zájem o dodání řezacího zařízení upínaného na bagr, které by bylo schopno přeřezávat dráty, jejichž vzorek žalobkyně žalované dovezla. Samotné dodání pily tak nemělo pro žalobkyni význam, neboť žalovaná se zavázala nejen k dodání pily, ale celého zařízení. Konstatoval, že pila, která neřeže, co řezat má, je vadným plněním, a tudíž došlo k podstatnému porušení smlouvy. Reklamováno bylo řádně. Byť nebyla žalobkyní provedena výslovná volba práva podle § 2106 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. z.“), z následného chování stran vyplynulo, že se dohodly na odstranění vad vyrobením speciální lišty. Krajský soud shledal odstoupení od smlouvy důvodným dle § 2106 odst. 2, in fine, o. z., když jej žalobkyně odůvodnila mimo jiné tím, že žalovaná po termínu dodala pilu s vadami, reklamaci nevyřídila, s více než ročním prodlením nedodala kompletní produkt a jednatel žalované vyjádřil pochybnost ohledně funkčnosti pily. Požadované uzavření memoranda lze chápat jako dání určité jistoty ve smyslu § 2002 odst. 2 o. z. Odstoupením od smlouvy došlo ke zrušení závazku, pročež žalobkyně má právo na vrácení toho, co plnila. 3. Proti rozsudku odvolacího soudu (výslovně celému jeho rozsahu) brojí žalovaná dovoláním, majíc je za přípustné ve smyslu § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), neboť napadené rozhodnutí považuje za závisející na otázce procesního práva, zda může odvolací soud dovodit jiné skutkové závěry z důkazů provedených soudem prvního stupně, který vycházel především z výslechů svědků, aniž by tyto důkazy znovu provedl, při jejímž řešení se krajský soud odchýlil od (jmenovitě citované) ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího i Ústavního soudu. Konkrétně má dovolatelka za to, že krajský soud dospěl ohledně vad pily k odlišným skutkovým závěrům než soud okresní. Akcentuje význam svědeckých výpovědí i účastnické výpovědi jednatele žalované. Je přesvědčena, že povinností odvolacího soudu bylo znovu provést všechny důkazy a postupovat v souladu s § 213 o. s. ř. Krajský soud žalovanou nepoučil, že hodlá vycházet z jiných skutkových zjištění, než mohla vzhledem k průběhu řízení předvídat, pročež vydal překvapivé rozhodnutí. Nastíněným postupem odvolacího soudu bylo zasaženo do práva žalované na spravedlivý proces. Žalovaná proto navrhuje zrušení napadeného rozhodnutí a vrácení věci odvolacímu soudu k dalšímu řízení. 4. K dovolání žalované se vyjádřila žalobkyně, která daný mimořádný opravný prostředek považuje za nepřípustný a nedůvodný. Navrhuje, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl, popřípadě zamítl. Požaduje též přiznání náhrady nákladů dovolacího řízení. 5. Při rozhodování o dovolání bylo postupováno podle občanského soudního řádu ve znění pozdějších předpisů. 6. Nejvyšší soud se jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a zastoupenou dle § 241 odst. 1 o. s. ř., zabýval jeho přípustností. 7. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. 8. Dovolání není přípustné. 9. Dovolatelka zakládá svou argumentaci na premise, že odvolací soud dospěl k jiným skutkovým zjištěním než soud prvního stupně. Toto její přesvědčení však neodpovídá realitě. Ve skutečnosti krajský soud vyšel ze skutkových zjištění soudu okresního, která pouze jinak právně posoudil (jak ostatně i sám uvádí především v bodech 15 a 16 napadeného rozsudku, i když ve zmíněném článku 15 nad rámec svých úvah spíše pro vysvětlení celého kontextu zmiňuje i judikaturu Nejvyššího soudu týkající se opakování listinných důkazů v odvolacím řízení). Podřadil tak zjištěný skutkový stav pod konkrétní právní normy, přičemž došel zejména k závěrům, že reklamace proběhla řádně a odstoupení od smlouvy bylo oprávněné. Dovolatelkou akcentovanou skutečnost – že problém nebyl v samotné dodané pile, ale v tom, že bagr, na němž byla pila instalována, nebyl schopen dát obsluze zpětnou vazbu o intenzitě – bral přitom za prokázanou i odvolací soud (srov. bod 15 jeho rozsudku). Vzhledem k tomu, že však zhodnotil, že důležitá byla funkčnost celého objednaného řezacího zařízení, nikoli jen samotné pily, právně posoudil, že se jednalo o vadné plnění, které žalobkyně řádně reklamovala. 10. Z právě uvedeného je tak zřejmé, že rozhodnutí krajského soudu nespočívá na vyřešení otázky procesního práva, již dovolatelka nastínila, pročež skrze ni není možné přípustnost dovolání založit (srov. z mnoha usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 1. 2025, sp. zn. 28 Cdo 2046/2024). Nemohlo tudíž dojít ani k namítanému odchýlení od prezentované ustálené judikatury, která pro nynější případ není přiléhavá. Jak již bylo řečeno výše, odvolací soud totiž v aktuální věci nedospěl k jiným skutkovým zjištěním než soud prvního stupně, ale na podkladě skutkových zjištění učiněných soudem prvního stupně věc jinak právně posoudil, přičemž v takovém případě není nutné dokazování opakovat (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 1. 2020, sp. zn. 22 Cdo 2168/2018). Není přitom nijak na závadu, že krajský soud podrobně zrekapituloval okresním soudem zjištěný skutkový stav, ze kterého při svém rozhodování vycházel, když popsal zejména obsah listinných důkazů, které, jak uvedl i soud prvního stupně, korespondovaly se svědeckými výpověďmi. Pro úplnost je vhodné poznamenat, že v kontextu právě zmíněného je nezbytné hodnotit tvrzení žalované, že se okresní soud opíral především o podané výpovědi, jako značně tendenční. 11. Co se týče namítané překvapivosti napadeného rozhodnutí, Nejvyšší soud opakovaně připomíná, že překvapivé není rozhodnutí odvolacího soudu jen proto, že skutečnosti zjištěné dokazováním právně hodnotil jinak než soud prvního stupně (srov. blíže namátkou usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 12. 2017, sp. zn. 22 Cdo 1696/2017, či ze dne 17. 9. 2024, sp. zn. 28 Cdo 831/2024). 12. Nejvyšší soud dodává, že nákladový výrok rozsudku odvolacího soudu žalovaná dovoláním zjevně napadá toliko jako výrok akcesorický, když ve vztahu k němu neuplatňuje samostatnou argumentaci. 13. Z vylíčeného je zjevné, že na předmětné dovolání nelze pohlížet jako na přípustné, pročež je Nejvyšší soud podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl. 14. O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243c odst. 3, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. v situaci, v níž dovolání žalované bylo odmítnuto a k nákladům žalobkyně patří primárně odměna advokáta za jeden úkon právní služby, jejíž výši dovolací soud stanovil na základě vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif, dále jen „AT“). Dle § 8 odst. 1 a § 7 bodu 6 AT činí sazba odměny za jeden úkon právní služby 11.300 Kč, společně s paušální náhradou výdajů za jeden úkon právní služby ve výši 450 Kč podle ustanovení § 13 odst. 4 AT a navýšením o DPH ve smyslu § 137 o. s. ř. tak má žalobkyně právo na náhradu nákladů dovolacího řízení ve výši 14.217,50 Kč. Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný. V Brně dne 17. 2. 2026 JUDr. Jan Eliáš, Ph.D. předseda senátu