28 Cdo 2094/2025-280 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci žalobkyně Československé provincie Milosrdných sester Panny Marie Jeruzalémské, IČ 004 06 546, se sídlem v Opavě, Beethovenova 235/1, zastoupené Mgr. Bc. Petrem Dostálem, advokátem se sídlem v Olomouci, Za poštou 416/2, proti žalovanému Slezskému zemskému muzeu, IČ 001 00 595, se sídlem v Opavě, Nádražní okruh 669/31, zastoupenému Mgr. Markem Urbišem, advokátem se sídlem v Opavě, Partyzánská 1565/18, o nahrazení projevu vůle podle zákona č. 428/2012 Sb., vedené u Okresního soudu v Opavě pod sp. zn. 7 C 253/2020, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 10. dubna 2025, č. j. 57 Co 9/2024-255, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 5.021,50 Kč k rukám advokáta Mgr. Marka Urbiše do tří dnů od právní moci tohoto usnesení. Odůvodnění: 1. Okresní soud v Opavě rozsudkem ze dne 12. 10. 2023, č. j. 7 C 253/2020-151, nahradil souhlas žalovaného s ve výroku uvedenou dohodou o vydání konkrétních movitých věcí žalobkyni (výrok I), zamítl žalobu na nahrazení souhlasu žalovaného s dohodou o vydání specifikovaného obrazu Panny Marie (výrok II) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok III). Částečně tak vyhověl žalobkyni domáhající se vydání 7 ks porcelánové soupravy a dvou obrazů – gobelínů sv. Petra a sv. Pavla. Nepřisvědčil však jejímu žádání stran vydání obrazu označeného jako „obraz Panny Marie z 18. století, olej-plátno, 112 x 80 cm“, neboť popis zmíněný v žalobě nevedl k dostatečné identifikaci věci. Za účelem potřebné deskripce žádaných věcí bylo soudem provedeno ohledání části inventáře žalovaného. Ani po něm žalobkyně nedoplnila svá tvrzení ohledně jí konkrétně zvoleného obrazu. V držení žalovaného se s motivem Panny Marie nacházely toliko obrazy jiných než žalobkyní uváděných rozměrů a jediná olejomalba byla do sbírek muzea zařazena již v roce 1945, tedy před rozhodným obdobím ve smyslu zákona č. 428/2012 Sb., o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (zákon o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi) – dále jen „zákon č. 428/2012 Sb.“. Z předestřených důvodů okresní soud rozhodl, jak je uvedeno shora. 2. Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 10. 4. 2025, č. j. 57 Co 9/2024-255, k odvolání žalobkyně rozhodnutí soudu prvního stupně ve výrocích II a III potvrdil (výrok I) a žalovanému nepřiznal náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II). Krajský soud poskytl žalobkyni poučení ve smyslu § 118a odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), aby označila důkazní prostředky způsobilé verifikovat její tvrzení, že jí byl v rozhodném období odebrán při místním šetření vybraný obraz v držení žalovaného. Odvolací soud, převzav skutková zjištění soudu prvního stupně, doplnil dokazování znaleckým posudkem. Následně uzavřel, že žalobkyni byl po únoru 1948 odňat obraz, který označila v žalobě, a byl muzeem přijat z Náboženské matice v roce 1951, leč tento není obrazem Korunování P. Marie z okruhu Petra Brandla o rozměrech 73 x 90 cm, jenž se do sbírek žalovaného dostal jako konfiskát již v roce 1945. Žalobu neshledal v dotčené části důvodnou, neboť se žalobkyně domáhala vydání věci, která nenáležela do jejího původního majetku a nestala se předmětem majetkové křivdy ve smyslu zákona č. 428/2012 Sb. Jako nepřiléhavou odmítl žalobkyní poukazovanou judikaturu Nejvyššího soudu, nejedná-li se v posuzované kauze o žalobu na vydání jedné z mnoha věcí stejného druhu (hromadně vyráběných a prodávaných). S odkazem na nález Ústavního soudu ze dne 24. 3. 2004, sp. zn. I. ÚS 38/02, pak zamítavé rozhodnutí soudu první instance potvrdil. 3. Rozhodnutí odvolacího soudu napadá dovoláním žalobkyně (proti nákladovému výroku však samostatnou argumentaci nepředkládá), majíc je za přípustné ve smyslu § 237 o. s. ř. pro odklon odvolacího soudu od judikatury Nejvyššího i Ústavního soudu. Jako nesprávně právně posouzenou označuje otázku identifikace věci v restitučním řízení a s tím související problematiku rozdělení důkazního břemene. Neobsahuje-li zákon č. 428/2012 Sb. vlastní pravidla pro identifikaci movitých věcí, měl krajský soud dle dovolatelčina mínění aplikovat závěry judikatury vztahující se k § 1041 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. z.“), konkrétně například usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 3253/2012 (chybně citované jako sp. zn. 22 Cdo 3253/2021). Naříkaný rozsudek má dále za kolidující s rozhodnutími Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 4088/2014, sp. zn. 29 Cdo 4717/2018 a sp. zn. 22 Cdo 1481/2019. Trvání na přesnější identifikaci pokládá za další perzekuci své osoby, jíž byl majetek v době nesvobody odňat za mezerovitě vedené státní evidence. Prosazuje, že nepodaří-li se v restitučním řízení žalobci dostatečně identifikovat věc, jejíhož vrácení se domáhá, avšak je nepochybné, že věc přešla do užívání žalovaného, splní tento svou povinnost vydáním jakékoliv věci odpovídající popisu ve výroku rozsudku. Neužitím § 1041 o. z. odvolací soud přistupoval k řešení dané restituční kauzy přepjatě fomalisticky, a tudíž v rozporu s nálezem Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 38/02. Příliš restriktivně pak dle dovolatelky hodnotil odvolací soud i znalecký posudek, vyvodil-li z něj shora shrnuté závěry, ačkoliv znalecký nález nevyvrací, že v držení žalovaného může být jiný obraz, jenž obecnější specifikaci v žalobě odpovídá. Žalobkyně se domnívá, že v důsledku aplikace § 1041 o. z. mělo důkazní břemeno ohledně existence a původu všech v úvahu přicházejících obrazů tížit žalovaného. V uvedeném spatřuje i zásah do svého práva na spravedlivý proces. Žalobkyně netrvá na vydání obrazu (jí při místním šetření označeného), u něhož odvolací soud shledal, že byl do sbírek žalovaného zařazen již v roce 1945, nýbrž uvádí, připouštějíc přitom možnost sériové výroby a druhového určení obrazu, že chce nějaký obraz, přičemž je na žalovaném, aby vydal ten, jenž odpovídá identifikaci v žalobě. Nemá-li již ten žalobkyni odňatý, splní svou povinnost vydáním jiného žalobní specifikaci též naplňujícího obrazu. Pro vylíčené dovolatelka žádá zrušení napadeného rozhodnutí krajského soudu a vrácení mu věci k dalšímu řízení. 4. K dovolání se vyjádřil žalovaný, upozorňuje na nesprávné označení žalující osoby, navrhl, aby bylo jako subjektivně nepřípustné odmítnuto. 5. Při rozhodování o dovolání bylo postupováno podle občanského soudního řádu ve znění pozdějších předpisů. 6. Nejvyšší soud se jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a zastoupenou dle § 241 odst. 1 o. s. ř., zabýval jeho přípustností. 7. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. 8. Dovolání ovšem přípustným shledat nelze. 9. Zprvu se jeví vhodným vyjádřit se k procesní obraně žalovaného. Dovolací soud v nynější věci považuje označení žalující strany na podaném dovolání za zjevnou písařskou chybu. Je-li z obsahu mimořádného opravného prostředku zjevné, proti kterému konkrétnímu rozhodnutí v jednoznačně identifikovaném soudním řízení směřuje, přičemž tento byl podán k tomu řádně zmocněným právním zástupcem, není důvodu pochybovat o tom, že jde o dovolání nynější žalobkyně – Československé provincie Milosrdných sester Panny Marie Jeruzalémské. Naopak by se jevilo přespříliš formalistickým pokládat je za podané jiným subjektem než účastníkem řízení. 10. Je notorietou, že umělecká díla (rovněž obrazy) jsou ve smyslu občanského práva zpravidla věcmi nezastupitelnými (§ 499 o. z.), tedy věcmi, jež lze charakterizovat konkrétními individuálními a nezaměnitelnými znaky [srov. zejména Hubková, P. In: Petrov, J. a kol. Občanský zákoník: komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2019, str. 553-554, nebo Koukal, P. In: Lavický, P. a kol. Občanský zákoník I. Obecná část (§ 1−654), 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2022, s. 1541-1542]. Již pro tuto povahu věci, jež je předmětem i nynějšího řízení, je obtížné uvažovat o žalobkyní naznačovaném způsobu restituce, a sice, že jí bude vydán jakýkoliv obraz v držení žalovaného naplňující pouze notně obecnou specifikaci uvedenou v žalobě. Ostatně pro takový způsob restituce movité věci – náboženského obrazu nelze v právním řádu najít oporu. Vyloučena je rovněž dovolatelkou prosazovaná aplikace § 1041 o. z., jenž upravuje předmět reivindikační žaloby (což není projednávaný případ, jak ostatně zcela správně uzavřel již soud odvolací), nadto je citovaná norma taktéž vystavěna na předpokladu, že v zásadě lze vindikovat jen věci individualizované čili věci odlišitelné od jiných věcí téhož druhu [k tomu viz Spáčil, J. a Králík, M. In: Spáčil, J. a kol. Občanský zákoník III. Věcná práva (§ 976–1474), 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2021, s. 244–246, dále namátkou též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 4. 2025, sp. zn. 22 Cdo 823/2025]. Vzhledem k charakteru předmětného náboženského obrazu, jakožto uměleckého díla lze tak jen stěží přitakat tendenčním námitkám dovolatelky o sériové výrobě obrazů. 11. Účelem restitučních předpisů, včetně zákona č. 428/2012 Sb., je napravení, respektive zmírnění historických majetkových křivd (za všechny viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 9. 2023, sp. zn. 28 Cdo 2366/2023). Připouští-li pak restituční zákon naturální restituci movitých věcí, jsou jimi míněna v případě církevních restitucí dozajista i umělecká díla, jež byla v rozhodné době oprávněným osobám odňata (k tomu viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 11. 2016, sp. zn. 28 Cdo 945/2016, uveřejněný pod č. 39/2018 Sb. rozh. obč., řešící restituci obrazu „Madony z Veveří“). O dostatečně určité specifikaci díla, tak aby bylo nezaměnitelně identifikováno, hovoří i komentářová literatura (viz Kříž, J. Zákon o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi, 1. vydání, 2013, s. 191–196). Doplnit též lze, že judikatura Nejvyššího soudu ve vztahu k restitučnímu zákonu č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon č. 87/1991 Sb.“), dovodila, že křivdu způsobenou odnětím movité věci není možné odčinit jejím nahrazením (jinou) movitou věcí stejného druhu. Vydat podle § 5 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb. lze oprávněné osobě pouze a jedině věc, která jí (případně jejímu právnímu předchůdci) byla ve skutečnosti odňata (srov. příkladmo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 12. 1999, sp. zn. 2 Cdon 510/97). V rozsudku ze dne 20. 12. 1996, sp. zn. 3 Cdon 523/96, pak Nejvyšší soud konstatoval, že věcí movitou ve smyslu § 5 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb. se rozumí věc určená individuálně. Nejvyšší soud s ohledem na shora zmíněný účel restitučních předpisů, jimiž jsou primárně alespoň částečné rehabilitace dřívějších majetkových křivd, považuje citované konkluze za obecně aplikovatelné v restitučních kauzách. Vzhledem k vylíčenému se tedy jeví zcela korektním a s judikaturou souladným náhled nalézacích soudů, jež pro naturální restituci movité věci podle zákona č. 428/2012 Sb. vyžadovaly individuální a nezaměnitelné určení žádané věci – obrazu. Odvolací soud přitom požadavku žalobkyně na vydání konkrétního obrazu nevyhověl proto, že jí nebyl odňat v rozhodném období ve smyslu zákona č. 428/2012 Sb. 12. Odkazy dovolatelky na konkrétní rozhodnutí dovolacího soudu pak není možné pokládat za případné, respektive nelze shledat jejich rozpor s úvahami odvolacího soudu. Citované konkluze z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2013, sp. zn. 22 Cdo 3253/2012, ze dne 30. 10. 2014, sp. zn. 22 Cdo 4088/2014, a ze dne 30. 3. 2020, sp. zn. 29 Cdo 4717/2018, se vztahují k věcem (jedné z mnoha věcí) stejného druhu, potažmo hromadně vyráběným, jejichž jedinečná identifikace není reálná. Nelze je ovšem aplikovat na věci individuálně určené, pro něž jsou právě specifické a zcela unikátní znaky charakteristické, jako je tomu u uměleckého díla. Dovolatelkou posledně jmenované usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 9. 2019, sp. zn. 22 Cdo 1481/2019, se pak týká sporu o (spolu)vlastnictví elektrické přípojky, přičemž také v něm je vyžadováno nezaměnitelné označení předmětné věci, na němž trvaly i soudy v nynější kauze, pročež zde v daném směru není možné uvažovat o judikatorním odklonu, a ani skrze řečený odkaz není přípustnost dovolání založena. 13. Úsudek odvolacího soudu konečně nekoliduje ani s dovolatelkou poukazovaným nálezem Ústavního soudu ze dne 24. 3. 2004, sp. zn. I. ÚS 38/02, neboť v nynější věci byl dán restituentce dostatečný prostor pro potřebnou specifikaci jí žádané věci (včetně shlédnutí v úvahu přicházejících uměleckých děl v držbě žalovaného), leč navzdory tomu žalobní petit neupravila, a restituce jí při místním ohledání vybraného obrazu nebyla uskutečnitelná již z toho důvodu, že se ve sbírkách žalovaného nacházel už před rozhodným obdobím ve smyslu zákona č. 428/2012 Sb. Postup odvolacího soudu tak nelze označit za přespříliš formalistický, restriktivní či odporující principu in favorem restitutionis, a tudíž není možné ani přisvědčit dovolatelčině mínění o rozporu s citovaným nálezem či o porušení práva na spravedlivý proces. 14. Pro uvedené na dovolání nelze pohlížet jako na přípustné, pročež je Nejvyšší soud podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl. 15. O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243c odst. 3, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. v situaci, v níž dovolání žalobkyně bylo odmítnuto a k nákladům žalovaného patří primárně odměna advokáta za jeden úkon právní služby, jejíž výši dovolací soud stanovil na základě vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif) – dále jen „AT“. Dle § 6 odst. 1, § 7 bodu 5, § 9 odst. 3 písm. b) a § 11 odst. 1 písm. k) AT činí sazba odměny za jeden úkon právní služby 3.700 Kč. Spolu s náhradou hotových výdajů advokáta stanovenou paušální sazbou 450 Kč podle § 13 odst. 4 AT a navýšením o 21 % DPH dle § 137 odst. 3 o. s. ř. tak má žalovaný právo na náhradu nákladů dovolacího řízení ve výši 5.021,50 Kč. Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný. V Brně dne 2. 3. 2026 JUDr. Jan Eliáš, Ph.D. předseda senátu